4. - Sen

19. february 2007 at 20:17 | TheMajestic |  D.A.S. 3: Black Puma
Sirae se vrátí v pořádku do Bradavic. Je neskutečně unavená, ale ve spánku si ani neodpočine, protože se ji zdá až příliš živý sen... o mrtvém. Prosím pište mi komentáře a ať se vám to líbí...

Chvíli ležela bez hnutí blízko Zapovězeného lesa. Nechtíc se přenesla o trošku dál, ale nijak jí to nevadilo. Měla sto chutí se přenést rovnou do ložnice, ale nemohla mít jistotu, jestli některá z jejich spolubydlících ještě náhodou není vzhůru. Tentokrát se soustředila mnohem víc a přenesla se do tajné chodby pod Medovým rájem. Stejně tušila, že bude brána Bradavic na noc zavřená a taky nemínila cestou potkat Filche, když se mohla klidně dostat do hradu pohodlně kousek od portrétu buclaté dámy.
Pomalu se blížila tajnou chodbou do hradu. Připadala si unavená jako už dlouho ne. Najedno zaslechla na skluzavce nějaké zvuky a jen tak tak uskočila stranou, když se před ní na zemi rozplácli dva její spolužáci. Harry Potter a Ron Weasley. Samozřejmě, že Harryho znala, kdo by taky neznal chlapce, který přežil, navíc v místech, kde se pohybovala bylo o něm slyšet velmi často, zvláště poslední dobou.
"Kam zdrháte? zeptala se. Oba dva byli v okamžiku na nohou a mířili na ni hůlkami. Harry zašeptal Lumos a posvítil ji do tváře. Nebylo mu to ale nic platné, protože měla masku a ještě si ji nehodlala sundávat, ještě nebyla na hradě, v bezpečí…
"Kdo jsi?" vyštěkl.
"Ale dej pokoj. Nepoznáš alespoň můj hlasme zeptala se. Harrymu moc přemýšlení po ránu nešlo, a tak to za něj vyřešil tentokrát Ron, který ji poznal.
"Sirae?" zeptal se opatrně.
"Bingo," prohlásila poněkud ponuře, protože na podobné hlouposti neměla náladu. Svoje přání teď omezovala na pomstu.
"A kam jdeš ty?" zeptal se Harry na oplátku.
"Do postele, jsem unavená," odpověděla popravdě.
"Aha…"
"Kam teda míříte?" ušklíbla se.
"My… víš, ono je to…"
"Je mi to jasný. Já neviděla vás a vy mě," prohlásila, "jsem totiž na ošetřovně," dodala významně. Všichni tři se zasmáli.
"Aha, tak to se brzy uzdrav." Rozloučili se s úsměvem.
Tiše vešla do ložnice a vplížila se do koupelny. Zamkla se tam. Rychle ze sebe smyla krev a opatřila si rány. Některé si žádaly klid a ona sama odpočinek.
Vyprala si věci z nejhrubší špíny a krve a pak je kouzlem usušila. Vlezla se tiše do postele. Zatáhla nebesa. Z kufru si vytáhla svíčku a hůlkou ji zapálila. Některé rány totiž potřebovaly nějaké masti, které si před sebou urovnala na posteli. Když to všechno zase schovala, řekla si, že si bude muset v blízké době zčásti dodělat nějaké lektvary a zčásti něco málo dokoupit. Taky bude potřebovat něco proti infekci, protože rána od upíra na sebe poslední dobou zcela zřetelně upozorňovala tupou bolestí v rameni a jemným pulsováním…
O několik minut později si všechno schovala, sfoukla svíčku a šla spát.
Šel potemnělou chodbou, dlouhý starodávný plášť za ním vlál. Jeho háv měl barvu půlnoční modře a když se zavlnil, v odlescích světla byly vidět náznaky i zelené barvy. Měl dlouhé mléčně bílé vlasy. Ať chtěla nebo ne, musela ho sledovat, stejně tušila, že kdyby chtěla zabočit někam jinam, než chtěl, nešlo by to. Mířil si to dlouhými kroky na nějaké místo, které ji bylo zatím skryto.
Rozhlížela se kolem. Co to bylo za hrad? Stěny vypadaly staře, byly z nahrubo tesaných kamenných bloků. Připadal ji divně povědomý, ale byla si jistá, že tady ještě nebyla. Pokračovala dál za ním, když vtom poznala to místo, kde je.
Zírala na oblohu nad hlavou. Nebe bylo temné jako v noci. Nebyly vidět ani hvězdy ani měsíc, bylo zataženo. Nějak tušila, že venku je zima. Až ji z toho zamrazilo, když to tady poznala. Byli v Bradavicích, konkrétně ve Velké síni.
Na zdech viselo pramálo obrazů. Ale všechny, co tam byly, visely dodnes na stejném místě. Najednou se ozval skřípot dubových lavic a ona upřela zrak na lidi v síni. Bylo tam asi třicet lidí. Všichni seděli (teď zrovna stáli) u čtyř stolů, které značily koleje. Měli na sobě stejné černé hábity, jaké zůstaly i dodnes školní uniformou Bradavic. Muž pokračoval až ke k profesorskému stolu, kde už na něj čekali jeho přátele.
