1. - Pozor na mravence

8. january 2007 at 18:09 | Dia |  Taková hloupost jako láska
Tiše posedávala na nízké zídce za hradem. Sem vždycky chodívala, když jí bylo smutno. Studenti sem často nezabloudili. Byla to taková samotka, nikdy vás tady nikdo nevyrušoval. Místa tady nebylo moc, tak dva až tři čtvereční metry. Hradby se tu setkávaly a tvořily vklenutí, ani vítr sem nefoukal, jako další stěna tady byla přistavěna ona zídka, na které Billie seděla. Nechtěla o ničem přemýšlet, to by bylo zaručeně nejlepší, ale hlavou se jí stále honily spousty myšlenek.

Vždycky byla tak trochu kluk. Měla pět bratrů; čtyři starší a jednoho o dva roky mladšího. Žili na malém rodinném statku v severní Anglii, poblíž průmyslového městečka Derby. I když by se na první pohled zdálo, že byli velká rodina, nebyla to pravda. Měli nejmenší farmu v okolí, a tak většinou jen sotva stačili konkurenci těch větších. Její dědeček měl docela úspěšnou průmyslovou firmu, ale její otec se nevydal v jeho stopách. Našel si ženu a tajně se vzali. Spolu se usadili na malém statku. Jakmile se to jeho otec dozvěděl, bez meškání syna vydědil. Jemu to ale nijak nevadilo.

Najednou něco vyrušilo její úvahy. Zaposlouchala se. Ze strany od Zapovězeného lesa slyšela přicházet kroky. Kdo to asi mohl být? Kroky se pomalu začaly vzdalovat.

"Kdo se to takhle prochází po lesíku?" napadlo ji. Vrozená zvědavost jí nenechala dlouho postávat na místě a Billie se okamžitě vydala do lesa. Pomalu se plížila za tou postavou. Nepřibližovala se, ale držela se na dohled. Poznala černý plášť od školní uniformy a podle výšky a postavy to byl rozhodně kluk. Zastavil se. Billie se rychle přikrčila za blízký keřík, protože se ten kluk začal rozhlížet kolem. Zdálo se, že někoho čeká.

"Žeby rvačka? Paráda!" zajásala v duchu a opatrně vykoukla. Kluk se díval směrem k hradu. Dívka po očku mrkla stejným směrem a uviděla přicházet druhého kluka. Toho poznala okamžitě. Byl to její "oblíbený" spolužák - James Potter.

"Tichošlápku! Máš ten plánek?" křikl na toho kluka v lese.
"Tak z toho nic nebude," posmutněla Billie, protože už věděla, kdo je ten, kterého sledovala. Druhý z té jejich střelené partičky - Sirius Black. Byl sice hezký, to jo, ale nic víc.

Rozhlédla se kolem. Okamžitě se přikrčila, protože ke dvěma jmenovaným se už blížila další dva.

"Ano, poslední členové té jejich bandy idiotů - Peter Pettigrew a Remus Lupin," řekla si, ale musela přiznat, že Remus nebyl až takový blb jako ostatní, přesto však patřil k nim. Ani Peter jí ve skutečnosti nevadil, byl nevýrazný, a kdyby k nim nepatřil, tak by si asi nikdo ani nevšiml, že existuje. Ale jakkoli onomu čtyřlístku Remus a Peter dodávali nádech normálnosti, James a Sirius je drželi na jejím seznamu nejvíce nenáviděných lidí, protože Jamesovo a Siriusovo ego tvořilo silné jádro arogance, kterou na nich tak strašně nesnášela.

Všichni se pozdravili, jako by se neviděli sto let, a vydali se hlouběji do lesa. Billie chvíli setrvávala na místě, ale nakonec jí to nedalo. Věděla, že to je velká blbost lézt do toho lesa, ale chtěla vědět, co budou dělat tak strašně tajného. Držela se na dohled. Byli natolik daleko, že ani neslyšela, o čem se baví. Šla v naprostém tichu. Každou chvíli se rozhlížela kolem.

