February 2007

15. - Ti dva se fakt hledali!

26. february 2007 at 11:20 | TheMajestic |  Ztracená?
A hlásím se po víkendu s další kapitolou... Tentokrát jsem toho moc nestihla, takže mám jenom jednu kapitolu. Jo a nezapomeňte na komentáře...

4. - Sen

19. february 2007 at 20:17 | TheMajestic |  D.A.S. 3: Black Puma
Sirae se vrátí v pořádku do Bradavic. Je neskutečně unavená, ale ve spánku si ani neodpočine, protože se ji zdá až příliš živý sen... o mrtvém. Prosím pište mi komentáře a ať se vám to líbí...

Ještě jeden...

19. february 2007 at 18:59 | TheMajestic |  Random
Na žádost milé happy

Volné chvilky...

19. february 2007 at 16:31 | TheMajestic |  Random
Abyste věděli, co podnikám o víkendech

14. - Titanik

19. february 2007 at 16:07 | TheMajestic |  Ztracená?
Ano a na scénu se o5 vrácí Lucius Malfoy, tentokrát nechtěně jako hlavní hrdina jistého představení. Nechci už nic prozrazovat, tak si to přečtěte sami... Samozřejmě komentáře (i kritiku) uvítám...

13. - Sny

19. february 2007 at 16:02 | TheMajestic |  Ztracená?
A po prázdninách nastává opět ten čas, který snad každý normální srunent nesnáší, čas se vrátit do školy. Lyon se konečně odhodlá Brumbálovi říct o těch nočních můrách. Dozví se nakonec, co vlastně znamenají? Čtěte a komentujte...

12. - Vánoce

19. february 2007 at 15:56 | TheMajestic |  Ztracená?
Ano, Vánoce, je tady čas lásky a rodiny, jenomže několika ospalům se nechce vstávat v tak důležitý den... Jaké bude jejich probuzení a co dostanou k Vánocům?

11. - Spolu

19. february 2007 at 15:47 | TheMajestic |  Ztracená?
Opět se po víkendu hlásím s novou dávkou napětí a lehké romantiky v povídce Ztracená?. Hej, že to zní jako upoutávka k filmu? No nic, tak si tu kapitolu užijte, stejně jako několik dalších...

3. - S odřenýma ušima a zlomenou rukou...

15. february 2007 at 17:29 | TheMajestic |  D.A.S. 3: Black Puma
Sirae prožívá rušnou noc a získá nové antipatie k jistým zamaskovaným lidem. Zajdete se s ní podívat do Kříže, kde potká svého kamaráda, ovšem jakou změnou prošel... Co všechno se během jedné noci může zvrtnout (kromě kotníku...)?
Čtěte a nezapomeňte na komentáře, které zvláště v téhle těžké době přepisovací prožívám...

10. - Mnoho povyků pro nic

12. february 2007 at 18:04 | TheMajestic |  Ztracená?
Víkendová práce č. 3 a poslední (poslední část víkendové práce a ne povídky!!!), žárlivý Remusek, milý Siriusek zachraňuje situaci, no není to idylka?

9. - Ti profesoři!

12. february 2007 at 18:02 | TheMajestic |  Ztracená?
Víkendová práce pokračování, jasný důkaz, jak nám profesoři dokážou lézt na nervy, holt mají v tom dlouholetou praxi, však my se k těm jejich zkušenostem taky dopracujem, že?

8. - Memorex

12. february 2007 at 18:00 | TheMajestic |  Ztracená?
Právě se koukáte na moji víkendovou práci, takže si ji užijte jako já, tuhle kapitolu mám osobně nejraději, dala by se shrnout jak Remus - mstitel, takže dobrou zábavu...

7. - Vánoční ples

10. february 2007 at 16:20 | TheMajestic |  Ztracená?
Jak jsem slíbila, kapitoly se tady teď budou objevovat poněkud častěji a právě přišla řada na zatím neZtracenou dívčinu... Užijte si tu kapitolku a ezapomeňte psát komentáře...

2. - Účinky a následky lektvaru vědomí

8. february 2007 at 20:14 | TheMajestic |  D.A.S. 3: Black Puma
Milí zlatí, maraton začíná... Dnes jsem stihla jednu kapitolu k povídce, u které se už dlouhou dobu projevovala akorát neaktivita, takže si jei užijte... Mladá lovkyně ve škole...

Něco velkého

8. february 2007 at 16:39 | TheMajestic |  Random
Milí zlatí,
dnes jsem provedla jednu takovou hloupost, ale vy budete naopak rádi, to vás ujišťuju.

Jak málo toho stačí...

6. february 2007 at 2:00 | TheMajestic |  Jenom tak obecně...
... k tomu, aby měl Luciusek radost? muhehehe...
btw: o5 in ingliš

Co skrývá Sevie?

5. february 2007 at 19:42 | TheMajestic |  Jenom tak obecně...
Taková krátká hloupůstká, o tom, co skrývá velevážený profesor Snape... btw: je to anglicky, takze si kdyz tak vemte slovnik:P

Anti-slash

5. february 2007 at 17:10 | TheMajestic |  Jenom tak obecně...
Na netu jsem narazila na jeden takový zajímavý obrázek a nemůžu si odpustit ho sem nedat...

5. - Usmíření 2. část

5. february 2007 at 10:58 | Dia |  Taková hloupost jako láska
"Co je ti, Remusi?" zeptal se James. Sirius se opíral o zeď a sledoval svou další oběť. Mile se na ni usmál.
"Remusi!" houkl na něj James, když přítel nereagoval.
"C-co je?" zamrkal, jako by se právě probudil.
"Co ti je?"
"Ale nic," odbyl je a vydal se projít po pozemcích.

Sirius odtrhl oči od objektu svého zájmu a přešel k Jamesovi.

"Co se mu stalo?"
"To netuším, asi za ním půj… nebo možná později," otočil hlavu, jak po chodbě šla Lily. Pustil se hned za ní. Sirius se vědoucně usmál.
"Já za ním půjdu!" křikl na Jamese s úsměvem a ten jenom kývl a dál sledoval svoji múzu.

"Hej! Remusi, počkej!" křikl za kamarádem. Po chvilce ho doběhl.
"Tak počkej přece!" chytil ho za rameno, jinak by asi ani nereagoval.
"Co je?"
"Kam tak zdrháš? Co to s tebou dneska je?"
"Jen někoho… eh, to nic."
"Tak už to vyklop."
"Mám starosti."
"Povídej," vybídl ho Sirius blahosklonně.
"Mám strach o Will," řekl Remus tiše a Siriusovi zmrzl úsměv na rtech.
"Proč bys měl mít strach o takovou couru?"
"COŽE?!"
"Ráno jsem jí něco vysvětlil," prohlásil Sirius a ignoroval Remusovu otázku.
"Cos jí řekl?!"
"Že je ubohá."
"TY IDIOTE!" křikl Remus a rozběhl se k jezeru, kde doufal, že Will najde. Běžel k tomu místu, kde si před nedávnem povídali. Sirius za ním celou cestu běžel. Doběhl kamaráda až na onom výběžku. Rozhlížel se kolem dokola. Nikdy tady ještě nebyl a to za těch šest let tady stihli prošmejdit snad všechny koutky a tajné chodby Bradavic.

