9. - Ti profesoři!

12. february 2007 at 18:02 | TheMajestic |  Ztracená?
Víkendová práce pokračování, jasný důkaz, jak nám profesoři dokážou lézt na nervy, holt mají v tom dlouholetou praxi, však my se k těm jejich zkušenostem taky dopracujem, že?

Remus vylezl spod postele a tázavě se podíval na Lyon.
"Co to mělo znamenat?" zeptal se.
"To fakt netuším, ale myslím, že za ním hned zajdu, dokud nikdo z nich nespí," usoudila a vstala.
"Proč proboha?"
"Chci to už mít za sebou a možná se to protáhne a zítra na to nervy mít nebudu. Stejně bych už neusnula," ujistila ho nakonec.
"Jak myslíš, tvoje nervy. Já bych tam nelezl vůbec," mínil Remus a obešel dívčinu postel. Rozloučili se a Remus zmizel za dveřmi. Dveře se téměř neslyšně zavřely.
Lyon popadla prázdnou sklenici a šla za ošetřovatelkou. Zaklepala.
"Dále," ozvalo se zevnitř. Vstoupila. Madam Pompfreyová málem dostala infarkt, nakonec se ale přece jenom uklidnila.
"Neměla bys být v posteli?" zeptala se.
"Měla jsem žízeň." Ošetřovatelka ji nalila trochu čaje a pořád ji sledovala poněkud zkoumavě.
"Jak se cítíš?" zeptala se.
"Dobře, myslíte, že bych už mohla jít?" zeptala se Lyon.
"Pokud jsi v pořádku, tak tě tu samozřejmě zdržovat nebudu. Byl tady profesor Nott, říkal mi, že tě mám za ním poslat hned, jak se probudíš." Lyon se nejdřív zatvářila, jako že to je divné, potom jenom kývla na znamení, že tam hned zajde.
Ošetřovatelka se za ní ještě nějakou chvíli dívala nedůvěřivě, ale potom přece jenom už zalezla zpět do svého kabinetu.
Vydala se nejkratší cestou k Nottovu kabinetu. Kabinet nebyl daleko, takže tam byla za chvilku, sice se cestou trochu rozčílila, protože milé schodiště změnilo směr, ale nakonec to nebyla zas taková zacházka. Stanula přede dveřmi a zaklepala. Dveře otevřel překvapený profesor.
"Dobrý večer," pozdravila Lyon a ignorovala ten překvapený výraz, sice jí cukaly koutky, ale dokázala se ovládnout.
"Dobrý... dobré ráno," řekl nakonec. Lyon došlo, že už musí být dost po půlnoci. Profesor otevřel víc dveře a pozval ji dovnitř. V kabinetu bylo hodně obrazů, které by se daly nazvat jenom snad jako masakr, v jistých případech možná mučení, představovaly různé velké čaroděje při svých "hrdinských" činech. Jinak po stěnách byly porozvěšeny různé nástroje. Nevěděla, jestli mají sloužit pro detekci černé magie, nebo spíš k odstraňování bystrozorů, ale raději o tom nepřemýšlela.
Profesor zavřel dveře a nabídl dívce židli. Posadila se a on si sedl do pohodlného křesla naproti ní. Na stůl položil knihu, kterou ještě před chvíli držel v ruce. Pohlédl na ni.
"Madam Pompfreyová říkala, že se mnou chcete mluvit," začala dívka.
"Ano, jistě. Já jen že jsem tam byl před necelou půlhodinou," vysvětlil své překvapení.
"Co jste tedy potřeboval?" zeptala se ho na rovinu.
"Ředitel mě požádal, abych něco zjistil."
"A co?" Hra na pitomce ji nebavila.
"Zjistili jsme, že na vás byla použita kletba Memorex," načal to.
"A co s tím?"
"Mělo to na vás zvláštní účinek. Je to v podstatě neškodné kouzlo, ale překvapilo nás, proč to na vás tak zapůsobilo," dokončil původní myšlenku.
"Aha a co přesně byste chtěl vědět?"
"Proč."
"Proč co?"
"Proč to na vás takhle působilo.ů
"Nemám tušení," zavrtěla hlavou okamžitě.