Občas se taky chodila projít po lese, když si potřebovala urovnat myšlenky a nevydržela klidně sedět na zídce, ale nikdy se neodvážila tak hluboko do lesa. Nebyla nijak moc velký strašpytel, ale nesnášela ticho, strašně ji znervózňovalo. Každý zvuk jí připadal až neskutečně hlasitý. Vtom uslyšela, jak se o něčem baví a uvědomila si, že je příliš blízko. Rychle se tedy zastavila a našla dostatečný úkryt. Kluci se vydali ještě kousek dál. Byla tam mýtina. Usadili se do kolečka a začali něco řešit. Skláněli se nad nějakými papíry, vypadaly jako dokumenty.

Byly to jejich poznámky k nějakému projektu.

"Co by to asi mohlo být?" nechápala. Najednou si uvědomila, že je vnímá stále méně a stále více ji něco svědí na rukou. Koukla se, co to způsobilo. Nejdřív si uvědomila malé černé tečky, potom jí došlo, že to jsou mravenci. Chvíli jí trvalo, než jí došlo, že klečí v mraveništi. Srdce se jí málem zastavilo a sevřel se jí žaludek.
"Fuj! Mravenci!" vykřikla. Nesnášela veškerý hmyz, bylo to malé, odporné a slizké. Všude to vleze…
"Tam někdo je!" křikl Peter. Kluci se rychle rozběhli jejím směrem, Remus ještě sbíral ze země jejich poznámky. Billie okamžitě došlo, že to byla blbost, co udělala. Tryskem se řítila zpátky. Najednou jí les připadal strašně živý a už ne tak hrůzostrašný, jako v tom zatraceném tichu. Utíkala, jak nejrychleji dokázala. Byla zvyklá na závodění a strašně nerada prohrávala, ale za to uměla připustit, když už nebylo naděje. Teď to ale rozhodně nebylo, bolely ji nohy a slyšela až v hlavě, jak jí rychle bije srdce, ale věděla, že pokud se nevzdá, tak jim uteče.

Vyletěla z lesa jako neřízená střela a během několika vteřin vběhla do hradu. Doufala, že ji v té rychlosti nepoznali. Schody brala po třech. S radostí si uvědomila, že jakmile proletěla po schodišti, to se hned přesunulo. Na vteřinku se ohlédla, kluci tam ještě nebyli. To ale udělala blbost, protože tu chvilku nepozornosti zaplatila draze. Zakopla a natáhla se na schodech.

Kolenem trefila rovnou do hrany schodu. Až se jí zatmělo před očima! Naštěstí to na kolej už nebylo daleko. Doklopýtala posledních pár schodů, nakonec v chvatu vyštěkla heslo a otevřel se jí vchod.

"Zatracené schodiště! Zrovna teď!"zaslechla ještě za sebou hlasy na schodišti. Sama pro sebe se usmála a už pomalu se vydala po schodech do ložnice.

Ztěžka dosedla na postel a konečně se odvážila pohlédnout na to koleno. Už teď nateklo a bylo vidět, že to jen tak neklesne.

"Modřiny se mají masírovat," uvědomila si bratrovu poučku. Jen co se ale dotkla kolena, věděla, že tohle nepůjde. Opatrně si oblékla dlouhé tmavé kalhoty a k tomu světle žluté tílko. Na chvilku si lehla na postel, že si zdřímne a potom půjde na ošetřovnu. Koleno o sobě dávalo stále více znát. Nemohla usnout. Ležela na posteli a očima mapovala strop. Nedokázala si ani představit, že by mohla tou nohou jenom hnout, natož chodit. Rozhodla se nečekat. Pomalu vstala a nebylo to lehké. Udělala jenom několik kroků a vytryskly jí slzy z očí.

"Tohle nebude jenom obyčejná modřina." Rychle nakoukla do společenské místnosti, jestli tam nejsou kluci. Byl tam jenom James a čekal na Lily, aby jí opět mohl otravovat. Lily pro ni byla jako záchranné kolo. Byla to jediná osoba, se kterou vycházela, aniž by jí alespoň jednou denně chtěla rozmlátit hlavu. Jakmile ji ale spatřil na schodech, začal se šklebit na celé kolo.

