January 2007

3. - Osudná pomoc

8. january 2007 at 18:15 | Dia |  Taková hloupost jako láska
"Žlutá fialka," řekla heslo. Portrét Buclaté dámy se vyklonil a uvolnil průchod do společenské místnosti. Billie opatrně vešla dovnitř, koleno ji přece jenom ještě trochu bolelo, zvláště když šla po schodech. Běhat by ještě zcela určitě nezvládla.

Uvnitř nebylo hodně lidí. U ohniště seděla skupinka děvčat. Něčemu se smály. Billie si všimla, že v jejich středu sedí Lily. Napadlo ji, že se zeptá, co dělali ve škole a jestli nemají nějaké úkoly. Pomalu došla až k nim. Jedno z děvčat zvedlo hlavu.

"Co chceš?" zeptala se. Billie se zamračila.
"Co jí kdo udělal?" zapřemýšlela. Ještě víc ji ale zaskočilo, že Lily na to nic neřekla.
"Proč se tady všichni tváří tak vražedně?" nechápala, protože opravdu všechny holky vypadaly, že by ji nejraději hodily vyhladovělé smečce vlků.
"Vždyť jsem jim nic neudělala," řekla si a rozhodla se, že to bude ignorovat.
"Lily, nemohla bys-" rozhodla se, že přejde rovnou k věci, ale byla nemilosrdně přerušena. Tentokráte se do toho vložila Lily.
"Nemyslím," pronesla ledovým hlasem, sebrala si svoje věci a odešla do ložnic. Holky se vydaly za ní.
"Nancy?" zeptala se jedné své kamarádky. Nancy byla taková dobrá duše; rozkrájela by se pro ostatní, kdyby mohla.
"Promiň, Billie," zavrtěla smutně hlavou a rychle vyběhla schody. Billie dlouho koukala na to, kde je viděla naposledy.
"Co se tady k čertu stalo?"

Ještě před chvíli byla ráda, že se konečně dostala z ošetřovny, ale teď její radost rapidně opadla. Zaraženě stála uprostřed společenky a nevěděla, co se tady děje. Jako bez ducha se doplahočila k jednomu křeslu v rohu místnosti a ztěžka dosedla. Kolena si přitáhla k tělu a opřela si o ně bradu.

"Proč byly všechny holky na mě naštvané?" Zahleděla se do plamenů v krbu na protější stěně společenské místnosti.

Přemýšlela, kdy se co mohlo stát. Proč je na mě naštvaná i Lily? Naposledy, co se spolu ještě bavily, jí Lily radila, jak se zbavit Johnyho - Billiina staršího bratra, který ji pořád otravoval. Posílal jí různé balíčky, které měly tendenci v rukou vybuchnout nebo zpívat ukolébavky v hlasitosti několika megatunové exploze. Sice se naučila, jak většinu těch hloupostí zlikvidovat, popřípadě umlčet, ale vždycky se lekla a potom byla alespoň týden naštvaná. Její bratr nebyl kouzelník, ale chodil s Billie nakupovat školní pomůcky na Příčnou. Minulým rokem se tam seznámil s jednou holkou z žertovných předmětů a dali se dohromady. Dokonce ho naučila používat letax,a by mohli být spolu, co nejvíce. Lily jí tehdy radila, aby to ignorovala, ale tak lehké to zase nebylo. Tehdy spolu byli ve…

"Středa!" rozpočítala rychle dny. Ve čtvrtek sledovala kluky do lesa a potom byla na ošetřovně až do dneška a s nikým se tam neviděla, takže nikomu nemohla nic provést.

Zvedla hlavu. Zrovna kolem šla nějaká šesťačka, koukla na Billie, potom si namyšleně odfrkla a pokračovala v cestě do ložnic.

"Ještě tohle! Co jsem to asi provedla?" Naštvaně vstala a šla ven. Běžela dolů po schodech. Koleno ji zase začalo bolet, ale jí to bylo jedno. Připadala si jako v jiném světě, vrátila se a najednou ji všichni, které zatím potkala, nesnášeli. Jako by se všechno za těch mizerným šest dnů změnilo.

Sedla si na zem do výklenku a opřela se o zídku. Zašmátrala rukou v kapse džínů.