"Remusi," zkusil to s kamarádem, ale ten ho bouřlivě umlčel.
"Ty se raději ani neozývej, stejně je to tvoje chyba!"
"Moje… Co? Co to meleš?"
"Will s Jamesem nikdy nic neměla a je jenom tvoje chyba, že si to každý myslí!" Remus bezmocně dosedl na zem, protože tady dívka nebyla.
"Jakto?"
"Víš kdy se stalo to, z čeho Will každý obviňuje?"
"Jo, před třemi týdny kolem… hm, sedmi večer," odpověděl Sirius překvapeně.
"Ty jsi ty dva spolu viděl, že?"
"Jo."
"Od té doby je Lily na Will naštvaná, že?"
"Jo."
"A od té doby jste vy dva pořád spolu, že?"
"Jo, ale co to má-"
"Ptala se tě někdy Lily na ty dva?" nenechal ho domluvit.
"Jo, hned ten večer."
"A cos jí řekl?"
"Že nevím, kam ti dva šli."
"Ale James mi dneska řekl, že ti tehdy pověděl, kam šli."
"Na ošetřovnu," řekl Sirius a v tom okamžiku mu to všechno došlo.
"Do háje."
"Tak. Teď mi ji pomůžeš hledat. Je schopná všeho," řekl Remus tiše a Sirius se na něj tázavě podíval. Než došli k hradu, Remus mu ve stručnosti vylíčil, co všechno mu Will řekla. Sirius byl stále zamlklý. V hradě se rozdělili a každý si vzal jednu část. Sirius si vzal horní patra. Prohledával systematicky jednu učebnu za druhou.

"Další dveře, že by? Ne, tak dál," mumlal si neslyšně.

Které to už byly dveře? Desáté? Padesáte? Sté? Netušil, ale neustával. Vždycky, když otočil klikou, naplnila ho naděje, která zmizela, jakmile otevřel dveře a uviděl prázdnou místnost.

Celý utahaný se doplahočil do společenské místnosti. Remus tam už seděl s hlavou svěšenou. Sirius ztěžka dosedl na křeslo naproti tomu jeho.

"Tak co?" zeptal se Remus malomyslně.
"Nic… Ty?"
"Taky nic," zavrtěl hlavou.
"Já idiot!" křikl najednou Sirius, až se po něm otočila polovina místnosti.
"Co?" nechápal Remus.
"Náš plánek, Náměsíčníku!"
"Máš pravdu, jdem!" zavelel Remus a oba vyběhli do pokoje. Remus zašmátral rukou v kufru, ale nic tam nenašel.
"Není tu!"
"Hledáte plánek?" zeptal se Peter. Ležel na posteli, a kdyby se neozval, ani by si ho nebyli všimli.
"Jo" vyhrkli oba najednou.
"Má ho Dvanácterák," řekl líně.
"A kde je?"
"To nevím."
"To nemá smysl," zmalomyslněl Remus a posadil se na posteli.
"Jdu se projít, snad něco vymyslím," prohlásil Sirius a vzal si plášť, venku už totiž byla pořádná zima. Vyrazil se projít po pozemcích, konkrétně po Zapovězeném lese. V jednu chvíli se mu zdálo, že zaslechl něčí výkřik, ale bylo to strašně ztlumené, navíc to přicházelo z velké dálky. Vzápětí to utichlo a on to připsal nějakému opuštěnému nočnímu tvorovi, kterých v Zapovězeném lese žije spousta. Přesto však změnil směr a vydal se za domnělým hlasem. Vedlo ho to k zadním hradbám, kam nikdy nikdo nechodil. Šum listí na stromech ho vždy dokázal naprosto úspěšně uklidnit, a když byl klidný, mohl svobodně přemýšlet.

***

Koukla na nebe. Zase už bylo tmavé. Bylo poseté hvězdami. Tak krásné, až se jí to zdálo nemožné.

"…jenom malá štěnice, kterou někdo zapomenul rozmáčknout…"
"Ne, prosím… Přestaň…" skanula jí po tváři další slza.
"…ubohá, takhle zničit dva životy…"
"Prosím, nech toho…"Hrdlo se jí bezděčně svíralo tichým pláčem.
"…tolik zla tu ještě nikdy nebylo…"
"Já za to nemůžu."
"Jak můžeš vůbec žít s vědomím, co všechno jsi napáchala?" Najednou si uvědomila, že měl pravdu. Jak může žít s tím vědomím?
"Ne, to opravdu nejde," řekla si sama pro sebe tiše a v hlavě jí proudila znovu a znovu všechna krutá slova, která vyslechla. Najednou se jí v hlavě rozjasnilo a objevila se nová myšlenka.
"Jak může žít s tím vědomím?"
"Jak může žít…"
"… může žít…(?)"
"Ne, to opravdu nejde," řekla znovu tentokrát ale nahlas. Utřela si slzy do rukávu. Odhodila nedopalek cigarety a zadívala se do zdi. Rukama se opřela o zem. Pod levačkou něco nahmatala, byl to zapalovač… plastový zapalovač… Uvědomila si najednou. Vstala. Položila zapalovač na první kámen, který našla a nohou ho rozbila. Chvilku sledovala ostré střepy, které se rozskočily vedle kamene. Pevně zavřela oči.
"Pomůže to?"
"Mohlo by. A i kdyby ne, nemůže to být horší, než už to je," poradil jí vždy "optimistický" hlásek v hlavě
"Máš pravdu, horší už to nebude, i když…" Ještě se zamyslela, ale to dělat neměla. Znovu se jí v hlavě ozvaly ty hlasy. Všichni na ni křičeli. Lily i ten otrapa Black. Viděla před sebou zástup studentů z Bradavic, všichni se na ni dívali jako na vraha, šuškali si, povídali, smáli se. Nenávidí mě. Věděla to. Znovu se jí do očí draly slzy. Hlasy neustávaly a byly stále hlasitější a hlasitější. Billie už nevěděla, co má dělat. Přes slzy viděla jenom nezřetelný obrys zídky a rozmazanou tmavou zeď hradu.
"Dost…" řekla tiše, ale hlasy stále neustávaly.
"Prosím," zaškemrala, ale věděla, že to na ně nezabere, neposlechnou.
"DOST!" zakřičela zoufale. Chtěla hlasy překřičet, ale ty se nevzdávaly a stále ještě sílily. Zdálo se jí, že jí každou chvíli pukne hlava. V pozadí za hlasy slyšela tlumeně vlastní zrychlený tlukot srdce. Najednou věděla, co má udělat.

