2. - Účinky a následky lektvaru vědomí

8. february 2007 at 20:14 | TheMajestic |  D.A.S. 3: Black Puma
Milí zlatí, maraton začíná... Dnes jsem stihla jednu kapitolu k povídce, u které se už dlouhou dobu projevovala akorát neaktivita, takže si jei užijte... Mladá lovkyně ve škole...

Před koncem roku je čekalo spousta zkoušek, například přemísťování. Toho se ale nijak obávat nemusela, protože jí bude sedmnáct až v sedmém ročníku někdy kolem pololetí. Ono už byl samo o sobě zázrak, že ji Brumbál přijal v deseti do školy. Ještě teď si pamatovala jejich pohovor. Nechtěl, ale dívka ho už tehdy dokázala přemluvit, vlastně na něj spíš upřela tak prosebný pohled jako dokážou kočky a je vám jedno, jestli vám před chvíli zničily novou pohovku nebo ne. Tehdy se přesvědčila, že na něj nezaberou žádné řeči ani výmluvy. Nejspíš by odmítl ji přijat, ale zkuste odmítnout někomu s tak smutným pohledem.
Až jí alespoň zčásti zaschla krev na ruce, omyla si suché pramínky krve a ránu si obvázala vyčarovaným obvazem. Proplížila se do pokoje. Potrhané věci si hodila do kufru a zalezla do postele. Okamžitě usnula. Mohlo být tak kolem dvou, tří ráno, když usnula. Zdál se ji nějaký divný sen, ale ani ji tak nevadil, jelikož si na ně už zvykla. Obvykle se ji zdály nějaké útržky, nebo situace, ve kterých se objevovala zpravidla jedna osoba. Zpočátku to byl nějaký tmavovlasý kluk, ale všimla si, že je stále starší a starší. Nechápala sice, co ty sny znamenají, ale nevadily ji. Vídávala, jak ten kluk provádí magii, o které se ji nikdy ani nesnilo. Ze začátku si myslela, že to musí být opravdu velký kouzelník, ale později ji došlo, o kom se jí to vlastně zdá. Byl to samotný Pán Zla, útržky z jeho kletbami prohnilého života. Občas se stalo, že ji sen vtáhl, nebo že cítila podobné emoce jako on (to poznala podle výrazu v jeho tváři). Tak či tak, když se probrala, cítila se alespoň trochu odpočinutá. Pravda, nebylo to sice nic moc, ale co mohla čekat, když pořád takhle "ponocuje". Hned po probuzení do sebe nalila lektvar proti únavě. Poslední dobou, co Smrtijedi začali řádit a moc Pána Zla vzrostla, se na té břečce stala závislá. Chutnala sice odporně, ale pomáhala, tak si nestěžovala.
Hned první hodinu měli přeměňování s ředitelkou její koleje. Nemohla se soustředit. Už se těšila na lektvary, které ji ještě nikdy nezklamaly. Snape byl sice poslední dobou mimo, všichni si vyprávěli, co se stalo před nedávnem, ale ona tady nebyla, protože se jako každou noc vydala ven. Samozřejmě ale venku zaslechla o "lovu na Pottříčka". Prý se k tomu zapletla nějaká mladá Smrtijedka, do které byl Snape zakoukaný. Když se vrátila, už bylo všude ticho, ale téměř nikdo nespal. Musela dokonce použít chameleoní zaklínadlo, aby vůbec proklouzla do koupelny bez povšimnutí. Potom mohla jít spát, až holky usnuly. Sedla si jako obvykle do první lavice a položila hlavu na složené ruce. Zvon oznámil hodinu. Okamžitě zvedla hlavu. Všichni s napětím čekali, až přijde Snape. Dorazil. Rozlétly se dveře a když při zavírání bouchly do rámu, zdi se otřásly a z jedné ze stěn spadl slušný kus omítky.
Mávl hůlkou směrem k tabuli. Ta se roztřásla, ale nakonec nevybouchla, jak se všichni domnívali(předběžně se připravení krýt), ale ukázala postup k lektvaru. Sedl si za stůl. Opřel hlavu do dlaní. Třída byla zticha. Nedráždit.
Všichni se tiše dali do přípravy lektvaru. Koukla se na tabuli.
"Lektvar obezřetnosti?" podivila se, protože ten postup okamžitě poznala. Sice ho ještě nikdy nedělala, ale narazila na něj, když listovala jednou knížkou.
"To si snad dělá srandu, ale bude chlapeček koukat," rozhodla se najednou, že ho překvapí. Lektvar bylo téměř nemožné zvládnout připravit během jediné dvouhodinovky, tak začala neuvěřitelným tempem zpracovávat přísady potřebné k přípravě.
Měla ráda lektvary. Sice v prvním ročníku málem nerozeznala přísadu od podsady, ale tehdy se rozhodla, že se to naučí. Jakmile přišla těm hloupým bylinkám na kloub, začaly ji i lektvary bavit, což tehdy považovala za nemožné. Jakkoli ale zbožňovala lektvary, nejvíc ze všeho ji fascinovala černá magie.