Sirae si s úlekem uvědomila, že se dívá na zakladatele Bradavic. Všechny je znala z portrétů z Síně slávy. Úplně nalevo seděl Godrik Nebelvír, po jeho levici Rowena z Havraspáru, dále Helga z Mrzimoru. Uvědomila si, kdo je ten, kterého sledovala. Salazar Zmijozel.
Sedl si na své místo u stolu a studenti se usadili. Potom se dali do jídla.
Netrvalo to nijak dlouho. Godrik Nebelvír pak vstal a oznámil studentům, že mají dvě hodiny volno, potom se zase sejdou ve Velké síni a oni si je odvedou na vyučování.
Zmijozel vstal a odebral se do svých soukromých komnat. Zarazil se u zrcadla. Pohlédl do něj, ale nikoho kromě sebe neviděl. Přesto cítil ještě něčí přítomnost.
"Kdo jsi?" zeptal se svého obrazu. V Sirae zatrnulo. Ptá se jí, nebo ne? Ale to je přece hloupost, přece o ní nemůže vědět, když už je přes tisíc let mrtvý!
"Není to hloupost," ujistil ji Zmijozel.
"Copak je možné, aby mě slyšel?" pomyslela si.
"Je to možné. Kdo jsi?" zeptal se už podruhé, ale zdálo se, že není zvyklý opakovat to, co už jednou řekl.
"Jmenuji se Sirae," pomyslela si dívka, protože z něj dostala upřímný strach. Když ji může slyšet, kdo ví, čeho je ještě schopný?
"Co tady děláš?"
"Nevím. Byla jsem unavená, šla jsem spát… a najednou jsem tady," odpověděla rychle.
"Zvláštní, opravdu zvláštní," zadumal se mág. Sirae jeho tónem neskutečně připomněl Voldemorta, stejně nadnesený až arogantní…
"Kdo je to Voldemort?" zeptal se najednou.
"Cože? Jak-"
"Zaslechl jsem to jméno… v tvých myšlenkách, předpokládám," zamyslel se najednou, protože nevědě jak to, že tam dívka vlastně je a že ji slyší.
"Aha, je to jeden černokněžník z mé doby," odpověděla. Potom se dala do vyprávění o Voldemortovi, protože si to Zmijozel žádal. Vykládala mu vše, co o něm věděla. Musela docela zapřemýšlet, protože jí většinou stačilo, že ještě stále žije a to ji neskutečně vadilo.
Zdálo se, že se Zmijozelovi její vyprávění líbí. Když mu osvětlila i tu Voldemortovu stránku, že je to jeden z jeho rodu, připadalo jí, že ho to docela potěšilo. Nakonec si vyžádal vyprávění o ní a jejím životě. Sice nechtěla ale nakonec ji nějak přesvědčil. Nevěděla jak, ale během chvilky mu, aniž by vůbec chtěla, prozradila všechno o ní a její rodině. O jejích nočních lovech a vůbec o všem, co dělá. Skončila vyprávět. Připadala si podivně vyždímaná. Jako by na ni použil nějaké kouzlo, ale jak by to mohl udělat?
"Jelikož jsi v mé hlavě, sdílíme jednu mysl. Ovládl jsem tvé myšlení hlasem, stejně jak bych to udělal i normálnímu člověku," prozradil ji okamžitě vychloubavým tónem.
"Takže ty stojíš proti němu," shrnul to.
"Každopádně," prohlásila.
"Cože?" zeptal se udiveně.
"Eh… jistě. V každém případě," opravila se Sirae, když si uvědomila, že takové slovo určitě v téhle době ještě neexistuje.
"Co kdybych ti v tom zabránil?" zeptal se najednou.
"Budu s ním bojovat, dokud budu moci a i potom," řekla pevně.
"To jsou silná slova," uznal.
"Myslím to vážně."
"Obětovala bys tomu i život?" zeptal se po chvilce, ale Sirae se nemusela dlouho rozmýšlet.
"S radostí, pokud by se mnou zemřel i on. Pokud bych alespoň zčásti přispěla k jeho pádu, budu umírat klidně."
"Ty máš ale odvahu. Do jaké koleje ses dostala?" zeptal se zcela nečekaně. Kdyby tam Sirae byla ve skutečnosti, nejspíš by vykulila oči.
"Do Nebelvír."
"Ano, ano, statečnost. Milý Godrik je vždycky takový. Nikdy si neuvědomí, že jeho boj je někdy zbytečný, že nemusí vždycky zvítězit. Jsi stejná?"
"Mým cílem není zvítězit. Sice si věřím, ale nejsem natolik domýšlivá, abych si mohla byť jenom pomyslet, že bych svět Voldemorta zabavila sama. Stačí mi, když k tomu trochu dopomůžu."
"Taková pomstychtivost, ctižádost, vytrvalost… Divím se, že ses nedostala do mé koleje…"
"Myslím, že bych tam nezapadla…"
"A nebyl alespoň někdo ze tvé rodiny v mé koleji? Cítím v tobě (v sobě:D) nějaké emoce, které tam rozhodně patří…"
Sirae už chtěla něco namítnou, když vtom ji to něco překazilo, netušila, co se děje. Všude kolem se tvořila mlha. Začaly ji pálit oči, tak je pevně sevřela. Cítila se, jako by vpadla do nějakého větrného víru, jako by ji to chtělo roztrhat… Ani si to neuvědomila a začala křičet.
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 Essylt Essylt | Email | 20. february 2007 at 16:52 | React