"Bingo!" zajásala a vytáhla ruku z kapsy. Držela v ní svou tajnou zásobu - balíček cigaret. Otevřela ho.
"Poslední dvě," posmutněla a jednu si vytáhla. Vrátila krabičku zpátky na své místo a vytáhla zapalovač. Škrtla. Nic. Zatřepala jím v blízkosti ucha. Nic. Byl prázdný.
"Zrovna teď!" Hodila ho do rohu. Vytáhla hůlku. Ale jak si má zapálit cigaretu, aniž by si sežehla vlasy? Sáhla pro nějaký klacek, který ležel na zemi. Řekla příslušnou formuli a klacek se rozhořel a spolu s ním trocha trávy. Billie byla za ten nápad vděčný. Trávu rychle udusala, aby nechytlo ještě něco a klackem si připálila cigaretu. Jeden by nevěřil, kolik starostí může způsobit jeden nefunkční zapalovač. Zhluboka si potáhla a blaženě vyfoukla kouř. Úplně zapomněla, jak chutnají. Ten balíček nosila v kapse džínů nebo bundy už přes rok. Tehdy kouřila naposledy, přestala, už ani nevěděla proč. Teď ji ale něco donutilo šáhnout do té kapsy a jen tak něco ji od toho ještě dlouho neodtrhne. Trvalo několik málo potáhnutí, než ucítila známé jemné brnění. Cítila velkou tíhu, jakoby se zvýšila gravitace. Chvíli se počítala pouze ta tíha, která ji tak neúprosně poutala k zemi a k realitě. Ani nevěděla, jak dlouho tam seděla, zpátky vyrazila, až jí byla zima. Ještě na schodech uvažovala, co mohla komu provést. Dnes už poněkolikáté prošla portrétem a šla do ložnice. Lehla do postele a ve vteřině usnula.

Dny plynuly neuvěřitelně pomalu v neúnosném tichu nebo pro změnu v nemilosrdných pomluvách o bůhvíčem. Billie se po chvilce uzavřela do sebe. Den ode dne se budila stále s horší náladou, a když usínala velmi brzy unavená tím vším.

Otevřela oči, byla ještě tma. Řekla si, že ještě bude spát, a tak znovu zavřela oči. Po chvilce pochopila, že to nemá smysl. Už nemoha stále jen vyspávat. Chodila spát před osmou, takže se pochopitelně budila velmi brzy, kdy by normálního člověka ani nenapadlo vylézt z postele. Zašla si do sprchy. Nechala kapky vody volně splývat po těle. Voda byla příjemně vlažná a až neskutečně ji uklidňovala. Proud vody sčesal její neposedné světlé vlasy do dlouhé rovného tmavého pruhu uprostřed zad. Byla tam asi čtvrthodinu, potom zastavila vodu. Obtočila se do sušky a vlasy si vyždímala.

Pomalu se vrátila do pokoje. Po tmě se oblékla, aby neprobudila holky. Omotala si vlasy do osušky a sešla dolů do společenské místnosti. Teď, když tam nikdo nebyl, bylo v místnosti až nepřirozené ticho. Všechna místa byla volná, tak si sedla do křesla u krbu. Nohy si přehodila přes opěradlo. Přivřela oči. Jediné světlo v místnosti tvořil plamen v krbu. Teplo. Klid… Zase začala podřimovat. Když otevřela oči, venku už svítalo. Řekla si, že zajde na brzkou snídani. Skočila do pokoje, kde si odložila ručník na židli, hned na to vyrazila po schodech dolů. Prsty si prohrábla vlasy, byly ještě vlhké, protože je celou dobu, co spala, měla zamotané v ručníku.

Před vchodem do Velké síně, minula Filche, který se tvářil nevrleji, než obvykle. Velká síň byla skoro prázdná. Seděly tam jenom dvě holky u havraspárského stolu, sestry Prewettovy. S tou starší chodila na bylinky. Usmála se na ni a pozdravila ji. Lucy na ni koukla, ale hned na to obrátila pohled na snídani, jako by to kdovíco zajímavého.

"Co jsem sakra udělala?!" obořila se na ni Billie. Už delší dobu chtěla někomu vynadat, ale říkala se, že to překousne, že se to vysvětlí. Byla na všechny naštvaná, ale schytala to chudák Lucy.
"Zeptej se Lily. Nevíš kolik nocí kvůli tobě probulela!" opáčila Lucy naštvaně. Billie zůstala zaraženě stát na místě.
"Takže Lily," řekla si,"ale co jsem jí mohla udělat?" zapřemýšlela. Najednou ji hlad přešel.

Ten den to pro ni byla ve škole jednoduše hrůza, ne že by se od ostatních nějak lišil, ale Billie to už všechno lezlo krkem. S nikým nepromluvila ani slovo. Cítila se strašně. Buď si na ni ukazovali jako na modrého slona na křišťálové kouli, nebo se jí vyhýbali jako morové ráně. To ovšem nebylo nic proti řečem. Stále ještě nevěděla, čím si to zasloužila. Myslela si, že alespoň něco pochytí z řečí, ale ti, kteří o "tom" něco věděli, si dávali pozor na jazyk.

Na ošetřovně si myslela, že to jsou její nejhorší dny v životě. Mýlila se. Ani jednou za ní nikdo nepřišel a teď jí bylo jasné proč, přesto jí to nijak náladu nezvedlo. Ne že by měla nějak kvanta přátel, ale alespoň s Lily, že za ní přijde. Tehdy si řekla, že by raději neměla žádné přátele, než takové, kteří se ani za ni nepřijdou podívat; teď se jí to splnilo. Co by teď dala za to, aby byla zase na ošetřovně, kdy ji nikdo neviděl a nikdo si na ni neukazoval. Vždycky si myslela, že není důležité mít hodně přátel, jen několik opravdových, ale nikomu by se nelíbilo, kdyby celá škola byla proti vám.

