2. - Jede se do školy

2. november 2006 at 18:56 | TheMajestic |  D.A.S. 2: Desert Snake
Rejen se rozhodl, že Llein dokáže přesvědčit, aby nejela do školy. Povede se mu to? Zlomí její vůli?

Ze všeho nejvíc ho ale štvalo, že nemohl jednoduše zařídit, aby se nedostavila, nebo aby zmeškala loď. Do školy se dalo dopravit i jinak a nastoupit tam, byla vlastně pocta. Nešlo to jednoduše odříct. Leda že by…
"Počkat! Jde to. Sice ne já, ale ta holka může…"
"Ale ona nebude chtít," namítlo dotěrné já.
"Kušuj! Já si ji už přesvědčím."
"Jo, ale při tvém zacházení se toho ani nemusí dožít."
"To taky není nejhorší řešení," zauvažoval Rejen.
"Jako bych nic neřekl."
"Já to z ní jednoduše vymlátím. Dole v sýpce jsou prostory odkud ji nikdo neuslyší."
"Ty ji chceš vážně zabít?"
"Říkáš to jako bych už někoho někdy umlátil k smrti."
"E-ehm…"
"Dobře beru zpět. Vynasnažím se alespoň, aby se dožila toho odřeknutí."
"To neznělo moc přesvědčivě."
"To proto, že jsem přesvědčený z ní vymlátit duši a nic jiného."
"Vzdávám se," kapitulovalo svědomí.
"Taky už bylo na čase."
Po tomto dlouhém monologu s druhým já se vydal do pokoje Llein, aby s přesvědčováním začal jak nejrychleji.
Llein se trhnutím probrala. Koukla se na hodiny. Byla jedna hodina v noci. Něco ji tu nehrálo. Něco se změnilo.
"Jistě, Rejen tu už měl být!" uvědomila si najednou.
Poslední dva týdny, noc co noc, za ní chodil její nevlastní otec,a by ji zavedl do podzemní části jeho sídla, konkrétně do sýpky. Snažil se jí přesvědčit, aby odřekla svoje studium, jak si sám v duchu slíbil. Llein vůbec nechápala, co by z toho mohl mít, protože by tímto způsobem přišel o možnost zbavit se ji na celý školní rok a mít klid. Přesto ji ale znervózňovalo, že se dnes tak opozdil.
Rejen však Llein nehodlal "zklamat". Nebyly ještě dvě hodiny a už byl u jejího pokoje. Potichu otevřel dveře, ale dívku přesto probudil. Llein se docela vyděsila, protože se tvářil jako bůh hrůzy.
Vedl ji do podzemí. Neutíkala, nemělo to smysl. Už to párkrát zkusila, ale ani jednou to nevyšlo. Ani jeden z nich cestou nemluvil. Konečně dorazili na místo. Llein dobře věděla, co bude následovat. Překvapilo ji ale, že si Rejen tentokrát nevzal s sebou bič. Vytáhl ze vnitřní kapsy hůlku, mávnul s ní směrem k Llein a vyšeptal :
"Crucio." Dívka se slzami v očích vykřikla. Bolest byla o tolik větší, než na jakou byla zvyklá. Svíjela se na zemi v křečích. Cítila, jako by se jí trhaly vnitřnosti, jako by se ji do těla zabodávaly stovky nožů. Bolest trvala jenom půl minuty, ale Llein to připadalo jako věčnost.
Rejen seděl zamyšleně na posteli. Právě odnesl Llein do pokoje, sám nechápal, kde se v něm našlo tolik lidskosti, že ji tam nenechal ležet. Úpěnlivě přemýšlel nad jediným; on sám nedokázal snést tu bolest bez křiku, ale ona jo.
"Jenom se lituj," ozvalo se znovu druhé já.
"Já se nelituju, jenom se divím."
"To určitě, jsem ty, tak vím, co teď prožíváš."
"Dej mi pokoj, kdo se tě o něco prosil?"
"Tys to určitě nebyl."
"Drž už hubu!"
Svědomí zase na chvilku umlčel.
"Žebych už tolik zeslábl, že nedokážu způsobit tak velkou bolest jako kdysi?"
"Zase se lituješ…"
"Zase ty… Nevadí. Nejspíš si dnes naplánuju cestu městem," zamyslel se Rejen.
"Pročpak to?"
"Musím si vyzkoušet, jestli opravdu moje Cruciatus je tak bídné, nebo to je tím fakanem."
Tato myšlenka ho docela zaujala, takže se jí držel a slíbil si, že jakmile se probudí, vyjde si na "procházku". S těmito myšlenkami usnul.
Ráno vstávalo veselým růžovým východem slunce, ale Llein moc do smíchu nebylo. V myšlenkách stále ještě cítila včerejší bolest, kterou způsobovala kletba Cruciatus. Nechtěla se k tomu vracet, ale ty vzpomínky se předhazovaly samy. Zase cítila ty stejné pocity. Jako by ji někdo sevřel srdce a nechtěl pustit. Nemohlo svobodně bít. Najednou to mrazilo i pálilo. V prvních momentech se nedokázala přinutit a nekřičet, ale po chvíli ji selhaly hlasivky, a tak jen se slzami v očích snášela bolestivé chvíle. Silně zatřásla hlavou, aby vyhnala neodbytné myšlenky. Slíbila si, že poslední týden doma si užije. Taky to tak mělo být, protože dneska měli s mamkou v plánu nákupy v Káhiře.
