September 2006

Epitaf

25. september 2006 at 20:01 | TheMajestic |  Poezie
Epitaf

Introduction (4)

25. september 2006 at 19:32 | TheMajestic
The Devil
PAZUZU was a prime example of the type of Devil of which the Sumerians were particularly aware, andwhich they depicted constantly in their carvings and statues. The purpose of this iconography was to ward offthe spiritual - and psychic - circumstances which would precipitate a plague, or some other evil. "Evil todestroy evil." Although the ancient people of the world were conscious of an entity we might call the :Author ofall Evil", the Devil or Satan, as evident in the Sumerian Creation Epic and the rumoured existences of the Cultof Set of the Egyptians, the more pressing concern was usually the exorcism of TIAMAT, she exists, somehow,just as the Abyss exists and is perhaps indispensable to human life if we think of Her as typifying the femalequality of Energy. Although MARDUK was responsible for halving the Monster from the Sea, the SumerianTradition has it that the Monster is not dead, but dreaming, asleep below the surface of the Earth, strong,potent, dangerous, and very real. her powers can be tapped by the knowledgeable, "who are skilful to rouseLeviathan."

Fiction

25. september 2006 at 19:31 | Dia
EN

Faraway Skies
Random School Yaoi

CZ

Memories
Smrt pro Smrt
Yakuza Love

Fanfiction EN

25. september 2006 at 19:31 | Dia

Harry Potter


Beneath the Surface
By Blood, By Heart
Dark Benediction
Light, Dark and Beyond
Of the Beginnings
The Bat and the Brat
The Maze

Other


Meitantei Conan: Claws of Black
Prince of Tennis

Fanfiction CZ

25. september 2006 at 19:28 | Dia

Harry Potter


DAS2: Desert Snake
DAS3: Black Puma
Golden Slumbers
Knihovna na Rohu
Konečně konec, ale takhle?
NCBJAMDB (ve spolupráci s happy141, a.k.a. Bernard)
Pád Démona

Jiné

Rurouni Kenshin
Sex Pistols
Kyou Kara Maou: From the Darkness

Preface to the second edition

25. september 2006 at 18:40 | TheMajestic
PREFACE TO THE SECOND EDITION

Údolí mrtvých skal

20. september 2006 at 18:08 | TheMajestic |  Jednorázovky
Lyricko-epická jednorázovka z jednoho z mých depkových období...

1. - Jak těžké je sehnat jednu blbou informaci...

19. september 2006 at 18:53 | TheMajestic |  D.A.S. 3: Black Puma
Tak jste se dočkali první kapitoly poslední části trilogie. Musím přiznat, že to je krapet MS, ale je to tam ze všech nejmíň poznat, tak že se dobře bavte...

Kapitola 3

18. september 2006 at 20:12 | Dia
Pomalu se procházela lesem. Nikdy se toho temného místa nebála, i když jeho obyvatelé si jistou dávku respektu a strachu zasloužili. Ona ale věděla, že tam není naprosto nic, co by jí ublížilo, jelikož byla pod ochranou vládce toho Údolí.

Najednou před sebou uviděla malé světýlko, a jak se přibližovala, světlo se zvětšovalo. Zpočátku si myslela, že to je světluška, ale to stvoření bylo na nějakou světlušku moc velké. Konečně stanula asi dva metry od světla.

Byla to nějaká bytost, ze které to světlo vyzařovalo. Někoho jí připomínala. Trochu se přiblížila, když vtom sebou světlo trhlo. Obrátilo se. Sarion překvapením vykřikla.

Stvoření mělo tak třicet centimetrů na výšku a z lidské siluety vyzařovalo až bolestivě jasné světlo. Miniaturní dívka byla oblečená v nějakém hávu, který byl asi původně šátkem, a vlasy měla spletené s listím. Co Sarion ale vyděsilo, byla tvář toho stvoření. Protože to byla velmi známa podoba: její vlastní.

"Co… Jakto, že…"
"Jsem tvoje součást. Jsme jedna bytost, ale ve dvou tělech. Kdybys byla oslabená, budu i já," řekla dívka.
"Jak to víš?"
"Garashghagon na tobě dělal pokusy. Cítila jsem to, i když se k jejich vesnici nikdy nepřibližuju. Neměla bys mu pomáhat," řekla dívka ze světla nakonec. A když se Sarion zamračila, světluška jí začala vyprávět, co se o mentaurech dozvěděla. A hlavně to, co dělají, když Sarion není ani na dohled ani na doslech. Potom jí i řekla, proč ji Garashghagon chtěl.
"Co tím myslíš? On je nejmocnější tvor, proč by mě měl k něčemu potřebovat?"
"Protože k osvobození potřebuje nejenom specifickou moc."
"A co ještě potřebuje?"
"Potřebuje, aby ten někdo pocházel z Gwynethina rodu."

Sarion nějakou chvíli trvalo, než ji došlo, co ji vlastně její dvojnice chtěla povědět.

"Takže jediné, o co mu jde, je se odtud dostat… Vím, že mi vysvětlil, proč se odsud nemůže dostat sám. Ale nějak z toho vyprávění vynechal, že se chce pomstít celému světu…"
"Je mi to líto, ale snad bych ti mohla pomáhat."
"To by se mi líbilo, kromě Kirka tady přátele nemám."
"Výborně, takže… Jmenuji se Yannid," představila se její miniaturní dvojnice.
"Já jsem Sarion," podala jí dívka ruku.

***

"No tak snaž se!" zavrčel jí hlas v hlavě.
"Já se snažím!" zařvalo umouněné, rozcuchané stvoření. Několik mentaurů kolem se zasmálo, nebo to aspoň oni považovali za smích.
"Tak se snaž víc!" odsekl Garashghagon. Stvoření na něj vrhlo hnusný pohled, zmínilo několik nepublikovatelných výrazů a potom se znovu zaměřilo na šedý balvan na planině uprostřed lesa.
"Mělo se ti to povést už před měsícem!"
"To by se na mě před měsícem nesměly dělat ty testy!" křiklo už vytočené stvoření. Mentaur se už opravdu naštval, roztáhl svá černá křídla, která byla na několika místech protrhnutá, a zařval. Stvoření se zachvělo, ale okamžitě se vzpamatovalo. Bylo na to už tak trochu zvyklé. Taky byste si zvykli, kdybyste měli neuvěřitelnou schopnost jej několikrát do týdne takto vytočit.

Někteří mentauři se rozprchli, jiní zůstali, aby viděli, co bude dál. Garashghagon se napřímil, už se chystal něco udělat, ale pak jenom zachroptěl.

"Zmiz mi z očí, zítra ten kámen zničíš."
"Ten šutr je moc velkej!" namítlo stvoření, ale už nečekalo, co na to mentaur řekne; ještě tolik rozumu mělo, aby vědělo, kdy se má ztratit.

Objevilo se zase daleko, kde už mentaurův řev nebyl slyšet. V téhle části lesa bylo až podezřele jasno. Stvoření se rozpláclo na hromadě slámy a suchého listí.

