Kapitola 1

13. september 2006 at 19:11 | Dia
Pomalu se rozednívalo. Krajina se tvářila velmi pochmurně, ptáci tam nezpívali, protože určitě odlétli z tak nehostinného místa. Byly tam pouze hluboké lesy, které skýtaly útočiště nebezpečným tvorům. Přesto se toho dne údolím ozval zvuk, který místní pesimismus potlačil, byť jenom na malou chvilku - dětský pláč. Právě za úsvitu nového dne jarního slunovratu se zde narodilo lidské dítě. Jakkoli bylo okolí stále pod mrakem a ani slunce tam nesvítilo přes věčně zataženou oblohu, přesto tento výkřik s sebou vnesl do Údolí nový život.

S narozením kouzelnického dítěte se uvolnila obrovská síla, která se projevila tlakovou vlnou doprovázenou oslepujícím zábleskem. Křik dítěte netrval dlouho, okamžitě se uklidnilo. Světelná síla však prolétla celým Údolím stínu a mnoho tvorů tam žijících vykřiklo bolestí, jakou jim světlo způsobilo.

V Údolí stálo ohromné sídlo; obrovský blok černé skály a na jejím vrchu stál hrad - vytesaný ze stejného černého kamene - z vysokými hradbami a myriádou věží a věžiček. A právě v jedné z komnat v onom hradě se právě narodil nový člen několik tisíciletí starého kouzelnického rodu.

Žena ležela ve své komnatě, tváře pobledlé. Krvácení neustávalo a ona věděla, že už nemá moc času; a ten, který jí zůstal hodlala strávit tím, že si do paměti vryje tvář svého dítěte. Při porodu s ní zůstávala jedna služebná - její chůva - která se teď stane chůvou její dcery.

Usmívala se při pohledu na tu nakrčenou dětskou tvářičku, jak si ji už představovala jako mladou dámu v krásných šatech.

Bylo to to poslední, na co kdy myslela.

Minutu na to se do místnosti vrátila usměvavá chůva. Úsměv jí ale ztuhnul na rtech a do očí se jí nahrnuly slzy.

"Nevím, jak se ti tady bez ní povede, ale postarám se o tebe," slíbila dítěti a to se na ni usmálo. Chůva se pak odebrala do velkého sálu, kde oznámila otci, že jeho žena zemřela.

Sklopil hlavu, ale okamžitě ji zase pozvedl. V očích se mu nebezpečně blýskalo a šla z něj hrůza. Ve tváři se mu objevil výraz šílence. Odvrátil se na patě a opustil hrad. Hned ve stájích skočil na svého koně a vydal se do lesa, kde doufal, že udusí svůj vztek.

Zastavil se na mýtince na druhém konci lesa a okamžitě sesedl.

Eregnion - Lord Gryffin a hlava svého rodu - se otočil směrem k lesu. Chvíli si pohrával s myšlenkou, že ho zapálí, aby se alespoň trochu uklidnil. Tohle měl být šťastný den. Právě teď měl sedět se svou ženou a přemýšlet nad perfektním jménem pro svého syna. Co se mu ale narodilo byla holka. A jakoby to nebylo potupné dost; jeho žena byla mrtvá a bylo jasné, že syna mít nikdy nebude.

Najednou zapraskaly větve a Eregnion zvedl hlavu. Na kraji lesa stálo to nejodpornější stvoření jaké by ani noční můry nedokázaly vymyslet. Byl odporný nejen na pohled ale i páchl na sto honů a Eregnion nechápal, jak si ho předtím mohl nevšimnout.

Tvor se k němu pomalu vydal, a když se z lesa vynořil celý, tak si Eregnion konečně všiml i kožnatých křídel a hned mu bylo jasné, co to je.

Mentaur.

Stvoření mělo tělo testrála, alespoň spodní část a křídla; tam, kde ale měla začínat hlava, pokračovalo jeho tělo lidským trupem. Tedy, vágně lidským… Jeho lidská půlka měla tmavě šedou kůži pokrytou strupy a zaschlou špínou; místy se špína odlupovala a bylo pod ní vidět světlé šedé značky jako tetování. Dva páry svalnatých rukou byly zakončené něčím, co se spíše podobalo drápům než prstům. Dlouhé bílé vlasy měl špínou a mastnotou slepené do mnoha dlouhých copů.

Jeho oči však byly ta nejméně lidská část jeho těla. Byly černé - jak duhovky, tak bělmo - jenom ze středu na Eregniona hleděly zorničky rudé jak právě prolitá krev.

Eregnion se chtěl zvednout a utíkat - čest nečest - ale hrůza a děs ho poutaly, že se nemohl ani pohnout.

