Kapitola 3

18. september 2006 at 20:12 | Dia
Pomalu se procházela lesem. Nikdy se toho temného místa nebála, i když jeho obyvatelé si jistou dávku respektu a strachu zasloužili. Ona ale věděla, že tam není naprosto nic, co by jí ublížilo, jelikož byla pod ochranou vládce toho Údolí.

Najednou před sebou uviděla malé světýlko, a jak se přibližovala, světlo se zvětšovalo. Zpočátku si myslela, že to je světluška, ale to stvoření bylo na nějakou světlušku moc velké. Konečně stanula asi dva metry od světla.

Byla to nějaká bytost, ze které to světlo vyzařovalo. Někoho jí připomínala. Trochu se přiblížila, když vtom sebou světlo trhlo. Obrátilo se. Sarion překvapením vykřikla.

Stvoření mělo tak třicet centimetrů na výšku a z lidské siluety vyzařovalo až bolestivě jasné světlo. Miniaturní dívka byla oblečená v nějakém hávu, který byl asi původně šátkem, a vlasy měla spletené s listím. Co Sarion ale vyděsilo, byla tvář toho stvoření. Protože to byla velmi známa podoba: její vlastní.

"Co… Jakto, že…"
"Jsem tvoje součást. Jsme jedna bytost, ale ve dvou tělech. Kdybys byla oslabená, budu i já," řekla dívka.
"Jak to víš?"
"Garashghagon na tobě dělal pokusy. Cítila jsem to, i když se k jejich vesnici nikdy nepřibližuju. Neměla bys mu pomáhat," řekla dívka ze světla nakonec. A když se Sarion zamračila, světluška jí začala vyprávět, co se o mentaurech dozvěděla. A hlavně to, co dělají, když Sarion není ani na dohled ani na doslech. Potom jí i řekla, proč ji Garashghagon chtěl.
"Co tím myslíš? On je nejmocnější tvor, proč by mě měl k něčemu potřebovat?"
"Protože k osvobození potřebuje nejenom specifickou moc."
"A co ještě potřebuje?"
"Potřebuje, aby ten někdo pocházel z Gwynethina rodu."

Sarion nějakou chvíli trvalo, než ji došlo, co ji vlastně její dvojnice chtěla povědět.

"Takže jediné, o co mu jde, je se odtud dostat… Vím, že mi vysvětlil, proč se odsud nemůže dostat sám. Ale nějak z toho vyprávění vynechal, že se chce pomstít celému světu…"
"Je mi to líto, ale snad bych ti mohla pomáhat."
"To by se mi líbilo, kromě Kirka tady přátele nemám."
"Výborně, takže… Jmenuji se Yannid," představila se její miniaturní dvojnice.
"Já jsem Sarion," podala jí dívka ruku.

***

"No tak snaž se!" zavrčel jí hlas v hlavě.
"Já se snažím!" zařvalo umouněné, rozcuchané stvoření. Několik mentaurů kolem se zasmálo, nebo to aspoň oni považovali za smích.
"Tak se snaž víc!" odsekl Garashghagon. Stvoření na něj vrhlo hnusný pohled, zmínilo několik nepublikovatelných výrazů a potom se znovu zaměřilo na šedý balvan na planině uprostřed lesa.
"Mělo se ti to povést už před měsícem!"
"To by se na mě před měsícem nesměly dělat ty testy!" křiklo už vytočené stvoření. Mentaur se už opravdu naštval, roztáhl svá černá křídla, která byla na několika místech protrhnutá, a zařval. Stvoření se zachvělo, ale okamžitě se vzpamatovalo. Bylo na to už tak trochu zvyklé. Taky byste si zvykli, kdybyste měli neuvěřitelnou schopnost jej několikrát do týdne takto vytočit.

Někteří mentauři se rozprchli, jiní zůstali, aby viděli, co bude dál. Garashghagon se napřímil, už se chystal něco udělat, ale pak jenom zachroptěl.

"Zmiz mi z očí, zítra ten kámen zničíš."
"Ten šutr je moc velkej!" namítlo stvoření, ale už nečekalo, co na to mentaur řekne; ještě tolik rozumu mělo, aby vědělo, kdy se má ztratit.

Objevilo se zase daleko, kde už mentaurův řev nebyl slyšet. V téhle části lesa bylo až podezřele jasno. Stvoření se rozpláclo na hromadě slámy a suchého listí.

"Ty zase vypadáš," okomentovala to Yannid. Sarion jenom něco zamumlala a stočila se do klubíčka tam, kde ležela. "Aspoň se trochu umyj, než začneš plesnivět. Vypadáš jako by ses brodila v bažinách."
"No nebude to tím, že se mě Garash pokusil v jedné utopit?"
"Jsi v pořádku?" zeptala se Yannid, tentokrát ale ustaraně.
"Pokusy nedopadly dobře, tak z toho nebyl nadšený. Jak mě probrali, tak po mě chtěl, ať vyhodím ten šutr do vzduchu. A nakonec se naštval, tak jsem musela skočit až sem. Jsem unavená. Jakákoli hygiena až se probudím," shrnula to Sarion, ale už napůl spala, tak ji bylo jenom tak-tak rozumět.
"Spi. Zbytek zítra," povzdechla si Yannid.

Zítra se konalo až za dva dny, protože tak dlouho Sarion spala.

A jakmile aspoň trochu svůj hlad nějakými sušenými bobulemi, vydala se k potoku s Yannid na rameni.

Když se vynořila, bylo v ní konečně poznat člověka. Měla snědou pleť, která vypadala lehce opáleně, i když sem slunce skoro nikdy nedosáhlo. Vlasy měla krátké nad ramena a kadeřník by nad tím pohledem zaplakal, protože její vlasy nikdy nepoznaly nůžky, zato s nožem se znaly dobře. Nikdo tu ale nebyl, kdo by nějaký křivý zástřih komentoval, tak jí to nikdy nevadilo. Co ale bylo na jejích vlasech neobvyklého, byla barva. Byly sněhově bílé, i když většinou používala kouzlo, které barvu maskovalo na černou. Dělala to hlavně kvůli Yannid, protože ta se vždycky dostala do deprese, kdykoli viděla její bílé vlasy.

Stalo se to, když jí bylo kolem deseti. Měla potíže s používáním složitější magie; ne že by jí kouzla dělaly nějaké potíže, ale bylo jí jenom deset a to, co po ní Garash chtěl, potřebovalo víc energie, než v tu dobu měla. Tehdy se taky Garash rozhodl, že potřebuje posilnit Sarioninu magii a dal se do pokusů. Jeden z nich se ošklivě zvrtnul a Sarion strávila měsíc v bezvědomí s myslí uvězněnou v té Garashově, kde na ni nečekalo nic jiného než tisíciletí utrpení, krveprolití, mučení a kanibalismu.

"Jak to dopadlo?" zeptala se Yannid nakonec, když se Sarion rozplácla na jednom kameni a čekala, až uschne.

"Podařilo se mi ten šutr nerozmlátit," usmála se Sarion. "Nevím, jak dlouho se mi to ještě bude dařit skrývat."
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.