Procházela prázdnou chodbou. Měla už sice velký hlad a kručení v břiše to jenom potvrzovalo, přesto na oběd nešla. Celý den se vyhýbala i větším hloučkům lidí, takže bylo pochopitelné, že Velké síni se v době oběda vyhnula. Ten týden se až neuvěřitelně táhl. Moc by si přála s někým popovídat, sice nevěděla, o čem, ale chtěla by slyšet nějaký hlas, který by nešeptal, nebo naopak nesršel nadávkami. Šla se projít po severní časti hradu. Byla tam vesměs učebny, takže doufala, že tam v tuhle dobu nikoho nepotká.

"Kruci!" zaklel někdo. Billie se lekla, protože až do teď tam bylo skoro hrobové ticho. Koukla na schodiště, odkud hlas zaslechla. Byl tam nějaký kluk. Vypadly mu z rukou knížky a snažil se je posbírat. Moc mu to ale nešlo vzhledem na jejich množství. Vždycky mu nějaká vypadla.
"Pomůžu ti," řekla trochu ochraptěle, když za poslední týden toho moc nenamluvila.
"Já to zvládnu," namítl. Billie pokrčila rameny.
"Byla to jenom nabídka," řekla tiše. Chlapec zvedl hlavu a dívce málem zaskočilo; Remus Lupin - nejbližší okruh Jamese a Lily, ten ji bude určitě taky nesnášet. Rychle se otočila a chtěla zmizet.
"Počkej!" Billie se naprosto šokovaně otočila.
"Nechtěl jsem, aby to vyznělo jako-"
"Jako bys se mnou nechtěl mít nic společného?" doplnila Billie lítostivě.
"Jo."
"Nemusíš mít strach. Už jsem si skoro zvykla," opáčila a chystala se, že konečně odejde.
"To je mi líto."
"To je dobrý."
"Will?"
"Hm?"
"Nesmíš to Lily zazlívat. Sice to nepřizná, ale strašně Jamese miluje," řekl Remus smířlivě.
"Ale já nemám nejmenší ponětí, o čem to mluvíš," namítla.
"Nemusíš zapírat, tady nikdo není."
"Ani nevím co," řekla tiše a šla pryč. Už toho měla dost. Zdálo se, že Remus nebyl jako ostatní, přesto jí "to" vyčítal.

V mžiku se rozhodla, že se půjde projít po pozemcích. To ticho bylo neúnosné. Velkou síň minula, tudíž nemohla odejít hlavním vchodem. Vybrala si první lepší východ a zamířila k němu. Uslyšela za sebou kroky, tak zrychlila. Neměla zájem se zase s někým o "tom" přít, když ani nevěděla o "čem".

"Will!"

Otočila se. Podle hlasu jistě poznala Remuse. Běžel za ní a knihy mu balancovaly na rukou, až se divila, jak je tak může nosit, tedy hlavně proč tolik?

"Co?"
"Chtěl-chtěl bych si s tebou promluvit," lapal po dechu.
"Fakt?" zeptala se překvapeně. Tohle už nebyla ta nucena zdvořilostí konverzace.
"Jdeš ven?" zeptal se.
"Hm…"
"Nepočkala bys na mě? Odnesu si věci."
"Klidně," hlesla a on rychle odešel. Nakoukla do Velké síně, stále tam bylo hodně lidí, takže se asi nenají. Po chvilce opět zaslechla hlasy, tentokrát to ale nebyl Remus, hůř, byly to nějaké holky. Rychle se rozhlédla a schovala se do blízkého výklenku. Když šly kolem, přikrčila se.
"To jsem si mohl myslet," ozval se zklamaně Remusův hlas.
"Co sis mohl myslet?" vykoukla z výklenku.
"Myslel jsem, ale nic. Už jsi tu," zamluvil to a Billie to nechala plavat.
"Nechceš jít na oběd?" zeptal se.
"Ne, dík, nemám hlad," zapřela okamžitě.
"Tak chceš jít ven?"
"Proč ne, je tam klid."
"Dobře."

Remus si to namířil k jezeru a Billie ho následovala. Už dlouho tam nebyla. Venku už bylo poměrně zima, ale vítr nefoukal, takže se to dalo vydržet. Remus si chtěl jít sednout k vrbě, kde obvykle sedával s kluky, ale jakmile Billie postřehla, jakým směrem se ubírá, zastavila ho.