Věděl, kdo to je. Byl to Garashghagon - vládce mentaurů.

"Vím, po čem toužíš," ozvalo se mu v hlavě. Garashghagon stejně jako každý mentaur nepoužíval hlas, který byl navíc pokládán za nejodpornější zvuk na světě, ale svou mentální schopnost promlouvat k někomu přímo hlasem v jeho hlavě.

Eregnion na něj pohlédl vyděšeně. Samozřejmě, že to starý mentaur věděl, věděl všechno, co věděl Eregnion, všechno, co si myslel, co se mu zdálo a - ano - i všechno, co si přál.

Byl to nejstarší mentaur chodící po zemi a i když se mentauři dožívali poměrně vysokého věku, on byl i přesto nejstarší. Mentauři byli vyhoštěni a vymazání z podvědomí lidí i kouzelníku ještě v době starověkých mágů. Od té doby uplynuly tisíce let, a Garashghagon byl v současné době jediným svědkem tohoto vyhoštění na vlastní oči. Byl tehdy ještě mládě, ale na vždy si zapamatoval svou zášť a nenávist vůči těm, kteří se mu postavili, kteří ho tu uvěznili. Ačkoli uplynulo už více než dva tisíce let, stále toužil po pomstě a jedině tahle převelice silná touha mu dávala sílu do života.

Eregnion poodstoupil o krok od mentaura. Chtěl nasednout na koně, ale když se ohlédl, zjistil, že je sám. Jeho kůň musel mentaura vycítit a rozhodl se uniknout jisté smrti.

Eregnion stále couval a Garashghagon jej až zlověstně pomalým tempem následoval. Eregnion najednou zakopl o kámen a upadl. Chtěl vstát, ale už neměl sílu. Mentaur kolem sebe rozséval panickou hrůzu a ta Eregniona pohlcovala. Schoulil se do klubíčka. Bál se jako nikdy v životě.

Garashghagon zastavil před ním.

"Tvoje touhy se mohou splnit," ozvalo se mu znovu v hlavě. Eregnion zaskučel.
"Po čem toužím?" zeptal se, ale z jeho hrdla se vydral bolestný skřek.
"Chceš syna, dám ti jej," prohlásil mentaur.
"Moje žena je mrtvá," namítl muž. Mentaur mu připomněl, proč je vlastně tady a jeho zloba mu začala vracet síly a oddalovat tu hrůzu.
"Vrátím ti ji."
"Nechápu."
"Přivedu tvou ženu zpět a dám jí rok a den života, v té době otěhotní, porodí ti syna a opět při porodu zemře."
"A co po mě chceš?" Tento tón se ovšem mentaurovi nelíbil, a tak Eregniona varoval tím, že roztáhl svá mohutná křídla a postavil se na zadní. Z křídel se vyvalil odporný a zatuchlý puch hniloby. Muži se z toho smradu zvedl žaludek, ale nezvracel. Puch ho přesto povalil zpět na zem a zalil oči slzami. Mentaur klesl na všechny čtyři a opět křídla složil.
"Tvou dceru, jakmile jí bude šest let, přineseš mi ji na toto místo. Jinak tvůj rod stihne nekonečné prokletí a v první řadě zemřou tví potomci, všichni tví příbuzní, služebnictvo, otroci a ty sám zemřeš jako poslední v nekonečném zoufalství."

Eregnion chvíli zíral na mentaura. Bylo jasné, že to myslí vážně. Vyměnit syna za dceru? Syna chtěl a potřeboval, ale neměl ho. Dceru nejenom nepotřeboval, ale zahanbila ho už tím, že se narodila…

"Souhlasím."

Mentaur se zhluboka nadechl a kolem něj bylo cítit silné pole pulzující magické energie. Chvíli se zdálo, že je všude kolem tma, ale nakonec se zase rozjasnilo, tedy alespoň na podmínky Údolí Stínu.

"Běž domů," pravil mentaur a ztratil se v lese.

Eregnion se bez váhání rozběhl domů. Cesta mu trvala víc než den, protože kůň se mu zaběhl a on pochyboval, jestli jej ještě vůbec spatří.


Cestou za sebou cítil pohledy mnoha lesních tvorů, žádný z nich mu však neublížil. Jediné, co ho zaujalo, bylo malinké světýlko, které občas zahlédl v lese. Po několika hodinách chůze už věděl, že ho to sleduje. Přesto nikdy nespatřil, co přesně to bylo. Jakkoli však bylo ono stvoření daleko, cítil z něj takovou divnou energii, něco mu říkalo, že tohle sem rozhodně nepatří. Ta energie mu svou nezvyklostí naháněla málem větší hrůzu než mentaur.
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.