5. - Na život a na smrt...

13. september 2006 at 19:30 | TheMajestic |  Ztracená?
Remus se probral kolem sedmé. Cítil jak ho bolí celé tělo. Jeho pohled padl na dívku, která seděla ještě seděla u stolu a stále nepřítomně zírala do zdi naproti. Pod očima měla kruhy po další neprospané noci.

"Jak můžeš vydržet tak dlouho bez spánku, vždyť je vidět, jak jsi strašně unavená."
"Ty sny mě ničí," řekla jen.
"Už za týden budeme v Bradavicích a já to připravím lektvar. Do té doby tě budu v noci hlídat."
"Dík, snad to do té doby vydržím," protáhla se a zeširoka zívla.
Kolem osmé slezli dolů i James se Siriusem. Když uviděli ty dva u stolu, začali se šklebit. Dívka zavrtěla hlavou a šla si k hostinskému pro další hrnek kávy. Sedla si pak ke stolu, kde Sirius s Jamesem o něčem horlivě debatovali a pitvořili se u toho jedna radost. Dívka si opřela hlavu o pravou ruku a levou do sebe lila kdo-ví-kterou várku černého nápoje.
Kluci se pak rozprchli po Příčné, ale Lyon věděla, že budou u stejného krámku jako včera. Rozhodla se, že se zajde podívat do té Gringottovy banky, kterou zmiňovala její mamka v dopise a o které už něco četla i v nějaké knížce od kluků. Vyšla nahoru do svého pokoje, opláchla si obličej, aby smyla únavu a pak se vydala do toho hlasitého a rušného prostředí za dveřmi hostince.
Cestou se zeptala jedné starší ženy,jak se tam dostane a ta jí ochotně vysvětlila cestu. Dokonce se nabídla, že ji tam zavede, ale s tím Lyon nesouhlasila.
"Děkuji, určitě si poradím," řekla té staré paní a rozloučila se sní.
Banku opravdu nešlo přehlédnout, jak jí to stařenka tvrdila. U vchodu do ní stáli dva skřeti, jeden na každé straně dveří a hlásili tam nějaké údaje, o kterých pochybovala, že by jim někdo mohl rozumět. Přesto se čas od času nějaký kouzelník či čarodějka zastavili, chvíli poslouchali, nakonec pokývali hlavou a pokračovali v cestě.
Dívka vešla dovnitř. Na recepci úřadoval nějaký starý skřet, který vypadal velice nevrla - tedy rozhodně nevrleji než se takoví obyčejní skřeti zvyknou tvářit. Jakmile ho Lyon ale oslovila, že je opravdu milý. Vůbec netušila, co má dělat, natož kde tady mají ty schránky, které se v bankách klíčem otvírají. On ji to ale všechno vysvětlil. Nejprve ze všeho se jí ale zeptal, jestli má klíč. Lyon tedy vytáhla malý stříbrný klíček. Skřet jej vzal do pazourů a prohlédl si jej, trochu se zamračil, ale nic neřekl. Okamžitě ji zavolal nějakého skřeta v rudé uniformě a vysvětlil jí, že ten ji dovede jejímu trezoru.
Mladý skřet byl plný energie a jakmile zalezli za roh, kde už na ně žádní nadřízení neviděli, přestal dodržovat etiketu a začal poskakovat. Ukázal se být velmi užvaněným skřetem, ale Lyon to zrovna nevadilo. Využila situace a vyptávala se naprosto na vše, co jí zrovna napadlo. Skřet ji cestou zavedl k nějakému vozíku. Jakmile se vozík rozjel, udělalo se Lyon nevolno. Taky to skřetovi řekla, ale ten ji ujistil, že na to si zvykne. A opravdu, asi po půl minutě ji už nic nebylo i když stále jeli velice rychle. Stále klesali, netušila, jak hluboko už můžou být, když vozík najednou zastavil u trezoru číslo 1379. Skřet vylezl z vozíku, vzal si od Lyon klíček a odemkl velká vrata. Lyon nahlédla dovnitř. Celá místnost byla vytesána do černého mramoru. Vypotácela se z vozíku jako opilá. Zmateně se rozhlížela v té místnosti. Byla opravdu velká.
"Je to jedinečný trezor," prohlásil skřet do ticha, až Lyon nadskočila jak se lekla. Pak se ale obrátila na skřeta.
"Jakto?"