"Nezlob se, ale pojďme raději jinam."
"A kam?"
"Támhle je to fajn," ukázala na druhou stranu jezera. Zapovězený les sahal v tom místě jedním výčnělkem až k vodě, čímž jim zaručoval jisté soukromí.
"Tady jsem ještě nebyl," přiznal.
"Protože jsi nemusel," odtušila téměř bezhlase, ale Remus to zaslechl. Posadili se na zemi a Remus si ji prohlédl. Teprve teď si všiml, jak se změnila. Co si ji pamatoval od prvního momentu až po nedalekou minulost, vždycky nosila neposedné světlé vlasy pečlivě sčesané do dvou francouzských copů po stranách hlavy. Teď je měla ledabyle svázané v týlu. Pleť měla od přírody krásně jemně opálenou, to nezmizelo, ale měla takový nelidský šedavý nádech, rty měla suché a pobledlé a kruhy pod očima korunovaly dílo.
"Jsi nemocná?" zeptal se a nedokázal skrýt tu starostlivost v hlase.
"Ne, jenom mě "to" už docela unavuje, ale ty sis chtěl promluvit," připomněla mu.
"Předně jsem se tě chtěl na něco zeptat, protože James je ještě stále na ošetřovně a nás už tam odmítají pustit," začal.
"James? Co ten s tím má společného, pokud vím, je Lily naštvaná na mě," nechápala Billie.
"O čem to mluvíš?"
"O tom, že je Lily na mě naštvaná a o čem ty?"
"Taky o tom."
"Tak proč do toho taháš Jamese?"
"Je v tom nějaký zmatek," zavrtěl Remus hlavou a snažil se pochopit, o čem mluví.
"Není, Remusi. Boj s pomluvami je jako boj s větrnými mlýny - zbytečný. Je těžké bránit se a obhajovat, když nevíš, z čeho tě obviňují," rozhodila rukama.
"Vždyť je toho plná škola, alespoň mezi holkami!"
"No jo, ale se mnou už nikdo víc než týden nepromluvil, pokud nepočítáš nadávky a urážky jako ke konverzaci. Nejhorší je, že možná mají pravdu, možná jsem Lily opravdu něco udělala, ale já o tom opravdu NEVÍM!" stále zvyšovala hlas, až to poslední slovo už křičela. Z očí jí vytryskly slzy, tak schovala hlavu do dlaní.
"Ty o tom opravdu nic nevíš?"
"Ne, vrátila jsem se a najednou mě každý chtěl zabít."
"Páni. Ale…, kde jsi byla?"
"Na ošetřovně, James vám to neřekl? Měl mít ten večer nějakou debatu s Blackem-"
"Se Siriusem ?"
"Jo, s tím. Myslela jsem, že si všechno říkáte."
"To my taky, ale potom se objevily ty řeči."
"Tak řekneš mi už něco, co nevím? Třeba, co jsem udělala?" zase slzy v očích a prosté zamžikání to už nespravilo.
"No vlastně je to krátké. Asi před dvěma týdny šla Lily za Jamesem. Už dlouhou dobu se nepohádali, což - uznej sama - je vzácnost. Nevěděla, čím to je, ale myslela si, že zmoudřel, jak tomu ráda říká. Takže šla za ním, aby si promluvili, oba to sice zapírají, ale přes všechny ty hádky, se mají víc než rádi. Tak tedy, zrovna šla po schodech, když uviděla Jamese. Zrovna mu to chtěla říct, ale v tom okamžiku k tobě James přišel, zvedl tě do náruče a odnesl tě bůhvíkam. Umíš si snad představit, co se s ní v tu chvíli dělo? Will?" obrátil najednou pozornost na dívku, jelikož měla hlavu složenou v dlaních, skrz prsty jí tekly slzy.
"Will? Jsi v pořádku? Co je ti?"
"Ne-nevím, jestli se mám smát nebo brečet,"zvedla na Remuse oči plné zoufalství.
"Co-"
"Taková blbost. Žárlí… pitomost…"
"Co to… O čem to mluvíš?"
"To kvůli takové blbosti jsou na mě všichni naštvaní?"
"Radost? Vztek? Marnost? Ne! Zklamání…" pojmenovala konečně ten pocit. Otřela si slzy.
"Jaké hlouposti? Kdo ví, co jste spolu dělali?! Myslel jsem, že alespoň ty budeš rozumná. Proč to bereš na lehkou váhu?!"
"Ty to nechápeš, Remusi. Říkala jsem, že jsem byla na ošetřovně."
"Ale Lily vás viděla!"
"Viděla, jak mě James někam nese. Ten den jste byli v lese," soukalo se z ní částečné přiznání.
"Jak to víš?" zpozorněl.
"Vždycky jsem byla zvědavá a nemá smysl to zapírat. Uslyšela jsem z lesa kroky, tak jsem tam šla. Byl to Black, potom jste se objevili vy a já vás sledovala."
"No jo, už si vzpomínám… Takže to jsi byla ty?" došlo mu najednou.
"Jo. Pak jsem před vámi utíkala, ale na schodech jsem zakopla a spadla, prý jsem měla naštíplou kost v koleni, či co. Schovala jsem se v ložnici. Ale ono to strašně bolelo, tak jsem si řekla, že zajdu na ošetřovnu, ale to mi už chození dělalo jisté problémy. Nemohla jsem se ani dostat přes ten stupidní práh, a tak mě James na ošetřovnu donesl. To proto hloupost," skončila.
"Panebože."
"Jo."

Dlouhou chvíli seděli v mlčení. Billie si lehla na zem, ruce měla za hlavou a pozorovala tmavnoucí oblohu. Remus strnule pozoroval klidnou hladinu jezera jednou za čas zčeřenou malou vlnkou, kterou zvedl lehký větřík od hor. První se z toho vzpamatoval Remus.