Přes slzy nahmatala rozbitý zapalovač. Zpočátku to nechtěla udělat, ale hlasy ji záhy přesvědčily. Zmateně si povytáhla rukáv na levém zápěstí. V pravé ruce pevně sevřela kousek zapalovače. Hrana byla dostatečně ostrá, aby proťala kůži. Zamrkala, aby zahnala slzy. Odhodlaně přiblížila ostrou hranu plastu ke kůži na zápěstí. O tomhle tahu už nějaký čas uvažovala. Často se přistihla, jak si s tou myšlenkou hraje. Promyslela si každý kousíček následujících událostí. Jaké to asi bude? Je něco po životě? Jak dlouho to bude trvat? Zabývala se těmito úvahami a konečně myšlenku převedla v čin. Prudce řízla střepem po zápěstí…

***

Sirius se prodíral lesem. Už dlouho tu nebyl. Tím, že tady ke kraji lesa nikdy nikdo nezacházel, tady les zarostl, až byl téměř neprůchodný.

Najednou se zarazil. Ani nevěděl proč, ale všechny vlasy na hlavě se mu zježily. Něco zapraskalo. Bleskově se otočil. Nikde nikdo. Znovu. Přicházelo to shora. Otočil zrak vzhůru. Na větvi seděl velký havran. Procítěně zakrákal, jako by chtěl Siriusovi něco říct. Zase mu proběhl mráz po zádech. Nevěděl, čím to je, ale najednou pocítil obrovský strach. Nebál se, že by na něj něco zaútočilo. Byl to jiný strach. Nebyl to strach o sebe, ale… Od úst mu vycházely malé obláčky páry. Stále sledoval havrana. Opět zakrákal. Sirius se zadíval do lesa. I když slunce nad lesem právě zapadalo, v lese už byla lidským okem neproniknutelná tma.

Bílé obláčky páry se objevovaly stále v menších intervalech, připadalo mu, jako by běžel. V uších slyšel hukot. Teď se mu pro změnu zdálo, že zaslechl v tom podivném zvuku i pláč. Tichý a stále víc zřetelný. Sirius se ani nehnul z místa, přesto byl pláč stále hlasitější. Otřásl se, ale nebyla mu zima… I když mu v uších podivně hučelo, zřetelně už slyšel jednotlivé vzlyky… Foukal mírný větřík z hloubi lesa. Věděl, že by měl slyšet šumění listí, ale i když vidět, jak se koruny stromu ohýbají, neslyšel nic… Jenom ten neurčitý ševel a vzlyky… Kdo to asi může být?

Rychle se vydal směrem, odkud slyšel nepřirozeně hlasitý pláč. Už uviděl konec lesa. Najednou se zastavil a zmateně se rozhlížel. V tom okamžiku jako by někdo zapnul zvuk. Slyšel listí, zpěv nočních ptáků, hučení stromů, svist větru… Všechno zase jako dřív. Jenom ten pláč… Utichl. Vyšel z lesa a stále se rozhlížel jako pomatený, jako by mu stále něco chybělo. Bylo to divné. Co to mělo znamenat. V jednu chvíli neslyší nic jenom pláč a hned na to pláč utichne a všechny zvuky se opět jeví stejně výrazné jako vždy… Cítil se jako pomatený. Procházel se kolem zdi. Najednou se zarazil. Srdce mu poskočilo radostí. Nevěděl proč. Nevěnoval tomu pozornost, šel dál, když vtom… Zase ten pláč!

Rychle se pustil kolem zdi, ale ušel sotva několik kroků a zahnul za roh a… zarazil se.

Byla tam nízká zídka. Věděl, že za ní někdo je, protože právě odtamtud doléhaly ony vzlyky. Byly sotva slyšitelné, až se divil, jak je mohl zaslechnout v lese tak zřetelně a nahlas, když i teď měl co dělat, aby si to uvědomil. Rychlým krokem obešel zídku.

***

Seděla na zemi a plakala. Ne, už neplakala. Vzlyk… Už neměla slzy. Vzlyk… Všechny už prolila nad těmi nesmyslnými hrátkami osudu. Vzlyk… Neměla síly s ním bojovat. Vzlyk… Vzdala to. Vzlyk… Ale ani teď jí nebylo dopřáno odejít…

Vtom se před ní objevil černý stín. Zamžourala proti světlu zapadajícího slunce. Poznala v dotyčném podle postavy kluka. Sklonila hlavu. Neměla ani sílu zvednout hlavu natolik, aby se mu koukla do tváře, aby se pokusila rozeznat rysy. Ani sílu, ani odvahu…

"Nešlo to," pronesla tichým hlasem, ve kterém byla slyšet jenom odevzdanost.
"Co? O čem to mluvíš?" zeptal se ten kluk ustaraně. Jeho hlas zněl povědomě. Věděla, že se ho má bát. Netušila proč. Ublížil jí. Víc se přikrčila u zdi, jinak se na víc nezmohla.

Stín vedle ní poklekl a koukal na ni. Měla pocit, jako by ji pozoroval celé hodiny, dny, týdny, věky…

"Jsi v pořádku?" zeptal se znovu trochu ustrašeně.
"Nešlo to…" Trochu pohodila levým ramenem a jemu došlo, že asi chce pohnout rukou. Sklonil hlavu.
"Will, snad jsi…" zatrnulo v něm. V posledních paprscích zapadajícího slunce tohoto dne spatřil řezné rány. Vedle se povalovaly střepy levného plastového zapalovače. Z ran na zápěstí tekla krev. Ne moc, přesto na ni Sirius koukal vyděšeně. Rychlým pohybem si utrhl kus rukávu a obvázal jí zápěstí. Na jejím pravém zápěstí shledal, že tady byl pokus o něco zdařilejší, přesto krev už z poloviny zaschla. Druhý kus košile a pravé zápěstí bylo ošetřeno. Vrhl na ni starostlivý pohled.
"Proč jsi to udělala?" zeptal se nešťastně.
"Ty hlasy… Všichni tu křičeli…Moc to bolelo," řekla sotva slyšitelně. Sirius okamžitě pohlédl na její zápěstí.
"Tolik nenávisti…" Sirius jí pohlédl do tváře. Nemluvila o zraněních a on pochyboval, jestli to vůbec cítí. Došlo mu, že mluví o nich, o všech lidech na hradě. Ona vlastně za nic nemohla a každý jí vyčítal, co se dalo… Koho potkala, ten ji nesnášel. Nešlo to vydržet.

Sedl si vedle ní. Dívka se k němu bezděčně přivinula a on ji jednou rukou objal a přitiskl k sobě. Zaklonil hlavu a opřel se o zeď. Cítil pod rukou, jak se Will třese zimou. On měl kabát, ale ona na sobě měla to, v čem ráno vyběhla. Věděl, že ji musí vzít dovnitř, jinak prochladne ještě víc, než už teď je.

Opatrně ji vzal do náruče. Trochu sebou zazmítala, ale jinak neodporovala. Jelikož už bylo po večerce a Filch už po škole určitě nahání studenty, zamířil si to jedním bočním schodištěm do sedmého patra. I když byl hodně unavený, zastavil se až před gobelínem zobrazujícím pošetilou snahu Barnabáše Blouznivého naučit trolly balet. V duchu si představoval, co by si teď přál. Než tam ale došel, už tam byly dveře. Jako by už z dálky vycítily jeho neodbytnou potřebu po ní.