Pamatovala si přesně, co se stalo. Malfoy na ní namířil hůlku a z té vyšlehlo žluté světlo. Slyšela smích, netušila sice, kdo to byl, protože to nebyl hlas Malfoyů. Při tom zvuku ji naskočila husí kůže. Chtěla ho vytěsnat ze své hlavy, ale nešlo. Nakonec ale utichl a ona si najednou uvědomila, že je tady sama. Všude kolem byla tma a neskutečně tíživé ticho. Snažila se křičet, ale nešlo to. Šíleně se bála. Všude kolem Najednou se černá mlha začala rozptylovat, bylo to jakoby závěs, jako opona, která se pomalu vytahuje nahoru. Otevřela oči a viděla, jak Remus bojuje s Malfoyem. Opodál stojí Sirius i James a pozorují přítele, ale do boje se nepletou. Nakonec Remus vyhrál, naklonil se k ní. Chtěla se usmát a říct mu, že je v pořádku, ale nešlo to. Nemohla se hnout.
"To je škoda a nevíte náhodou, kdo vás zaklel? Víme, že vás na ošetřovnu donesl pan Lupin, nemohl to být on?" zeptal se ještě profesor.
"Cože?" Remus?" Ani omylem!" vybuchla, ale po chvilce se uklidnila. Ani ona nechápala, proč takhle zareagovala.
"Ne, Remus to nebyl," řekla o poznání klidnějším hlasem,"nejspíš mě někde našel a donesl mě tam. Nevím, kdo mě napadl, to kouzlo přišlo zezadu. Ještě jsem slyšela nějaký smích a potom mi už byla jenom zima. Víc si nepamatuji, probudila jsem se až na ošetřovně," řekla.
"V tom případě to asi bude vše... Moment, jaký smích jste to slyšela?" zeptal se najednou.
"Jaký smích?"
"Říkala jste, že těsně než jste omdlela, jste slyšela smích."
"Aha, no asi toho, kdo na mě vyslal to kouzlo," zalhala okamžitě. Přece mu nebude vykládat o těch snech, co se jí noc co noc zdají.
"Dobře, kdybyste si na něco vzpomněla..."
"Přijdu a řeknu vám to," kývla a vstala. Lehce sebou škubla. Před očima se ji objevil kousek snu. Opět blonďatý Malfoy senior a vedle něj dalších několik mrtvol. Profesor Nott na ni pohlédl zkoumavě.
"Jste v pořádku?" zeptal se.
"Nezdá se vám, že se ohladilo?" zeptala se.
"Ani ne. Proč?"
"Je mi nějak zima, asi už půjdu?" řekla a vydala se ke dveřím. Zadoufala, že mu to nebude divné. Ve dveřích se ještě rozloučila a pak zmizela na chodbě.
Běžela na kolej. Potřebovala někomu říct, co právě viděla. Prozradila Buclaté dámě heslo a ta ji pustila dovnitř. Lyon se rozhlédla kolem. Nikdo tam nebyl. Celá společenská místnost byla naprosto prázdná. Sice si s někým potřebovala promluvit, ale nějako výhodu to mělo. Sedla si do křesla hned naproti krbu, kde by jinak bylo obsazeno. Zahleděla se do plamenů a začala si probírat, co to vlastně viděla.
Hra světel... teď už věděla, že to jsou kletby a kouzla, kdysi si myslela, že to je diskotéka. Smích... Věděla, kdo to je, Leevian Malfoy, poznala ho v Příčné. Mnoho trpících lidí, spousty mrtvol, všude kolem mrtvá těla... Vypadalo to jako márnice. Ale v nějakém starším provedení, jednoduše nějaká prostorná cela, kde byla naházena spousta mrtvol. Tentokrát ale zahlédla i něčí tvář. Netušila jestli to byl Smrtijed, ale rozhodně byl z nejbližšího okruhu Pána Zla. Určitě měl mezi nimi důležité postavení. Něco přikázal a oni ho poslechli. Zamířil si to k trůnu nebo něčemu podobnému na stupínkovém kamenném vyvýšení. Neviděla jestli před Pánem Zla poklekl, neviděla ani na toho, kdo "tam nahoře" seděl. Místo bylo neosvětlené. Onen muž, který mířil k trůnu, měl na sobě dlouhý černý plášť. Měl ostré rysy v obličeji a jeho pleť byla téměř bez barvy. Jeho oči měly takové podivné odlesky. Sice netušila, kdo by to mohl být, ale věděla, že kdyby ho potkala na ulici, poznala by ho.
