4. - Jizvy, dopis a sny

13. september 2006 at 19:29 | TheMajestic |  Ztracená?
Sedla si na břeh jezera a chvíli je pozorovala. Nemohli se vody nabažit. V e vodě si vyhledala Remuse, chvíli musela počkat než mu James přestane tlačit hlavu pod hladinu, ale nakonec se vynořil stejně veselý jako ostatní dva. Všimla si, že má na těle mnoho jizev. Zvědavost hlodala přímo nesnesitelně. Nakonec se ale přemohla a řekla si, že se na to ptát nebude, kdo ví, co se stalo, ještě by mu to připomnělo něco nepříjemného a to ona rozhodně nechtěla.

Lyon mrkla na obálky. Vybrala si z nich tu určenou ji, prolomila pečeť a dopis otevřela. Očima jenom prolétla pozvánku do Bradavic a rozvinula druhý pergamen, ke byl seznam knih, které bude potřebovat. Bylo jich opravdu hodně, naštěstí hodně z nich měli kluci a ani jeden je nepotřeboval. Mohla si je od nich půjčit a urychlit tak studium.
Kluci už konečně opustili rybník a sesedli se vedle ní, no tak lépe řečeno se vedle ní rozplácli.
"Mám pro vás dopisy z Bradavic," řekla jakoby jen tak mimochodem.
"To je skvělé!" křikl James.
"Jo! Zítra se pojede do Příčné!" přidal se Sirius. Remus sice jejich nadšení naprosto sdílel, ale držel se Siriusovi za zády, aby byl co nejméně nápadný.
"Vylez, Remusi, já jsem tě už stejně viděla," zasmála se Lyon šibalsky.
"Jo, jasně," zamumlal.
"Za jizvy se stydět nemusíš, máme je všichni, některé na těle jiné na duši," řekla dívka a Remus se začervenal. Pak bylo chvíli ticho, které nakonec Remus přerušil.
"Máš pravdu, byla to blbost." Pak se konečně taky usmál a vzal si od ní dopis.
Sirius si Lyon zvědavě prohlížel. Jenom málo lidí mělo na Remuse takový vliv a když se rozpomenul na chvíli, kdy se ti dva viděli poprvé, pak zjistil, že vlastně nikdo natolik, aby ho ze zoufalství hned rozesmál nebo uklidnil. Potom přece povolil uzdu své zvědavosti a rozhodl se trochu pošťourat:
"Opravdu je má každý?"
"Mám za to, že jo," řekla Lyon.
"I ty?"
Remus ho pohledem málem stáhl z kůže, věděl moc dobře, jaké to je, když se někdo vyptává na nepříjemné věci. Zavládlo ticho a všechny pohledy se stočily na Lyon, která měla hlavu skloněnou. Rychle zahnala slzy. Nakonec pohlédla na Sirius, v očích měla ještě špetku té vyvolané bolesti. Nezlobila se ale.
"Každý, včetně mě," řekla tiše. Sirius se zarazil, nechtěl jí totiž ublížit.
"Promiň, já nechtěl…"
"Ale já se nezlobím, ani ti nic nevyčítám, byla to jenom otázka. Každého něco tíží; od maličkých banalit po velká tajemství. Radosti, bolesti, smutky a ztráty nás utvářejí, bez to nejsi ty a s nimi alespoň víš, zač stojíš," pronesla filosoficky.
Koukali na ni ještě chvíli. Cítila na sobě jejich pohledy a rozhodla se s tím něco dělat. Rychle vstala, podala Siriusovi ruku a pomohla mu na nohy.
"Nebuďte smutní, pánové! Sluníčko svítí, travička se zelená, je krásný den, zítra se jede do Příčné… Není tu jediný důvod k tomu mlčení!"
Hleděli na ni jako na blázna už jenom proto, že to řekla takovým tím volacím hlasem, kterým kejklíři upozorňují na pouť, když projíždějí městem. Začala se smát tomu,jak se všichni tři tvářili.
Zase ten její smích! blesklo Siriusovi hlavou.
James pomalu začal rudnou a nakonec taky vybuchl smíchy. Potom se už ale rozesmáli všichni.Sirius se pak obrátil k Lyon.
"Ty se opravdu nezlobíš?"
"Ne, jak jsem řekla; člověk se za to stydět nemusí."
