1. - První opravdový přítel

13. september 2006 at 19:20 | Dia
Bylo ošklivé letní odpoledne a zahrada byla celá zablácená od nedávného deště. Optimisticky se na krajinku za oknem usmála, ale ta zůstala zarytě depresivní, a tak dívka zase sklopila pohled zpět k bloku v klíně.


Začalo se stmívat a do pokoje se nahrnuly tři další holky - spolubydlící… Konečně odpoutala pozornost od své práce.

"Tak co, těšíš se?" zeptala se jedna z nich.
"A na co prosím tě?"
"No… zítra ti končí domácí vězení, můžeš s námi ven!"
"Ne, dík…"

Nechala své spolubydlící za sebou a vydala se na své oblíbené místo - na půdu. Sedla si za jednou skříní a zavřela oči a snažila se ignorovat ohavné vzpomínky, které se jí draly pod zavřená víčka.

Záblesky zeleného světla… někdo vykřikl… mrtvoly… krev…

***

Zazvonil zvon z nedalekého kostela a dívka se trhnutím probrala.

Najednou bylo slyšet třískání dveří, následoval něčí řev… Nejspíš už vychovatelka přišla na to, že není po večerce ve své posteli, pomyslela si dívka s povzdechem; bohužel ale vychovatelka taky věděla, kde jí má hledat, Lyon se tady totiž schovávala už od malička. Hlasité dunění kroků na dřevěných schodech, zařinčení klíčů… A konečně se dveře rozlétly a v nich stála ženština širší než vyšší…

"Tady jsi! Zase zalezlá jako krysa při povodních… Ale nemysli si, děvenko… Já ten dopis mám napsaný, jenomže jsem ho zatím na žádost ředitele neodeslala… Já ho ale pošlu, to tě ujišťuju. Tohle je sirotčinec pro normální děti, ne pro mentální případy jako ty! A mimochodem, máš domácí vězení! MĚSÍC!" zařvala vychovatelka, natáhla se svými pařáty po Lyon a brzy na to ji už táhla dolů zpět do ložnice.

"A TICHO TADY BUDE!" zaječela a práskla dveřmi.

Všech devatenáct hlav jejich spolubydlících děvčat a chlapců se na ni tázavě obrátilo, Lyon ale byla otočená ke zdi a neměla v úmyslu se s nikým vybavovat. Znovu se jí podařilo docílit, aby jí vychovatelé napařili domácí vězení. Tentokrát ale nemínila jejich proslovy poslouchat… Ani teď ani nikdy…

Věděla až moc dobře, o čem to ta stará čarodějnice mluvila. Napsala dopis pro nějaký psychologický ústav, aby se jí konečně zbavila.

Lyon se zavrtala do tenké přikrývky a usnula nepokojným spánkem. Copak mohla za to, že slyší ty hlasy? Copak mohla za to, že vidí samé mrtvoly a zabíjení? Kdyby měla na výběr, taky by si raději nechala zdát o králících na měsíci, nebo o čem se lidem zdává…

Najednou se probudila, jak se znovu ozval zvon na věži a oznámil, že už jsou tři hodiny ráno.

Lyon se okamžitě rozhodla, stejně jí to tady všechno lezlo krkem. Už nějakou dobu odsud chtěla vypadnout, ale nikdy se k tomu pořádně nerozhoupala. Až do teď. Rozhodně tu nemíní zůstat, dokud si pro ni nepřijdou z nějakého ústavu.

Vytáhla si spod postele kufřík, ve kterém si schovávala svoje věci, jako svůj věrný skicák. Převlékla se z pyžama, které obratem putovalo do kufru. Nakonec si vzala svůj kabátek, který sice nevypadal bůhvíjak, ale pořád byl lepší než nic, a tiše se vydala k východu.

Dole pod schody zabočila ke kuchyni, protože věděla, že hlavní vchod se na noc zamyká. Kuchyňské dveře se sice taky zamykaly, ale okna nikdy nikdo nekontroloval. A když si je prohlédla, zjistila, že se nespletla, a jedno z oken bylo pootevřené. Na nic už nečekala a vylezla ven, nakonec za sebou okno tiše zabouchla.