"Ty zase vypadáš," okomentovala to Yannid. Sarion jenom něco zamumlala a stočila se do klubíčka tam, kde ležela. "Aspoň se trochu umyj, než začneš plesnivět. Vypadáš jako by ses brodila v bažinách."
"No nebude to tím, že se mě Garash pokusil v jedné utopit?"
"Jsi v pořádku?" zeptala se Yannid, tentokrát ale ustaraně.
"Pokusy nedopadly dobře, tak z toho nebyl nadšený. Jak mě probrali, tak po mě chtěl, ať vyhodím ten šutr do vzduchu. A nakonec se naštval, tak jsem musela skočit až sem. Jsem unavená. Jakákoli hygiena až se probudím," shrnula to Sarion, ale už napůl spala, tak ji bylo jenom tak-tak rozumět.
"Spi. Zbytek zítra," povzdechla si Yannid.

Zítra se konalo až za dva dny, protože tak dlouho Sarion spala.

A jakmile aspoň trochu svůj hlad nějakými sušenými bobulemi, vydala se k potoku s Yannid na rameni.

Když se vynořila, bylo v ní konečně poznat člověka. Měla snědou pleť, která vypadala lehce opáleně, i když sem slunce skoro nikdy nedosáhlo. Vlasy měla krátké nad ramena a kadeřník by nad tím pohledem zaplakal, protože její vlasy nikdy nepoznaly nůžky, zato s nožem se znaly dobře. Nikdo tu ale nebyl, kdo by nějaký křivý zástřih komentoval, tak jí to nikdy nevadilo. Co ale bylo na jejích vlasech neobvyklého, byla barva. Byly sněhově bílé, i když většinou používala kouzlo, které barvu maskovalo na černou. Dělala to hlavně kvůli Yannid, protože ta se vždycky dostala do deprese, kdykoli viděla její bílé vlasy.

Stalo se to, když jí bylo kolem deseti. Měla potíže s používáním složitější magie; ne že by jí kouzla dělaly nějaké potíže, ale bylo jí jenom deset a to, co po ní Garash chtěl, potřebovalo víc energie, než v tu dobu měla. Tehdy se taky Garash rozhodl, že potřebuje posilnit Sarioninu magii a dal se do pokusů. Jeden z nich se ošklivě zvrtnul a Sarion strávila měsíc v bezvědomí s myslí uvězněnou v té Garashově, kde na ni nečekalo nic jiného než tisíciletí utrpení, krveprolití, mučení a kanibalismu.

"Jak to dopadlo?" zeptala se Yannid nakonec, když se Sarion rozplácla na jednom kameni a čekala, až uschne.

"Podařilo se mi ten šutr nerozmlátit," usmála se Sarion. "Nevím, jak dlouho se mi to ještě bude dařit skrývat."

6. - Lucius Malfoy

14. september 2006 at 17:26 | TheMajestic |  Ztracená?
A je tady další kapitolka, pro mou Ztracenou. Už se jede doBradavic, tak si tam užijte zařazování a těšte se na další kapitolky...

Necronomicon - seznam

13. september 2006 at 20:14
Dávám vámtady zatím jenom seznam takové menší knížky, kterou sem postupem času snad hodím celou. Snad se vám to bude líbit, ale je to bohužel anglicky, takže uvažte sami, jestli to zvladnete...

1. - Já jsem co? ČARODĚJKA???

13. september 2006 at 19:52 | TheMajestic |  D.A.S. 2: Desert Snake
První kapitolka druhé části mé trilogie DAfkoS je poněkud z jiného prostředí, ale komu to vadí, kontinent sem, kontinent tam... Hlavní hrdinkou je Llein, celým jménem Elleinoire Ephirs [eleinoar epfirs], je z Egypta, seznamte se...

3. - Legillimens

13. september 2006 at 19:47 | Dia
Amber zamířila do knihovny, protože potřebovala lektvar proti nočním můrám, který v jejich knížce zákonitě nebyl, a psát jejím pěstounům o knihu by vyžadovalo spoustu vysvětlování, do kterého se jí opravdu nechtělo.

Od posledního setkání s Radunskim, kdy byla aspoň z části při vědomí, se její noční můru zhoršily; vlastně byly stejné jako předtím, jenomže tentokrát už věděla, že se to opravdu stalo a to ji děsilo. Probírala knížku za knížkou, dokud nenašla něco, co by mohlo zabrat; přímo lektvar proti snům - Bezesný lektvar. Nechtěla se už totiž Hermioně, která měla postel hned vedle její, omlouvat, že ji probudila. Protože, jak jí Hermiona řekla, mívala tak špatné sny, že sebou házela a něco vykřikovala. Pak ji stálo mnoho úsilí přesvědčit Hermionu, že to nic není a že na ošetřovnu opravdu nepotřebuje.

Jediná potíž byla v tom, že doba přípravy tohoto lektvaru byla 6 dnů, což by sice potíž nebyla, ale jelikož Bradavice skoro vůbec neznala, tak netušila, kde by ho mohla připravovat…

Hm, kdo hledá, ten najde…

Amber ležela na posteli a poslouchala hudbu, když se Hermiona vrátila na pokoj. Už asi podruhé začala číst tu první knížku. A Hermiona jí věnovala zamyšlený pohled; byla skrz naskrz knižní mol, a tak byla velmi zvědavá, co to čte, ale nechtěla ji rušit, tak se pustila do vlastní knižní sbírky.

Amber to ale brzy vzdala, protože se nemohla soustředit, jak ji hlodalo, že i po odpoledni stráveném pročesáváním Bradavic, stále nemohla přijít na to, kde lektvar připraví. Nakonec se odhodlala, sundala si sluchátka a obrátila se na Hermionu.

"Hermiono?"
"Ano?"
"Potřebovala bych vědět, jestli na hradě existuje nějaké místo, které by pokud možno nebylo hned na očích a kam lidi moc nechodí…"
"A na co bys to potřebovala?"
"Na jeden, ehm, experiment."
"No, kdysi, v druhém ročníku jsme s Harrym a Ronem vyráběli Mnoholičný lektvar a použili jsme k tomu umývárnu Ufňukané Uršuly…"
"Kdo to je?" zeptala se Amber.
Hermiona jí tedy vysvětlila, kdo to je a jak se tam dostane. Amber jí pak poděkovala, že to určitě využije.
"Amber?"
"Ano"
"Co to čteš za knížku"
"Je to studie run"
"Ty studuješ runy?"
"Hm…" kývla.
"Tak to budeme chodit spolu, to je fajn. Máš už opsaný rozvrh?"
"To mám. Jenom nevím, kde se vyučuje Péče o kouzelné tvory?"
"Tak na to taky chodíš? Máme úplně stejné hodiny. Péči o kouzlené tvory vyučuje Hagrid, a tak to probíhá většinou někde u jeho boudy," vysvětlila Hermiona.
"To je dobře, aspoň jeden předmět, na který zaručeně trefím…"
"Nepůjdeme na večeři?" zeptala se nakonec Hermiona.
"Proč ne, stejně se na tu knížku nemůžu soustředit."

