2. - Godrikův důl

13. september 2006 at 19:26 | TheMajestic |  Ztracená?
Někdo mu zatřásl ramenem. Probudil se a zamžoural do denním světlem ozářené tváře. Byl to Stan Silnička.
"Za pět minut budeme v Godrikově dole," oznámil mu. Sirius kývl hlavou. Jemně zatřásl dívce ramenem. Otevřela oči.
"Už tam budeme," řekl tiše. Zvedla hlavu. Jakmile si uvědomila, že celou noc spala Siriusovi na rameni, začervenala se. On to ale úmyslně přehlížel, za což mu byla vděčná.
Autobus trhnutím zastavil. Vynesli ven své kufry a záchranný autobus zmizel. Lyon se rozhlédla kolem.

Bylo to tu hezké. Taková zapadlá anglická vesnička jako z obrázku. Silnice byla sypaná kamením, před každým domkem byla zahrádka se záhonem květin a za domky byla pole. Lidé tady budou jistě přátelští, pomyslela si Lyon. Koukla, kde jí zatím zmizel Sirius. Byl už asi na dva metry před ní. Přidala do kroku a hned ho dohnala. Dále pokračovali procházkovým krokem, zčásti proto, že se jim po ránu nechtělo, a zčásti proto, že měli těžké kufry. Konečně se Sirius zastavil před vrátky jednoho z domů. Byl to jeden z větších domů tady v okolí. Vešli na pozemek. Byli na chodníku před domem, když se dveře rozlétly a z nich vylítl nějaký kluk ve věku kolem šestnácti let a s úsměvem od ucha k uchu. Měl černé střapaté vlasy, jako by právě vylezl z postele. Na nose měl brýle. Skočil Siriusovi kolem krk, ten málem spadl, ale nakonec udržel rovnováhu rukama. Tím ale pustil těžký kufr z ruky a ten zákonitě spadl na jeho nohu.
"Au!" křikl. Kluk se od něj konečně odtrhl.
"Tichošlápku, jsem tak rád, že si už konečně dorazil, jak tě vykopla tento…" zarazil se v půli slova, protože si všiml Lyon, která to celé pozorovala. Teď se nenápadně rozhlížela kolem. Kluk před ni předstoupil.
"Ahoj. Já jsem Potter," nabídl jí ruku, " James Potter," dodal galantně(=). Lyon s úsměvem nabízenou ruku přijala.
"Těší mě, jsem Lyon," řekla. Potom trošku posmutněla. Sirius si toho všiml, ale nic neříkal, protože se na dívčině tváři ihned zase objevil úsměv, sice strojený, ale byl tam. Uvědomila si totiž, že vlastně ani nezná svoje příjmení a to ji zase připomnělo, že ani netuší, kdo byla její matka…
James se ušklíbl a naznačil jim směr cesty, jako by je tím gestem zval dál. Sirius i Lyon se tím směrem vydali. James se jen ušklíbl a občas pošilhával na Lyon.
Nebyla nijak příliš vysoká (rozhodně ne 170=). Měla naprosto rovné téměř bílé vlasy, které jí sahaly asi tak po ramena, a tmavě hnědé téměř černé oči. Pleť měla téměř bílou,jakby bez pigmentu.
Měla na sobě školní uniformu, to bylo totiž jediné, co v noci po tmě mohla rychle najít. Byla to tedy krátká šedá sukně (krátká = nad kolena), černý pásek se zdobenou přezkou, bílá halenka s dlouhým rukávem, kravata (černá se světle modrými proužky). Dále na sobě měla tmavě šedý kabátek, který jí délkou dosahoval pod sukni. Na nohách měla vysoké boty pod kolena.
Sirius si všiml Jamesových pohledů a trošku do něj šťouchl. Oba se začali smát.
Do domu vešli rovnou do kuchyně. Bylo tam uklizeno…, mno rozhodně tam byl znát vliv ženské ruky v domácnosti. U stolu seděl muž se ženou, nejspíš Jamesovi rodiče. Oba měli tmavé vlasy. Paní Potterová musela mít vlasy pevně spleteny v copu, protože by jí jinak dozajista trčely do všech stran jako Jamesovi. Pan Potter měl oproti tomu vlasy sice trošku delší (asi po ramena) a vlnité. Na nose měl brýle. Byl znatelně méně hovorný, ale šlo vidět, že s ním bude sranda. Paní Potterová byla taky mladší o sedm let, jak se Lyon později večer dozvěděla. Oba rodiče u stolu se na příchozí mile usmáli.
"Vítej, Siriusi. Zase u nás budeš trávit zbytek prázdnin?" zeptala se paní Potterová a v očích jí šibalsky zajiskřilo.
"Jo… zase…," ušklíbl se. Pan Potter pohlédl na dívku.
"My se ještě neznáme, že?" otočil se s dotazem na ni. Lyon pustila svůj kufr, protože ho až doteď držela v ruce a přišla blíž k Jamesovu otci.