"Asi bychom měli jít," prolomil ticho a vstal. Protáhl si zkřehlé nohy a ruce si protřel.
"Proč, vždyť tady je tak dobře?" zaškemrala Billie.
"Začíná být zima."
"Tak jo," rezignovala a vstala. Promrzlé kosti ji až bolely. Pomalým krokem šli zpátky k hradu. Cestou musela Remusovi slíbit, že se pokusí to Lily nějak vysvětlit. Potom se rozloučili, ale Billie jej ještě ve dveřích zastavila.
"Díky," řekla.
"Za co?"
"Že jsi mi řekl, co se to tu děje a byl ochotný mě vyslechnout."
"Není zač, Will. Musí se to nějak vyřešit. Myslím, že v noci zajdu na ošetřovnu, aby mě Pomfreyová neviděla, a řeknu o tom Jamesovi."
"Dobře, tak zatím."
"Jo, měj se." Dveře se za ním tiše zaklaply. Billie zašla na svoje místečko a vytáhla si nový balíček cigaret, který si poštou objednala. Z obrázku na krabičce na ni zamávala tančící cigareta. Billie se na ni nevesele zašklebila, vytáhla si cigaretu a zapálila si.
"Taková blbost! Jak jí to jenom mohlo napadnout? Co se to s těma lidma děje. Kvůli takové hlouposti jako láska!"


2. - Malé význání

8. january 2007 at 18:12 | Dia |  Taková hloupost jako láska
James šel zpátky za Billie. Ta se chvilkami přidržovala stěny, ale za celou dobu, co se kluci spolu bavili, ušla sotva deset kroků.

"Tak jak jsi na tom?" zeptal se.
"Do zítřka tam dojdu," řekla s úsměvem, ale James viděl, že ji to opravdu bolí.
"Ale já nemám do zítřka čas a v tomhle stavu tě tady nenechám, takže to uděláme jinak," řekl rozhodně. Aniž by ji varoval, opatrně ji vzal do náruče a nesl na ošetřovnu. Po chvilce ji zase postavil na zem, aby si trochu odpočinul. Potom zase pokračovali. Billie nemohla uvěřit tomu, co James dělá. Není zas tak strašný, jak si o něm vždycky myslela. Trochu se zastyděla za svoje unáhlené názory.

James ji postavil na nohy těsně před ošetřovnou.

"Dojdeš tam už sama?" zeptal se.
"Jasně, díky," řekla Billie.
"Tak se měj," rozloučil se James.
"J-Jamesi," zakoktala se, ještě nikdy ho neoslovila jménem. Otočil se zvědavě.
"Jenom, chtěla jsem se ti omluvit," řekla tiše.
"Za co, prosím tě?"
"Vždycky jsem si myslela, že-že…"
"Asi nic hezkého co?" zašklebil se.
"Tak nějak, ale neznala jsem tě. Teď to vidím jinak a chtěla jsem se ti omluvit za to, co jsem-"
"Co bylo, bylo. Taky jsem o tobě donedávna neměl valné mínění," přiznal.
"Donedávna? A co se tedy změnilo?" zeptala se. Celkem ji to zajímalo.
"Pamatuješ ten famfrpálový zápas před týdnem?"
"Hm."
"Jak se po něm strhla ta rvačka. Přidala ses k nám. Vím, že nás nemáš v lásce a my tě taky zrovna nezbožňujeme, ale přesto ses nás zastala."
"To je samo sebou, jedna hůlka navíc stačí, aby se vítězství naklonilo z jedné strany na druhou," řekla uvážlivě. Chvilku jenom stáli naproti sobě. Nakonec si podali ruce a rozloučili se.

Billie si nikdy nemyslela, že by se mohli spřátelit, ale, jak je vidět, zázraky se stále dějí. Konečně se odvrátila a zaklepala na dveře ošetřovny. Otevřela jí madam Pomfreyová.

"Trápí vás něco, slečno Grayová?" zeptala se.
"Nějak mě zlobí koleno," kývla Billie. Madam Pomfreyová jí našla volnou postel a Billie trvalo skoro půl minuty, než se tam dobelhala. Potom se s úlevou posadila. Pokusila se zvednout nohu na postel, ale to se ukázalo zcela vyloučeným, tak si tedy opatrně vyhrnula nohavici.
"Proboha, co jste dělala?" zhrozila se ošetřovatelka. Koleno už nateklo do trojnásobné velikosti normálního stavu a začala se na něm rýsovat ošklivá podlitina.
"Spadla jsem ze schodů," vysvětlila dívka.
"A jak jste sem došla?"
"Donesl mě sem jeden přítel."
"Můžete se převléknout," řekla madam Pomfreyová.
"Jakto?"
"Snad si nemyslíte, že s tímhle budete chodit. Nejméně týden si poležíte," řekla a odešla si do pracovny pro nějaké věci. Billie se zatím převlékla do pyžama, které se objevilo na posteli.