Prolezly podobiznou na chodbu a šly do Velké síně, kde se už stoly prohýbaly pod tíhou jídla. Sedly si naproti sobě, aby se mohly u jídla bavit a nakonec se Hermiona zeptala:
"Těšíš se, že přijede na Turnaj i Kruval?"
"Tak nějak. Brumbál říkal, že se ho můžou zúčastnit jenom ti, kterým už bylo sedmnáct, a já starší ročníky moc neznám, ale na ples doufám přijedou i holky."
"Stýská se ti po přátelích?"
"Moc…"

***

V noci zase nemohla spát, tak ji opět strávila ve společenské místnosti poslechem hudby a pročítáním jedné staré knihy o runách, kterou objevila v knihovně a okamžitě zabavila. Nakonec si ale řekla, že spát musí, tak se tiše proplížila do postele a zatáhla za sebou závěsu. Potom jenom vytáhla spod polštáře úryvek pergamenu, na kterém bylo načmárané kouzlo, které si dnes zvládla vyhledat.
"Silencio maxima!"
Závěsy její postele mírně zazářily a ona měla jistotu, že kouzlo fungovalo; konečně žádná vystrašená Hermiona.

***

Chladné oči barvy právě prolité krve.
"Kdepak jsi?"
Amber sebou škubla, jak se jí v hlavě rozezněla migréna s intenzitou bouracího kladiva.
"No tak… Neschovávej se přede mnou. Já ti přece neublížím."
Dívka ale využila oné bolesti, aby se probrala. Sice se jí to nepovedlo, ale teď už byla natolik při smyslech, že poznala, že se nejedná o normální noční můru jako v Kruvalu, ale o tu, která se jí zdála, kdykoli byla doma v Anglii.
"Kde jsi, poklade?"
Soustředila svou magii, aby ten hlas dostala z hlavy. Nitrobranu, alespoň její základy, se učili už dávno, a co škola už neučila, její pěstouni se postarali, aby zvládla na jedničku, jak se slušelo od čistokrevné čarodějky.

***

Hermiona se v noci probrala. Sice ze začátku netušila proč, ale brzy jí to došlo, když se rozhlédla po pokoji a uviděla slabou září kolem Ambeřiny postele. Rychle vstala a vydala se k ní, když se závěsy rozlétly a Amber se odpotácela k umývárně. Hermiona i přes tmu v pokoji viděla, že Amber ztratila jakoukoli barvu v její už tak bledé tváři, tak ji následovala. Ještě nevstoupila, když už slyšela dávivé zvuky. Sedla si tedy na schody a počkala, dokud se Amber nevrátí.

"Zavedu tě na ošetřovnu," oznámila Hermiona okamžitě, jak Amber vylezla, a její hlas nepřipouštěl žádné námitky.

Chodbou se sunuly skoro šnečím tempem, protože se Amber k migréně přidala i závrať.

Samozřejmě zákon schválnosti zapracoval a hned za prvním rohem potkaly Filche.
"Co tady děláte?" zavrčel na ně; byl však poněkud překvapen, že neutíkají.
"Amber je špatně, vedu ji na ošetřovnu."
Filch se otočil na druhou dívku a jeden pohled stačil na to, aby věděl, že si to nevymýšlí.
"Doprovodím vás. Paní Norrisová to na chvíli zvládne sama."

Amber ani netušila, jestli je na chodbách taková tma, nebo se jí tak tmělo před očima. Dvě chodby před ošetřovnou ale černota pohltila celé její vidění a ona se skácela k zemi. Filch ji okamžitě zvedl a vyrazil k ošetřovně už rychlým krokem.

Položil ji na první postel a vydal se ke dveřím, na které taky hned zaklepal. Brzy z nich vyšla Madam Pomfreyová ještě v županu a věnovala mu nabroušený pohled. Pohled se ale hned změnil, když si za jeho zády všimla panikařící Hermiony a Amber v bezvědomí.

Filch se s radostí vytratil; proč ztrácet čas na ošetřovně, když může chytat studenty po večerce?

Madam Pomfreyová začala nad Amber mávat hůlkou, zatímco se Hermiony vyptávala, co se stalo. Podle magického indikátoru, který na dívku vyslala, zjistila migrénu a hned si přivolala patřičný lektvar, který jí okamžitě vkouzlila přímo do žaludku. Brzy ale podle její tváře poznala, že bolest neustala.

Nejdřív chtěla zajít za profesorem Snapem, protože veškeré silnější lektvary musely být podávány v přítomnosti Mistra lektvarů, aby se ujistil o dávce. Nakonec ale zvolila Brumbála, protože neměla Ambeřinu medickou kartu z Kruvalu, a on jí slíbil, že ji vyžádá, jenom ji ještě nedonesl. Možná v ní bude nějaká zmínka o migrénách.

"Banánový likér" řekla heslo a chrlič ustoupil stranou a pohyblivé schody ji rychle vynesly až ke dveřím jeho pracovny. Jenom doufala, že ještě nespí. Brumbál ale okamžitě otevřel a Madam Pomfreyová mu rychle vysvětlila situaci.

Brumbál se okamžitě ponořil do nevyřízených dopisů a vyhledal ten z Kruvalu, který potřeboval. Pak se vydal i s Madam Pomfreyovou na ošetřovnu.

Hermiona mezitím usnula na Ambeřině přikrývce a Brumbál s ní jemně zatřásl. Hermiona chvíli mžourala, než jí došlo, že ještě není ráno, ale že s ní někdo chce mluvit.
"Tys ji sem dovedla?" zeptal se Brumbál, jakmile viděl, že už je vzhůru.
"Nebylo jí dobře," řekla Hermiona a v krátkosti vylíčila, co se té noci stalo, včetně té magické aury, co se objevila kolem Ambeřiny postele.
"Děkuji vám, slečno Grangerová. Máte ještě něco na srdci?" zeptal se jí, když si všiml, jak se tváří.
Hermiona na to obratem kývla a vylíčila mu Ambeřiny noční můry, o kterých si myslela, že už přestaly, a taky co během nich mluvila ze spaní.

Brumbál jí s úsměvem poděkoval a dovedl ji k volné posteli, ať se tam do rána prospí. Jakmile viděl, že je Hermiona plně v náručí Morfea, úsměv se okamžitě vytratil a dal prostor zamračení, které u něj bylo neobvyklé.

Z toho, co Hermiona vyprávěla, bylo zřejmé, že se dívce někdo pokoušel dostat do hlavy. Ale podle prohlídky ošetřovatelky bylo taky jasné, že ten někdo neuspěl. Vzdorovala mu? Ale jak by ve čtrnácti znala nitrobranu? Bohužel bude muset na odpověď počkat, než se Amber probudí. Zatím se ale rozhodl o tom informovat Snapea; Brumbál sice znal Nitrobranu velmi dobře, ale teď potřeboval informace a tudíž Nitrozpyt a na to byl expert právě Mistr lektvarů.

