Kapitola 2

13. september 2006 at 19:13 | Dia
Konečně spatřil svůj hrad. Vešel hlavním vchodem. Ze všeho nejdřív se však šel převléknout do čistých a hlavně suchých šatů. Venku totiž asi před hodinou začalo pršet. Špinavé věci položil na židli a vydal se po schodech do hlavního sálu, kde na něj už čekala chůva. Jakmile ho uviděla, rozběhla se k němu.

"Zázrak, pane, zázrak! Vaše žena! Je v pořádku, jako by jí nikdy nic nebylo!" vykřikovala. Eregnion ale její výkřiky nevnímal a šel do pokoje své ženy. Otevřel dveře a vstoupil.

Byla stejně krásná jako když ji viděl poprvé. Seděla u kolébky a hrála si s dítětem, které vesele žvatlalo. Zavřel dveře. Při tom zvuku žena zpozorněla. Vstala a obrátila se na něj. Nakonec k němu přistoupila a objala ho. Taky se k ní přitiskl. Rozhodl se, že uspořádá na večer hostinu; neviděl sice důvod oslavovat narození holky, ale bylo by podezřelejší, kdyby se netěšil.

"Vážně? Jsi rád? Vím, jak jsi toužil po chlapci, po následníkovi, ale nevyšlo to. Opravdu se nezlobíš?"
"Ale ne. Jsem rád, že máme tak krásnou dceru." Při tom se na dítě ani nepodíval. Jeho ženě to ale v tuhle chvíli ani tak nepřišlo, protože byla unesena nad jeho slovy.
"Opravdu ne?"
"To víš, že ne. Jsem rád, že máme holku," ujistil ji.
"Jak ji pojmenujeme?" zeptala se.
"Nechám to na tobě," mávl rukou.
"Co takhle Elain?" zeptala se.
"Ne, to je divné jméno," zavrtěl hlavou.
"Říkal jsi, že to necháš na mně..."
"Tak proč ses mě ptala?" opáčil.
"Já... co takhle Sarion?" zeptala se najedno.
"To by šlo," připustil a vyšel ven z místnosti.

Po roce, jak předpověděl Garashghagon, jeho žena slehla a porodila mu syna. Při porodu zemřela. Eregnion se však radoval z potomka a ženu už jednou oplakal. Jeho dcera už měla rok. Dosud se nenaučila mluvit. Její první slovo však řekla právě té noci, co se její bratr narodil. A proto bylo navždy zapomenuto.

Chůva vzala Sarion do náruče a vydala se do pokoje, kde stála kolébka jejího bratra. Na posteli ležela matka dětí, byla přikrytá nějakou jemnou látkou. U hlavy postele byly zapálené svíce.

Chůva přistoupila ke kolébce, kde stál Eregnion, a ukázala Sarion jejího malého bratříčka, který zrovna spal.

"Jak se bude jmenovat?" zeptala se chůva.
"Erekhyon," prohlásil zamyšleně.

***

Čas běžel velmi rychle a Eregnion byl den ode dne stále pochmurnější a zamyšlenější. Sarion byla na rozdíl od Erekhyona bystřejší, veškerá kouzla se naučila prakticky hned, co je viděla a znala slova, která by žádné čtyřleté dítě znát neměla. Trvalo pět lekcí, než pochopila čtení a už týden na to měla přečtenou svou první knihu. A nejhorší bylo, že v pěti letech začala výuka bojových umění jako šermu a už během prvního měsíce si Sarion zajistila první pozici v celé skupině.

Eregnion ji nenáviděl víc a víc každým dnem. A po večerech svého syna doučoval, aby zvládl aspoň čtení a psaní.

Dnešní večer zastihl Eregniona v jeho pracovně, kde si v ruce hřál sklenku s alkoholem. Ramaed, zdejší učitel a instruktor, za ním dnes byl a strávil skoro hodinu vychvalováním Sarion až do nebes a Eregnion nemohl než předstírat nadšení. Večer ale konečně osaměl a on konečně mohl dát najevo, co si o tom opravdu myslel.

Z jeho úvah ho vytrhla až chůva. Opatrně zaklepala na dveře a vstoupila. Oznámila mu, že za týden bude mít holčička šest let, jestli se chystá nějaká oslava. On jenom pochmurně zavrtěl hlavou a odpověděl, že ne, že takové hlouposti se tady slavit nebudou. Přesto, jakmile chůva odešla, jeho tvář se rozjasnila, protože si vzpomněl na onen slib.

"Za týden už bude klid," promnul si ruce a vydal se do ložnice. Poprvé snad usnul klidně.

***

Hodiny odbíjely desátou a Eregnion se vykradl ze svého pokoje. Vstoupil do Sarionina pokojíčku a lehce zatřásl děvčátku ramenem. Ta se hned probudila. Ani se nelekla. Podobné věci jí bratr prováděl už od doby, co se naučil chodit.

"Za pár hodin budeš mít už šest let. Vždycky jsi chtěla projet se v lese na koni," oznámil jí.
"A ty bys mi to dovolil?" zeptala se Sarion nedůvěřivě. Otec ji neměl rád a ona to věděla.
"Ano, ale pospěš si."

Dívka rychle vylezla z postele a pospíchala se obléct.

Sešli do stájí. Otec jí vybral krásného hnědáka s černou hřívou. Vysadil ji na koně a sám se vyhoupl do sedla. Rychle vyrazili na cestu.

Po chvíli si holčička začala stěžovat, že už nemůže. Otec ji tedy vysadil na koně před sebe a hnědáka si uvázal k sedlu, aby běžel vedle něj. Cestou je sledovalo světlo. Eregnion si dobře vzpomínal, když touto cestou pospíchal před šesti lety. Tehdy ale bylo ono světlo mnohem menší a teď, i když bylo daleko, cítil jeho pozitivní energii i za zběsilé jízdy. Světlo je sledovalo celou dobu. Před mýtinkou se ale ztratilo trochu hlouběji do lesa.

Eregnion sesedl z koně a zpustil děvčátko dolů ze sedla. Zmateně se rozhlíželo kolem dokola. Tušila už, že otec něco chystá, ale netušila co. Pochybovala, že by ji otec chtěl tady nechat, aby ji něco zabilo. Najednou se zarazila. Panenky se jí zúžily i přes to, že v lese i na onom prostranství byla tma. Pomalu se otočila směrem k lesu.

Během několika okamžiků vystoupil z lesa starý mentaur. Přiblížil se k nim. Děvčátko se ani nehnulo. Mentaur ji pozoroval se zájmem. Najednou se usmál. Eregnion vykřikl hrůzou, když Garashghagon v úsměvu vycenil své černé zuby. Mentaur na něj pohlédl.


"Můžeš jít," ozvalo se mu v hlavě a ten na nic nečekal, nasedl na koně a zmizel.
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 Darlen Darlen | 11. july 2007 at 21:36 | React

hezkýýýý

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.