4. - Marná snaha

5. february 2007 at 10:55 | Dia |  Taková hloupost jako láska
S alespoň o trochu lepší náladu, když se vracela do společenské místnosti. Byla rozhodnuta si s Lily promluvit a vysvětlit, co se vlastně stalo, tedy, co se vůbec nestalo. Doufala jenom, že ji bude ochotná vyslechnout.

Vstoupila do místnosti, ale ta byla skoro prázdná. Bylo tam jenom několik prvaček, které si vesele štěbetaly u krbu. Podívaly se na ni a zamávaly jí. Billie zmateně zamžikala a pozdravila je.

"Žeby o tom nevěděly? Pochybuju," řekla si, ale byla jenom ráda, že nejsou proti ní.

Zašla si do ložnice pro nějaké věci. Jakmile tam vstoupila, veškerý rozhovor ustal. Občas se ozvalo tiché chichotání, které okamžitě následovalo stejně tiché:

"Psst…"

Zavrtěla hlavou.

"Nic se nezměnilo. Všechno je přesně takové, jako když jsem odcházela."

Vzala si prázdný pergamen a brk a šla zpátky do společenské místnosti. Slyšela, že okamžitě, co zavřela dveře, zase tam zapředly rozhovor. A i když by ji zajímalo, co o ní mluví, raději to nechtěla vědět, navíc poslouchat za dveřmi bylo pod její úroveň. Billie na ně nebyla ani tak naštvaná, jako zklamaná. Ani jedna proti tomu nic nenamítala, a aniž by se jí zeptaly, odsoudily ji.

Sešla dolů a sedla si na své poslední dobou oblíbené místo v rohu místnosti. Původně chtěla domů napsat dopis, jednoduše se někomu svěřit. Nejdřív ji napadlo napsat Bradleymu - jejímu nejstaršímu bratrovi, ale uvědomila si, že před nedávnem se rozešel se svou holkou, takže ho nechtěla otravovat těmi věcmi. Hned na to už věděla, komu napíše. Zamočila špičku brk do inkoustu a začala psát:

Milá Melindo,
potřebovala bych se s tebou poradit ohledně jedné kamarádky…

Odtáhla pero. Nevěděla, jak to má vysvětlit

Bezmyšlenkovitě vodila brkem po pergamenu a sledovala úzké čáry, které za sebou zanechával.

"Co to děláš?" zeptal se Remus, který právě sešel z chlapeckých ložnic. Vypadal, jako by byl ve sprše. Billie zmateně zvedla hlavu, potom koukla na pergamen. Brk už dávno přestal psát. Nejspíš musela usnout.
"Jenom jsem psala dopis, ale asi jsem usnula," řekla Billie a protřela si oči. Potom se zahleděla na Remuse.
"A co se stalo tobě?" zeptala se, protože u chlapcových nohou se už objevilo menší jezírko.
"Ale, to Sirius, rozhodl se, že vytopí všechny ložnice a začal s tou naší. Raději jsem odtamtud vypadl," pokrčil rameny, jako by tohle bylo kdovíco normálního. Billie se narovnala, aby se alespoň trochu probrala. Když si zase sedla zakručelo jí v břiše.
"Máš hlad?" zeptal se Remus, i když odpověď mu byla jasná.
"Tak trochu."
"Tak se jdeme najíst," rozhodl Remus a pomohl jí vyhrabat se z pohodlného křesla. Billie nechala ležet pergamen a brk tam, kde byly a následovala ho.

Vyšli ze společenky a vydali se po schodech dolů. Zastavili se až v přízemí před jedním obrazem, na kterém byla namalována mísa s ovocem. V jejím středu ležela velká hruška. Remus k ní vztáhl ruku a pohladil ji. Hruška se zachichotala a změnila se v kliku. Remus otevřel a podržel dívce dveře. Jakmile do místnosti vstoupili, přiběhl k nim jeden domácí skřítek.

"Co byste si přál, pane?" zeptal se Remuse pisklavým hláskem.
"Neměl bys pro nás nějaké zbytky od večeře, Ene?" zeptal se ho chlapec.
"Jistě, pane" zapištěl skřítek a zmizel. Billie se ještě stále zmateně rozhlížela kolem a sledovala, jak ty malé postavičky poskakují všude kolem. Nádobí létalo vzduchem a zase se ukládalo na hromady už čisté.