Sirius opatrně jednou rukou, aby dívku neupustil, otevřel dveře. Naskytl se mu pohled na malou útulnou místnůstku. Měla pastelově oranžové tapety. Byla v ní obrovská postel, na které se válely spousty polštářků různých barev, menších a větších. Sirius Will uložil na postel. V tlumeném světle pochodní, které sloužily jako jediné osvětlení místnosti, si všiml, že má dívka namodralé rty. Celá se klepe, i když je místnost příjemně vyhřátá, jako by v ní byl… Ale sotva na to pomyslel, už v rohu hezky plápolaly plamínky v nově se objevivším krbu. Sirius se sám pro sebe usmál. Tahle komnata ho nikdy nepřestala udivovat.

"Siriusi," ozvala se dívka tiše, ale už poněkud zvučnějším hlasem. V hlase se jí zračilo čisté překvapení.
"Copak, Will?" zeptal se.
"Kde to jsme? A jakto že ty…"
"Jsme v jedné komnatě na hradu, byla jsi celá promrzlá," odpověděl.
"Je mi zima," řekla tichounce a otočila se směrem ke krbu a natáhla ruce. Sirius si přál pár hrubých dek a ty se záhy objevily na posteli. Jednu vzal a přehodil ji dívce přes ramena. Vděčně si ji přitáhla až ke krku. Pozorovala plameny, jak si vesele tančí v krbu. Sirius ji z povzdáli sledoval. Cítil se nějak divně. Na jednu stranu by nejraději neopustil místnost a na druhou se tady cítil tak podivně úzce.

"Will?" prohodil.
"Hm?"
"Chtěl… já, chtěl bych se ti omluvit," řekl trochu přiškrceně.
"A za co?" zeptala se, jako by v tu chvíli zapomněla, co se stalo. Nezapomněla, jenom to od něho chtěla slyšet celé.
"Ublížil jsem ti. Křičel jsem na tebe… a nadával ti… a podporoval jsem Lily… a… já… je to vlastně všechno moje vina," sklonil hlavu. Poslední slova nebyla téměř slyšet, ale řekl je.
"Dobře," řekla. Sirius zvedl hlavu.
"Myslíš, že bys mohla zapomenout na to, co se stalo?" zeptal se dost nejistě.
"Nemyslím, že na to vůbec někdy půjde zapomenout, ale možná časem na to přestanu myslet," řekla. Sirius se otočil od krbu. Hleděl do zdi naproti, jenom aby se nemusel dívat dívce do očí, protože právě otočila hlavu.

Koukala na něj v hlubokém zamyšlení. Moc jí ublížil, příliš… Věděla ale, že ho to mrzí, že toho lituje. Byl k ní krutý, ale přiznal svou chybu a omluvil se jí. Obě věci považovala do té doby ve spojitosti s jeho osobou za nemožné. A přesto… Překonal vlastní pýchu a ona věděla, že to není jen tak. Vstala a přešla místnost. Deku si přidržovala, protože se stále ještě klepala, i když jí už taková zima ani nebyla. Jak se k němu blížila, cítila dokonce teplo, cítila, jak se červená. Zastavila se těsně před ním. Sirius se donutil nedívat se na ni. Ona však tohle nechtěla dopustit. Chytla ho za bradu a přinutila ho, aby se jí koukl do očí. Nechtěl, ale nešlo tomu vzdorovat.

Jakmile se do nich podíval, už nedokázal odvrátit zrak. Doslova se v nich topil.

"Neslibuji ti, že na to zapomenu, ale slibuji ti, že se nezlobím, už ne," pronesla tichým vemlouvavým hlasem. Siriusovi se udělalo nějak lehce. Nechápal, jak si o ní mohl ještě před nedávnem myslet, že by mohla podvést nejlepší kamarádku. Až po chvilce si uvědomil, že právě prožívá jeden z těch nejkrásnějších okamžiků svého života.

Aniž by to mohli nějak ovlivnit, stále se k sobě přibližovali. Šlo to samo. Vlastně si toho všimli teprve, až se jejich rty spojily v polibku.

***

"Asi bychom už měli jít," řekla Will.
"Ještě moment, měl bych ti opravit ty provizorní obvazy," ukázal na její ruce. Na nějakou dobu zapadlo v místnosti tíživé ticho. Celou dobu se tomu tématu vyhýbali, ale oba věděli, že se to jednou bude muset prodebatovat. Sirius ji zpočátku chtěl vzít na ošetřovnu, ale nechtěl, aby dívka musela vysvětlovat, proč chtěla spáchat sebevraždu.

V nastavené ruce se mu objevily obvazy a na nočním stolku se objevila mísa s vodou a nějaký čistý hadřík. Will si sedla na postel a Sirius si před ní klekl. Mísu postavil na zem a jal se opatrně čistit rány na zápěstí. Nejdřív odvázal jedno, vyčistil a obvázal, potom druhé. Ještě chvíli ji držel za ruce a díval se na ni.

"Stejně jsem rád," řekl nakonec trochu zasněně.
"Proč?"
"Za to, že jediné, co jsi měla po ruce, byl zapalovač a ne nějaká láhev. Naštěstí byl moc tupý, než aby sis nějak zvlášť ublížila," vysvětlil. Will sklopila hlavu, ale Sirius jí ji zvedl za bradu.
"Slib mi, prosím, že to už nikdy neuděláš," upřel na ni prosebný pohled.
"Nevím, jestli se něco takového dá slíbit, ale můžu ti slíbit, že se pokusím," řekla smutně.
"Dobře."

Pomohl jí na nohy. Potom opustili Komnatu nejvyšší potřeby a vydali se do společenské místnosti. Sirius opatrně nakoukl dovnitř a teprve potom vešli. Obával se, že kdyby tam byla Lily, zase by ztropila podobnou scénu, jako včera s Remusem. Naštěstí tam nikdo nebyl, takže bez obav vstoupili dál. Nechtělo se jim rozloučit, tak šli velmi pomalu. Před schodištěm se zastavili. První se ozval Sirius.

"Chtěl jsem ti poděkovat, že jsi mi odpustila."
"To proto, že ses překonal a omluvil ses," jemně se usmála. Sirius na ni koukal. Nechápal, jak si předtím vůbec mohl nevšimnout, jak je krásná. Nechtěl ji ale zdržovat, protože si potřebovala odpočinout. Viděl na ni, jak je unavená, navíc po tom všem, co dneska zažila. Naklonil se k ní a ona se přiblížila. Nechali dnes už podruhé splynout své rty v jeden dlouhý a vášnivý polibek. Popřáli si dobrou noc a každý se vydali do své ložnice.


5. - Usmíření 1. část

5. february 2007 at 10:57 | Dia |  Taková hloupost jako láska
Lily se začala tiše a ledově smát. Billie na ni koukala s otevřenou pusou.

"Co-"
"To ti trvalo tři týdny, aby sis vymyslela takovou ubohou výmluvu?"
"A-"
"Zase ty!" ozvalo se z druhé strany společenky. Billie sebou trhla a zmateně se otočila.