"Do toho mramorového bloku jsou zasazeny pouze tři sejfy. Jeden patří nejmenované rodině čistokrevných kouzelníků…"
"Jaké rodině?" zajímala se Lyon.
"Nevím, jestli o tom můžu mluvit," zarazil se skřet snad poprvé od doby, co zalezli nahoře k vozíkům. Lyon se mile usmála.
"Ale no tak. Já se tady stejně nevyznám a kromě pár přátel žádné kouzelníky neznám, stejně mi to jejich jméno nebude nic říkat," zaškemrala. Skřetova upovídanost taky hned převážila a zase se nedal zastavit.
"Dobře, tedy ta rodina, jsou to Malfoyovi… a ten druhý trezor patří Tomu-jehož jméno-nesmíme-vyslovovat. Je to opravdu mocný čaroděj. Objevil se teprve před pěti lety a nikdo ani netuší, kde se tady vzal. Slezla se kolem něj ta partička lotrů, c si říkají Smrtijedi. My skřetové jim nepřejeme a prorokujeme jim brzký konec, ale kdo ví, co se ještě může vydařit. Dokonce se říká, že proti nim už Brumbál dává dohromady nějakou obranu. Oba jsou velice mocní. Nejzajímavější je, že Vy-víte-kdo tady má uloženou jistou sumu peněz, ukládá si je a vybírá a nikdo nemá tušení jak. Samozřejmě je to pochopitelné, byl by hlupák, kdyby se objevil na veřejnosti, ale přesto je to stále záhada." Skřet ještě pokračoval ve vyprávění příběhů, ale Lyon ho už poslouchala jenom na půl ucha, protože ji uchvátilo to, co v jeskyni uviděla. Byl tam poklad, byl tak velký, že by se na něm klidně mohl usadit drak a nebyl by vůbec zahanben. Hromady zlata ukládané v úhledných sloupcích. Malá hromádka vybroušených barevných kamenů, které skřet rychle jmenoval: safíry, rubíny, smaragdy a diamanty. Dívka vykulila oči. Došla k malé truhličce. Otevřela ji a uvnitř nalezla další poklad, který se tentokrát podobal spíše pirátskému; čelenky, stříbrné diadémy vykládané diamanty a smaragdy. Jeden diadém dívku naprosto uchvátil. Byl to nádherný spletenec stříbrných řetízků a tam, kde některé řetízky padaly do čela, tam uprostřed byl zasazený nádherný kámen - diamant. Taky si vzala z té velké hromady zlata kolem padesáti galonů, protože si řekla, že všechno paní Potterové vrátí. Ještě jednou se po trezoru rozhlédla a potom nechala skřeta, aby jej konečně znovu uzamkl. Pak se vydala k vozíku a hned na to se se skřetem řítili na povrch stejnou rychlostí,jakou jeli dolů.
Konečně našla jeden obchod, kde se jí včera velice líbilo, byly to Krucánky a kaňoury. Včera se jí tady líbilo několik knížek, ale nechtělo se jí o ně žádat paní Potterovou. Teď si je koupila všechny, opravdu se jevily velice zajímavě a ona se těšila, jak si je konečně přečte. Potom s vrátila k Děravému kotli, paní Potterovou zastihla v její pokoji. Zaklepala a ta ji hned pozvala dál. Lyon ji vysvětlila, že by jí chtěla vrátit ty peníze, ale paní Potterová to okamžitě zamítla, že o ničem takovém nechce nic slyšet.
Když Lyon vyšla z pokoje paní Potterové bylo kolem tří odpoledne.Vydala se znovu na Příčnou a hledala tam kluky. Narazila ale na někoho naprosto jiného. V uličce vedle famfrpálových potřeb stál nějaký blonďatý kluk. Vedle něj stálo ještě pár kluků, nejspíš to byla jeho banda, všichni mohli mít tak kolem šestnácti, sedmnácti let. Jeden s těch kluků někoho mlátil, protože při každém úderů někdo vykřikl. Ten blonďatý to všechno řídil. Teď zrovna říkal něco těm dvěma kluků, kteří mezi sebou drželi nějakého hnědovlasého chlapce. Lyon ustoupila trochu stranou a chlapce okamžitě poznala, byl to Florean.
