3. - S odřenýma ušima a zlomenou rukou...

15. february 2007 at 17:29 | TheMajestic |  D.A.S. 3: Black Puma
Sirae prožívá rušnou noc a získá nové antipatie k jistým zamaskovaným lidem. Zajdete se s ní podívat do Kříže, kde potká svého kamaráda, ovšem jakou změnou prošel... Co všechno se během jedné noci může zvrtnout (kromě kotníku...)?
Čtěte a nezapomeňte na komentáře, které zvláště v téhle těžké době přepisovací prožívám...

Byl to takový zapadlý pajzl. Kdyby někdo zkoumal tu prorezlou tabuli nade dveřmi, nejspíš by po dlouhém (až archeologii podobném) zkoumání přišel na její pravý název, ale mě se do toho nijak moc nechtělo, takže nemám tušení. Jinak se mu říkalo Červený kříž, popřípadě jenom Kříž (opravdu netuším, jak k tomu názvu přišel). Nacházel se v jedné postranní uličce, kam by zřejmě noha normálního člověka nevkročila.
Zamířila si to podle instrukcí podél jedné stěny a narazila na schůdky, které vedly k nízkým kdysi pravděpodobně červeným dveřím. Sešla dolů, tak to přece jenom našla. Chytla za kliku a snažila se otevřít dveře, jenomže to nešlo. Ne že by byly zamčené, to ne. Jenom jednoduše nešly otevřít. Po chvilce ztratila nervy a kopla do nich, dveře se s odporným skřípěním rozlétly a ona vstoupila dovnitř. Rozhlédla se po lokálu. Oproti všem očekáváním (... a všemu kraválu) nikoho její vstup nezaujal, z čehož se dovtípila, že tohle je nejspíš jediný způsob, jak se tyhle dveře otvírají.
Sedla si k jednomu volnému stolku v zadní části baru. Netrvalo ji ani deset vteřin a už se rozkoukala v tom mlhavém přítmí, mlhavé proto, že tam nebyl snad nikdo kdo by nekouřil. Děkovala taky jenom svému dobrému zraku (v tomhle případě by se dal označit dokonce jako bystrozraký), že vůbec dohlédla k baru, respektive, že ho tam vůbec našla.
Zrovna kolem ní procházel číšník, tak si objednala pití.
"Už jste plnoletá?" zeptal se zkoumavě. Místo odpovědi mávla hůlkou a chlápek se vznesl do vzduchu, začal poletovat po místnosti. Několikrát narazil o strop, omlátil pár zdí, než znovu přistál dívce u nohou.
"Dvojitou ohnivou s krveluhem," zopakovala chladně svou objednávku a číšník se zdekoval k baru a pospíšil ji donést pití. Tohle byl nejspíš nejjednodušší způsob, jak dokázat plnoletost (hůlku můžou beztrestně používat jenom kouzelníci starší sedmnácti let - plnoletí) a zároveň je přimět, ať si pohnou. Číšník se sebral ze země, oprášil špinavou zástěru, čímž si na ni udělal několik dalších fleků, protože měl stejně špinavé ruce. Potom se vrhl k baru a během několika minut, kdy se dobře bavila, jak ho sledovala, ji donesl pití.
Seděla tam necelou půlhodinu (tj. cca 7 pití), potom se tam konečně objevil. Ovšem nebyl to ten stejný kluk, kterého znala.
Když ho viděla naposledy, bylo vidět, že mu nic neschází. Tehdy na sobě měl nové sako, které si koupil kvůli jedné holky, vlasy měl pečlivě sčesány a v zadu svázány do koňského ohonu.Taky si tehdy pořídil nové sluneční brýle, opět kvůli holce, tentokrát však kvůli jiné. Teď si nemohla pomoct a nezírat na něj. Kdyby ji nezamával, nejspíš by si ho ani nevšimla. Zamířil k ní. Během několika vteřin dorazil i číšník a Matt si objednal to samé pití co ona. Číšník se lehce uklonil a zmizel, jen aby se zase objevil s pitím. Byl převelice šťastný, že s ním tentokrát nikdo nezdevastoval omítku.