Na schodech do chlapeckých ložnic stál poslední člen toho potrhlého čtyřlístku, kterého ještě nesnášela, arogantní černovlasý kluk, Sirius Black. Byl strašně domýšlivý, většinu času trávila tím, že jím opovrhovala. Vždycky ji svým chováním dokázal vytočit. Nosil hlavu zpříma a nedokázal přiznat vlastní chybu, on byl Black, on měl vždycky pravdu. Nedokázala si představit, že by se snad mohl někdy i zachovat mile a nesobecky. Kdyby to byla jakákoli jiná situace, od srdce by se zasmála samotné té představě.

Ovšem nejhorší z toho všeho bylo, že byl opravdu hezky a Billie, jako snad každé jiné holce na škole, se strašně líbil. Občas se vztekala, že s tím nemůže nic udělat. Když procházel kolem, prostě se musela otočit. Naštěstí ale, jakmile promluvil, i jedno slovo ji dokázalo patřičně zchladit a připomenout, co je vlastně zač a proč ho nesnáší.

Do přítomnosti ji vrátil ledový závan. To už byl Sirius na dva kroky od ní.

"Jak si dovoluješ na ni jenom mluvit?" zasyčel.
"A-"
"Jak můžeš vůbec žít s vědomím, co všechno jsi napáchala?" utrhl se na ni. Billie na něj vyděšeně zamrkala. "Nejsi nic. Jsi jenom malá štěnice kterou někdo zapomenul rozmáčknout. Jsi ubohá, takhle zničit dva životy!"

Billie se před očima objevily mžitky. Když jí Lily nadávala, dokázala to snést. Ale tohle na ni bylo přespříliš. Zapotácela se. Ta slova do ní udeřila stejnou silou jako by dostala pohlavek. Do očí se jí nahrnuly slzy. Nevěděla, co má dělat. Plakat? Křičet? Ruka jí vyrazila sama. Vrazila Siriusovi facku. Koukala mu do očí. Netušila, jestli čeká, jak na to on zareaguje, nebo co, prostě stála na místě a zírala na něj.

Díval se na ni překvapeně. Tohle by do ní nikdo neřekl. Vždycky to byla taková tichá povaha. Pravda, často se s ní pouštěli do hádek, hlavně on s Jamesem. Bylo to jiné, než kdyby se hádali třeba se zmijozelskými. Občas je jenom fascinovaly její argumenty. Ale co si tak všimli, když se s ní nehádali, byla to taková neviditelná osůbka, jenom stín, který občas spatřili vedle Lily, nic víc.

Sirius najednou odtrhl pohled, jakoby se něčeho v jejích očích lekl. Billie se v tom momentě rozběhla k průlezu ze společenky. Tentokráte se ani nesnažila potlačit slzy. Běžela tak rychle, jako by se za ní hnali všichni čerti. Nikoho za sebou neměla. Nikde nikdo nebyl. Jak běžela, všimla si, jak za rohem mizí konečky dlouhých dredů toho divného kluka, jinak nic. Byla tam sama. Jenom ona a její stín. Snažila se utéct té slabosti postavit se jim, všemu strachu, všemu ubližování, pomluvám. Vše, co ji Lily i Sirius řekli, každé jedno slovo jí pořád znělo v hlavě stejně hlasitě, jako by byli hned za ní a křičeli, stejně živé…

Vyběhla z hradu jednou boční brankou. Oči zalité slzami. Na cestu neviděla, stejně byla tma. Zakopla o první kámen, který ležel v trávě. Vstala. Zase upadla. Už ani neměla sílu znovu vstát. Jen tak ležela. Po chvilce se převrátila na záda. Koukala na oblohu, pozorovala hvězdy… a plakala.

Ani si to neuvědomila a nebe začalo na východě blednout. Otočila hlavu na stranu a bezhlase pozorovala veselý růžový východ slunce. Slzy jí ztékaly po levé tváři. Zadívala se do těch slunečních barev. Nevěděla proč, ale něčím ji to uklidňovalo. Slunce vyšlo, slzy uschly…

Načerpala trochu síly a zvedla se. Šla jako tělo bez duše, krok za krokem… Doplahočila se na známé místo, k známé zídce. Schoulila se do rohu a zavřela oči.

***

Stáli na místě, ani se nehnuli. Zírali na dovírající se portál, kde před chvilkou dívka zmizela.

Lily si sedla do křesla. Zadívala se do ohně. Aniž by si to uvědomila, vložila ruku do úzkého prostoru mezi sedadlem a opěradlem, jak to vždycky dělávala Billie. Překvapeně zamrkala. Vytáhla ruku a držela v ní do kuličky smačkaný kousek papíru.

"Co to máš?" zeptal se Sirius, který ještě stále strnule pozoroval průlez, jakoby na něco čekal, teď se otočil k Lily a uviděl ten papírek.

Lily nezávisle na jeho otázce papír narovnala na kolenu. Okamžitě poznala, co to je. Ten obrázek kreslila Billie… kdysi dávno.

"Jenom nějaký pomačkaný papír," zalhala okamžitě, ani nevěděla proč.

Tehdy měla Billie strašnou depresi. Bylo to v šestém, ne, v pátém ročníku. Přišel jí dopis od mamky, že se bude vdávat, že si bere nějakého rodinného přítele. Sice s nimi už tenkrát nebydlela, ale Billie vždycky doufala, že si to rozmyslí, že se vrátí. Teď ale věděla, že už není naděje. Svatba je definitivní odloučení, když si ho mamka vezme, už nikdy nebudou spolu. Strašně ji to sebralo. Mamka jí dokonce v dopise nabídla, že by mohla žít s nimi. Směšné.

Vzpomínala si, jak ji tehdy utěšovala. Přes všechno její snažení se jí to ale nevedlo. Dala tehdy Billie papír, ať své myšlenky napíše, že jí to pomůže. Ta ale nedokázala nic napsat. Vzala tedy brk a kreslila. Zpočátku to byly jenom čáry. Postupně z toho ale začal vycházet obrázek. Vypadal jako nezdařilá perokresba, hrubé čáry, nejasné výjevy.

Lily teď jakoby mlhavě viděla Billie, jak sedí v křesle vedle ní. Čáry jedna po druhé pomalu začaly dávat smysl. Teď koukala na obrázek, jako by jej viděla poprvé v životě, jako by jí ho Billie teprve teď podala. Přesto už byl víc než dva roky starý.

Cítila se podivně lehce, jako když se nemocný uzdraví.

"Jsi v pořádku?" zeptal se jí Sirius.
"Jo-o," vrátila se do reality. Pocit zmizel a ona pocítila zklamání.

Celý den chodila školou jako ve snu. Moc nereagovala ani na Jamese, který se konečně vrátil z ošetřovny. Celé dny se těšila, až se vrátí. Sice věděla, že ji bude stále otravovat, ale jí tohle všechno neskutečně chybělo. Když ho uviděla, chtěla mu skočit kolem krku, ale pak si uvědomila, že se vlastně nesnáší. Nakonec si vzpomněla, co jí vlastně udělal, přesto se na něj nedokázala zlobit jako na Billie. Ale ani na ni už nebyla úplně naštvaná. Pomalu přecházela z agresivity do fáze opovržení a ignorace.