Snažila se jak jen mohla. Přesto cítila slabost v pravé ruce, které by si nejspíš ani nevšimla, kdyby ne ta tupá pulzující bolest v rameni pod obvazem. Jenom zadoufala, že se ji tam nedostala žádná infekce.
Snape po chvíli začal mimovolně vnímat jistý zatím ještě blíže neurčený rychlý tichý a zcela pravidelný zvuk. Zvedl oči. Před ním seděla ta holka z Nebelvíru a v plném soustředění krájela přísady. Udivila ho ta rychlost, přesnost, jako by ho znala, jako by ho už připravovala...
"Jako kdyby tušila, že to nestihnou," řekl si v duchu.
Stále ji pozoroval, už několikrát to vypadalo, že ji nůž zajede do prstu, ale vždy ho na milimetr minul. Zamrazilo ho jenom při samém tom pomyšlení, že se zraní. Pohlédl jí do tváře a všiml si, že má vlhké čelo. I dívka si během druhé části dvouhodinovky všimla, že je něco v nepořádku a potvrdila si svou teorii, že se do rány dostala infekce.
Nijak zvlášť se ale na toto téma nezaměřovala, teď na to nebyla ta vhodná chvíle. Co kdyby se ji někdo začal vyptávat a poslal ji na ošetřovnu, kdyby se objevila ta zranění, jak by to asi vysvětlila. Pochybovala, že by ji teď nějak pomohl její prosebný výraz, kdyby to musela vysvětlovat Brumbálovi a kdyby lhala, poznal by to.
Opatrně si nachystala pár bylin na okraj pracovního stolu. Ještě je letmo prohlédla, jestli nic nechybí. Potom smetla první hromádku do kotlíku, počítala... Jedna, dvě, tři, teď... Smetla do kotlíku další hromádku bylinek. Zamíchala třikrát ve směru hodinových ručiček, počítala deset vteřin, potom dvakrát v protisměru, čtyři vteřiny, jednou ve směru...
Lektvar pomalu měnil barvu. Vzala pak malou lahvičku do pravé ruky a odpočítávala půl minuty. Najednou se ji ruka začala nekontrolovatelně třást. Snape ji celou dobu pozoroval a teď strnul, co to mělo znamenat? Dívka si rychle lahvičku přehodila do druhé ruky a počítala dál. Měla ale v očích takové divné odlesky. Cítila, že má pořádnou horečku. Lehkým mávnutím hůlky uhasila oheň a dalším zaklínadlem zchladila obsah kotlíku, aby ho mohla přelít do skleněné nádobky. Opatrně lektvar přelila a zakorkovala. Položila ji na stůl. Stihla to akorát včas, protože sotva se začala chystat, že uklidí nepořádek na pracovním stole, zazvonil zvon na konec hodiny.
Snape ji dlouhou dobu pozoroval, nakonec se ale vzpamatoval a odvrátil zrak. Přesto si nemohl nevšimnout, jak byla pobledlá. Zvedl se od pracovního stolu a oznámil třídě, ať odevzdají podepsané lahvičky s lektvarem na jeho katedru. Jakmile se ke třídě obrátil zády, což obvykle znamenalo konec hodiny, dívka popadla své věci a vypadla z učebny.
Otočil se, ale bylo už pozdě. Ve třídě zbývalo už jen několik žáků a ona tam už samozřejmě nebyla. Potřeboval si s ní promluvit. Vyšel na chodbu a odchytil prvního studenta, který měl natolik rozumu, aby mohl pochopit, co po něm chce.
"Zavolej mi Sirae Caranseovou," zasyčel. Student kývl a v hnal se velkou rychlostí (téměř by se to dalo počítat na machy) do Velké síně, protože byl oběd a kde jinde by mohla být... Snapea nezajímalo, kde ji najde, hlavně ať je ve tři odpoledne u něj.
Asi patnáct minut na to si to Sirae mířila ke kabinetu profesora lektvarů. Rukávem hábitu si utřela zpocené čelo. Ještě si nestihla zajít do pokoje pro lektvar, který by jí pomohl, jeden z její speciální sbírky... Stále měla horečku a bylo ji docela špatně, ale není se co divit. Zhluboka se nadechla, párkrát zamrkala, aby zmizely mžitky, které se objevily, a zaklepala.
"Dále," ozvalo se zevnitř a ona vstoupila. Profesor stál čelem ke krbu. Otřela se rukou o rám dveří a lehce přitom sykla a trochu se zapotácela, doufala jen, že si toho nevšiml. Omyl.
"Co je vám?" zeptal se.
"Nic," hlesla.
"Nelžete."
"Já... vlastně nevím," řekla tedy, byla to vlastně pravda, nevěděla, co jí je, i když to tušila. Snape se otočil. Koukl na ni. Jediný pohled mu stačil na to, aby si všiml, jak na tom je a sice bídně.
"Sedněte si," nabídl ji židli. Sirae přijala nabízenou židli s větší radosti, než ukázala navrch. Spíš, než si sednout, svezla se po opěradle. Nechápala, jak ji mohla taková prkotina za necelých dvanáct hodin složit.