Matt se jenom krátce ušklíbl, jak si to tady hned všechno omotala kolem prstu, ale okamžitě zvážněl. Sirae si jej ještě jednou prohlédla zblízka a nedokázala říct ani slovo. Jeho sako, ve kterém ho viděla posledně měl na sobě, ovšem bylo v naprosto jiném stavu, ne by jeden od saka čekal. Bylo špinavé a roztrhané, pochybovala, že by ho mohlo ochránit před zimou, ovšem v porovnání s tím, co měl pod ním, došla k závěru, že mohlo. Co bylo původně (nejspíš) košile, by se teď dalo nazvat jedině jako hadr, popřípadě špinavý obvaz. Visely na něm jenom cáry oděvu. Špínu podle čichu identifikovala jako zvratky a zaschlou (částečně taky čerstvou ) krev. V obličeji byl samý škrábanec a jeho dlouhé vlasy byly rozcuchané a nehorázně špinavé. Jako by prošel bitvou s tornádem... nebo se-
Ani nedokončila myšlenku a do baru vtrhli Smrtijedi. No, vtrhli, jednoduše vešli, ale každý vstup do baru vypadal, jako by ho někdo bral útokem... Mávnutím ruky si objednali pití a zasedli tři stoly nejblíže k baru, při tom neopomenuli při tom vyhodit několik stávajících zákazníků v podnapilé náladě.
Matt se viditelně zatřásl a když se ho zeptala, co ji vlastně chtěl říct, jenom rozpačitě zavrtěl hlavou. Pochopila, že ten souboj opravdu nebyl s tornádem ale se Smrtijedy. Klepal se od hlavy k patě. Nedokázala se na něj zlobit,když ji rychle oznámil, kde se zítra sejdou a potom rychle vypadl, aniž by si ho (k jeho úlevě) někdo všiml.
Sirae obrátila pohled na Smrtijedy. Nenápadně je pozorovala zpoza škrabošky, navíc měla kápi staženou až k očím.
Přivolala si (Accio!) nějakou malou mušku, která tady poletovala a chvilku pronášela zaklínadlo, při tom nad ní kroužila hůlkou. Z dálky ji potom "řídila" a posadila ji jednomu z nově příchozích do vlasů. Potom se už zaposlouchala a v pravém uchu slyšela vše, co si říkají. Tohle kouzlo ji asi před rokem naučil Matt. Ještě donedávna se smál, jak to mohla před tím zvládnout bez toho, že musela být fakt komická. Potom mu ale zabavili hůlku za nějaký přestupek a do teď ji nedostal zpátky, takže se už nesmál a Sirae ho pro změnu naučila, jak získat v podobné situaci informace bez jediného kouzla.
Smrtijedi najednou dostali záchvat smíchu, jeden z nich totiž před chvilkou vyprávěl, jak umučil jednu rodinu. Sirae se v první řadě zvedl žaludek, protože tohle popisování bylo opravdu nechutné, na druhou stranu ji málem praskl bubínek... Potom se ale Smrtijedi alespoň trochu uklidnili, takže mohli poslouchat dál. Bavili se o nějaké schůzi, kde se probíraly nějaké kouzelnické rodiny (ehm, jejich likvidace). Smrtijedi si teď se smíchem rozdělovali "rozvrh" , čili kdo si vezme na starost kterou rodinu. Nakonec se rozloučili. Jeden se jich ještě zeptal, kde je ta příští schůze a jiný mu to zopakoval. Sirae se sama pro sebe zasmála.
Potom se už vytratili. Sirae si dala ještě jedno pití a chvilku si něco čmárala na papír (, možná bych měla říct psala, ale bylo to čitelné asi jako sanskrt). Potom do sebe pití kopla na ex a po vzoru Smrtijedů se ztratila.
Přenášedlem se dostala do jednoho domu, který většinou pro tento účel používala. Bydlela tam jedná stará čarodějka, která chodila spát velmi brzy. Sirae se tiše dostala až ke krbu. Stočila pergamen, který sepsala v Kříži. Byl na něm napsaný seznam rodin, které byly ohroženy, úmyslně nenapsala o příští schůzce, aby mohla jít zase na výzvědy a zjistit nějaké jiné informace. Řád by tam byl jinak zcela určitě vpadl a už by ztratila přehled. Nabrala do hrsti letax, vhodila jej do krbu.
"Brumbálova pracovna, Bradavice," zašeptala a vhodila smotaný pergamen do zeleného ohně. Oddychla si. To už je pro dnešek všechno.
"A teď už do postele, beztak už bude po půlnoci," řekla si a vyšla z domu, že se do Prasinek projde, protože onen dům byl od Prasinek na dohled.