Přesto ji napadla taková ta pomsta. Měla to už promyšlené a bylo to naprosto jednoduché.

"Lily, no tak pohni," popohnala ji Kate.
"C-co?"
"McGonagallová už bude v učebně, tak ať nepřijdeš pozdě," řekla a zmizela ve třídě. Lily se trochu zmateně rozhlédla, až po chvilce jí to připomněl hrubý přesto zvučný hlas zvonu, který oznamoval hodinu. Rychle vklouzla do třídy.

"Jdete pozdě, slečno Evansová," řekla přísně McGonagallová. Lily sklopila hlavu.
"Omlouvám se, paní profesorko," špitla.
"Strhávám Nebelvíru deset bodů, ať se to už ale neopakuje," upozornila ji ještě profesorka. Lily rychle kývla a sedla si na svoje místo.

Otevřela si učebnici na příslušné stránce a dělala si výpisky. Ke konci hodiny ji určitě prozkouší, jak si kouzlo nacvičila. Nenápadně se rozhlédla po třídě. Sirius nepřítomně koukal z okna. James, který, seděl vedle něj, se na ni zasněně díval. Lily se trochu začervenala, potom ale koukla na Remuse, obvykle na hodinách studoval, až se mu od hlavy kouřilo. Tok jejích myšlenek přerušila profesorka.

"Pane Lupine, otevřete si učebnici a alespoň předstírejte, že se učíte, jako vaši přátelé," řekla.

Remus sklonil hlavu a otevřel si knížku.

"Děkuji, za vaši nepozornost strhávám Nebelvíru pět bodů, příště to už bude víc," ujistila ho ještě, potom se zase věnovala výkladu.

Jakmile se už nedívala, rozhlédl se Remus opět po třídě a potom koukal na pergamen, kde by si jinak byl psal poznámky k učivu. Byl duchem mimo a Lily ho překvapeně sledovala.

"Co se mu stalo? Tohle není on,"zapřemítala dívka.
"Možná se s ním Billie rozešla a je z toho na dně," neodpustil si jízlivý hlásek v její hlavě.
"To ne. To by byl nešťastný a to bych poznala. On vypadá spíš ustaraně."
"Třeba mu chybí," zauvažoval hlásek v hlavě protentokrát naprosto vážně."
"Kdo?"
"No, Billie přece."

Lily si teprve teď uvědomila, že její bývalá kamarádka není ve škole. Zatrnulo v ní. Pamatovala si ten ranní výstup a taky, jak zmizela.

Zazvonil zvon na konec hodiny. Lily se nenápadně zeptala kamarádek, jestli některá z nich Billie neviděla. Začaly se hihňat.

"Co se stalo?"
"Nikdo tu holku od včerejšího výstupu ve společence neviděl. Jako y se do země propadla." Všechny čtyři se stále smály.
"Co se děje? Proč se pořád smějete?"
"Říká se, že…" začaly Lily vyprávět až neskutečné historky, kde všude může Billie být. Lily vykulila oči. Nevidí ji pár hodin a už vzniklo tolik teorii. Ani si neuvědomila, že něco podobného udělala taky.

Na obědě si sedla vedle Remuse. Jenom se nepokojně nimral v jídle a přitom stále koukal někam neurčitě před sebe. Už si byla skoro jistá, že si dělá starosti o tu potvůrku. Sice jí nechyběla, ale bylo jí líto Remuse.

"Dokonce to vypadá, že na něj žádné kouzlo nepoužila, co?" zeptal se zase ten dotěrný hlásek.
"No jo."
"Necítíš se teď trochu trapně, z čeho všeho si ji obvinila?"
"Možná trochu… Co je ti vlastně po tom?" utrhla se na něj, což se projevilo jen tak, že lehce nakrčila obočí.
"Docela dost. Musím s tebou pořád být, žít s tebou."
"Nemusíš."
"Ale jo, musím, jsme jedno."
"Nejsme. Ty jsi ten, kdo mi pořád vtlouká do hlavy ty hlouposti. A to její kouzlo, to byl taky tvůj nápad!"
"Ale tys to řekla nahlas."
"Ale tys to řekl mě."
"No a? Nemusela jsi mě poslouchat."
"Taky že nebudu, už nikdy!" navždy se rozloučila Lily s otravou v hlavě.

Rychle dojedla a šla na poslední hodinu, teď měla studium starodávných run.


4. - Marná snaha

5. february 2007 at 10:55 | Dia |  Taková hloupost jako láska
S alespoň o trochu lepší náladu, když se vracela do společenské místnosti. Byla rozhodnuta si s Lily promluvit a vysvětlit, co se vlastně stalo, tedy, co se vůbec nestalo. Doufala jenom, že ji bude ochotná vyslechnout.

Vstoupila do místnosti, ale ta byla skoro prázdná. Bylo tam jenom několik prvaček, které si vesele štěbetaly u krbu. Podívaly se na ni a zamávaly jí. Billie zmateně zamžikala a pozdravila je.

"Žeby o tom nevěděly? Pochybuju," řekla si, ale byla jenom ráda, že nejsou proti ní.

Zašla si do ložnice pro nějaké věci. Jakmile tam vstoupila, veškerý rozhovor ustal. Občas se ozvalo tiché chichotání, které okamžitě následovalo stejně tiché:

"Psst…"

Zavrtěla hlavou.

"Nic se nezměnilo. Všechno je přesně takové, jako když jsem odcházela."

Vzala si prázdný pergamen a brk a šla zpátky do společenské místnosti. Slyšela, že okamžitě, co zavřela dveře, zase tam zapředly rozhovor. A i když by ji zajímalo, co o ní mluví, raději to nechtěla vědět, navíc poslouchat za dveřmi bylo pod její úroveň. Billie na ně nebyla ani tak naštvaná, jako zklamaná. Ani jedna proti tomu nic nenamítala, a aniž by se jí zeptaly, odsoudily ji.

Sešla dolů a sedla si na své poslední dobou oblíbené místo v rohu místnosti. Původně chtěla domů napsat dopis, jednoduše se někomu svěřit. Nejdřív ji napadlo napsat Bradleymu - jejímu nejstaršímu bratrovi, ale uvědomila si, že před nedávnem se rozešel se svou holkou, takže ho nechtěla otravovat těmi věcmi. Hned na to už věděla, komu napíše. Zamočila špičku brk do inkoustu a začala psát:

Milá Melindo,
potřebovala bych se s tebou poradit ohledně jedné kamarádky…

Odtáhla pero. Nevěděla, jak to má vysvětlit

Bezmyšlenkovitě vodila brkem po pergamenu a sledovala úzké čáry, které za sebou zanechával.