Ten se dostavil ještě té noci. Sice chvíli váhal, ale když mu Brumbál vysvětlil jeho podezření, tak taky souhlasil.

"Legillimens."

Trvalo mu poměrně dlouho, než našel vzpomínku, kterou Brumbál chtěl, a shlédl celou událost, která se dívce odehrála v hlavě té noci. Snape nemohl uvěřit svým očím. Jakmile se z její hlavy dostal, okamžitě si přivolal prázdnou lahvičku po elixíru, kterých bylo na ošetřovně spousta, přiložil špičku hůlky ke spánkům a vytáhl stříbřitý vlasec vzpomínky.

Oba se pak vydali do ředitelny.

"Zjistil jsi něco?" zeptal se Brumbál, jakmile se ocitli v bezpečí před zvědavýma ušima.
"Víc než by mi bylo milé," povzdychl si Snape a přemístil vzpomínku z lahvičky do myslánky, kterou zatím Brumbál položil na stůl.

Černočerná tma. Chvíli se snažili prokouknout i poslední stín, když vtom Snape chytil Brumbála za rameno.
"Tudy," řekl a popotáhl ho ve správném směru, kde v dálce pulzovalo matné světýlko.

Jak se vzdálenost zmenšovala, tak se světlo se přibližovalo. Brumbál pomalu začínal rozeznávat rysy. Byla to Amber, ale byl s ní ještě někdo…

"Raddle," zašeptal Brumbál nevěřícně.

"Pojď blíž. Jsi moje. Přece nechceš, abych ti ublížil?"

Voldemort držel dívku za krk. Z jeho ruky prýštila rudá záře stejná jako z jeho očí. Nejvíce světla však proudilo z Amber. Měla zavřené oči, a i když nemohla dýchat, tvář měla klidnou.

Něco tichounce šeptala a sotva postřehnutelně naznačovala ukazováčky rukou nějaké obrazce. Pomalu se z ní začínala linout stále bělejší záře. Teď už to byla Amber, která mohla dýchat, a Voldemort začal křičet bolestí a snažil se dostat od ní, ale nešlo to. Namířil tedy na dívku hůlku a kouzlem se dostal z jejího sevření. Amber upadla na imaginární zem a nehýbala se, i když měla otevřené oči. Voldemort si oddechl, když bolest ustala, a namířil na ni hůlku.

"Crucio," zašeptal. Dívka se ale ani nehnula, přesto z jejích zatnutých pěstí bylo poznat, že bolest cítí.

"To je všechno," řekl Snape a Brumbál jenom kývl hlavou a oba je dostal z myslánky ven.

"Co mělo znamenat, že má v hlavě Pána Zla?" zeptal se Snape.
"To ještě nevím, ale ujišťuji tě, že nebudu spát klidně, dokud na to nepřijdu."


2. - Poprvé v těchto zdech

13. september 2006 at 19:43 | Dia
Často dlouho do noci poslouchala svého discmana. Její pěstouni sice mudlovské věci zavrhovali, ale co oči nevidí, srdce nebolí.

Dům jejích pěstounů byl velmi starý, přesto však domácími skřítky dobře udržovaný. Kolem domu byla zahrada a všude kolem lesy. Celý jejich pozemek byl ohraničen vysokým, železným, ornamentálně zdobeným plotem a k sídlu vedla široká sypaná cesta s bílými, říčními kameny po stranách, které ohraničovaly její běh.

Amber měla pokoj v západním křídle. Vysoká francouzská okna a velká postel s modrými nebesy, přesně podle jejího gusta.

První co udělala, když se vrátila, bylo jako vždy zakázat skřítkům uklízet její pokoj po dobu, kdy v něm bude bydlet, což vlastně zahrnovalo pouze letní prázdniny. Rychle jí bylo vyhoveno, protože skřítek, který se jednou prohraboval v jejích věcech, nešťastnou náhodou sletěl ze schodů… Její pokoj na rozdíl od zbytku sídla postrádal jakékoli obrazy, o kterých tvrdila, že to jsou staří šmíráci.

Jediné, co v jejím pokoji prozrazovalo stáří toho sídla, byl velký kamenný krb.

Dva měsíce se sice zdály dlouhá doba, ale díky spoustě dopisů od Hannah a Yolly to nebylo tak hrozné. Čas si taky krátila čtením knih, studiem jejích milovaných run a poslechem hudby, i když to mohla jenom v noci, aby ji nepřistihli s mudlovským vynálezem.

Konečně nastal srpen a přišel dopis z Bradavic. Amber si prohlédla seznam knih a okamžitě s tím šla za pěstouny, kteří ji hned po snídani vzali do Příčné, kde pořídili vše, co potřebovala.

Samozřejmě nezůstalo jenom u povinné výbavy. Taky by byl zázrak, kdybyste pustili Amber do knihkupectví a ona nevylezla s nějakou novinkou o starých runách; obzvlášť když většina jejích knih pocházela z Ruska, takže měla jistotu, že ty anglické mít nebude. Nějakým nedopatřením taky zabloudila na Obrtlou ulici, kde si jí kupodivu nikdo nevšímal, ale to proto, že tam svým vzhledem zapadla, jelikož byla celá v černém.

Zkušeným okem vyhledala nejbližší vetešnictví, kde ke své radosti našla pár knih o runách; nejenom o runách, ale ty knihy byly přímo psané runami. Prodavač jí taky řekl, že jde o originály a že má ještě několik knížek od stejného autora a bude-li je chtít, stačí poslat sovu.

Amber byla s knihami v sedmém nebi.

Zbytek srpna pak strávila v knihách; nejdřív ty, které měla do školy. A pak se konečně dostalo na ty o runách, na které se celou dobu těšila.

A nakonec se srpen převalil na prvního září a nastal čas odjezdu do nové školy. Pěstouni jí vysvětlili, jak se dostane na nástupiště a na odchodu jí dali lístek, který objednali soví poštou. Dívka pak vkročila do letaxové sítě.

Na nástupišti se zorientovat nebylo zas tak těžké, když tam stál jen jeden vlak; navíc parní lokomotiva ve dvacátém století mohla znamenat buď historické muzeum, nebo kouzelníky v akci.

Našla si volné kupé a usadila se u okna. Z kapsy vytáhla discmana a s úlevou se odpojila od světa. Nakonec vytáhla dopis od Brumbála, který se rozhodla ještě jednou prozkoumat, aby na to nezapomněla. Stálo tam, že se do hradu dopraví vlakem, pak že má na nástupišti v Prasinkách vyhledat poloobra Hagrida, který tam bude očekávat prvňáky.

***

Výhled z jezera na Bradavice byl opravdu úchvatný. Teď ale přišlo na zařazování, ze kterého sice strach neměla, ale nesnášela na sebe upoutávat pozornost a věděla, že se tomu nevyhne.

Z Velké Síně ji nejvíc uchvátil strop, který byl zakletý tak, aby znázorňoval nebe, a to bylo nyní poseto hvězdami.