Zhluboka se nadechla a teď si to už s úsměvem zamířila přes město. Sice netušila, co bude dělat, ale pocit svobody ji hřál na srdci a to jí prozatím ke štěstí stačilo.

Po zhruba hodině cesty se rozhodla, že by si odpočinula; od sirotčince už byla dostatečně daleko, aby ji každý kolemjdoucí na potkání nepoznal. Na konci ulice zahlédla několik stromu a řekla si, že to možná bude nějaký park, tak se vydala tím směrem.

Konečně se dotáhla až k jedné lavičce, kde si okamžitě sedla a rozhlédla se kolem. Najednou ale zpozorněla, když si všimla bělavé obálky, která ležela na zemi přes ulici.

Vstala a přešla k ní blíž a zvedla ji. Obálka ležela na chodníku, který vedl mezi dvěma domy před ní a vypadal spíš jako mezera mezi domy než nějaká cesta. Pohlédla na ty domy, aby zjistila, ke kterému obálka patřila. Vlevo od ní byl dům číslo jedenáct a vpravo… třináct? Kde asi bude číslo dvanáct? Ale vzhledem k tomu, kolik místa ten chodník mezi domy poskytoval, číslo dvanáct by mohla být jedině nějaká menší psí bouda.

"Grimmauld Place 12?" podivila se, když si to přečetla; takže přece jenom se tu někde bude vyskytovat číslo dvanáct… Pochybovačně se zahleděla do té škvíry a zůstala na ni vyjeveně zírat.

Ve škvíře se objevil dům. Nejdřív byl malinký, ale pomalu se zvětšoval, až z něj bylo obrovské sídlo. Nade dveřmi byla velká stříbrná číslice 12. Promnula si oči. Ne, nezdálo se jí to! Udělala krok ke dveřím, aby hodila dopis do schránky. Neušla už ani jediný krok a dveře se rozlétly.

Stála v nich nějaká ženština a na někoho řvala:
"KDYŽ SE TI TO NELÍBÍ, MŮŽEŠ KLIDNĚ VYPADNOUT!"
"FAJN!" křikl nějaký kluk a vyšel ven. Ženština ho ještě kopnutím popohnala a on sletěl ze schodů a rozplácl se Lyon u nohou.

Dveře třískly, až se barák zachvěl, a světlo nade dveřmi zhaslo.

Lyon se na kluka zadívala.
"Jsi v pořádku?" zeptala se a podala mu ruku, aby mu pomohla na nohy.
"Dík," řekl a oprášil si kalhoty od pouliční špíny.
"Co to bylo?" zeptala se.
"To byla moje milovaná maminka, milá že?" prohlásil s úšklebkem.
"Zdálo se mi to, nebo tě opravdu vyhodila z baráku?"
"Nezdálo."
"Co teď ale budeš dělat?"
"No, chvilku počkám, potom se tam proplížím, sbalím se a zase vypadnu. Stejně už z prázdnin zbývá sotva měsíc a potom jedu se do školy," pokrčil rameny a vydal se k parku přes ulici, kde si sedl na lavičku.

"Počkej… Co tady vlastně děláš? Vždyť ještě ani není ráno. Navíc v takovém zapadákově… A jak jsi vůbec našla náš dům, když je pod Fideliem?"
"Já… Dalo by se říct, že jsem na útěku," přiznala Lyon nakonec.
"Co? Před kým? Odkud? Proč?"
"Z toho blázince, protože mi to tam už lezlo na mozek, navíc mě vychovatelé chtěli poslat do nějakého mentálního ústavu, protože nejsem normální," vzdychla. Kluk chvíli mrkal, jak se snažil rozpoznat, na kolik to myslela vážně, nakonec to ale vzdal a zeptal se, odkud to teda utíká a jaké to tam bylo. A Lyon vyprávěla.
"Dětský domov? Co to je?" zeptal se, když skončila, protože ji během vyprávění nechtěl rušit.
"Sirotčinec…" řekla tiše.
"Takže tví rodiče…to mě mrzí," řekl.
"Mamka zemřela při porodu, takže jsem ji ani nepoznala, a nikdo nevěděl, kdo je můj otec, takže jsem skončila tam…"
"Jak se vlastně jmenuješ? Promiň, úplně mi to vypadlo zeptat se."
"Lyon… a ty?"
"Sirius."
"Sirius? Našla jsem u vás před domem dopis… Je pro tebe," řekla a podala mu obálku.