Chvíli se jenom blbě šklebili, než James prohlásil, že jde domů a kdo chce, ať se k němu přidá. Všichni tedy vstali a vydali se do domu. James se Siriusem se cestou ještě postrkovali a dohadovali.Remus a Lyon šli pro změnu trochu po zadu.
"Už ti někdo řekl, že jsi zvláštní?" zeptal se Remus trochu nesměle.
"No, většinou používali spíš slovíčko divná," přiznala trochu sklesle. Remus okamžitě sklonil hlavu, ale jakmile dívka nasadila svůj obvyklý usměvavý - ale ne moc veselý - výraz, hned se cítil lépe.
"Jsi milá," řekl po chvíli Remus.
"Dík, ale nevím, jak jsi došel k tomu závěru."
"No, kdokoli jiný by se zeptal, jak jsem k těm hloupým jizvám přišel, ale ty ne."
"Protože to není příjemné téma."
"A právě proto jsi milá, že se neptáš," shrnul to Remus.
"Až na to budeš připravený, tak mi to povíš," řekla.
"Ale nemysli si, jsem strašně zvědavá," řekla se smíchem a rozběhla se za kluky. Remus se zase pustil za ní - taktéž se smíchem.
Doma si dali večeři a potom šli kluci ven, aby připravili táborák. Lyon je pozorovala z okna. Cítila se šťastná jako ještě nikdy. Měli ji tady rádi a všichni byli tak veselí a přátelští. Znala je sotva týden a už se tam cítila jako doma.
Dalšího dne se kluci probudili kolem desáté, což je vlastně celkem brzy, když vezmete v úvahu , že šli spát kolem třetí. Remus spal trochu déle, ale ti dva to samozřejmě nenechali jen tak. Probudili ho nemilosrdnými polštáři. Remus se s nimi chtěl zpočátku hádat, ale nakonec mávl rukou a nechal je v pokoji,a ť si dovádějí, však ono je to jednou přejít musí. Sám se vydal po schodech dolů do kuchyně, aby si udělal snídani.
Ve dveřích do kuchyně se ale zastavil. U stolu totiž seděla Lyon a skláněla se nad velkým hrnkem kávy. Remuse docela udivilo, že se tváří tak smutně. Ale docela se pak vyděsil, když zvedla hlavu a on spatřil velké kruhy pod očima.
"Dobré ráno," pozdravila jej.
"Dobré. Vypadáš ospale, už jsi vzhůru, nebo ještě spíš?" zeptal se zvesela. Lyon se na chvíli zamyslela a pak se rozhodla, že trochu upraví slovosled:
"Ještě jsem vzhůru." Remus vyvalil oči.
"Ty jsi nespala?"
"Ne."
"To jsi byla celou noc vzhůru?"
"Kdeže, jenom od tří," ujistila ho s humorem - a bez úsměvu.
"Ale proč?"
"Je to na dlouhé povídání, nebo vlastně ne, ale já o tom nerada mluvím," řekla vymíjivě.
"Jenom se svěř, uleví se ti."
"Za pokus to stojí, to je fakt… Mívám sny. Ono to nikdy nedávalo nijak přesný smysl nebo význam, ale od té doby, co jsem tady, jim začínám rozumět. Musela jsem se připravovat do Bradavic, a tak jsem si od Jamese půjčila několik knížek. Taky už vím něco málo o vašem světě, ale bohužel se ke mně doneslo i o Smrtijedech a Ty-víš-o-kom. A nějak to začíná souviset s těmi sny.
Mě to vlastně vždy připomínalo diskotéku - to je mudlovská párty - nebo něco podobného, ale teď tam už rozeznávám jednotlivé kouzla. Celý ten hloupý barevný vír světel dostává tvar a smysl. Bohužel význam to stále nemá. Dokonce se tam začínají objevovat nezřetelné obrysy postav a já se tak bojím, že je uvidím a taky to, co dělají. Bojím se toho, Remusi," znovu sklopila hlavu k hrnku kávy a potom se i napila. Když hrnek dopila, šla si udělat další a Remus se ani neodvažoval zeptat který. Potom si znovu sedla ke stolu naproti Remusovi. Ten seděl dlouhou chvíli ticho, nevěděl, co na to říct.
"Proč jsi nám o tom ale neřekla? Někdo z nás by u tebe mohl v noci zůstat a když tak tě probudit."
"Ve skutečnosti mě to ani nenapadlo. Víš, byla jsem zvyklá nikomu se s ničím nesvěřovat, nejspíš se budu muset naučit lidem důvěřovat."