"Ne, nejspíš ne. Jmenuji se Lyon," představila se zdvořile. Měla hodně příjemný hlas, navíc vypadala dost mile. Pan Potter se mimovolně usmál. Podali si ruce. Lyon měla na tváři úsměv, ale v očích bolest. Potom si potřásli rukama i s Jamesovou matkou. Oba Jamesovi rodiče byli strašně milí lidé. Paní Potterová se pak obrátila na syna.
"Jamesi, zanes jí kufr do druhého pokoje pro hosty, prosím," řekla mu. James poslušně zasalutoval, a to doslova, a s úšklebkem se vydal po schodech nahoru i s dívčiným kufrem. Kufr, který dívce připadal hrozně těžký, vynesl nahoru, jakoby nic nevážil. Lyon se pustila po schodech za nimi. James jí ukázal její pokoj. Lyon se tam pak zavřela a převlékla se do něčeho pohodlného. Dlouhou chvíli se dívala z okna a přemýšlela. Z toho zamyšlení ji probralo až zaklepání na dveře.
"Dále," řekla a dovnitř vstoupila paní Potterová s milým úsměvem na tváři. Lyon se taky usmála.
"Lyon, že? Co tě tolik trápí?" zeptala se a hned za sebou zavřela dveře.
"Mělo by mě něco trápit?" zeptala se dívka.
"Já nevím. Mělo? Odkud jsi… James se o tobě nikdy nezmiňoval, chodíš s nimi do školy? Nebo jsi nějaká Siriusova příbuzná?" zeptala se.
"Ne. Já vím, že to bude znít divně, ale Jamese jsem dneska viděla poprvé a se Siriusem jsem se seznámila včera večer, když jsme se potkali u něho před domem," řekla.
"To je opravdu zvláštní… nechceš mi o sobě něco povědět?" zajímala se paní Potterová. Úsměv ji z tváře stále ještě nezmizel. Sedla si na postel naproti dívce a ta spustila.
"Vlastně ani není moc o čem. Vyrůstala jsem v sirotčinci na kraji města,kde jsem se taky narodila. Matka mě ještě před smrtí stihla pojmenovat. A to je začátek ale vlastně taky konec. Otce jsem nikdy nepoznala. Měli mě tam za blázna, jedna vychovatelka m¨chtěla poslat dopis do nějakého psychologického ústavu, a proto jsem utekla… konec," řekla.
"To je mi líto, A vůbec nevíš, kdo byli tví rodiče?"
"Ne, rodný list je někde ztracen a to je vlastně jediný důkaz mojí existence," povzdychla si.
"To je smutné," přiznala paní Potterová.
"Proč tě ale považovali za blázna?" zeptala se.
"Vídávám různá stvoření… mívám špatné sny… když jsem byla malá, svěřovala jsem se s tím vychovatelkám a kreslila je na obrázky, jak jsem ale rostla, tak jsem trošku zmoudřela, ale zůstalo mi, že jsem vždycky byla cvok. I já jsem si myslela, že blázním, ale vtom jsem potkala Siriuse a ten mi řekl, že vůbec blázen nejsem a že to všechno opravdu existuje, že to jsou stvoření z kouzelnického světa…" usmála se.
"A co to vlastně vídáváš za stvoření?" zeptala se zaujatě paní Potterová.
"Nějaký ostrov… Sirius říkal, že se jmenuje Azba… ran… A… nevím, jak to bylo."
"Azkaban."
"Jo, to je ono. Potom nějaká stvoření v něm, draky, nějaké skřítky, ale nejkrásnější z nich jsou ti černí koně s koženými křídly… nádherní. Taky se mi zdávají… hadí oči, rudé, nějaké záblesky, mrtví…," to už ale šeptala. V očích jí zaleskly slzy, ale rychle je zahnala. Paní Potterová na ni stále upírala zrak a o něčem horečnatě uvažovala.
"Mám takové jisté podezření, nevím sice, jak je to možné, ale nejspíš bych to zkusila," prohlásila nakonec.
"Ano? A jaké?" zeptala se Lyon.
"Mudlové kouzelné tvory nevídávají."
"A co to znamená?"
"Uvidíme," usmála se. "Za chvíli se vrátím," řekla a zmizela za dveřmi. Ani ne za minutu se vrátila. V ruce držela svoji kouzelnickou hůlku. Položila na zemi jablko, které přinesla s sebou. Podala Lyon svou hůlku.
"Co…"
"Mávni s hůlkou a namiř ji na jablko," řekla. Lyon ji poslechla. Jak mávla hůlkou do vzduchu vylétly stříbrné jiskry a ozářily její bílé vlasy. Když ji konečně namířila na jablko, vyrašily z něj kořeny a větve a z jablka před jejími zraky vyrostla taková malá jabloňka, ne vyšší jak 30 cm, něco jako japonská bonsai.
"Úžasné."
"Co to bylo?" zeptala se Lyon. Sice moc dobře věděla, co to znamená, ale nechtělo se jí tomu věřit.
"Potvrdily se mé podezření… jsi čarodějka Lyon," řekla paní Potterová s úsměvem.
"Jakto?" nechápala Lyon.
