3. - Ředitel školy

13. september 2006 at 19:27 | TheMajestic |  Ztracená?
Lyon seděla v kuchyni ve společnosti Jamesových rodičů. Někdo zazvonil na venkovní zvonek. Paní Potterová ani nestačila odložit hrnek s čajem. Kuchyní totiž prolétl kulový blesk, který by ve zpomaleném tempu byl jistě označen jako James, a vyřítil se ze dveří. Skočil na nově příchozího.

"Náměsíčníku!!! Vítej... konečně!!! Tichošlápku, polez! Už je tady!!!" málem štěstím vylétl z kůže. Zato Sirius se sotva vlekl po schodech dolů. Pravděpodobně ho zbudil ten řev, který vydával James. Byl ještě celý rozespalý.
"Dobré ráno vespolek," prohlásil do místnosti a dál se plazil stejným jakoby unuděným tempem ven za Jamesem.
"Pusť ho, nebo ho uškrtíš...," řekl Sirius. James po chvilce dal na jeho radu a pustil svého sotva dýchajícího přítele z objetí.
Náměsíčník vešel do kuchyně. Pozdravil se s Jamesovými rodiči. Jeho pohled potom sklouzl k dívce sedící u stolu. Lyon pomalu zvedla hlavu a pohlédla na něj. Věděla, že mu je 16, ale pohled jeho očí byl tolik zvláštní. Tak rozumný. Do očí ji spadnul bílý pramen rovných vlasů. Nedbalým pohybem jej rychle dala za ucho.
"My se ještě neznáme,co?" zeptal se mile. Dívka se zarazila. Z jeho hlasu zněla taková vyčerpanost, jakoby odevzdanost. Jako by smíření s krutým osudem. Co se mu asi tak mohlo stát? Řekla si, že ho pozná blíž. Vždycky se jí povedlo každého rozveselit. Bylo to takové kouzlo bez hůlky, kouzlo smíchu. Vstala a podala mu ruku.
"Já jsem Lyon a ty?" zeptala se. Zářivě se na něj usmála. Chlapec dívčinu ruku přijal a taky se usmál. Jakkoli předtím vypadal unaveně, zdrceně nebo smutně, teď se opravdově usmálo. Dívka jakoby z něj vysála tu špatnou náladu, ten smutek. Trošku se jí z toho zatmělo před očima, ale okázale to ignorovala. Dokázala rozesmát každého i to nejledovatější srdce kromě sebe.
"Jmenuji se Remus," představil se chlapec mile. James a Sirius se na něj podívali naprosto překvapeně. Nechápali, jakto že se Remus usmívá... věděli moc dobře, že před týdnem byl úplněk. Navíc jak přijel, vypadal jak hromádka neštěstí a jen co spatřil Lyon směje se na celé kolo. Slíbili si, že to vyzvědí později, až se Remus vybalí a až ho přivítají tradičním pobytem v rybníku.
Lyon se pak posadila zpět ke stolu a pomalu dopila svou sklenici dýňové šťávy. Oba Jamesovi rodiče si taktéž všimli Remusovy změny a teď si dívku zvědavě prohlíželi. Na lidi měla zvláštní účinek.
"Lyon?" začala Jamesova matka.
"Ano?"
"Mluvila jsem včera večer s Brumbálem, to je ten kouzelník, o kterém jsem mluvila. Docela ho to zaujalo a řekl, že má na to jednoduché řešení. Dnes odpoledne má volno a nabídl nám, že se můžeme setkat," řekla.
"Dobře," usmála se Lyon.
"Pocestujeme letaxem, takže..."
"Letaxem?" nechápala Lyon. Pan Potter se přívětivě usmál a vysvětlil ji, co to je a jak se to používá.
Po obědě se šla Lyon obléci do něčeho, v čem by mohla jít na návštěvu. Těšila se, že Brumbála pozná, ale zároveň se obávala setkání s tak mocným kouzelníkem. Kluci ji povzbuzovali a vyprávěli ji, jaký je Brumbál milý člověk. Taky ji ujišťovali, že se nemá čeho bát.
Tento nový svět magie ji začal stále více přitahovat. Často v sirotčinci si hrávali na vyvolávání duchů. Holky vždycky dokonale vyděsila, protože se kolem ní objevovala taková aura světla. Nikdy netušila, čím to je způsobeno, ale nikdy to taky nezkoumala. Ještě když byla malá si hrávala, že je velká čarodějka a že zachraňuje svět. Teď se dozvěděla, že opravdu čarodějka je a kdyby řekla, že jí to vadí - lhala by.
Sešla dolů po schodech a přivítala ji usměvavá paní Potterová.
"Už jsi hotová? Půjdeme," řekla jí a Lyon jenom přikývla. Najednou ze sebe nemohla dostat ani slovo. Přistoupily ke krbu.
"Nejdřív půjdu já, aby ses podívala, jaké to asi bude, ať se pak třeba nelekneš," oznámila dívce. Ta teď znervózněla; čeho že by se to měla leknout? Pohlédla na paní Potterovou. Ta vstoupila do vyhaslého krbu, řekla "Brumbálova pracovna, Bradavice" a hodila si pod nohy letax. Vyšlehly zelené plameny. Lyon odskočila od krbu. Jediné její štěstí bylo, že tam byl i pan Potter, který jí okamžitě vysvětlil, že ten oheň ji opravdu nespálí a že je to jediný způsob, jak se tam dostat.
Nabrala si tedy do ruky prášek a zopakovala to, co před chvíli předvedla pani Potterová.