Vyšla z domu. Koukla se směrem k nebi. Výhled na hvězdy ji jenom z malé části clonila krajka ze škrabošky. Přesto si ji nesundala. Nikdy si ji nesundávala, než byla v pokoji, v bezpečí. Znovu se rozhlédla po nebi a spatřila souhvězdí svého znamení. Sice to bylo krom Velkého vozu jediné, které poznala, ale vždycky tomu přisuzovala nějakou pozitivní moc, navíc ji hvězdy uklidňovaly. Vzala to jako dobré znamení a vykročila směrem k Prasinkám.
Seděl ve svém pohodlném křesle, když se vtom zaposlouchal. Syčení. Obrátil pohled ke krbu a přesně podle jeho očekávání plameny zezelenaly a vylétla z nich nějaká věc. Odložil knihu na stůl a jako záložku použil rozepsaný dopis. Vstal, pomalu se sklonil a zvedl svitek ze země. Vypadal přesně jako vždycky. Stejný druh pergamenu, stejné písmo... Rozvinul pergamen na stole a četl. Brownovi, Abbotovi, Gradinski... Dál ani pokračovat nemusel. Rodiny členů Fénixova řádu. Nadepsaná byla hodina útoku a počet Smrtijedů na rodinu. Jako vždy informace do posledního detailu. Rychle sáhl po prázdném pergamenu a bleskově napsal vzkaz a instrukce do Ústředí. Dal jej Fawkesovi do zobáku, ten jenom pípnul a potom už v jasném záblesku ohně zmizel
Brumbál - ti chytřejší doufám poznali už předtím, o koho šlo - se zamyslel nad tím, kdo ty dopisy posílá. Už Víc než rok, minimálně jednou za dva dny... Někdo musel být neustále ve střehu, navíc ten někdo věděl o Řádu, znal nejspíš všechny členy... Už dlouhou dobu ho hledal, strašně ho zajímalo, kdo by to mohl být...
Svírala v ruce přenášedlo, že se přenese do chodby, aby nemusela přes obchod. Najednou se zablesklo. Přenášedlo ji vyklouzlo z ruky zpátky do kapsy a ona se skácela k zemi. Potom už byla jenom tma.
Někdo ji vrazil. Pomalu otevřela oči.
"Už je vzhůru," řekl někdo. Sirae se slíbila, že tomu někomu dá pěkně přes držku a když si všimla, že dotyčný má smrtijedskou masku, opravila své plány na tolik, že jakmile bude schopná,vymlátí z něj duši. Najednou ji napadlo, že ono "jakmile" lze zaměnit na "vůbec jestli", protože hned její druhý postřeh byl, že je připoutaná a že kolem je hned několik Smrtijedů.
Byla mokrá od hlavy až k patě, zřejmě na ní někdo vylil "trochu" vody ve snaze ji probrat. Za účelem otestování pevností okovů škubla rukama, což ovšem dělat neměla, protože ruka, do které ji před nedávnem zasáhl onen upír ji stále ještě bolela, teď za odměnu do ní dostala takovou lehkou křeč. Cítila, že ta blbá horečka ještě stále neustupuje. Na druhou stranu byly ráda, že si před odchodem do ulic vzala kapku lektvaru vědomí, protože si uvědomovala, že se do školy před ránem nejspíš nedostane a bez něj by se pravděpodobně zhroutila a byla by mimo nejmíň týden.
Mlhavě si uvědomovala, že už asi pět minut na ní někdo mluví, obrátila tedy na něj svou pozornost.
"… a to je ta hlavní otázka, jaká je tedy tvá odpověď?" zeptal se kdosi. Byl to samozřejmě Smrtijed, koukla se a uviděla, že jich je všehovšudy pět. Ten nejdůležitější z nich, ten který ji vyslýchal, měl dlouhé blond vlasy, které mu vyčuhovaly spod kápě. Za maskou si mohla všimnout.
"Kde to jsem?" zeptala se ho a okatě přehlížela jeho předchozí vývody. Několik Smrtijedů se zasmálo.
"Ty mě nebudeš ignorovat!" zařval a vyslal proti ní nějaké kouzlo. Dívka vykřikla a pozorovala, jak se jí zlomila ruka. Snažila se uklidnit, ale nijak zvlášť jí to nešlo.
"Tak tedy ještě jednou. Pro-koho-pracuješ?" procedil mezi zuby.
"Nikoho nad sebou nemám," řekla s největším klidem, jakého byla schopná. Další kost praskla a dívka sotva zatnula zuby. Cítila, jak horečka naopak ještě sílí a začínala se ji lehce motat hlava. Smrtijed mávnutím hůlky kosti okamžitě napravil, ale bolest zůstala.