Pomalu se postavila a šla si udělat snídani. Snědla si ji na verandě. Mamka vstala asi půlhodinu po ní, takže nemusela dlouho čekat, než vyrazily. Nákupy jim netrvaly nijak dlouho, protože všechny obchody byly naskládané v jediné budově, která připomínala něco jako několikapatrový obchodní dům. Všechno tam bylo nudné a monotónní, přesto se v obchodech Llein strašně líbilo.
Když se vrátily domů, slunce už pomalu zapadalo, Káhira byla přece jenom docela daleko. Sotva stihly připravit večeři, když se Rejen vrátil domů. Měl tak špatnou náladu, že ani jedna nepromluvila. Ronda se doma už druhý den neobjevila, ale nikomu to zřejmě moc nevadilo. Llein tušila, proč má tak špatnou náladu. Dnes byl poslední den, kdy ji mohl přesvědčit, aby nikam nejezdila. Llein ale byla stoprocentně přesvědčená, že ji to nikdo nerozmluví. I Rejen tušil, že ji nepřesvědčí, což mu náladu nijak nezlepšilo.
Llein se ráno probudila velmi brzy. Strašně se do školy těšila jakkoli ji bylo špatně. Byl to poslední den doma. Llein se ale rozhodla, že si dnešek vychutná v jiném duchu. Vytáhla si ze skříně krabici, ve které měla pečlivě uloženy šavle. Tiše se vytratila z domu. Věděla, že všichni ještě spí. Pomalu se vyplížila na zadní dvorec, pak nasedla na jednoho z matčiných koní a ujížděla pryč. Mířila do jedné velmi blízké oázy, která ležela směrem na sever od jejich domu. Objevila ji vlastně teprve před čtyřmi dny a teď ji zase opustí. Zpočátku to nechápala, protože tamtudy jezdila poměrně často, ale nikdy tam na žádnou oázu nenarazila. Navíc pochybovala, že by tam za jednu vyrostlo 20 palem, která k tomu všemu vypadaly na stoleté. Nebyla tam taky žádná studna, jenom malý pramínek, který neustále vyvěral na povrch a tvořil kolem sebe malé jezírko.
Přivázala koně k jedné z palem, ale na tak dlouho, aby dosáhl k vodě. Kůň si spokojeně lehl pod palmu, složil hlavu na deku a zdřímnul si.
Byla ještě tma, ale slunce už začínalo vycházet. Llein na chvíli odložila šavle, se kterými před chvilkou začala nácvik souboje s imaginárním nepřítelem, a klekla si na vrchol duny, kterou před chvilkou slezla. Východ slunce byl překrásný. Slíbila si, že ji trénink tentokrát nebude trvat déle než jednu hodinu.
Pustila se opět do souboje s neexistujícím soupeřem.
"Jde ti to," pochválilo ji druhé já.
"To by mělo, vždyť takhle cvičím už odmalička."
"Jo, já vím."
"Tak to mi taky došlo…"
Její imaginární nepřítel nabral podoby dívky. Připadala ji strašně povědomá, ale po chvilce si uvědomila, že je to vlastně ona sama, že bojuje sama proti sobě.
Domů se vracela pěšky a koně vedla za uzdu. Llein v klidu přemýšlela o škole. Když se vrátila k domu, její matka seděla na verandě. Usmála se na dceru, moc dobře věděla, kde byla.
"Jaké jsou?" zeptala se rovnou.
"Naprosto úžasné," zazářila Llein.
"Těšíš se do školy?"
"Strašně."
Šla pak do svého pokoje a rozhodla se, že si sbalí věci do velkého lodního kufru. Úplně vespod si uložila krabici se šavlemi. Na to si uložila svoje věci a dospěla k jednomu zajímavému objevu. Naprosto všechny její věci z pokoje se vlezly do jediného kufru, včetně veškerých knížek.
Ještě předtím si ale nachystala věci, ve kterých pojede. Teď si je rovnou oblékla. Vzala si volnou černou košili a otrhané džíny. Jediná věc, kterou si s sebou nebrala, byla burka, kterou nechala složenou na stole. Jak strašně ji nenáviděla! Naštěstí povinné školní hábity, jak si s potěšením všimla, nepočítaly se zahalením tváře.
Sešla dolů do kuchyně. Než se sbalila, trvalo to nějaký čas. Teď už bylo kolem půl desáté, takže se již blížil čas, kdy konečně odjede.