Musela něco udělat, musela nějak odpoutat jejich pozornost od bratra. Musela si to ale ještě promyslet, aby neudělala nějakou blbost, ke kterým měla velice často sklony. Než ale stihla cokoli rozmyslel, ten kluk s blond vlasy se na ni otočil. Úsměv mu ztuhnul na rtech, chvíli se na dívku díval tak hladově, že málem začal slintat, nakonec se přece jenom ovládl, ale chtíč v očích mu zůstal.
Okamžitě jí věnoval plnou pozornost. Pomalu se k ní blížil a ona zase krok za krokem ustupovala. Najednou se blonďák zastavil a v očích se mu objevila panická hrůza. Lyon ale stále ustupovala. Najednou do někoho vrazila. Rychle se otočila. Stál tam vysoký chlapík s dlouhými rovnými blond vlasy a modrýma očima. Pohlédl na dívku.
"Já…, omlouvám se pane," zajíkla se. Muž vykouzlil na tváři úsměv tak příjemný až všem přihlížejícím ztuhnul úsměv na rtech a přeběhl mráz po zádech.
"Běž domů,"zavrčel. Lyon překvapením div nevykřikla. Znala ho, tedy alespoň jeho hlas. Byl to jeden z těch chlapů, co se jí zdávali v noci, jeden z těch vrahů, jeden ze Smrtijedů… Ani se nehnula. Muž si jí už ale nevšímal. Sunul se pomalu k chlapci, který jí před chvíli pronásledoval
"Lucie, matka tě již dlouho očekává. Tohle se nebude opakovat. Omluvíš se jí," řekl tiše, ale byl to takový ten starodávný aristokratický tón a způsob mluvy, že to vypadalo spíš jako hrozba.
"Jistě, otče," lehce se uklonil jeho synáček a zmizel tak rychle, že by to jeden nepokládal za možné, kdyby to neviděl na vlastní oči. Chlapcovi poskoci se už taky vytratili. A jeho otec se pomalu plížil z uličky ven. Ještě věnoval dívce jeden zkoumavý pohled a pak už se ztratil za rohem.
Lyon několik vteřin zírala za tím mužem, pak se ale přece jenom vrátila do reality a přiskočila k Floreanovi. Pomohla mu na nohy. Společně pak došli k zmrzlinářství. Florean ji pozval dovnitř a ona neodmítla. Řekl jí, že se jenom převleče, že si pak mohou dát něco dobrého k snědku a mohou si povídat. Lyon ho jenom upozornila, že se v pět musí vrátit. Sedli si na zahrádce ve zmrzlinářství jeho otce a Florean ji pak doprovodil až k Děravému kotli. Rozloučili se, tedy zatím, že ve škole se určitě najdou. Oba se okamžitě spřátelili, jako by spolu vyrůstali od narození. Lyon si ostatně velice rychle dělala přátelé. Bohužel stejně rychle taky nepřátele. Rychle se dokázala s někým spřátelit na život a na smrt, a stejným způsobem k sobě přivazovala i nepřátelé - na život a na smrt.
Z Děravého kotle se pomocí letaxu dostali i s pořízenými věcmi zpět do Potterovi kuchyně. V Godrikově dole. Prázdnin jim už zbývalo opravdu hodně málo, a to hodně málo ještě uplynulo rychleji než voda. Ostatně vody si užili dost, protože ti tři střeštěnci, jak je Lyon nazývala, se v rybníku denně rachali až do oběda a většinou pak i do večeře. Konečně tu ale byl poslední večer a nastal čas si dobalit poslední věci. Lyon tam nakonec ale ještě zbylo místo, zauvažovala, co asi tak mohla zapomenout. Najednou stočila pohled na postel. Zbývala ji jedna knížka, kterou si koupila, ale zrovna ji četla. Dokončila tedy pár stránek do konce kapitoly, stránku si založila, knížku zaklapla a vhodila ji do kufru. Ten pak lehce zavřela. Ale nemyslete si, že tam měla tak málo věcí, ono spíš ten kufr byl skoro větší než ona. A jelikož už bylo pozdě a jelikož taky po tom dnu byla unavená (šestkrát skončila v rybníku), tak se šla osprchovat a zalezla si do postele.
Usnula okamžitě, ale nespala moc dlouho, protože měla zase ty noční můry. Pomalu ale začínala zjišťovat, že je trochu divné,a by se někomu ve snech zdáli stejní lidé, kteří opravdu žijí, co kdyby to nebyly sny…
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.