Sirius ji otevřel a vytáhl dopis. Jakmile ho dočetl, zpátky ho složil a schoval do kapsy. Opřel se a zahleděl se do nebe.

"To bylo od Náměsíčníka… Remuse, to je můj kamarád ze školy," vysvětlil.
"Aha."
"Co máš teď vlastně v plánu?" zeptal se jí.
"Nemám tušení," pokrčila rameny.
"Máš kam jít?"
"Ne. Jediní lidé, které znám, jsou ze sirotčince a okolí, a těm se budu vyhýbat jak moru. Ty?"
"Já budu zůstávat u dalšího kamaráda ze školy, už jsem tam strávil několik prázdnin, protože mě drahá máti takhle vykopla už několikrát. Možná bys tam mohla taky nějaký čas zůstat. Jeho rodiče jsou moc hodní a určitě by ti mohli nějak pomoct…"
"Já ti nevím…"
"Tak domluveno," uzavřel to Sirius.
"Ale…"
"Napíšu Jamesovi, že budeme dva," řekl a vytáhl z kapsy kousek starého papíru.
"Sakra… Asi bys neměla brk a inkoust, co?"
"Co takhle propisku?"
"Co to je?"
"Píše to."
"Tak jo."

Lyon otevřela kufr, vytáhla černou propisku, kterou vylovila někde na dně, a podala mu ji. Sirius si chvíli mudlovskou vymoženost prohlížel, ale hned přestal, když si všiml, že se na něj Lyon dívá, jako by mu přeskočilo.

Během psaní se jí chtěl zeptat, kde má tu propisku namáčet, až přestane psát, ale propisce se nějak dopisovat nechtělo a on byl vděčný, že se nakonec neptal. Jakmile vzkaz pro Jamese dokončil, zahoukal a odněkud se k němu snesla sova. Sirius jí hned dopis přivázal k noze a sova se vznesla a brzy se jim ztratila z dohledu.

