2. - Malé význání

8. january 2007 at 18:12 | Dia |  Taková hloupost jako láska
James šel zpátky za Billie. Ta se chvilkami přidržovala stěny, ale za celou dobu, co se kluci spolu bavili, ušla sotva deset kroků.

"Tak jak jsi na tom?" zeptal se.
"Do zítřka tam dojdu," řekla s úsměvem, ale James viděl, že ji to opravdu bolí.
"Ale já nemám do zítřka čas a v tomhle stavu tě tady nenechám, takže to uděláme jinak," řekl rozhodně. Aniž by ji varoval, opatrně ji vzal do náruče a nesl na ošetřovnu. Po chvilce ji zase postavil na zem, aby si trochu odpočinul. Potom zase pokračovali. Billie nemohla uvěřit tomu, co James dělá. Není zas tak strašný, jak si o něm vždycky myslela. Trochu se zastyděla za svoje unáhlené názory.

James ji postavil na nohy těsně před ošetřovnou.

"Dojdeš tam už sama?" zeptal se.
"Jasně, díky," řekla Billie.
"Tak se měj," rozloučil se James.
"J-Jamesi," zakoktala se, ještě nikdy ho neoslovila jménem. Otočil se zvědavě.
"Jenom, chtěla jsem se ti omluvit," řekla tiše.
"Za co, prosím tě?"
"Vždycky jsem si myslela, že-že…"
"Asi nic hezkého co?" zašklebil se.
"Tak nějak, ale neznala jsem tě. Teď to vidím jinak a chtěla jsem se ti omluvit za to, co jsem-"
"Co bylo, bylo. Taky jsem o tobě donedávna neměl valné mínění," přiznal.
"Donedávna? A co se tedy změnilo?" zeptala se. Celkem ji to zajímalo.
"Pamatuješ ten famfrpálový zápas před týdnem?"
"Hm."
"Jak se po něm strhla ta rvačka. Přidala ses k nám. Vím, že nás nemáš v lásce a my tě taky zrovna nezbožňujeme, ale přesto ses nás zastala."
"To je samo sebou, jedna hůlka navíc stačí, aby se vítězství naklonilo z jedné strany na druhou," řekla uvážlivě. Chvilku jenom stáli naproti sobě. Nakonec si podali ruce a rozloučili se.

Billie si nikdy nemyslela, že by se mohli spřátelit, ale, jak je vidět, zázraky se stále dějí. Konečně se odvrátila a zaklepala na dveře ošetřovny. Otevřela jí madam Pomfreyová.

"Trápí vás něco, slečno Grayová?" zeptala se.
"Nějak mě zlobí koleno," kývla Billie. Madam Pomfreyová jí našla volnou postel a Billie trvalo skoro půl minuty, než se tam dobelhala. Potom se s úlevou posadila. Pokusila se zvednout nohu na postel, ale to se ukázalo zcela vyloučeným, tak si tedy opatrně vyhrnula nohavici.
"Proboha, co jste dělala?" zhrozila se ošetřovatelka. Koleno už nateklo do trojnásobné velikosti normálního stavu a začala se na něm rýsovat ošklivá podlitina.
"Spadla jsem ze schodů," vysvětlila dívka.
"A jak jste sem došla?"
"Donesl mě sem jeden přítel."
"Můžete se převléknout," řekla madam Pomfreyová.
"Jakto?"
"Snad si nemyslíte, že s tímhle budete chodit. Nejméně týden si poležíte," řekla a odešla si do pracovny pro nějaké věci. Billie se zatím převlékla do pyžama, které se objevilo na posteli.

Pravou nohavici měla vykasanou do půlky stehna a zkoumala odporně nateklé koleno. Ošetřovatelka vedle ní něco odměřovala a potom přelívala nějaký fialový hnus do jiného zeleného. Vzniklá barva připomínala blíže neurčené jídlo, ovšem už přetrávené a vyvržené. Dívka raději odvrátila zrak, sebetýrání totiž neprovozovala. K naprosto znechucenému výrazu jí stačila představa, že to bude muset vypít. Ošetřovatelka jenom potvrdila její obavy, když jí sklenku podala. Billie se zhluboka nadechla, a aniž by si k tomu čemusi čichla, což bývá obvyklou chybou, kterou lidé dělají, to do sebe kopla. Cítila nějaký divný pocit a jenom tiše doufala, že se nezmění v žábu nebo nedej bože nějaký hnusný oslizlý hmyz, jenom z té představy jí zabylo nevolno.

Z toho divného lektvaru jí zabylo nějak slabě. Zavřela oči a během několika málo vteřin usnula.

Když se probudila, byla všude kolem tma. Rozhlédla se po ošetřovně. Nějací dva kluci tam spali, takže nejspíš byla noc. Netušila, jak dlouho spala, ale koleno ji už moc nebolelo. Měla docela žízeň. Na stolku měla sklenku a vedle dveří bylo umývadlo. Rozhodla se, že si dojde pro vodu. Chtěla si sednout, ale už to byla hloupost. Jakmile s nohou pohnula, tak zase rozbolela, jako by si ji právě nakopla. Se zasténáním si lehla zpět. Řekla si, že se pokusí usnout. Nakonec to ani tak obtížné nebylo.

Další probuzení už bylo za bílého dne.

"To asi nebude tak špatné, ležet si v klidu na ošetřovně a nechodit do školy," řekla si. První hodinu ji to taky bavilo, ale potom se začala nudit. Nevěděla, co má dělat. Navíc tu neměla ani knížku ani nic jiného, čím by se mohla alespoň trochu zabavit.

Kolem poledne začala ošetřovatelka roznášet léky. Billie se alespoň trochu nadzvedla a konečně se posadila. Levou nohu měla pokrčenou a opírala se o ni. Pravou raději hýbat ani nezkoušela. Minulou noc se z toho vyléčila. Pozorovala ošetřovatelku, jak nese léky jednomu klukovi. Odhrnula závěs a dívka spatřila Jamese, jak leží na posteli. Byl bílý jak stěna.

"Co se mu stalo?" napadlo ji. Madam Pomfreyová Jamesovi sundala košili a začala ho potírat nějakou mastí.
"Aha," pochopila dívka, když ucítila důvěrně známý smrad masti, která pomáhala rychle uzdravit popáleniny.
"Kdo ho tak zřídil? To mu snad Sirius ani nikdo jiný nepomohl?" zajímalo ji. Závěs už zůstal roztažený.

Zeptala se ošetřovatelky, jak dlouho tu už je.

"Dlouho ne, dva dny jsi díky lektvaru prospala, ale do úterka tě stejně na kolej nepustím."
"Do úterka? Vždyť to jsou ještě čtyři dny!" zasténala Billie.
"Musíš se přece uzdravit. Za necelý měsíc je Vánoční ples a s tím kolenem si moc nezatancuješ," usadila ji ošetřovatelka.
"Já na ples stejně nejdu, tak by mi nevadilo, i kdyby mi vyrostla třetí noha," odtušila dívka suše, ale dál se s madam Pomfreyovou už nehádala. Jenom poprosila ošetřovatelku, aby jí zatáhla závěsy.

Kolem druhé hodiny odpoledne se na ošetřovnu začaly scházet malé skupinky kamarádů.

 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 happy happy | Web | 8. january 2007 at 18:38 | React

Tak a mám už i tu druhou... Muhehe, líbí se mi to čím dál víc... Ani ti už nic víc neřeknu, protože se hrnu na tu čtvrtou... :o)

2 Elisabeth Elisabeth | 1. march 2007 at 19:58 | React

hezké

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.