"Chceš udělat snídani, zlato?" zeptala se jí mamka, ale dívka jenom zavrtěla hlavou.
"Ale, Llein, ty poslední dobou vůbec nejíš. Nejsi nemocná?"
"Ne, to už je cestovní horečka."
"Určitě?"
"Jo, jsem jenom nervózní." Napila se džusu. Měla docela hlad, ale nebylo jí dobře, navíc nějak tušila, že by jídlo stejně neudržela. Měla žaludek jako na vodě. Trochu se jí potemnělo před očima, ale to u ní bylo v poslední době normální. Sedla si na verandu.
Kolem jedenácté k jejich domu přijel objednaný taxík. Llein jenom těžce naložila kufr do auta, pak se rozloučila s mamkou, která musela zůstat doma. Llein nastoupila a zaplatila taxikáři cestu do Káhiry před molo.
Chvíli se jen tak potloukala. Měla už jenom 20 minut a to hloupé molo č. 12 stále nemohla najít. Ne že by ho nenašla, ono prostě neexistovalo. Napravo od ní byla plocha, která končila molem č. 11 a plocha nalevo začínala molem č. 13. Llein si odevzdaně sedla na kufr a pozorovala lidi, kteří kolem ní procházeli. Nemůže být přece sama, kdo se tam chce dostat.
Taky že se nespletla, všimla si totiž jedné podezřelé skupinky lidí. Byli to manželé a jejich dvě děti, chlapec a dívka. Llein se za nimi vydala. Sledovala je až na konec mola č.11. Bylo tam něco jako průchod k dalšímu molu, ale samotná plocha tam končila za hromadou dřevěných beden. Šla za příkladem té rodinky a dělala, že tam mola nekončí, že tam dal není jenom voda. Ani si to neuvědomila a šla jakoby po neviditelném chodníku. Před ní se objevil obrovský parník. Přísahala by, že tam ještě před vteřinou nebyl. Molo bylo plné lidí. Rychle se rozběhla s kufrem a protlačila se až do předu. Vydala se ke vchodu na parník. Muž u lávky, která tvořila most mezi molem a lodí, ji zkontroloval palubenku a pustil ji dál. Llein se po lávce pohybovala jenom velice pomalu, protože zjistila, že se bojí výšek. Když se ale dostala na palubu, už si velice rychle našla nějakou volnou kajutu. Lehla si na postel, pod kterou si uložila kufr. Snažila se potlačit pálení zad, protože některé rány bičem se ještě po tak dlouhé době nechtěly zahojit. Aby se zabavila, vytáhla si blok a tužku a kreslila si na papír nějaké obrazce. Po několika vteřinách si uvědomila, že to jsou symboly nebo vlastně nějaké písmo. V další vteřině si uvědomila, že to písmo zná, a po chvilce, že zná i ten jazyk a ví přesně, co na tom papíře stojí.
Všude byla tma. Ve stínu stál nějaký muž. Mířil hůlkou na několik lidí. Pronesl pár slov a všichni ti lidé se zhroutili k zemi mrtví. Pak začal pronášet dlouhý monolog k padlým. Llein se neodvažovala ani pohnout, bála se, aby si jí ten cizinec nevšiml, co by se pak stalo. Zabil by ji taky?
Probudilo ji klepání na dveře. Protřela si oči. Mrkla na papír. Byl prázdný. Zašmátrala v paměti, co se vlastně stalo. Vzpomněla si na toho muže, co provedl. V mžiku si také uvědomila, že ví přesně jaké kouzlo použil na ty lidi a byla si jistá, že by to zvládla taky, kdyby jenom chtěla.
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 nomi nomi | Web | 9. february 2007 at 16:52 | React

hu tak som sa dostala k dalsej poviedocke..:)):):):)):):)...velmi zaujimve...ist tak lodou...hmm...pekne pekne...len tak dalej:D:D:D:D:D

2 jana jana | Email | Web | 21. april 2007 at 16:04 | React

Je to pěkné..jen tak dál

3 nfybccg nfybccg | Email | Web | 24. april 2009 at 21:33 | React

So1Wkx  <a href="http://hrmdgjwevwoc.com/">hrmdgjwevwoc</a>, [url=http://auqkqclqioxi.com/]auqkqclqioxi[/url], [link=http://nrotgvrfbtdz.com/]nrotgvrfbtdz[/link], http://qokngzbnbhnz.com/

4 lljfibwies lljfibwies | Email | Web | 4. may 2009 at 9:04 | React

yvrgD4  <a href="http://fzzuqhyjyags.com/">fzzuqhyjyags</a>, [url=http://rmqutgpbxrmb.com/]rmqutgpbxrmb[/url], [link=http://oerniuavocsd.com/]oerniuavocsd[/link], http://nclaqmeyfrkv.com/

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.