Pravou nohavici měla vykasanou do půlky stehna a zkoumala odporně nateklé koleno. Ošetřovatelka vedle ní něco odměřovala a potom přelívala nějaký fialový hnus do jiného zeleného. Vzniklá barva připomínala blíže neurčené jídlo, ovšem už přetrávené a vyvržené. Dívka raději odvrátila zrak, sebetýrání totiž neprovozovala. K naprosto znechucenému výrazu jí stačila představa, že to bude muset vypít. Ošetřovatelka jenom potvrdila její obavy, když jí sklenku podala. Billie se zhluboka nadechla, a aniž by si k tomu čemusi čichla, což bývá obvyklou chybou, kterou lidé dělají, to do sebe kopla. Cítila nějaký divný pocit a jenom tiše doufala, že se nezmění v žábu nebo nedej bože nějaký hnusný oslizlý hmyz, jenom z té představy jí zabylo nevolno.

Z toho divného lektvaru jí zabylo nějak slabě. Zavřela oči a během několika málo vteřin usnula.

Když se probudila, byla všude kolem tma. Rozhlédla se po ošetřovně. Nějací dva kluci tam spali, takže nejspíš byla noc. Netušila, jak dlouho spala, ale koleno ji už moc nebolelo. Měla docela žízeň. Na stolku měla sklenku a vedle dveří bylo umývadlo. Rozhodla se, že si dojde pro vodu. Chtěla si sednout, ale už to byla hloupost. Jakmile s nohou pohnula, tak zase rozbolela, jako by si ji právě nakopla. Se zasténáním si lehla zpět. Řekla si, že se pokusí usnout. Nakonec to ani tak obtížné nebylo.

Další probuzení už bylo za bílého dne.

"To asi nebude tak špatné, ležet si v klidu na ošetřovně a nechodit do školy," řekla si. První hodinu ji to taky bavilo, ale potom se začala nudit. Nevěděla, co má dělat. Navíc tu neměla ani knížku ani nic jiného, čím by se mohla alespoň trochu zabavit.

Kolem poledne začala ošetřovatelka roznášet léky. Billie se alespoň trochu nadzvedla a konečně se posadila. Levou nohu měla pokrčenou a opírala se o ni. Pravou raději hýbat ani nezkoušela. Minulou noc se z toho vyléčila. Pozorovala ošetřovatelku, jak nese léky jednomu klukovi. Odhrnula závěs a dívka spatřila Jamese, jak leží na posteli. Byl bílý jak stěna.

"Co se mu stalo?" napadlo ji. Madam Pomfreyová Jamesovi sundala košili a začala ho potírat nějakou mastí.
"Aha," pochopila dívka, když ucítila důvěrně známý smrad masti, která pomáhala rychle uzdravit popáleniny.
"Kdo ho tak zřídil? To mu snad Sirius ani nikdo jiný nepomohl?" zajímalo ji. Závěs už zůstal roztažený.

Zeptala se ošetřovatelky, jak dlouho tu už je.

"Dlouho ne, dva dny jsi díky lektvaru prospala, ale do úterka tě stejně na kolej nepustím."
"Do úterka? Vždyť to jsou ještě čtyři dny!" zasténala Billie.
"Musíš se přece uzdravit. Za necelý měsíc je Vánoční ples a s tím kolenem si moc nezatancuješ," usadila ji ošetřovatelka.
"Já na ples stejně nejdu, tak by mi nevadilo, i kdyby mi vyrostla třetí noha," odtušila dívka suše, ale dál se s madam Pomfreyovou už nehádala. Jenom poprosila ošetřovatelku, aby jí zatáhla závěsy.

Kolem druhé hodiny odpoledne se na ošetřovnu začaly scházet malé skupinky kamarádů.


1. - Pozor na mravence

8. january 2007 at 18:09 | Dia |  Taková hloupost jako láska
Tiše posedávala na nízké zídce za hradem. Sem vždycky chodívala, když jí bylo smutno. Studenti sem často nezabloudili. Byla to taková samotka, nikdy vás tady nikdo nevyrušoval. Místa tady nebylo moc, tak dva až tři čtvereční metry. Hradby se tu setkávaly a tvořily vklenutí, ani vítr sem nefoukal, jako další stěna tady byla přistavěna ona zídka, na které Billie seděla. Nechtěla o ničem přemýšlet, to by bylo zaručeně nejlepší, ale hlavou se jí stále honily spousty myšlenek.

Vždycky byla tak trochu kluk. Měla pět bratrů; čtyři starší a jednoho o dva roky mladšího. Žili na malém rodinném statku v severní Anglii, poblíž průmyslového městečka Derby. I když by se na první pohled zdálo, že byli velká rodina, nebyla to pravda. Měli nejmenší farmu v okolí, a tak většinou jen sotva stačili konkurenci těch větších. Její dědeček měl docela úspěšnou průmyslovou firmu, ale její otec se nevydal v jeho stopách. Našel si ženu a tajně se vzali. Spolu se usadili na malém statku. Jakmile se to jeho otec dozvěděl, bez meškání syna vydědil. Jemu to ale nijak nevadilo.

Najednou něco vyrušilo její úvahy. Zaposlouchala se. Ze strany od Zapovězeného lesa slyšela přicházet kroky. Kdo to asi mohl být? Kroky se pomalu začaly vzdalovat.