Ze zadumání ji vyrušilo, až když McGonagallová oznámila celé škole, že v tomto roce přibude výjimečně i jedna studentka do čtvrtého ročníku, a přesně podle očekávání se na ni všichni začali dívat, jako by byla nějaká pouťová atrakce.

Pak jí ale výhled na všechny ty zvědavce zakryl klobouk, když jí ho McGonagallová posadila na hlavu.

"Hm…," ozvalo se v její hlavě "tohle lehké nebude. Ještě před nedávnem bych řekl Zmijozel bez rozmýšlení, ale teď? Něco se v tobě změnilo. Vědomostmi bys měla patřit k Zmijozelu, dokonce i zálibami, ale hledáš něco jiného a v tom ti pomůže právě NEBELVÍR!"

Poslední slovo vykřikl nahlas a Amber správně usoudila, že zařazování pro ni skončilo, tak vstala z příliš malé stoličky a vydala se ke stolu, od kterého byl slyšet největší potlesk.

Sedla si na první volné místo a doufala, že ji nechají na pokoji. Štěstí jí tentokrát přálo, protože se jejich pozornost rychle uchýlila k zařazování prvňáků.

Jakmile všechna ta vřava skončila a noví studenti si začali veselé klábosit s ostatními, talíře a mísy, které byly dosud prázdné, se zaplnily až po okraj. Ještě než začali jíst, pronesl Brumbál svou řeč a nezapomněl ani opomenout, že vstup do Zapovězeného lesa je přísně zakázán; na což měla Amber co dělat, aby neprotočila oči v sloup; jako by jméno Zapovězený neříkalo dost… Pak se už s chutí pustili do jídla.

Po skončení večeře všichni prefekti vstali a vyzvali prvňáky, aby šli s nimi. Amber se k nim ale nepřipojila; stejně zbytek Nebelvírů půjde do společenky, tak se může držet houfu a dorazí tam tak jako tak.

Amber se pozastavila nad útulností společenské místností, ze které prakticky sálala domácí atmosféra. Všimla si, že z místnosti vedou dvoje schodiště a podle toho, jak na jednu stranu jdou jenom holky a druhou jenom kluci, se dovtípila, že to asi budou pokoje. Nakonec obešla všechny pokoje v dívčím křídle, dokud nenašla jeden s nápisem "Čtvrtý ročník".

Nikdo ještě na pokoji nebyl, tak si našla postel, vedle které stál její kufr. Hned se taky dala do vybalování, jelikož nevěděla, jak tady funguje večerka.

Lehla si na postel a z nočního stolku si podala jednu z runových knížek, které tam předtím nechala. Dostala se sotva přes deset stránek, když uslyšela kroky a vzápětí se otevřely dveře a dovnitř se nahrnuly nové spolužačky.

***

Amber nemohla dlouho usnout, tak se tiše vybrala z pokoje a sešla dolů do společenské místnosti. S sebou si vzala jenom discmana a knížku, které věděla, že jí zaručeně zkrátí noc.

Jakmile vstoupila, všimla si, že na stěně visí rozvrh, který tam předtím rozhodně nebyl. Na jednom ze stolků našla brk a kousek pergamenu, a tak si rozvrh opsala a založila si ho do knížky.

Sedla si naproti krbu, do uší si pustila oblíbenou hudbu a dala se do četby.

I přes hlasitou hudbu uslyšela zvon na hlavní věži oznamující půlnoc. A jelikož se jí už oči začínaly klížit, věděla, že se jí tentokrát povede usnout, tak knížku zaklapla a šla do pokoje. Ztlumila hudbu, která jí hučela do uší, schovala knížku i discmana pod polštář a šla spát.

Ráno se probudila poměrně brzy, soudě podle tmy za oknem. Holky ještě spaly, tak se rozhodla ještě chvíli poležet. Nakonec ale zvon ohlásil šestou, což už uznala, že je vhodná doba pro vstávání.

Rychle a jak nejtišeji mohla, se převlékla a sbalila si věci podle rozvrhu. Měla v úmyslu se dnes vydat za McGonagallovou, ředitelkou nebelvírské koleje, ale jak pročítala rozvrh, tak si všimla, že s ní mají hned první hodinu, tak to vzala jako dobré znamení; bylo to lepší, než prozkoumat celý hrad ve snaze najít její kabinet.

***

Hodiny odbily osmou a brzy na to se objevila i profesorka. Přeměňování Amber šlo stejně dobře jako i všechny ostatní předměty. Jedinou výjimkou byla Astrologie; pohled na hvězdy sice milovala, ale chtít po ní, aby je vyjmenovala, nebo nedej-bože rozpoznala, by bylo jako chtít úsměv po mozkomorovi.

Jakmile s dalším zazvoněním hodina skončila, odebrala se Amber dopředu k profesorce, aby si u ní upravila rozvrh. Měli tam zadané volitelné předměty, které si ostatní mohli vybrat minulý rok, k čemuž Amber šanci neměla.

McGonagallová jenom kývla, že to čekala a zeptala se jí, jaké předměty chce. Amber okamžitě prohlásila, že runy, a jelikož si museli vybrat aspoň dva, tak si zvolila Péči o kouzelné tvory, který se zdál nejschůdnější. Profesorka ji obratem oznámila, jaké knížky si obstarat a že to oznámí příslušným profesorům. Dívka jí poděkovala a zmizela, aby stihla najít učebnu Kouzlených formulí. Nakonec to stihla těsně před zvoněním.

Po obědě přišlo na lektvary, které měla hned po runách nejraději, a když se dostavila do učebny, zjistila, že pro ni zůstala jenom jediná lavice, a sice ta před katedrou. Na chvíli zadoufala, že z toho nebude zvyk, protože i v Kruvalu, kdykoli dorazila na lektvary, zbyla na ní ta samá lavice. Jakmile zazněl zvon, ozval se i důvěrně známý zvuk týraných dveří a padající omítky, jaký znala z hodin s profesorem Hasanem, a před nimi se objevil Snape. Mávnul hůlkou a na tabuli se objevil postup k přípravě lektvaru. Kdyby nebyl vzhledově tak odlišný od Hasana, byla by odpřisáhla, že jsou dvojčata.

"Máme tady novou studentku - slečna Brandová," řekl Snape a rozhlédl se po třídě, i když si už při příchodu všiml, že sedí přímo před ním. Ji to ale nijak nerozhodilo a postavila se. Snape si ji prohlédl a pak jenom kývl a Amber si zase sedla.

Potom se už dali do přípravy lektvaru. Amber se nejdřív pustila do zpracování přísad, zatímco jedním okem sledovala tabuli. Snape mezitím chodil po učebně, i když se u Amber často zastavil. Nakonec se na nějaké procházení vykašlal, sedl si za katedru a jednoduše ji sledoval. Krájela přísady velice rychle, přesto tak zručně, že začal uvažovat, jestli by neměla zájem o kariéru v Lektvarech, když už jí to i ve čtrnácti takhle šlo.