"Pro-ko-" nedokončil, protože mu v levém předloktí začala škubat prudká bolest. Okamžitě poklekl a Smrtijedi kolem taky. Vtom se s hlasitým PRÁSK! K nim přemístil samotný Voldemort. Dokud na ni nebyla soustředěná veškerá pozornost (což bylo tak necelých deset vteřin) se rozhlédla po vzdálenějších koutech místnosti. V jednom ze stínů zahlédla svůj plášť a okamžitě ji napadl snad jediný plán úniku. Musela se nějak dostat k plášti, kde na ni v jedné z kapes čekalo přenášedlo. Voldemort se kolem ní už chvíli procházel.
"Jak se jmenuješ?" zeptal se skoro zvědavě a prohlížel si onu neznámou osobu za škraboškou.
"Co?" hekla, protože zapomněla, že ji stále bolí zlomená-nezlomená ruka. Naprosto ji překvapil, zeptat se svého protivníka nejdřív na jméno, jako by snad čekal, že ji přinutí mluvit, když na ni zatlačí přes rodinu a přátele. Přátel neměla zrovna habaděj, navíc většinou je neznala podle jejich skutečného jména, takže jim žádné nebezpečí hrozit nemohlo. A co se týče rodiny, žádnou neměla. Všechny je zlikvidoval, do posledního…
"Tvé jméno," zasyčel.
"Hádej," zkusila zariskovat.
"Imperio," mávl v odpověď svou hůlkou a překvapivě se ani moc nenaštval, nejspíš mu tohle ze začátku říká každý.
Věděla, že imperio není nic příjemného, ale sama to ještě nezažila, teda alespoň doteď. Ale bylo to jiné než si představovala.
... jako prázdná skořápka… tvé jméno… nic není důležité… řekni jméno a pustím tě… no tak, jak se jmenuješ… jedině tvé jméno tě může zachránit…
"S-s…" "Co je komu po tom, jak se jmenuju?!" Zablesklo ji najednou hlavou a kletba se rozplynula.
"Co je ti po tom?!" vyprskla.
"Chci vědět, koho zabiju," ušklíbl se.
"Tak se zeptej třeba támhletoho slizouna," navrhla. Voldemort se otočil na své věrné, kterým okamžitě zamrzl úsměv na rtech. Pak se zase s ošklivým úsměvem na rtech otočil k Sirae. Připravila se na bolest, která se záhy dostavila. Jenom párkrát na ni už Smrtijedi v minulosti použili tuhle kletbu, ale nikdy ji nepřipadala nijak sympatická. Ze začátku pod náporem bolesti vykřikla, ale do konce se už držela jakž takž statečně, pak Voldy sklonil hůlku.
"Vytrvalá potvůrka," řekl si pro sebe.
"Pro koho pracuješ?" zeptal se.
"Pro nikoho," řekla popravdě, ale věděla, že tomu tady nikdo věřit nebude. Taky se nespletla.
"Crucio," "usmál" se na ni Pán Zla. Sirae se pro tentokrát překonala a vyzývavě mlčela bolest nebolest.
"No tak," zkusil to po dobrém, ale mělo to stejný výsledek, jako kdyby ji nabídl, jestli se nechce k němu připojit, dobře, tak zas stejné to nebylo, nevysmála se mu.
"Komu donášíš?" ptal se dál. Další otázka bez odpovědi.
"Crucio!" už se nejspíš naštval. Zpočátku křičela, ale během několika vteřin ji vypověděly službu hlasivky. Dala by cokoli za sladkou náruč bezvědomí, ale za nepřicházela a jí taky brzo došlo proč. Měla v sobě dávku lektvaru vědomí. Jeho hlavní účel teď Sirae přepadal jako neblahý následek. Poklesla v řetězech bez kapičky sil. Jako hadrová panenka… Voldemort mávnutím hůlky řetězy odstranil a ona se natáhla na zemi. Pokusil as vstát, ale záhy ji zpět k zemi srazilo další crucio. Přitiskla se tváři k zemi, byla tak krásně studená. Vychutnávala si ten okamžik, i když věděla, že nebude dlouhý. Napadlo ji, že by se mohla proměnit, ale na to by potřebovala hůlku. Slíbila si, že jakmile (ehm ,tedy, jestli) se dostane na hrad příští studium zaměří na čarování bez hůlky. Věděla sice, že je to neskutečně vzácné, ale za to nehody, kdy se ocitala bez hůlky byly stále častější. Prostě se to musela naučit. Vzpomínala, že v knihovně zahlédla knížku o kouzlení bez hůlky…
Najednou ucítila, jak se ji země vzdaluje. Voldemort ji ladným mávnutím hůlky nechal levitovat. Chvilku si s ní hrál na Petra Pana… Když pak na několika místech na stěnách vlivem dívčiných nárazů, opadávala omítka, nechal ji klesnout (spíš spadnout).
