Údolí mrtvých skal

20. september 2006 at 18:08 | TheMajestic |  Jednorázovky
Lyricko-epická jednorázovka z jednoho z mých depkových období...


Po tmavém šedém kameni
Zelený vřes se pjal
V tom ponurém mrtvolném tichu
V údolí mrtvých skal

Myšlenka…

Utíkám před zkaženým světem. Všechno se změnilo. Pode mnou rychle ubíhá tvrdá asfaltová ulice. Všechno na světě je špinavé, poskvrněné. Vedle mě se ozval rachot a zvuk klaksonu auta, který řídil nějaký naštvaný muž. Všude ve světe je korupce, války, hladomor. Příroda se proti nám spikla… Zase jsem zaslechla klakson… Utíkám před novotou. Zavrhujeme staré ideály. Čest pro nikoho nic neznamená. Slova a sliby jsou jenom proto, aby se porušovaly. Před sebou vidím dva světla, slyším řev klaksonu, skřípění brzd. Světla se přibližují závratnou rychlostí. Tohle už nikdo nezastaví.

Strach…

Vidím před sebou jenom tmu. Je tam údolí. Nalezla jsem to tiché místo ze sna. Nevěřila jsem tomu a šla za pouhým ideálem, přesto jsem tu a ono taky. To místo je skutečné. Cítím hrůzu, která mnou proniká jako ostří stovek stříbrných dýk.

Panika…

Rozum krvácí myšlenkou neznáma.. Křičí: "Stůj! Uteč!". Tělo však neposlouchá. S každým krokem strach vzrůstá, zároveň s ním i proudy krve… Veškerá panika je smytá a zastřená, zaslepená tichým svistem větru.

Nicota…

Slabý závan větru mě udeřil do tváře jako sněhová koule při sněhové bitvě. Jak tál sníh tak ustupovala i veškera logika a racionalita ohlušeného rozumu. Už nebylo nic, co by mě mohlo zastavit. Krok za krokem jsem pokračovala bez obav.

Tajuplné…

V údolí nebylo živé duše. Byla tam tma, ačkoli tam nic nevrhalo stín. Slunce vůbec nepronikalo přes nebeskou kupoli. Nebylo vidět jediný obláček, ale ani hvězdy. Nebyla noc, ale ani den. Čas tady neexistoval, neměnné hodnoty nicoty smrti…

Mrtvé skály…

Nebylo tu nic, jenom kamenné bloky, kam jen oko dohlédlo. Blok všech velikostí, leč největší nepřekračoval dva a půl metru. Přistoupila jsem k nejbližší skále. Byla tam taková tma, že jsem musela po hmatu. Na povrchu skály jsem nalezla vrásky.

Tvář…

Pohladila jsem skálu. Vrásky byly jenom na tom jednom místě. Začala jsem je konečky prstů vnímat jako trojrozměrný obraz. Byla jsem jako slepec. Dotekem jsem si před nevidomýma očima vytvářela obraz. Věděla jsem dopředu, co je to, ale přesto mě to překvapilo, jakmile mi došlo, jaký obrazec tvoří. Byla to tvář. Zdálo se mi, že se na mě dívá. Pozoruje každý můj gest.

Nevidoucí pohledy…

Rychle jsem se rozhlédla. Každá skála mě sledovala. Každý jeden kamenný blok mě pozoroval a zkoumal. Cítila jsem jejich pohledy až na mé hříšné duši.

Pramen smrti…

Najednou se v ohlušujícím tichu ozval šumivý zvuk, který se zdál až nepřiměřeně hlasitý. Byl to malý pramínek, tekoucí z neviditelné skály. Každá jednotlivá kapka dopadala s hlasitostí projíždějícího vlaku na hladinu neexistujícího jezera.

Posedlost…

Ten zvuk mě hypnotizoval. Obrátila jsem se jeho směrem hned vedle vrásčité skály. Upírala jsem pohled směrem odkud přicházel onen zvuk. Veškeré rozbouřené emoce a myšlenky utichaly. Všechno se stalo závislé na každém zvuku zpívajícího pramene. Nemohla jsem se hnout, ale nevadilo mi to. Nebylo to důležité. Zavřela jsem oči. Přestala jsem vnímat chlad, tmu i všechny skály kolem. Byla jsem jenom já a pramen a jeho žalozpěv.

A další šedý kámen stál
Když pramen smrti dozpíval
A stál tam dlouho, dlouho stál
- - V údolí mrtvých skal
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.