Proč jenom není ve Zmijozelu, v jeho koleji? Mohl by jí dát nějaké lekce navíc, aniž by se nad tím ostatní pohoršovali… Bohužel ale byla v Nebelvíru, a kdyby to jenom navrhl, Brumbál by se pravděpodobně zalkl na těch zatracených citrónových bonbónech a McGonagallová by rovnou dostala infarkt.

Zase se vydal po třídě strhnout několika nebelvírským body, aby nevyšel ze cviku, pak se usadil u katedry a dívku sledoval.

Po lektvarech už hodiny neměli a Amber se vydala na procházku po pozemcích. Naštěstí ještě byl konec léta a bylo dost teplo, tak si sedla u jezera, opřela se o strom, zavřela oči a vychutnávala si pozdně letního sluníčka…

***

Harry, Ron a Hermiona se mezitím šli podívat za Hagridem, aby se s ním přivítali v novém školním roce. Hermiona si cestou všimla osamělé dívky u jezera a zeptala se kluků, jestli by ji nemohli vzít s sebou. Na to oba hned souhlasili a Hermiona se rozběhla za Amber, která nabídku přijala.

Harry, Ron a Hermiona ji seznámili s Hagridem, který vypadal velice šťastně, že si na něj někdo vzpomněl.

Strávili tak příjemný večer s obřími hrnky kakaa a kamennými sušenkami ("Těm se radši vyhýbej…"). Amber nemluvila moc o minulosti zčásti proto, že se jí stýskalo po kamarádech, ale hlavně protože ostatní vzpomínky nechtěla oživovat.


1. - Konec v Kruvalu

13. september 2006 at 19:41 | Dia
Pro ty, co tuhle povídku už četli:
Povídka prošla celkovou úpravou (pravopis, mluvnice...), možná ještě nějaké chyby zůstaly, ale alespoň se to už dá číst. Taky úpravou prošlo jméno hlavní hrdinky, jelikož jsem její jméno začala používat pro veškeré moje umělecké snahy. Původní jméno teď naleznete pouze v názvu blogu, který kvůli odkazům a komentářům nechci měnit.

x

5. - Na život a na smrt...

13. september 2006 at 19:30 | TheMajestic |  Ztracená?
Remus se probral kolem sedmé. Cítil jak ho bolí celé tělo. Jeho pohled padl na dívku, která seděla ještě seděla u stolu a stále nepřítomně zírala do zdi naproti. Pod očima měla kruhy po další neprospané noci.

4. - Jizvy, dopis a sny

13. september 2006 at 19:29 | TheMajestic |  Ztracená?
Sedla si na břeh jezera a chvíli je pozorovala. Nemohli se vody nabažit. V e vodě si vyhledala Remuse, chvíli musela počkat než mu James přestane tlačit hlavu pod hladinu, ale nakonec se vynořil stejně veselý jako ostatní dva. Všimla si, že má na těle mnoho jizev. Zvědavost hlodala přímo nesnesitelně. Nakonec se ale přemohla a řekla si, že se na to ptát nebude, kdo ví, co se stalo, ještě by mu to připomnělo něco nepříjemného a to ona rozhodně nechtěla.

3. - Ředitel školy

13. september 2006 at 19:27 | TheMajestic |  Ztracená?
Lyon seděla v kuchyni ve společnosti Jamesových rodičů. Někdo zazvonil na venkovní zvonek. Paní Potterová ani nestačila odložit hrnek s čajem. Kuchyní totiž prolétl kulový blesk, který by ve zpomaleném tempu byl jistě označen jako James, a vyřítil se ze dveří. Skočil na nově příchozího.

2. - Godrikův důl

13. september 2006 at 19:26 | TheMajestic |  Ztracená?
Někdo mu zatřásl ramenem. Probudil se a zamžoural do denním světlem ozářené tváře. Byl to Stan Silnička.
"Za pět minut budeme v Godrikově dole," oznámil mu. Sirius kývl hlavou. Jemně zatřásl dívce ramenem. Otevřela oči.
"Už tam budeme," řekl tiše. Zvedla hlavu. Jakmile si uvědomila, že celou noc spala Siriusovi na rameni, začervenala se. On to ale úmyslně přehlížel, za což mu byla vděčná.
Autobus trhnutím zastavil. Vynesli ven své kufry a záchranný autobus zmizel. Lyon se rozhlédla kolem.

1. - První opravdový přítel

13. september 2006 at 19:20 | Dia
Bylo ošklivé letní odpoledne a zahrada byla celá zablácená od nedávného deště. Optimisticky se na krajinku za oknem usmála, ale ta zůstala zarytě depresivní, a tak dívka zase sklopila pohled zpět k bloku v klíně.

Konečně konec..., ale takhle???

13. september 2006 at 19:18 | TheMajestic |  Jednorázovky
Moje první jednorázovka... Jsem vám tam napsala takový konec, jaký jste asi nepředpokládali,a le tím to je větší sranda... Snad se taaky zasmějete, nad tou ironii a tím, co všechno může vzniknout z malého nedorozumění...

Kapitola 2

13. september 2006 at 19:13 | Dia
Konečně spatřil svůj hrad. Vešel hlavním vchodem. Ze všeho nejdřív se však šel převléknout do čistých a hlavně suchých šatů. Venku totiž asi před hodinou začalo pršet. Špinavé věci položil na židli a vydal se po schodech do hlavního sálu, kde na něj už čekala chůva. Jakmile ho uviděla, rozběhla se k němu.

"Zázrak, pane, zázrak! Vaše žena! Je v pořádku, jako by jí nikdy nic nebylo!" vykřikovala. Eregnion ale její výkřiky nevnímal a šel do pokoje své ženy. Otevřel dveře a vstoupil.

Byla stejně krásná jako když ji viděl poprvé. Seděla u kolébky a hrála si s dítětem, které vesele žvatlalo. Zavřel dveře. Při tom zvuku žena zpozorněla. Vstala a obrátila se na něj. Nakonec k němu přistoupila a objala ho. Taky se k ní přitiskl. Rozhodl se, že uspořádá na večer hostinu; neviděl sice důvod oslavovat narození holky, ale bylo by podezřelejší, kdyby se netěšil.

"Vážně? Jsi rád? Vím, jak jsi toužil po chlapci, po následníkovi, ale nevyšlo to. Opravdu se nezlobíš?"
"Ale ne. Jsem rád, že máme tak krásnou dceru." Při tom se na dítě ani nepodíval. Jeho ženě to ale v tuhle chvíli ani tak nepřišlo, protože byla unesena nad jeho slovy.
"Opravdu ne?"
"To víš, že ne. Jsem rád, že máme holku," ujistil ji.
"Jak ji pojmenujeme?" zeptala se.
"Nechám to na tobě," mávl rukou.
"Co takhle Elain?" zeptala se.
"Ne, to je divné jméno," zavrtěl hlavou.
"Říkal jsi, že to necháš na mně..."
"Tak proč ses mě ptala?" opáčil.
"Já... co takhle Sarion?" zeptala se najedno.
"To by šlo," připustil a vyšel ven z místnosti.