Pomalu se plazila ke svému plášti. Potřebovala se dostat k přenášedlu, dostat se pryč. Kdyby měla u sebe hůlku, přivolala by jej. Kdyby byla pumou, utekla by. Hůlku neměla, proměnit se nemohla, tak se plazila…
"Tobě je snad zima?" zasmál se Voldemort, ale nikomu jinému se zasmát nedovolil.
"Myslel jsem, že ses už zahřála," zřejmě se svými uštěpačnými poznámkami bavil. Jenže Sirae nesnášela, když si někdo dělal legraci na její účet. Bohužel se nechala vždycky snadno vyprovokovat, ale nikdy ji to nevadilo.
Zastavila se. Přesunula váhu na pravou nohu, protože si všimla, že levý kotník si nejspíš vyvrtla (někdy mezi 5 až 10 úderem o strop). Voldemort to sledoval s úžasem u něj tolik neobvyklým, ovšem na sobě nedal nic znát. Dala ruce volně podél těla a sklonila hlavu. I když na něj neviděla, věděla moc dobře, že se k ní blíží. Cítila se podivně lehce. Podívala se na zem, jestli zase nelevituje, ale ne. Všechno bylo, jak se zdá, v pořádku, jenom tam bylo trochu světleji. Cítila se, jako by ji přibývalo sil, ne rychle, ne moc, ale dost na to, aby zase začala přemýšlet optimisticky a rozhodně racionálně. Znáte ty chvilky, kdy si myslíte, že můžete cokoli, jestli si to dost přejete? Tuhle chvilku právě prožívala ona. Původně chtěla, aby Voldemort chcípl i se všemi svými přívrženci, ale uvědomovala si (ach ta racionálnost), že to by určitě nebylo tak lehké. Potom se její myšlenky ubraly původním směrem a to, jak se odtud dostat. Upřela všechny síly (tak nějak si to později vysvětlovala) na tuhle představu a v mysli si stále odříkávala: Accio plášť.
Smrtijedi to sledovali se zatajeným dechem. I oni věděli, že se děje něco nezvyklého. To, co z jejího pohledu vypadalo jako trochu více světla, z jejich pohledu vypadalo jako plamenná (oranžová) aura, která se kolem ní objevila. Všichni v místnosti včetně Voldemort i jí samotné se divili, když ji po chvilce do ruky vlétl plášť. Voldemort se ve zlomku vteřiny vzpamatoval, když si uvědomil, co se to vlastně děje.
"Petrifiko!" křikl. Dívka to vetovala nonverbálním Protego, ani si neuvědomila, že hůlku v ruce nemá, ale zbytková aura ji "poslechla" a vytvořila dostatečně silný štít. Ruka ji instinktivně vklouzla do kapsy a dotkla se přenášedla, při tom myslela na Prasinky. Než Voldemort stihl mrknout, byla pryč. Nechtějte ani vědět, kolik z těch Smrtijedů přežilo, ale nedělejte si zas takové iluze, že by ten blonďatý - doufám, že víte, kdo to je - byl mrtvý.
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 happy happy | Web | 15. february 2007 at 17:44 | React

Jej, to bylo suprovní... Musím říct, že se mi tahle kapitola hodně pááááčila... :o) *tlesk, tlesk*

2 nomi nomi | Web | 15. february 2007 at 18:43 | React

aaaaaaaaaanoo ,......aaaaaaaaaaano......aaaaaaaaaaaano,...mne sa tak velmi paci ze tu tak pekne rychlo pribudaju kapitolky.......keby si len vedela ako si mi zlepsila naladu...:):)::):):):):):):):):)    si mi zachranila zvysok dnesneho nieprilispodareneho dna....a za to ti veeeeeeeelmi dakujem...:)

3 FARAH FARAH | Email | Web | 18. february 2007 at 3:57 | React

Awoooj TM!!! Kučni sa na môj blog. Už je tam nová kapitolka !!!!!

Tak sa tam niekedy zastav. Budem rada :DD

4 Necrotic Freak Necrotic Freak | 27. august 2007 at 18:26 | React

mne se stala taková čudesná věc.... začela jsem číst, ale bylo už neskoro v noci a já jsemnespala už 40hodin.... já jsem normalne usnula O_o .... ale to je o iném.........

Hodnocení: je to pěkný příběh, nechtela bys být spisovatelkou? šlo by ti to :)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.