"Co to bylo?" zeptala se Lyon.
"To? To byl Magog, můj výr. Je trošku bláznivý, ale jinak je spolehlivý."
"Ale proč jsi mu přivázal k noze ten dopis?"
"Doručí ho Jamesovi," řekl Sirius, jako by bylo normální, aby se dopisy posílaly po sovách… Svět se zbláznil…
"Tak tady toho nehraje víc. Nejdřív se tvůj dům objeví odnikud na místě, kde by se normálně nevlezla ani lavička… A teď ta sova? Odkdy se posílají dopisy po sovách? A jakto že nevíš, co je propiska?"
"Nevím, jestli ti to můžu vysvětlit."
"Klidně vysvětluj, já to stejně nikomu neřeknu. Stejně mě všichni považují za blázna…"
"Jakto?"
"Protože… no, mívám divné sny, třeba se mi zdají draci a nějací skřeti… Nebo se mi zdává o takovém černém ostrově… Teda, on není doslova černý, ale ta atmosféra tam je neuvěřitelně depresivní, taky tam jsou nějaké postavy v kápích, které ho hlídají, ale nejsou to lidé… A nejsou to jenom sny, občas slyším hlasy, které nikdo jiný neslyší, a vidím věci, které nikdo jiný nevidí. Třeba před měsícem jsem viděla po obloze letět černého koně s koženými křídly… Jenomže nic takového neexistuje… A proto mě taky chtěli poslat do mentálního ústavu… Protože jsem blázen…"
"Nejsi…" zarazil ji Sirius a když na něj Lyon pohlédla, všimla si, že má na tváři úsměv.
"Myslíš?"
"Vím to."
"Jakto?"
"Nevím, jestli jsem ten pravý, kdo by ti to měl říct."
"Jenomže nikdo jiný tady stejně není."
"Dobře… Vím to proto, že to všechno existuje… Draci, skřeti i okřídlení koně; a ten ostrov, o kterém jsi mluvila, se jmenuje Azkaban a je to kouzelnické vězení… A ty bytosti, co ho stráží, jsou mozkomorové… Všechno to jsou tvorové z kouzelnického světa."
"Kouzelnický svět?"
"Správně. Kouzla existují a máme i svůj vlastní svět, skrytý před zraky mudlů, lidí bez magie. Máme vlastní ministerstvo, které řídí naši společnost. A nemocnici. Gringottova banka je vedena skřety a říká se, že ty nejhlubší trezory střeží draci. Taky máme školu, kde se učíme magii ovládat… Tohle všechno existuje…"
"Myslím, že toho bylo trochu moc najednou…" řekla popravdě, ve tváři se jí zračil užaslý výraz.
"Vím, že to je těžké… Já to měl lehčí, já se v kouzelnické rodině narodil a vyrůstal tam… Vím ale, že někteří kouzelníci se narodili v mudlovských rodinách a o kouzlech se dozvěděli až v jedenácti, kdy jim přišel dopis ze školy…"
"Dopis ze školy?"
"Kouzelnická škola tady v Británii se jmenuje Bradavice a kouzelníci a čarodějky tam začínají studovat až v jedenácti. Ti, co žijí v Kouzelnickém světě, to očekávají, ale ti, co se narodili v mudlovských rodinách většinou ani nevědí, že mají magii, dokud jim nepřijde dopis."
"Dej mi chvilku, ať si to můžu v hlavě srovnat…"

Lyon se nějakou chvíli dívala do nebe a snažila si utřídit myšlenky. Uvěřit nebyl problém. Ona vyrostla s hlavou plnou snů o nadpřirozeném světě, které jí neopustily, ani když byla vzhůru. Takže magie? No problem. Přesto to, co na ni Sirius vyklopil, byla velká hromada informací. A bylo to taky potvrzení, že opravdu blázen není.

Najednou se Sirius zvedl a obrátil se směrem k domu.

"Kam jdeš?" zeptala se Lyon.
"Domů pro kufr, snad už ta škatule bude spát… Doufám… Už mi dneska málem praskly bubínky jednou, podruhé by to už přežít nemusely. Vrátím se za chviličku; neboj zdržovat se tam nebudu dýl, než je to opravdu nezbytně nutné," ujistil ji.

***

"Tak jdem," zavelel Sirius, jakmile se vrátil.
"A kam?"
"Za Jamesem… Bydlí ve Walesu, takže podle toho, kolik bude lidí před námi, si možná stihnu i zdřímnout."
"Siriusi… Já ale nemám peníze na vlak…"
"S tím jsem ani nepočítal… Libry stejně v kouzelnickém světě neplatí, máme vlastní měnu… Platím já, stejně to jsou peníze mé mátinky," ušklíbl se a Lyon jenom nejistě přikývla.

Sirius vytáhl z vnitřní kapsy nějaký úzký klacek, o kterém prohlásil, že je to kouzelnická hůlka, mávnul jí směrem k silnici a najednou se před nimi objevil vysoký xpatrový červený autobus s nápisem: Záchranný autobus.

"Kam to bude?"
"Godrikův důl," prohlásil Sirius.
"Fajn… Máme docela plno, takže to bude chvilku trvat."

***

Lyon se chvíli dívala z okna, ale jediné, co v té rychlosti viděla, byly rozmazané obrazce. Autobus sebou házel, ale jak na ni teplo působilo, tak se dostavila i únava a hlava jí klesla a ona se vytratila za hranicemi Morfea. Sirius se na ni zadíval a sám pro sebe se usmál, protože se mu líbila; nejenom vzhledem, i když byla velmi hezká, ale ta záhadnost kolem ní ho přitahovala.
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 kaikatra kaikatra | 11. february 2007 at 21:04 | React

DOBRY!!!!!!

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.