Po roce, jak předpověděl Garashghagon, jeho žena slehla a porodila mu syna. Při porodu zemřela. Eregnion se však radoval z potomka a ženu už jednou oplakal. Jeho dcera už měla rok. Dosud se nenaučila mluvit. Její první slovo však řekla právě té noci, co se její bratr narodil. A proto bylo navždy zapomenuto.

Chůva vzala Sarion do náruče a vydala se do pokoje, kde stála kolébka jejího bratra. Na posteli ležela matka dětí, byla přikrytá nějakou jemnou látkou. U hlavy postele byly zapálené svíce.

Chůva přistoupila ke kolébce, kde stál Eregnion, a ukázala Sarion jejího malého bratříčka, který zrovna spal.

"Jak se bude jmenovat?" zeptala se chůva.
"Erekhyon," prohlásil zamyšleně.

***

Čas běžel velmi rychle a Eregnion byl den ode dne stále pochmurnější a zamyšlenější. Sarion byla na rozdíl od Erekhyona bystřejší, veškerá kouzla se naučila prakticky hned, co je viděla a znala slova, která by žádné čtyřleté dítě znát neměla. Trvalo pět lekcí, než pochopila čtení a už týden na to měla přečtenou svou první knihu. A nejhorší bylo, že v pěti letech začala výuka bojových umění jako šermu a už během prvního měsíce si Sarion zajistila první pozici v celé skupině.

Eregnion ji nenáviděl víc a víc každým dnem. A po večerech svého syna doučoval, aby zvládl aspoň čtení a psaní.

Dnešní večer zastihl Eregniona v jeho pracovně, kde si v ruce hřál sklenku s alkoholem. Ramaed, zdejší učitel a instruktor, za ním dnes byl a strávil skoro hodinu vychvalováním Sarion až do nebes a Eregnion nemohl než předstírat nadšení. Večer ale konečně osaměl a on konečně mohl dát najevo, co si o tom opravdu myslel.

Z jeho úvah ho vytrhla až chůva. Opatrně zaklepala na dveře a vstoupila. Oznámila mu, že za týden bude mít holčička šest let, jestli se chystá nějaká oslava. On jenom pochmurně zavrtěl hlavou a odpověděl, že ne, že takové hlouposti se tady slavit nebudou. Přesto, jakmile chůva odešla, jeho tvář se rozjasnila, protože si vzpomněl na onen slib.

"Za týden už bude klid," promnul si ruce a vydal se do ložnice. Poprvé snad usnul klidně.

***

Hodiny odbíjely desátou a Eregnion se vykradl ze svého pokoje. Vstoupil do Sarionina pokojíčku a lehce zatřásl děvčátku ramenem. Ta se hned probudila. Ani se nelekla. Podobné věci jí bratr prováděl už od doby, co se naučil chodit.

"Za pár hodin budeš mít už šest let. Vždycky jsi chtěla projet se v lese na koni," oznámil jí.
"A ty bys mi to dovolil?" zeptala se Sarion nedůvěřivě. Otec ji neměl rád a ona to věděla.
"Ano, ale pospěš si."

Dívka rychle vylezla z postele a pospíchala se obléct.

Sešli do stájí. Otec jí vybral krásného hnědáka s černou hřívou. Vysadil ji na koně a sám se vyhoupl do sedla. Rychle vyrazili na cestu.

Po chvíli si holčička začala stěžovat, že už nemůže. Otec ji tedy vysadil na koně před sebe a hnědáka si uvázal k sedlu, aby běžel vedle něj. Cestou je sledovalo světlo. Eregnion si dobře vzpomínal, když touto cestou pospíchal před šesti lety. Tehdy ale bylo ono světlo mnohem menší a teď, i když bylo daleko, cítil jeho pozitivní energii i za zběsilé jízdy. Světlo je sledovalo celou dobu. Před mýtinkou se ale ztratilo trochu hlouběji do lesa.

Eregnion sesedl z koně a zpustil děvčátko dolů ze sedla. Zmateně se rozhlíželo kolem dokola. Tušila už, že otec něco chystá, ale netušila co. Pochybovala, že by ji otec chtěl tady nechat, aby ji něco zabilo. Najednou se zarazila. Panenky se jí zúžily i přes to, že v lese i na onom prostranství byla tma. Pomalu se otočila směrem k lesu.

Během několika okamžiků vystoupil z lesa starý mentaur. Přiblížil se k nim. Děvčátko se ani nehnulo. Mentaur ji pozoroval se zájmem. Najednou se usmál. Eregnion vykřikl hrůzou, když Garashghagon v úsměvu vycenil své černé zuby. Mentaur na něj pohlédl.


"Můžeš jít," ozvalo se mu v hlavě a ten na nic nečekal, nasedl na koně a zmizel.

Kapitola 1

13. september 2006 at 19:11 | Dia
Pomalu se rozednívalo. Krajina se tvářila velmi pochmurně, ptáci tam nezpívali, protože určitě odlétli z tak nehostinného místa. Byly tam pouze hluboké lesy, které skýtaly útočiště nebezpečným tvorům. Přesto se toho dne údolím ozval zvuk, který místní pesimismus potlačil, byť jenom na malou chvilku - dětský pláč. Právě za úsvitu nového dne jarního slunovratu se zde narodilo lidské dítě. Jakkoli bylo okolí stále pod mrakem a ani slunce tam nesvítilo přes věčně zataženou oblohu, přesto tento výkřik s sebou vnesl do Údolí nový život.

S narozením kouzelnického dítěte se uvolnila obrovská síla, která se projevila tlakovou vlnou doprovázenou oslepujícím zábleskem. Křik dítěte netrval dlouho, okamžitě se uklidnilo. Světelná síla však prolétla celým Údolím stínu a mnoho tvorů tam žijících vykřiklo bolestí, jakou jim světlo způsobilo.

V Údolí stálo ohromné sídlo; obrovský blok černé skály a na jejím vrchu stál hrad - vytesaný ze stejného černého kamene - z vysokými hradbami a myriádou věží a věžiček. A právě v jedné z komnat v onom hradě se právě narodil nový člen několik tisíciletí starého kouzelnického rodu.

Žena ležela ve své komnatě, tváře pobledlé. Krvácení neustávalo a ona věděla, že už nemá moc času; a ten, který jí zůstal hodlala strávit tím, že si do paměti vryje tvář svého dítěte. Při porodu s ní zůstávala jedna služebná - její chůva - která se teď stane chůvou její dcery.

Usmívala se při pohledu na tu nakrčenou dětskou tvářičku, jak si ji už představovala jako mladou dámu v krásných šatech.

Bylo to to poslední, na co kdy myslela.

Minutu na to se do místnosti vrátila usměvavá chůva. Úsměv jí ale ztuhnul na rtech a do očí se jí nahrnuly slzy.

"Nevím, jak se ti tady bez ní povede, ale postarám se o tebe," slíbila dítěti a to se na ni usmálo. Chůva se pak odebrala do velkého sálu, kde oznámila otci, že jeho žena zemřela.