"Jsem snad v kuchyni?" zeptala se Billie nevěřícně.
"Přesně tak," kývl Remus hlavou a šklebil se od ucha k uchu.
"Ale jak? Ten obraz…"
"Už jsem tu několikrát byl. Ukázal nám to tu jeden skřítek už v druhém ročníku. Trošku jsme mu s něčím píchli a on se nám odvděčil takhle."
"Páni," vzdychla Billie blaženě. Během necelé minuty k nim dorazil skřítek a nesl plný podnos jídla. Dívce se mimovolně ústa roztáhla do širokého úsměvu.
"Asi máš vážně hlad," usmál se Remus.
"Šilhám hlady, nejedla jsem od večeře… eh, včerejší," dodala.
"Ale proč?"
"Bylo tam moc lidé," řekla tiše a natahovala ruku k božsky vypadajícímu toastu.

Remus seděl a koukal na skřítky pobíhající okolo. Ve skutečnosti je ale nevnímal. Přemýšlel o Billie. Za poslední dva týdny musela prožívat peklo. Její jediní přátele ji opustili, nebo se postavili proti ní. Většina lidí se s ní odmítala bavit, každý si na ni ukazoval, pomlouvala. Holky jí určitě nadávaly. Jak asi podlomili ti všichni její sebevědomí?

"Co?" zeptala se najednou Billie až Remuse vytrhla ze zamyšlení. Ani si to neuvědomil a dlouhou dobu ji už sledoval.
"Nic, jenom jsem se trochu zamyslel," zamluvil to Remus okamžitě, jak mu to došlo.

Chvíli ještě v kuchyni poseděli a užili si nerušeného rozhovoru, ale potom se přece jenom vydali na cestu zpátky do společenské místnosti, protože už bylo přece jenom pozdě. Oba šli tiše a stále se rozhlíželi, jestli někde neuvidí Filche nebo tu jeho vypelichanou kočku. Neštěstí na ně ani jedno nenarazili. Buclatá dáma je trochu okřikla, ale potom je už pustila dovnitř.

Vešli do společenky a chystali se, že půjdou spát, když v tom si uvědomili částečně překvapené částečně zaražené pohledy, které na nich spočívaly. Ve společenské místnosti nebylo mnoho lidí a většina z nich si myslela, že Billie Lily zradila, teď je taky napadlo jediné, a to že se jí podařilo dostat i Remuse. Nikdo mu sice nic nevyčítal, ale o to nenávistněji se dívali na dívku. Ta přeletěla pohledem místnost a všimla si záplavy rudých vlasů, okamžitě poznala svou bývalou kamarádku. Nemýlila se. V napjatém tichu přešla přes místnost a zastavila se u ní. Lily se na ni šokovaně podívala. Chtěla sice něco říct, ale Billie ji hned přerušila.

"Než cokoli řekneš, měla bych ti něco vysvět-"
"MLČ UŽ!" vyštěkla Lily a zhurta se postavila. Billie sklopila oči.
"Jak se opovažuješ na mě mluvit? Nejsi nic, jenom ubožačka, takhle zacházet s kluky. Svedeš je a potom opustíš, to je jediné, co ti jde a na čem ti záleží. Tolik škody jsi napáchala, tolik zla tu ještě nikdy nebylo." Lily mluvila tiše, o to víc však její slova bolela. Brunetce po tvářích tekly slzy, ale nevydala jediného hlásku.
"Promiň," špitla sotva slyšitelně a pomalu se odebrala do ložnice.

Strašně ji mrzelo, že ji Lily natolik nenávidí, že ji není ani ochotná vyslechnout. Byl na ni žalostný pohled. Je pravda, že byla zamilovaná a že jednala zaslepeně, přesto jí nic nedávalo právo takhle s ní jednat. Billie se pro sebe smutně usmála.

"Ale za pokus to stálo, Remusi," řekla, i když ji přítel nemohl na schodech slyšet. Zavřela za sebou dveře do pokoje a usnula, jakmile zavřela oči.