Pomalu zavřela oči. Ještě chvilku se ji před očima míhal Malfoy, jak mučí a zabíjí nevinné mudly i čaroděje. Z toho zamyšlení ji vyrušil až nějaký zvuk ze společenské místnosti. Odtrhla tedy pozornost od svých "vidění" a přenesla ji na nově příchozího.
Portrét Buclaté dámy se odklonil a dovnitř vstoupil nějaký kluk. Lyon se ohlédla. Poznala ho okamžitě.
"Kde jsi byl tak pozdě?" zeptala se a Florean až nadskočil. Lyon se uchichtla a zamávala mu z křesla, aby si jí všiml. Oddychl si. Přesunul se k ní a klesl do křesla vedle ní. Pohlédl jejím směrem. Bylo vidět, že je unavený a že cestou málem usnul, ale že Lyon ho dokonale probrala.
"Vylekala jsi mě," přiznal.
"Ále, tak hrozně zas nevypadám," ušklíbla se.
"Tak jsem to nemyslel," řekl pobaveně.
"Tak kde jsi byl tak pozdě?" mrkla na něj šibalsky.
"Žádné rande, pokud k této kategorii neřadíš i školní trest u Slughorna," oplatil ji úšklebek.
"Hm, tak nic, žádné vzrůšo se nekoná," povzdechla si na oko zklamaně.
"No právě že bylo..."
"Jakto?"
"Nechal mě připravovat nějakou břečku, kterou prý Pompfreyová potřebuje."
"To nezní tak špatně," podivila se.
"Většinou, jenomže to bys musela zvládat lektvary, navíc ten byl těžký na entou. Normálnímu člověku by to zabralo tři, čtyři hodiny, jenomže než jsem to zvládl, ten blbý kotlík mi asi tak čtyřikrát bouchnul, takže jsem pak ještě musel uklízet učebnu," posteskl si.
"To bude dobrý, už to máš za sebou, ne?" mrkla na něj povzbudivě.
"No jo, stejně to je jenom hajzl, který nadržuje. Ale zbytek trestu mám až po Vánocích."
"Jakto?"
"No, on mi ten trest napařil na celý týden, ale jelikož se zítra jede domů, tak mi těch zbylých šest dní nasadil po prázdninách," vysvětlil sklesle.
"Proboha, co jsi mu udělal? Spáchal jsi na něj atentát?"
"Popral jsem se s Malfoyem," připustil.
"MALFOY?!" vyprskla znechuceně. Florean se zarazil. Takhle naštvanou ji ještě neviděl. Pravda že tehdy, když se rozčilovala nad tím přeměňováním, byla celá společenka na nohou, ale teď to bylo něco naprosto jiného.
"Co s tím má ten společného?" zeptala se. Vyraz naprostého znechucení ji z tváře ještě stále nezmizel.
"Potkal jsem ho na chodbě a on byl tak trochu naježený," odpověděl zaskočeně.
"A kdy jsi ho potkal?"
"Dnes, vlastně už včera kolem tří. Byl samý škrábanec. Tvářil se jako bůh hrůzy a sunul se nejspíš na kolej. V patách měl ty svoje gorily, co za ním dolézají. Jen mě zahlédl, napálil do mě nějakou kletbu, tak jsem se bránil. No a potom dorazil Slughorn, ani se neptal a hned mi udělil školní trest na celý týden," dovyprávěl ji. Stále se tvářila znechuceně, ale v obličeji se ji začínal na povrch drát naštvaný výraz. Chvilku koukala do plamenů a nic neříkala. Potom se ji tvář rozjasnila a zase začal dominovat klidný výraz. Nakonec se na něj usmála, sice to byla jenom maska, ale to Florean nemohl poznat, jedině že by ovládal nitrozpyt.
"Však ono se to nějak vyřeší," řekla nakonec.
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 kaikatra kaikatra | 12. february 2007 at 21:35 | React

Ty kapitoly byvaji porad katsi!!

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.