"Co to děláš?" zeptal se Remus, který právě sešel z chlapeckých ložnic. Vypadal, jako by byl ve sprše. Billie zmateně zvedla hlavu, potom koukla na pergamen. Brk už dávno přestal psát. Nejspíš musela usnout.
"Jenom jsem psala dopis, ale asi jsem usnula," řekla Billie a protřela si oči. Potom se zahleděla na Remuse.
"A co se stalo tobě?" zeptala se, protože u chlapcových nohou se už objevilo menší jezírko.
"Ale, to Sirius, rozhodl se, že vytopí všechny ložnice a začal s tou naší. Raději jsem odtamtud vypadl," pokrčil rameny, jako by tohle bylo kdovíco normálního. Billie se narovnala, aby se alespoň trochu probrala. Když si zase sedla zakručelo jí v břiše.
"Máš hlad?" zeptal se Remus, i když odpověď mu byla jasná.
"Tak trochu."
"Tak se jdeme najíst," rozhodl Remus a pomohl jí vyhrabat se z pohodlného křesla. Billie nechala ležet pergamen a brk tam, kde byly a následovala ho.

Vyšli ze společenky a vydali se po schodech dolů. Zastavili se až v přízemí před jedním obrazem, na kterém byla namalována mísa s ovocem. V jejím středu ležela velká hruška. Remus k ní vztáhl ruku a pohladil ji. Hruška se zachichotala a změnila se v kliku. Remus otevřel a podržel dívce dveře. Jakmile do místnosti vstoupili, přiběhl k nim jeden domácí skřítek.

"Co byste si přál, pane?" zeptal se Remuse pisklavým hláskem.
"Neměl bys pro nás nějaké zbytky od večeře, Ene?" zeptal se ho chlapec.
"Jistě, pane" zapištěl skřítek a zmizel. Billie se ještě stále zmateně rozhlížela kolem a sledovala, jak ty malé postavičky poskakují všude kolem. Nádobí létalo vzduchem a zase se ukládalo na hromady už čisté.

"Jsem snad v kuchyni?" zeptala se Billie nevěřícně.
"Přesně tak," kývl Remus hlavou a šklebil se od ucha k uchu.
"Ale jak? Ten obraz…"
"Už jsem tu několikrát byl. Ukázal nám to tu jeden skřítek už v druhém ročníku. Trošku jsme mu s něčím píchli a on se nám odvděčil takhle."
"Páni," vzdychla Billie blaženě. Během necelé minuty k nim dorazil skřítek a nesl plný podnos jídla. Dívce se mimovolně ústa roztáhla do širokého úsměvu.
"Asi máš vážně hlad," usmál se Remus.
"Šilhám hlady, nejedla jsem od večeře… eh, včerejší," dodala.
"Ale proč?"
"Bylo tam moc lidé," řekla tiše a natahovala ruku k božsky vypadajícímu toastu.

Remus seděl a koukal na skřítky pobíhající okolo. Ve skutečnosti je ale nevnímal. Přemýšlel o Billie. Za poslední dva týdny musela prožívat peklo. Její jediní přátele ji opustili, nebo se postavili proti ní. Většina lidí se s ní odmítala bavit, každý si na ni ukazoval, pomlouvala. Holky jí určitě nadávaly. Jak asi podlomili ti všichni její sebevědomí?

"Co?" zeptala se najednou Billie až Remuse vytrhla ze zamyšlení. Ani si to neuvědomil a dlouhou dobu ji už sledoval.
"Nic, jenom jsem se trochu zamyslel," zamluvil to Remus okamžitě, jak mu to došlo.

Chvíli ještě v kuchyni poseděli a užili si nerušeného rozhovoru, ale potom se přece jenom vydali na cestu zpátky do společenské místnosti, protože už bylo přece jenom pozdě. Oba šli tiše a stále se rozhlíželi, jestli někde neuvidí Filche nebo tu jeho vypelichanou kočku. Neštěstí na ně ani jedno nenarazili. Buclatá dáma je trochu okřikla, ale potom je už pustila dovnitř.

Vešli do společenky a chystali se, že půjdou spát, když v tom si uvědomili částečně překvapené částečně zaražené pohledy, které na nich spočívaly. Ve společenské místnosti nebylo mnoho lidí a většina z nich si myslela, že Billie Lily zradila, teď je taky napadlo jediné, a to že se jí podařilo dostat i Remuse. Nikdo mu sice nic nevyčítal, ale o to nenávistněji se dívali na dívku. Ta přeletěla pohledem místnost a všimla si záplavy rudých vlasů, okamžitě poznala svou bývalou kamarádku. Nemýlila se. V napjatém tichu přešla přes místnost a zastavila se u ní. Lily se na ni šokovaně podívala. Chtěla sice něco říct, ale Billie ji hned přerušila.

"Než cokoli řekneš, měla bych ti něco vysvět-"
"MLČ UŽ!" vyštěkla Lily a zhurta se postavila. Billie sklopila oči.
"Jak se opovažuješ na mě mluvit? Nejsi nic, jenom ubožačka, takhle zacházet s kluky. Svedeš je a potom opustíš, to je jediné, co ti jde a na čem ti záleží. Tolik škody jsi napáchala, tolik zla tu ještě nikdy nebylo." Lily mluvila tiše, o to víc však její slova bolela. Brunetce po tvářích tekly slzy, ale nevydala jediného hlásku.
"Promiň," špitla sotva slyšitelně a pomalu se odebrala do ložnice.

Strašně ji mrzelo, že ji Lily natolik nenávidí, že ji není ani ochotná vyslechnout. Byl na ni žalostný pohled. Je pravda, že byla zamilovaná a že jednala zaslepeně, přesto jí nic nedávalo právo takhle s ní jednat. Billie se pro sebe smutně usmála.

"Ale za pokus to stálo, Remusi," řekla, i když ji přítel nemohl na schodech slyšet. Zavřela za sebou dveře do pokoje a usnula, jakmile zavřela oči.

"Lily," snažil se ji Remus zkrotit, ale ta se obořila i na něj, i když o poznání méně nenávistným hlasem, zněla spíše zklamaně.
"Nezastávej se jí, Remusi, nestojí za to. Doufala jsem, že alespoň ty budeš rozumnější, ale mýlila jsem se. Její kouzlo je, zdá se, silnější. A ty jsi už taky pod jejím vlivem, zajímalo by mě, jak si tě naklonila, ale určitě si pojistila, abys nic nevyzradil, možná dalším příslibem, nebo ti za to něco dala?" mluvila jako smyslů zbavená. Remus na ni koukal jako na zjevení. Lily už neměla úsudek zaslepený láskou, teď ji sžírala touha po pomstě. Vycítil z ní velkou zlobu. Chtěl ještě něco namítnout, ale jak se na ni podíval, zjistil, že by ji jenom rozzuřil ještě víc. Pokrčil tedy rameny a vydal se do chlapeckých ložnic. Sedl si na postel a přitáhl si ramena k tělu.
"Jak jí asi je?"
"Blázníš?! Jak by jí asi mohlo být! Už dlouho ji všichni nesnášeli, ale někteří si ještě mysleli, že je to jenom nějaký Liliin výmysl, ale po dnešku?"
"Tak přestaň! Já se jí zastal!"
"No to bylo geniální, větší nerozum bys už ani ty nezvládl! Jak dlouho myslíš, že bude Lily trvat, než všechny přesvědčí, že Will umí ovládat mysl ostatních lidí?"
"Ale vždyť to není pravda!"
"Poštve proti ní celou školu, Remusi!"
"Myslíš?"
"Je to očividné. Zajděme se podívat do společenky, copak tam rozhlašuje," vybídl Remuse jízlivý hlásek v jeho nitru a Remus ho poslechl.