"Lily," snažil se ji Remus zkrotit, ale ta se obořila i na něj, i když o poznání méně nenávistným hlasem, zněla spíše zklamaně.
"Nezastávej se jí, Remusi, nestojí za to. Doufala jsem, že alespoň ty budeš rozumnější, ale mýlila jsem se. Její kouzlo je, zdá se, silnější. A ty jsi už taky pod jejím vlivem, zajímalo by mě, jak si tě naklonila, ale určitě si pojistila, abys nic nevyzradil, možná dalším příslibem, nebo ti za to něco dala?" mluvila jako smyslů zbavená. Remus na ni koukal jako na zjevení. Lily už neměla úsudek zaslepený láskou, teď ji sžírala touha po pomstě. Vycítil z ní velkou zlobu. Chtěl ještě něco namítnout, ale jak se na ni podíval, zjistil, že by ji jenom rozzuřil ještě víc. Pokrčil tedy rameny a vydal se do chlapeckých ložnic. Sedl si na postel a přitáhl si ramena k tělu.
"Jak jí asi je?"
"Blázníš?! Jak by jí asi mohlo být! Už dlouho ji všichni nesnášeli, ale někteří si ještě mysleli, že je to jenom nějaký Liliin výmysl, ale po dnešku?"
"Tak přestaň! Já se jí zastal!"
"No to bylo geniální, větší nerozum bys už ani ty nezvládl! Jak dlouho myslíš, že bude Lily trvat, než všechny přesvědčí, že Will umí ovládat mysl ostatních lidí?"
"Ale vždyť to není pravda!"
"Poštve proti ní celou školu, Remusi!"
"Myslíš?"
"Je to očividné. Zajděme se podívat do společenky, copak tam rozhlašuje," vybídl Remuse jízlivý hlásek v jeho nitru a Remus ho poslechl.

Postavil se na schodech za roh, aby ho tam nikdo neviděl, a tiše poslouchal, co se děje ve společenské místnosti. Okamžitě zaslechl Liliin hlas. Vedla tam skoro exorcistické řeči. Remus až oněměl, dál to ani slyšet nechtěl.

"To snad ani není ona," zalapal po dechu zděšeně.
"Říkal jsem to. Předtím byla jenom naštvaná, teď ale chce pomstu." Remus se rozhodl, že tomhle informuje Jamese, který ještě stále ležel na ošetřovně, snad mu nějak pomůže. Počkal až se to ve společence krapet uklidní, tzn., až Lily odejde, a potom tiše proklouzl přes podobiznu ven.

"Remusi! To jsem rád, že seš tu!" rozzářily se Jamesovi oči. Remus až nadskočil nad tou změnou. Ještě před chvíli vypadal na umření.
"Jak se máš?"Už jsem tu dlouho nebyl, měl jsem dost práce," přiznal Remus.
"Tak to já tady doslova umírám nudou."

"Až tak?"
"Řekl bych, že tohle dělá Pomfreyová naschvál,"
"Vždyť tu nejsi tak dlouho…"
"NE? Dva týdny! Navíc mi nic není!"
"Proč jí to neřekneš?"
"Už dva týdny jí to říkám," zatvářil se. Remus se ušklíbl.
"Tak proč nevypadneš?"
"Kdyby to šlo… Jenomže ona sleduje dveře."
"Já jsem se sem dostal," namítl Remus. Teprve teď to Jamesovi došlo.
"To mě ani nenapadlo. Ona asi usnula!"
"Tak nemluv tak nahlas, nebo ji ještě vzbudíš."
"Jdeme a rychle," zavelel okamžitě James. Během dalších několika vteřin si to už mířili ke společenské místnosti. James byl ještě v pyžamu, ale jemu to nijak nevadilo. Nejdůležitější pro něj bylo, že už není na ošetřovně a zbytek bude řešit, až bude v bezpečí i od Filche.

James chvilku poskakoval, jak šli po schodech nahoru, proužkované pyžamo na sobě. Vypadal jako by utekl z blázince. Remus se jen tiše smál a očkem pozoroval plánek, aby náhodou na někoho nenarazili.

"Proč jsi vlastně za mnou přišel?" zeptal se James, to už byli asi v druhém patře.
"Lily se zbláznila," řekl Remus pochmurně a Jamesovi došlo, že je opravdu něco špatně. Zeptal se na to a Remus mu s povzdechem všechno vylíčil.