"Fajn, takže dnes bez řečí. Ochotně se nabízím na prvního dobrovolníka v tažení proti nočním můrám," prohlásil Remus téměř slavnostně a vykouzlil na její tváři úsměv.
"Proč bys to ale dělal?"
"Chci se ti odvděčit."
"Ale za co?"
"Pomohla jsi mi a možná o tom ani nevíš. Bylo totiž několik okamžiků, kdy jsem se cítil pod psa a ty jsi mi z toho svým smíchem pomohla. Byla jsi čarodějkou i před tím, než ses to dozvěděla. Umíš totiž kouzlit i bez hůlky."
"To je hrozné, vždyť ani nemám sílu se s tebou dohadovat," posteskla si Lyon - samozřejmě žertem. Oba se pak rozesmáli. Lyon se nakonec zvedla.
"Chceš udělat snídani?" zeptala se.
"Jo, dík."
"A kde jsou ti dva střeštěnci?" zeptala se, když vtom se ozval neskutečný kravál. Jako stádo splašených koní.
"Aha," pochopila a opravdu během několika vteřin James i Sirius vpadli do kuchyně rychlostí přívalové vlny.
"Jé, tady se už žije," protáhl Sirius. Lyon rychle pohlédla na Remuse a on z jejích očí vyčetl němou otázku a zavrtěl hlavou, ne neřekne to nikomu.
"Tady se žilo vždycky, možná kdybyste zpomalili, taky byste si toho všimli," rýpla si a oběma jim podala talíř topinek, které už stihla udělat, ta pánev byla totiž strašně rychlá a než ji to došlo spálila asi čtyři topinky. Kluci si nalili trochu dýňové šťávy a začali se na sebe přes stůl šklebit. Lyon zavrtěla hlavou a sedla si k nim.
Kluci si mezi sebou povídali, dokud se nevzbudil i dospělý dozor, potom přešli i na slušná témata.
Po snídani se nejprve vydali pomocí letaxu do Děravého kotle a odtud přešli do ulice přes cihlovou zídku. Kluci okamžitě zabrousili k famfrpálovým potřebám a pan Potter se vydal za nimi. Mezitím paní Potterová s Lyon se stavili ve zmrzlinářství u pana Fortescue.
Pozval je hned do domu. Lyon nabídl sklenku džusu a zmrzlinový pohár, paní Potterové zase šálek čaje. Dlouho jim - hlavně Lyon - vyprávěl o dívčině matce. Nakonec jim představil svého syna, Leonina nevlastního bratra, Floreana. Ti dva si hned padli do gusta a velice dobře si rozuměli.
Pak přišel čas se rozloučit a oba doprovodili dámy ke dveřím. Nakonec pan Fortescue dal Lyon fotku její matky, aby měla nějakou památku. Taky jí dal dopis, který mu přišel obyčejnou mudlovskou poštou asi týden, před jejím narozením. Lyon si to všechno schovala. Při loučení se přímo zajíkala vzrušením.
Ze zmrzlinářství se vydali rovnou na nákupy. Paní Potterová jí koupila všechno, co potřebovala do školy, podle seznamu. Nakonec se všichni zase sešli u Děravého kotle, kde se rozhodli, že dnes přenocují,a by nemuseli cestovat stále sem a tam, protože Potterovi potřebovali ještě něco zařídit.
Večer kolem šesté u večeře Lyon otevřela tu obálku. Každý se věnoval vlastnímu talíři, tak si mohla nerušeně číst:
Milá dceruško,
Ani nevím, jak vypadáš, ale vím jistě, že ti to moc sluší. Jestli čteš tento dopis, znamená to, že už nejsem naživu a nikdy se nespatříme.
Doufám, že se o tebe postarali ve škole sv. Kateřiny, jinak je tam nejspíš budu strašit. Tam totiž právě mířím a tam se nejspíš narodíš. Přinejmenším jsem je požádala, aby tě pokřtili jménem Alexandra Lyon Fortescue - snad toto přání vyslyšeli.
Je mi líto, že jsi se nemohla narodit a žít se mnou na nějakém bezpečném místě, ale právě teď, kdy ve spěchu píšu tento dopis, jsem na útěku před Smrtijedy, kterým jsem před více než dvěmi měsíci utekla. Nejraději bych se vrátila k Filipovi, který je tvým nevlastním otcem a Floreanovi, ale Pán Zla má špehy i v Příčné ulici, proto se pohybuji v mudlovském světě, odkud dopis posílám normální poštou Filipovi.