Postavil se na schodech za roh, aby ho tam nikdo neviděl, a tiše poslouchal, co se děje ve společenské místnosti. Okamžitě zaslechl Liliin hlas. Vedla tam skoro exorcistické řeči. Remus až oněměl, dál to ani slyšet nechtěl.

"To snad ani není ona," zalapal po dechu zděšeně.
"Říkal jsem to. Předtím byla jenom naštvaná, teď ale chce pomstu." Remus se rozhodl, že tomhle informuje Jamese, který ještě stále ležel na ošetřovně, snad mu nějak pomůže. Počkal až se to ve společence krapet uklidní, tzn., až Lily odejde, a potom tiše proklouzl přes podobiznu ven.

"Remusi! To jsem rád, že seš tu!" rozzářily se Jamesovi oči. Remus až nadskočil nad tou změnou. Ještě před chvíli vypadal na umření.
"Jak se máš?"Už jsem tu dlouho nebyl, měl jsem dost práce," přiznal Remus.
"Tak to já tady doslova umírám nudou."

"Až tak?"
"Řekl bych, že tohle dělá Pomfreyová naschvál,"
"Vždyť tu nejsi tak dlouho…"
"NE? Dva týdny! Navíc mi nic není!"
"Proč jí to neřekneš?"
"Už dva týdny jí to říkám," zatvářil se. Remus se ušklíbl.
"Tak proč nevypadneš?"
"Kdyby to šlo… Jenomže ona sleduje dveře."
"Já jsem se sem dostal," namítl Remus. Teprve teď to Jamesovi došlo.
"To mě ani nenapadlo. Ona asi usnula!"
"Tak nemluv tak nahlas, nebo ji ještě vzbudíš."
"Jdeme a rychle," zavelel okamžitě James. Během dalších několika vteřin si to už mířili ke společenské místnosti. James byl ještě v pyžamu, ale jemu to nijak nevadilo. Nejdůležitější pro něj bylo, že už není na ošetřovně a zbytek bude řešit, až bude v bezpečí i od Filche.

James chvilku poskakoval, jak šli po schodech nahoru, proužkované pyžamo na sobě. Vypadal jako by utekl z blázince. Remus se jen tiše smál a očkem pozoroval plánek, aby náhodou na někoho nenarazili.

"Proč jsi vlastně za mnou přišel?" zeptal se James, to už byli asi v druhém patře.
"Lily se zbláznila," řekl Remus pochmurně a Jamesovi došlo, že je opravdu něco špatně. Zeptal se na to a Remus mu s povzdechem všechno vylíčil.

"Vždyť se nemohla ani postavit! To by snad mohla pochopit!" namítl James na Liliino obvinění.
"Jenomže ona to neví, Dvanácteráku."
"Ale jakto?"
"Nikdo jí nic neřekl a ona si to vyložila po svém. A když Will vyšla z ošetřovny, už se Liliina verze roznesla po celé škole a nikdo jí to už nevymluví."
"A nešlo by jí to nějak vysvět-"
"Will se o to dnes pokusila."
"A?"
"To je na dlouhý příběh…"
"Já mám celkem hlad, co takhle zajít do kuchyně a ty mi to cestou všechno řekneš." Shrnul to James a v polovině schodiště se otočil a zamířil si to do přízemí. Remus jej beze slov následoval. Kuchyň… Připomnělo mu to, jak ještě před několika hodinami s Will probírali plán, jak to Lily vysvětlí. V kuchyni si teda sedli naproti sobě, a zatímco James jedl, Remus mu vyprávěl, jak se ten plán nepovedl.

Když šli do společenky, nepadlo jediné slovo. James si dokonale dokázal představit, jak se asi bude dívka cítit. Pochopil dokonce Liliinu unáhlenou reakci, ale nedokázal uvěřit tomu, co Lily vyváděla, když spatřila Remuse a Will spolu. Dokonce podezíral kamaráda, že si vymýšlí.

Vešli do společenky a James se zarazil. Ucítil to napětí. Nálada ve společence byla hluboko pod bodem mrazu.

"Stejně je to divný. To se Lily nikoho nezeptala, kam jsme šli, když už na mě nahlíží tak majetnicky. Proč ji ze všeho nejdřív napadlo tohle?"
"Nemám tušení."
"Cestou jsem potkal Siriuse, kdyby se ho zeptala, tak by jí to byl řekl."
"Sirius to jako věděl?"
"Jo, proč?"
"Jen tak mě to zaskočilo, nejspíš už jí to ani on nedokázal vymluvit," zamluvil to rychle Remus. Věděl, že Sirius je teď s Lily pořád, každou chvíli o něčem debatují. Ale i když na něj byl naštvaný, neřekl by to Jamesovi, to by byl podraz.

Remus šel spát, hned jak přišli. James ještě nějakou chvíli zkoumal spícího Siriuse. Po chvilce se uchechtl, mávnul hůlkou a Sirius až nadskočil. Vyjekl přitom, jako by si nepatřičně sedla na ježka. Začali se pak honit po pokoji, nakonec seběhli i do společenské místnosti. Remus se sám pro sebe usmál a hned na to taky usnul.

***

Billie se probudila velmi brzy stejně jako každý den poslední tři týdny. Nemohla spát. Oblékla se. Prohrábla si vlasy a svázala je do ledabylého uzlu. Sešla dolů do společenské místnosti. Vždy, když seděla u krbu, připadalo jí všechno tak jako dřív, jako by se nikdy nic nestalo. Sedávala naproti krbu, ty oranžové plameny ji vždy uklidňovaly. Vesele si plály v krbu, netrápily je žádné starosti.

Dnes si to opět zamířila ke společence. Šla po schodech. Najednou si všimla, že u ohně už někdo sedí. Zamžourala proti světlu ohně. Zatrnulo v ní. LILY! Nevšimla si, že nebyla v posteli. Tiše sešla po schodech a došla k ní.

"Lily," začala tiše. Dívka sebou škubla a prudce na ni vrhla naštvaný pohled.
"Co-"
"Chci ti něco vysvětlit. Když mě James někam nesl, nesl mě na ošetřovnu," vychrlila Billie tak rychle, aby ji nemohla přerušit, ale za to ne tak moc, aby jí nebylo rozumět. Velice jí záleželo na tom, aby to Lily věděla, ať už uvěří nebo ne. Čekala, že Lily na ni bude hodně křičet, ale rozhodně nečekala to, co Lily udělala. Taky netušila, co všechno se ještě stane.