"Vždyť se nemohla ani postavit! To by snad mohla pochopit!" namítl James na Liliino obvinění.
"Jenomže ona to neví, Dvanácteráku."
"Ale jakto?"
"Nikdo jí nic neřekl a ona si to vyložila po svém. A když Will vyšla z ošetřovny, už se Liliina verze roznesla po celé škole a nikdo jí to už nevymluví."
"A nešlo by jí to nějak vysvět-"
"Will se o to dnes pokusila."
"A?"
"To je na dlouhý příběh…"
"Já mám celkem hlad, co takhle zajít do kuchyně a ty mi to cestou všechno řekneš." Shrnul to James a v polovině schodiště se otočil a zamířil si to do přízemí. Remus jej beze slov následoval. Kuchyň… Připomnělo mu to, jak ještě před několika hodinami s Will probírali plán, jak to Lily vysvětlí. V kuchyni si teda sedli naproti sobě, a zatímco James jedl, Remus mu vyprávěl, jak se ten plán nepovedl.

Když šli do společenky, nepadlo jediné slovo. James si dokonale dokázal představit, jak se asi bude dívka cítit. Pochopil dokonce Liliinu unáhlenou reakci, ale nedokázal uvěřit tomu, co Lily vyváděla, když spatřila Remuse a Will spolu. Dokonce podezíral kamaráda, že si vymýšlí.

Vešli do společenky a James se zarazil. Ucítil to napětí. Nálada ve společence byla hluboko pod bodem mrazu.

"Stejně je to divný. To se Lily nikoho nezeptala, kam jsme šli, když už na mě nahlíží tak majetnicky. Proč ji ze všeho nejdřív napadlo tohle?"
"Nemám tušení."
"Cestou jsem potkal Siriuse, kdyby se ho zeptala, tak by jí to byl řekl."
"Sirius to jako věděl?"
"Jo, proč?"
"Jen tak mě to zaskočilo, nejspíš už jí to ani on nedokázal vymluvit," zamluvil to rychle Remus. Věděl, že Sirius je teď s Lily pořád, každou chvíli o něčem debatují. Ale i když na něj byl naštvaný, neřekl by to Jamesovi, to by byl podraz.

Remus šel spát, hned jak přišli. James ještě nějakou chvíli zkoumal spícího Siriuse. Po chvilce se uchechtl, mávnul hůlkou a Sirius až nadskočil. Vyjekl přitom, jako by si nepatřičně sedla na ježka. Začali se pak honit po pokoji, nakonec seběhli i do společenské místnosti. Remus se sám pro sebe usmál a hned na to taky usnul.

***

Billie se probudila velmi brzy stejně jako každý den poslední tři týdny. Nemohla spát. Oblékla se. Prohrábla si vlasy a svázala je do ledabylého uzlu. Sešla dolů do společenské místnosti. Vždy, když seděla u krbu, připadalo jí všechno tak jako dřív, jako by se nikdy nic nestalo. Sedávala naproti krbu, ty oranžové plameny ji vždy uklidňovaly. Vesele si plály v krbu, netrápily je žádné starosti.

Dnes si to opět zamířila ke společence. Šla po schodech. Najednou si všimla, že u ohně už někdo sedí. Zamžourala proti světlu ohně. Zatrnulo v ní. LILY! Nevšimla si, že nebyla v posteli. Tiše sešla po schodech a došla k ní.

"Lily," začala tiše. Dívka sebou škubla a prudce na ni vrhla naštvaný pohled.
"Co-"
"Chci ti něco vysvětlit. Když mě James někam nesl, nesl mě na ošetřovnu," vychrlila Billie tak rychle, aby ji nemohla přerušit, ale za to ne tak moc, aby jí nebylo rozumět. Velice jí záleželo na tom, aby to Lily věděla, ať už uvěří nebo ne. Čekala, že Lily na ni bude hodně křičet, ale rozhodně nečekala to, co Lily udělala. Taky netušila, co všechno se ještě stane.

 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 Elisabeth Elisabeth | 1. march 2007 at 20:30 | React

Jé, první komentář. Tohle byla fakt super kapitola.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.