Měl tě vyhledat a tento dopis ti v jedenácti odevzdat, nevím, jak se toto splnilo, ale vím, že tě našel, když ho teď čteš.
Každopádně Ti přeji v Bradavicích mnoho úspěchů a zdarů.
Tvoje milující maminka
P.S. K dopisu je přiložen klíček k mému trezoru u Gringottových, snad ti to nějak pomůže.
Když dopis dočetla , měla slzy v očích. Opatrně jej složila a schovala ho zpět do obálky. Ucítila v ní malý klíček. Dopis schovala do kapsy.
Remus ji celou dobu pozoroval, neřekl ale ani slovo. Dívka se chvíli šťourala v jídle, ale vlastně neměla hlad. Asi po patnácti minutách se zvedla a odešla do svého pokoje. Byl malinký jen s jedinou postelí. Lehla si do ní.Během pěti minut usnula, byla totiž hrozně unavená.
Měla zase ty sny, byly ale tentokrát trochu jiné.
Viděla vězení, ale nebyl to Azkaban. Vypadalo to jako kobka v nějakém starém hradu. Byla tam nějaká žena. Měla dlouhé černé vlnité vlasy, na sobě měla potrhané šaty. Bylo tam taky několik Smrtijedů. Lyon začala křičet ze spaní, když viděla, co ženě prováděli. Pohrávali si s ní, nejspíš jim dělal dobře její křik. Lyon křičela, jak i ona ve snu prožívala stejnou bolest. Nechali ji na pokoji, teprve až omdlela. Lyon zhluboka oddychovala. Jeden z nich do té ženy kopl a dívce bylo okamžitě jasné, o koho se jedná. Když žena ležela na zádech, dívka v ní poznala ženu z fotky; svou matku. Začala plakat. Nakonec se objevily ještě nějaká světla. Nějaký hlas pronesl: Crucio! Lyon znovu vykřikla a začala sebou zmítat.
"Ne!" vykřikla už poněkolikáté. Remus, který dodržel slovo a z večeře šel rovnou k ní do pokoje, aby ji hlídal, ji držel za ruku a snažil se ji probudit. Po několika minutách se mu to konečně povedlo.
Dívka se s Remisovou pomocí posadila. Noční můry nebyly nikdy stejné, vždy to byly jiné vraždy, jiné domy, rodiny, jiní lidé… Byla bledá a na čele měla studený pot. Třásla se po celém těle, jako by měla zimnici. Mimovolně se k Remusovi přitiskla a ten ji obejmul. Hladil ji po vlasech. Dívka se pomalu uklidňovala a pohlédla Remusovi do očí.
"Děkuji, že jsi zůstal," řekla mu.
"Držím slovo… už chápu, proč se bojíš usínat."
"Jak dlouho tady vlastně sedíš?" zeptala se ho.
"Co jsem odešel z večeře, asi tak hodinu."
"Myslím, že už spát nepůjdu, ale ty bys měl, Remusi. Asi sito zamířím do kuchyně a dám si zase kávu."
"Půjdu s tebou." Neodporovala, a tak prostě šel za ní. Sedli si dole v hostinci za stůl naproti sobě. Mlčky popíjeli kávu, kterou jim donesl mladý Tom. Asi za hodinu Remusovi klesla hlava, ale okamžitě se vzpamatoval. Nakonec to přece jenom vzdal a položil hlavu na zkřížených rukou. Okamžitě usnul. Lyon jej pozorovala a přemýšlela.
Nespala, dokonce se přinutila neklimbat. Přesto najednou uslyšela výkřik. Zpozorněla. Věděla určitě, že neusnula, ale co když to nebyl <i>její</i> sen? Pohlédla na Remuse. Nic se nestalo. Bylo asi kolem páté ráno. Opatrně k němu natáhal ruku. Ani se ho nemusela dotknout a výkřik se ozval znovu. Zavřela oči a najednou se jí objevily temné obrazy, jakoby vzpomínky z minulosti.
<i>Les... noc... úplněk,... vytí vlků... malý kluk... strach... zběsily útěk.</i> Poté se ji v hlavě ozvaly znovu ty výkřiky.
"To nebyl můj sen. Tenhle se zdál Remusovi," řekla do ticha. Taky akční sny... Co to ale mělo znamenat?
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.