"Kdo se to takhle prochází po lesíku?" napadlo ji. Vrozená zvědavost jí nenechala dlouho postávat na místě a Billie se okamžitě vydala do lesa. Pomalu se plížila za tou postavou. Nepřibližovala se, ale držela se na dohled. Poznala černý plášť od školní uniformy a podle výšky a postavy to byl rozhodně kluk. Zastavil se. Billie se rychle přikrčila za blízký keřík, protože se ten kluk začal rozhlížet kolem. Zdálo se, že někoho čeká.

"Žeby rvačka? Paráda!" zajásala v duchu a opatrně vykoukla. Kluk se díval směrem k hradu. Dívka po očku mrkla stejným směrem a uviděla přicházet druhého kluka. Toho poznala okamžitě. Byl to její "oblíbený" spolužák - James Potter.

"Tichošlápku! Máš ten plánek?" křikl na toho kluka v lese.
"Tak z toho nic nebude," posmutněla Billie, protože už věděla, kdo je ten, kterého sledovala. Druhý z té jejich střelené partičky - Sirius Black. Byl sice hezký, to jo, ale nic víc.

Rozhlédla se kolem. Okamžitě se přikrčila, protože ke dvěma jmenovaným se už blížila další dva.

"Ano, poslední členové té jejich bandy idiotů - Peter Pettigrew a Remus Lupin," řekla si, ale musela přiznat, že Remus nebyl až takový blb jako ostatní, přesto však patřil k nim. Ani Peter jí ve skutečnosti nevadil, byl nevýrazný, a kdyby k nim nepatřil, tak by si asi nikdo ani nevšiml, že existuje. Ale jakkoli onomu čtyřlístku Remus a Peter dodávali nádech normálnosti, James a Sirius je drželi na jejím seznamu nejvíce nenáviděných lidí, protože Jamesovo a Siriusovo ego tvořilo silné jádro arogance, kterou na nich tak strašně nesnášela.

Všichni se pozdravili, jako by se neviděli sto let, a vydali se hlouběji do lesa. Billie chvíli setrvávala na místě, ale nakonec jí to nedalo. Věděla, že to je velká blbost lézt do toho lesa, ale chtěla vědět, co budou dělat tak strašně tajného. Držela se na dohled. Byli natolik daleko, že ani neslyšela, o čem se baví. Šla v naprostém tichu. Každou chvíli se rozhlížela kolem.

Občas se taky chodila projít po lese, když si potřebovala urovnat myšlenky a nevydržela klidně sedět na zídce, ale nikdy se neodvážila tak hluboko do lesa. Nebyla nijak moc velký strašpytel, ale nesnášela ticho, strašně ji znervózňovalo. Každý zvuk jí připadal až neskutečně hlasitý. Vtom uslyšela, jak se o něčem baví a uvědomila si, že je příliš blízko. Rychle se tedy zastavila a našla dostatečný úkryt. Kluci se vydali ještě kousek dál. Byla tam mýtina. Usadili se do kolečka a začali něco řešit. Skláněli se nad nějakými papíry, vypadaly jako dokumenty.

Byly to jejich poznámky k nějakému projektu.

"Co by to asi mohlo být?" nechápala. Najednou si uvědomila, že je vnímá stále méně a stále více ji něco svědí na rukou. Koukla se, co to způsobilo. Nejdřív si uvědomila malé černé tečky, potom jí došlo, že to jsou mravenci. Chvíli jí trvalo, než jí došlo, že klečí v mraveništi. Srdce se jí málem zastavilo a sevřel se jí žaludek.
"Fuj! Mravenci!" vykřikla. Nesnášela veškerý hmyz, bylo to malé, odporné a slizké. Všude to vleze…
"Tam někdo je!" křikl Peter. Kluci se rychle rozběhli jejím směrem, Remus ještě sbíral ze země jejich poznámky. Billie okamžitě došlo, že to byla blbost, co udělala. Tryskem se řítila zpátky. Najednou jí les připadal strašně živý a už ne tak hrůzostrašný, jako v tom zatraceném tichu. Utíkala, jak nejrychleji dokázala. Byla zvyklá na závodění a strašně nerada prohrávala, ale za to uměla připustit, když už nebylo naděje. Teď to ale rozhodně nebylo, bolely ji nohy a slyšela až v hlavě, jak jí rychle bije srdce, ale věděla, že pokud se nevzdá, tak jim uteče.

Vyletěla z lesa jako neřízená střela a během několika vteřin vběhla do hradu. Doufala, že ji v té rychlosti nepoznali. Schody brala po třech. S radostí si uvědomila, že jakmile proletěla po schodišti, to se hned přesunulo. Na vteřinku se ohlédla, kluci tam ještě nebyli. To ale udělala blbost, protože tu chvilku nepozornosti zaplatila draze. Zakopla a natáhla se na schodech.

Kolenem trefila rovnou do hrany schodu. Až se jí zatmělo před očima! Naštěstí to na kolej už nebylo daleko. Doklopýtala posledních pár schodů, nakonec v chvatu vyštěkla heslo a otevřel se jí vchod.