"To taky nevím. Můžu se ale zeptat jednoho čaroděje, kterého znám. Je velmi mocný a vědomostí ještě víc. Je to odborník a určitě mi pomůže, navíc, když se tady jedná o nezletilou čarodějku bez evidence… určitě nám pomůže," prohlásila paní Potterová rozhodně.
Lyon se ani neptala, kdo to asi tak je. Už teď v tom měla solidní zmatek. Šla pak na zahradu, kde se opřela o strom a svezla se po něm až k zemi, kde zůstala sedět. Za chvilku k ní přiběhli rozdovádění od hlavy až k patám skrz na skrz promáčení kluci. Odkapávala z nich voda, ale smáli se na celé kolo.
"Co jste to probůh dělali?" zeptala se.
"Ale nic, jenom mě tady pan Tichošlápek zase vhodil do rybníku," řekl James.
"Ano správně, zapomněl jsi ale, pane Dvanácteráku, že, aby sis zachránil suchou kůži, chytil ses mě a vtáhnul mě tam taky," ušklíbl se Sirius a vyždímal si rukáv.
"Kdyby sis nezačal…"
"Chceš si ještě zaplavat?"
"Chci tě utopit…," zasyčel.
"Nááájednou…"
"…jako kotě…" syčel James dál.
"Aby ses nepřetrh´."
"…malé kotě…" šeptal.
Oba ještě chtěli pokračovat a skočit, až zase budou pod vodou, ale přerušil je nějaký sladký zvuk. Otočili se ke stromu a podívali se na Lyon. Ta se téměř svíjela v křečích od smíchu. Nemohla přestat. Kluci při tom zvuku okamžitě zapomněli na hádku a daly se taky do smíchu.
"Čemu se vlastně směješ?" zeptal se James.
"Vám, přece. To se takhle hádáte pořád?" zeptala se.
"Ne, jenom každou denní i noční hodinu," ušklíbl se Sirius. Všichni tři se zašklebili.
"A jakto, že ti říká Tichošlápek?" zeptala se Lyon.
"To jsou naše přezdívky," řekl Sirius.
"Jo, on je Tichošlápek, já jsem Dvanácterák, náš přítel Remus je Náměsíčník a do čtveřice je tu Petřík, kterému se říká Červíček… jinak taky zvaní Pobertové," dokončil James.
"Doufám ale, že vám nebude vadit, když vám budu říkat jménem, ty vaše přezdívky bych stoprocentně zkomolila, už teď si je nepamatuju." řekla.
"No…" začal Sirius s dravčím pohledem.
"Hele, Siriusi, nezačínej,já v rybníku skončit nechci," bránila se Lyon.
"Jasně, že nebude," ušklíbl se James, aby už Lyon netrápili.
"To je dobře, stejně bych to pravděpodobně zkomolila a nechci to mít na triku," řekla Lyon s úsměvem. Všichni tři se ušklíbli. Vtom se ozval hlas paní Potterové, že je čas na oběd, a tak vyrazili směrem domů. James ještě Lyon zpomalil.
"Co jste to tam měly s mamkou za pokec?" zajímal se.
"Chtěla o mě něco vědět, Taky si vyzkoušela jednu teorii, aby něco zjistila," řekla Lyon.
"A jakou teorii?" usmál se šibalsky James.
"Mno, dala mi svoji hůlku a zjistila, že jsem čarodějka," řekla Lyon jako by nic. Ale začala se smát, když viděla, jak na ni James vykulil oči. Ještě nikdy, co si pamatovala, neměla příležitost smát se tak přirozeně.Vždycky to byly takové úšklebky, nebo strojený smích, aby se neřeklo, že se všichni smějí, jen ona mlčí. Ale za to se to naučila perfektně. Nikdy by nikdo nepoznal, pokud by nechtěla, že nesdílí jeho názor o dobrém vtipu.
"Cože?" vypálil ze sebe konečně James.
"Slyšel jsi... jsem čarodějka... asi...," dodala spíš jen tak sama pro sebe. Potom ji už James nezdržoval a šli konečně k domu normálním tempem. Je fakt, že ji nezdržoval jenom proto, že neměl, co by jí na to řekl., a ta raději mlčel.
James ještě několika tempy dohonil Siriuse, protože se ještě museli převléknout, nestihli totiž ještě uschnout.
Paní Potterová se ani raději neptala, ve kterém rybníku skončili, protože, jak znala svého syny, a znala ho moc dobře, vybrali si zákonitě ten nejhlubší. Dívku přivítala s úsměvem. Oblíbila si ji. Ostatně bylo velmi těžké nemít ji rád. A Lyon zase měla ráda paní Potterovou od první chvíle,kdy ji viděla. Vlastně si okamžitě oblíbila všechny Potterovy a i Siriuse. Doufala, že někdy pozná i jejich přátelé. A o dva dny později se jí přání vyplnilo.
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 kaikatra kaikatra | 11. february 2007 at 21:19 | React

,co by ji rekl.,a TA?? radeji mlcel.

TAK???nebo TA???

Jinak dobry..

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.