Sklopil hlavu, ale okamžitě ji zase pozvedl. V očích se mu nebezpečně blýskalo a šla z něj hrůza. Ve tváři se mu objevil výraz šílence. Odvrátil se na patě a opustil hrad. Hned ve stájích skočil na svého koně a vydal se do lesa, kde doufal, že udusí svůj vztek.

Zastavil se na mýtince na druhém konci lesa a okamžitě sesedl.

Eregnion - Lord Gryffin a hlava svého rodu - se otočil směrem k lesu. Chvíli si pohrával s myšlenkou, že ho zapálí, aby se alespoň trochu uklidnil. Tohle měl být šťastný den. Právě teď měl sedět se svou ženou a přemýšlet nad perfektním jménem pro svého syna. Co se mu ale narodilo byla holka. A jakoby to nebylo potupné dost; jeho žena byla mrtvá a bylo jasné, že syna mít nikdy nebude.

Najednou zapraskaly větve a Eregnion zvedl hlavu. Na kraji lesa stálo to nejodpornější stvoření jaké by ani noční můry nedokázaly vymyslet. Byl odporný nejen na pohled ale i páchl na sto honů a Eregnion nechápal, jak si ho předtím mohl nevšimnout.

Tvor se k němu pomalu vydal, a když se z lesa vynořil celý, tak si Eregnion konečně všiml i kožnatých křídel a hned mu bylo jasné, co to je.

Mentaur.

Stvoření mělo tělo testrála, alespoň spodní část a křídla; tam, kde ale měla začínat hlava, pokračovalo jeho tělo lidským trupem. Tedy, vágně lidským… Jeho lidská půlka měla tmavě šedou kůži pokrytou strupy a zaschlou špínou; místy se špína odlupovala a bylo pod ní vidět světlé šedé značky jako tetování. Dva páry svalnatých rukou byly zakončené něčím, co se spíše podobalo drápům než prstům. Dlouhé bílé vlasy měl špínou a mastnotou slepené do mnoha dlouhých copů.

Jeho oči však byly ta nejméně lidská část jeho těla. Byly černé - jak duhovky, tak bělmo - jenom ze středu na Eregniona hleděly zorničky rudé jak právě prolitá krev.

Eregnion se chtěl zvednout a utíkat - čest nečest - ale hrůza a děs ho poutaly, že se nemohl ani pohnout.

Věděl, kdo to je. Byl to Garashghagon - vládce mentaurů.

"Vím, po čem toužíš," ozvalo se mu v hlavě. Garashghagon stejně jako každý mentaur nepoužíval hlas, který byl navíc pokládán za nejodpornější zvuk na světě, ale svou mentální schopnost promlouvat k někomu přímo hlasem v jeho hlavě.

Eregnion na něj pohlédl vyděšeně. Samozřejmě, že to starý mentaur věděl, věděl všechno, co věděl Eregnion, všechno, co si myslel, co se mu zdálo a - ano - i všechno, co si přál.

Byl to nejstarší mentaur chodící po zemi a i když se mentauři dožívali poměrně vysokého věku, on byl i přesto nejstarší. Mentauři byli vyhoštěni a vymazání z podvědomí lidí i kouzelníku ještě v době starověkých mágů. Od té doby uplynuly tisíce let, a Garashghagon byl v současné době jediným svědkem tohoto vyhoštění na vlastní oči. Byl tehdy ještě mládě, ale na vždy si zapamatoval svou zášť a nenávist vůči těm, kteří se mu postavili, kteří ho tu uvěznili. Ačkoli uplynulo už více než dva tisíce let, stále toužil po pomstě a jedině tahle převelice silná touha mu dávala sílu do života.

Eregnion poodstoupil o krok od mentaura. Chtěl nasednout na koně, ale když se ohlédl, zjistil, že je sám. Jeho kůň musel mentaura vycítit a rozhodl se uniknout jisté smrti.

Eregnion stále couval a Garashghagon jej až zlověstně pomalým tempem následoval. Eregnion najednou zakopl o kámen a upadl. Chtěl vstát, ale už neměl sílu. Mentaur kolem sebe rozséval panickou hrůzu a ta Eregniona pohlcovala. Schoulil se do klubíčka. Bál se jako nikdy v životě.

Garashghagon zastavil před ním.

"Tvoje touhy se mohou splnit," ozvalo se mu znovu v hlavě. Eregnion zaskučel.
"Po čem toužím?" zeptal se, ale z jeho hrdla se vydral bolestný skřek.
"Chceš syna, dám ti jej," prohlásil mentaur.
"Moje žena je mrtvá," namítl muž. Mentaur mu připomněl, proč je vlastně tady a jeho zloba mu začala vracet síly a oddalovat tu hrůzu.
"Vrátím ti ji."
"Nechápu."
"Přivedu tvou ženu zpět a dám jí rok a den života, v té době otěhotní, porodí ti syna a opět při porodu zemře."
"A co po mě chceš?" Tento tón se ovšem mentaurovi nelíbil, a tak Eregniona varoval tím, že roztáhl svá mohutná křídla a postavil se na zadní. Z křídel se vyvalil odporný a zatuchlý puch hniloby. Muži se z toho smradu zvedl žaludek, ale nezvracel. Puch ho přesto povalil zpět na zem a zalil oči slzami. Mentaur klesl na všechny čtyři a opět křídla složil.
"Tvou dceru, jakmile jí bude šest let, přineseš mi ji na toto místo. Jinak tvůj rod stihne nekonečné prokletí a v první řadě zemřou tví potomci, všichni tví příbuzní, služebnictvo, otroci a ty sám zemřeš jako poslední v nekonečném zoufalství."

Eregnion chvíli zíral na mentaura. Bylo jasné, že to myslí vážně. Vyměnit syna za dceru? Syna chtěl a potřeboval, ale neměl ho. Dceru nejenom nepotřeboval, ale zahanbila ho už tím, že se narodila…

"Souhlasím."

Mentaur se zhluboka nadechl a kolem něj bylo cítit silné pole pulzující magické energie. Chvíli se zdálo, že je všude kolem tma, ale nakonec se zase rozjasnilo, tedy alespoň na podmínky Údolí Stínu.

"Běž domů," pravil mentaur a ztratil se v lese.

Eregnion se bez váhání rozběhl domů. Cesta mu trvala víc než den, protože kůň se mu zaběhl a on pochyboval, jestli jej ještě vůbec spatří.


Cestou za sebou cítil pohledy mnoha lesních tvorů, žádný z nich mu však neublížil. Jediné, co ho zaujalo, bylo malinké světýlko, které občas zahlédl v lese. Po několika hodinách chůze už věděl, že ho to sleduje. Přesto nikdy nespatřil, co přesně to bylo. Jakkoli však bylo ono stvoření daleko, cítil z něj takovou divnou energii, něco mu říkalo, že tohle sem rozhodně nepatří. Ta energie mu svou nezvyklostí naháněla málem větší hrůzu než mentaur.