"To mi fakt chybělo!" Pokusila se ignorovat neskutečnou bolest v koleni a zašklebit se na něj, ale moc dobře jí to nevyšlo. Pomalu sešla schodiště a vydala se k podobizně Buclaté dámy. Ignorovat Jamese nebylo sice jednoduché, ale tentokrát se jí to podařilo naprosto dokonale. Měla jiné starosti. James se ale nenechal odbýt.
"Kampak se chystáš, William?"
"Nebolet mě noha, už bych tě nakopla," pomyslela si.
"Na ošetřovnu," řekla suše. Na jeho výlevy neměla náladu nikdy, i když jednou za čas taková dobrá hádka… Ale teď zrovna ne. James se na ni podíval pozorně. Najednou vypadal, jakoby ho přešly všechny vtipy, a ustoupil jí z cesty bez jediného slova. Zkoumavě si ho prohlédla, to by do něj neřekla. Vypadal dokonce trochu ustaraně. Nikdy by si nebyla připustila, že vědí, kdy je konec legrace, obzvláště ne James. Pomalým krokem ho minula.

"Nechceš pomoct?" zeptal se. Kdyby neměla tolik starostí se samotnou chůzi, určitě by si pomyslela, jestli to vůbec je ten otrava James Potter.
"Ne, to zvládnu," řekla na půl pro sebe. Dobelhala se k portrétu a otevřela dveře. A tady nastal problém. Nevěřili byste, kolik starostí může udělat jeden nízký práh.
"Uděláme to rychle," řekla si pevně. Rychle zvedla nohu a okamžitě se sekla.
"Au, sakra!"
"Fakt nechceš pomoct?" zeptal se ještě jednou. Pohlédla na něj. Už to nebyl ten stejný James Potter.
"No, možná trošičku," připustila. James se usmál, zvedl ji do náruče a přenesl ji na chodbu.

Lily s kamarádkami se zrovna chystaly na večeři. Všimla si Jamese a zrovna se chystala, že mu něco potřebuje říct, ale v tu chvíli právě James s úsměvem přiskočil k Billie a zvedl do náruče. Oči se jí zalily slzami, otočila se a rychle vyběhla zpátky do ložnice.

Zároveň s tím se ozval Siriusův křik přes celou společenku:

"Jamesi!"

James se otočil, opatrně postavil dívku na nohy a vběhl zpátky.

"Co je?"
"Kam jdeš? Měli jsme přece něco v plánu, pamatuješ?"
"Já se hned vrátím, jenom vedu Will na ošetřovnu," ukázal směrem ke dveřím.

Ucítila, jak jí v očích začaly pálit slzy, mrkáním je rychle zahnala zpět. Will, takhle ji nikdo neoslovil už dobrých pět let. Říkávala jí tak mamka, než od nich odešla. Vždycky chtěla žít ve městě a vypadnout z vesnice. Když si otec zřídil farmu, myslela si, že to bude jenom na chvilku, že je konkurence hned převálcuje, ale otec si nechtěl připustit prohru, a tak začal pracovat o to usilovněji. Billie s bratry vždy otci pomáhala a pokaždé se nějak probili. Její matka to nakonec vzdala. Až po půl roce požádala o rozvod. Našla si milence a vzala si ho za muže. Teprve na svatbě se přišlo na to, že tím milencem byl Billiein strýc.

Sirius pozdvihl obočí.

"Odkdy se vy dva přátelíte?"
"Nepřátelíme se, jenom jí pomáhám. Vždyť skoro nemůže ani chodit. Má něco s kolenem," vysvětlil stručně James.
"Hlavně nezapomeň na tu naši schůzku," připomněl mu ještě Sirius a potom se vytratil.

 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 happy happy | Web | 8. january 2007 at 18:31 | React

Haha... a má to, první kapitola (s tvými neodbytnými kecy, jak se mi to líbí) mám za sebou... co víc říct??? mě se to moc líbí, protože je to naprosto něco jiného, než co píšeš... Ale nedivila bych se kdyby to skončilo nějakým tím mrtvým na konci. To bych sis neodpustila... :o) Jdu na další kapitolu

2 Elisabeth Elisabeth | 1. march 2007 at 19:54 | React

Jo, moc hezký. Zase něco jiného. Opravdu povedený. =-)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.