"Zatracené schodiště! Zrovna teď!"zaslechla ještě za sebou hlasy na schodišti. Sama pro sebe se usmála a už pomalu se vydala po schodech do ložnice.

Ztěžka dosedla na postel a konečně se odvážila pohlédnout na to koleno. Už teď nateklo a bylo vidět, že to jen tak neklesne.

"Modřiny se mají masírovat," uvědomila si bratrovu poučku. Jen co se ale dotkla kolena, věděla, že tohle nepůjde. Opatrně si oblékla dlouhé tmavé kalhoty a k tomu světle žluté tílko. Na chvilku si lehla na postel, že si zdřímne a potom půjde na ošetřovnu. Koleno o sobě dávalo stále více znát. Nemohla usnout. Ležela na posteli a očima mapovala strop. Nedokázala si ani představit, že by mohla tou nohou jenom hnout, natož chodit. Rozhodla se nečekat. Pomalu vstala a nebylo to lehké. Udělala jenom několik kroků a vytryskly jí slzy z očí.

"Tohle nebude jenom obyčejná modřina." Rychle nakoukla do společenské místnosti, jestli tam nejsou kluci. Byl tam jenom James a čekal na Lily, aby jí opět mohl otravovat. Lily pro ni byla jako záchranné kolo. Byla to jediná osoba, se kterou vycházela, aniž by jí alespoň jednou denně chtěla rozmlátit hlavu. Jakmile ji ale spatřil na schodech, začal se šklebit na celé kolo.

"To mi fakt chybělo!" Pokusila se ignorovat neskutečnou bolest v koleni a zašklebit se na něj, ale moc dobře jí to nevyšlo. Pomalu sešla schodiště a vydala se k podobizně Buclaté dámy. Ignorovat Jamese nebylo sice jednoduché, ale tentokrát se jí to podařilo naprosto dokonale. Měla jiné starosti. James se ale nenechal odbýt.
"Kampak se chystáš, William?"
"Nebolet mě noha, už bych tě nakopla," pomyslela si.
"Na ošetřovnu," řekla suše. Na jeho výlevy neměla náladu nikdy, i když jednou za čas taková dobrá hádka… Ale teď zrovna ne. James se na ni podíval pozorně. Najednou vypadal, jakoby ho přešly všechny vtipy, a ustoupil jí z cesty bez jediného slova. Zkoumavě si ho prohlédla, to by do něj neřekla. Vypadal dokonce trochu ustaraně. Nikdy by si nebyla připustila, že vědí, kdy je konec legrace, obzvláště ne James. Pomalým krokem ho minula.

"Nechceš pomoct?" zeptal se. Kdyby neměla tolik starostí se samotnou chůzi, určitě by si pomyslela, jestli to vůbec je ten otrava James Potter.
"Ne, to zvládnu," řekla na půl pro sebe. Dobelhala se k portrétu a otevřela dveře. A tady nastal problém. Nevěřili byste, kolik starostí může udělat jeden nízký práh.
"Uděláme to rychle," řekla si pevně. Rychle zvedla nohu a okamžitě se sekla.
"Au, sakra!"
"Fakt nechceš pomoct?" zeptal se ještě jednou. Pohlédla na něj. Už to nebyl ten stejný James Potter.
"No, možná trošičku," připustila. James se usmál, zvedl ji do náruče a přenesl ji na chodbu.

Lily s kamarádkami se zrovna chystaly na večeři. Všimla si Jamese a zrovna se chystala, že mu něco potřebuje říct, ale v tu chvíli právě James s úsměvem přiskočil k Billie a zvedl do náruče. Oči se jí zalily slzami, otočila se a rychle vyběhla zpátky do ložnice.

Zároveň s tím se ozval Siriusův křik přes celou společenku:

"Jamesi!"

James se otočil, opatrně postavil dívku na nohy a vběhl zpátky.

"Co je?"
"Kam jdeš? Měli jsme přece něco v plánu, pamatuješ?"
"Já se hned vrátím, jenom vedu Will na ošetřovnu," ukázal směrem ke dveřím.

Ucítila, jak jí v očích začaly pálit slzy, mrkáním je rychle zahnala zpět. Will, takhle ji nikdo neoslovil už dobrých pět let. Říkávala jí tak mamka, než od nich odešla. Vždycky chtěla žít ve městě a vypadnout z vesnice. Když si otec zřídil farmu, myslela si, že to bude jenom na chvilku, že je konkurence hned převálcuje, ale otec si nechtěl připustit prohru, a tak začal pracovat o to usilovněji. Billie s bratry vždy otci pomáhala a pokaždé se nějak probili. Její matka to nakonec vzdala. Až po půl roce požádala o rozvod. Našla si milence a vzala si ho za muže. Teprve na svatbě se přišlo na to, že tím milencem byl Billiein strýc.

Sirius pozdvihl obočí.

"Odkdy se vy dva přátelíte?"
"Nepřátelíme se, jenom jí pomáhám. Vždyť skoro nemůže ani chodit. Má něco s kolenem," vysvětlil stručně James.
"Hlavně nezapomeň na tu naši schůzku," připomněl mu ještě Sirius a potom se vytratil.