Perfektní :D..Jako fakt moc pěkné,líbí se mi tvoje psaní..Je to zajímavé a těšim se další kapču tak šup šup ;)

2 Swee Swee | Web | 20. february 2007 at 17:32 | React

mno musim uznat ze tvůj styl psaní se mi dost zamlouvá.......i nádady máš skvělí.....takže jen tak dál at mám co číst.:-D

3 Swee Swee | Web | 21. february 2007 at 17:42 | React

jo dikes za tu stranku.....skvela....s dovolenim tam dam jeji odkaz pac to cely vypisovat nema moc smysl...

4 nomi nomi | Web | 26. february 2007 at 17:26 | React

wow....tak to uz hej hovorit so Slizolinom...hmm....velmi ma zaujima ako to bude pokracovat dalej...):):):):):):):):):)

5 katka katka | 18. march 2007 at 14:19 | React

to je hustýýýýýýýýýýýý co třeba další????

6 Sc8erGirl Sc8erGirl | 28. march 2007 at 23:36 | React

krááásný....sem se do toho zažrala a docela mě mrzí, že to nepokračuje, tak doufam, že brzo bude..;-)

7 jana jana | Email | Web | 21. april 2007 at 17:31 | React

je to boží, vážně...pls pokráčko!!! jinak umřu...:-)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.