Objevila se v rozsáhlé kruhové místnosti. Na stěnách visely nějaké portréty, které se stále pohybovaly. Jedni podřimovali a jiní si mezi svými rámy povídali. Když vstoupila, pár z nich na ni pohlédlo. Pozdravila je. Jedna žena na portrétu se na ni usmála a pokynula jí rukou na pozdrav.
V pracovně byl mohutný tmavý stůl z dubového dřeva. Za ním seděl mile se usmívající starý muž. Lyon jej také pozdravila. Určitě to byl ředitel Bradavic (to jí řekl Remus). Brumbál je vyzval, aby si sedly.
"Dobrý den, slečno...(?)" pozdravil ji Brumbál a čekal, až se sama představí.
"Jsem Lyon," představila se dívka.
"Těší mě, Lyon. Smím se zeptat na vaše příjmení?" Vtom se ale do rozhovoru vložila paní Potterová.
"To je právě ten problém, Brumbále. Jediné, co o sobě ví, je jméno a kdy se narodila."
"To je opravdu zvláštní. Dobře tedy. Můžeš mi o sobě něco říct?" obrátil se na Lyon. Dívka se zhluboka nadechla a už po třetí se dala do vyprávění. Hned, jak skončila vyprávění, začal Brumbál procházet po pracovně.
"Budeme tedy museli zjistit, jak se vlastně jmenujete," usoudil nakonec zcela zřejmou věc.
"Kdy máte narozeniny?" zeptal se.
"Nemám tušení."
"Jméno matky?" Zavrtěla hlavou.
"Jméno otce?" Pokrčila rameny.
"Rok narození?"
"Říkají, že 1962," podala konečně první odpověď.
"Takže vám je..."
"16."
"A jedenáct vám bylo v ..."
"1973."
Ředitel přešel k archivu a začal se tam prohrabovat. Konečně našel požadovanou složku. Vyložil ji na stůl.
"Tohle je složka studentů, kteří měli chodit do Bradavic, ale z nějakého důvodu se nedostavili," vysvětlil. Začal probírat jeden list za druhým. Díval se jenom na data, kdy měli nastoupit do Bradavic. Nakonec vzal do ruky jeden papír.
"Už jsem vás našel. Měla jste nastoupit v roce 1973, ale neobjevila jste se a důvod nebyl uveden. Nemohli jsme vás přes soví poštu najít.To proto, že vám říkali trošku jinak, a to vašim druhým jménem. Jsou tady i záznamy vašich rodi... vlastně jenom matky."
"Moje druhé jméno?" zaujal ji tenhle fakt.
"Jmenujete se Alexandra Lyon Fortescueová."
"Alexandra Lyon Fortescueová," pronesla dívka zamyšleně.
"Fortescueová?" zpozorněla Jamesova matka.
"Ano, ano... v Příčné bydlí Filip Fortescue, má tam zmrzlinářství. Jeho syn, Florean, u nás má nastoupit do šestého ročníku," řekl Brumbál.
"A není náhodou Filip otec?" zeptala se paní Potterová.
"Ne, není, ale Lyonina matka byla jeho ženou."
"Takže Florean je můj bratr?" ujistila se Lyon.
"Nevlastní," potvrdil.. Potom vstal a obrátil se na paní Potterovou.
"Myslím, že by Lyon měla konečně začít chodit do Bradavic. Informuji Filipa, měly byste se tam později zastavit. Pro Lyon to určitě bude přínos, může se o své matce něco dozvědět."
"Mám takovou malou otázečku," ozvala se Lyon.
"Ano?"
"Co teď vlastně se mnou bude?"
"Půjdeš do školy, budeš se ale muset hodně snažit, protože se mi nechce posílat tě do prvního ročníku. Dám ti ještě na prázdniny nějaké knížky, aby ses mohla něco málo přiučit, na začátku se bude stejně opakovat. Nejspíš tě pošlu do třetího ročník. Jestli budeš mít zájem, tak pro tebe vypracuji speciální rozvrh, abys mohla rychleji dohnat ztracený čas. A jestli to vyjde, můžu tě co nějakou dobu přezkoušet místo oficiálních zkoušek, takže bys už v prosinci mohla udělat zkoušky na NKÚ a od ledna bys mohla jít do šestého ročníku. Bude to ale velmi náročné, takže to potřebuji vědět dopředu," pohlédl na ni. Dívka ani moc dlouho neváhala a rychle kývla na souhlas.
"Ale co pak?"
"Jak pak?"
"Až skončí školní rok."
"Jistě, že zůstaneš u nás," řekla paní Potterová.
"A vy byste...," pohlédla dívka na tmavovlasou ženu.
"Samozřejmě. Jsi u nás vždy vítaná. Tak co, Brumbále, šlo by to tak?" zeptala se.
"Bude s tím nějaké papírování, ale půjde to," přikývl.
"Skvěle, v tom případě je domluveno," usmála se paní Potterová. Lyon jí byla neskonale vděčná.
"Dám vám dopisy se seznamem učebnic pro nový školní rok, i tak by vám zítra byly přišly. Předpokládám, že panové Lupin a Black přebývají u vás."
"Jistě, zase po nějakém čase je tam rušno," usmála se paní Potterová.
"To věřím, je to známá firma. Máte jenom štěstí, že ještě nemůžou používat hůlku mimo školu. To byste si užila," řekl zvesela. Potom se rozloučili a dámy se pomocí letaxu dostaly domů.
"Jestli půjdeš ven, vezmi s sebou dopisy," řekla paní Potterová.
"Dobře," řekla dívka a vyběhla po schodech nahoru se převléknout. Kluky nenašla u rybníku(, jak předpokládala paní Potterová), ale (, jak předpokládal pan Potter) přímo v něm.
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.