"Snad tomu hajzlovi něco nebylo..." zadoufala. Snape se k ní přiblížil, věděl, že má horečku, stačil jediný pohled.
"Připravím vám něco proti horečce," oznámil ji. Nechápala, proč ji normálně nepošle na ošetřovnu. Náhle si ale něco uvědomila.
"Já děkuji, ale to nejde," řekla tiše, ale dost hlasitě na to, aby to slyšel.
"Co si teď mám ksakru vymyslet? Přece mu nemůžu říct, že beru lektvar vědomí, lektvar, se kterým se používání ostatním lektvaru na určité bázi zcela vylučuje, lektvar, abych vůbec dokázala otevřít oči, pohybovat se, myslet či dokonce se soustředit. Ne to nejde," zavrhla to okamžitě.
"A proč to?" v hlase mu zahrálo neskrývané překvapení.
"Jsem na lektvary toho typu alergická," přišla nakonec s přijatelnou malou lží.
"Proč tedy nejdete na ošetřovnu?"
"Už jsem tam byla, madam Pompfreyová mi taky nabízela lektvar na horečku, ale je jenom jeden typ a bohužel obsahuje látky, na které mám zvýšenou citlivost," další lež, jenom zadoufala, že někoho nenapadne si její tvrzení ověřit.
"V tom případě s běžte lehnout."
"Vždyť už zbývá poslední hodina?ů řekla poněkud přidušeně. Snape pozdvihl obočí a na tváři se mu na vteřinu mihl udivený výraz. Tak tohle se ještě ani jemu nestalo za celou patnáctiletou praxi, student chce jít do školy, nejspíš bude opravdu nemocná.
"Já vás ale nechci mít na svědomí," prohlásil.
"To nebudete, já to zvládnu," řekla a pomalu vstala. Nijak ji nebránil, protože tušil, co bude následovat. Oproti jeho předpokladům se Sirae zvedla a šla ke dveřím. Chtěla užuž chytit kliku, když vtom se ji ruka opět roztřásla.
"Kruci, jenom ne lektvary," řekla a klesla k zemi. Snapeovi svou tvrdohlavostí a neústupností někoho připomínala. Ve zlomku sekundy se k ní vrhl. Proč ale nechce žádné lektvary?
Zvedl ji, chtěl ji zanést na ošetřovnu, ale tam stejně by ji tam nepomohli, když už tam jednou byla. Nechal ji tedy u sebe. Jediné, co mohl udělat, když jí nesměl dát lektvar, o co žádala, bylo dávat ji na čelo studené obklady. Během pěti minut se probrala. Snape se nad ní skláněl. Pomalu otevřela oči. Snape ji vyměnil obklad. Chtěla se posadit na pohovce, na kterou ji uložil, ale Snape ji přitlačil zpět. Poslechla.
"Co se vám tedy stalo? Proč nechcete lektvar, když máte silnou horečku?" Už pomalu tušil, že ta alergie byla jenom výmluva. Tohle nemohla být jenom horečka. Přece se nemohla takhle skácet jenom kvůli horečce. Sirae zavrtěla hlavou. Měla si něco vymyslet?
"Co vás trápí?" zeptal se až nadpodiv mile.
"Já..." Nebo žeby pravdu? Ne!
"A nelžete," dodal Snape, nejspíš věděl, na co myslí.
"Já... beru pravidelně nějaký lektvar a nesmím to kombinovat," řekla nakonec. Snape zpozorněl.
"A jaký? No tak, možná vám pomohu."
"Lektvar vědomí," pípla. Snapeovi spadla čelist.
"Ale... on je strašně drahý! Jak dlouho... jak často ho berete?" zeptal se.
Už se nadechovala, ale nestihla odpovědět, protože zase upadla do horečnatého polobezvědomí. Snape se konečně rozhoupal, na tohle už bude potřebovat radu. Vzal dívku do náruče a nesl ji na ošetřovnu. Cestou potkal několik prvňáků, kteří, jak ho viděli, hned se mu dekovali z cesty. Navíc jim vstaly vlasy na zátylku, když uviděli dívku v bezvědomí, co ji asi provedl? Snape se pro sebe jenom ušklíbl, zase je bude moci strašit...
Nohou si otevřel dveře na ošetřovnu. Naproti mu vyběhla madam Pompfreyová. Na nic se neptala. Zavedla ho k jedné volné posteli, kde dívku položil. Chystala se ke standardnímu postupu, tj. srazit horečku lektvarem, ale Snape ji zarazil.
"Říkala, že nesmí brát lektvary, protože pravidelně užívá nějaký, který se nesmí kombinovat," řekl.
"Tak mi řekněte, co mám teda dělat?"
"To kdybych věděl," pokrčil rameny, potom se vytratil na svou hodinu.
Madam Pompfreyová ani nezačala zkoumat, co dívce je, když ta se najednou probrala.
"Kde to jsem?" zeptala se.
"Na ošetřovně. Co je vám? Jak se cítíte?"
"Už je mi poměrně líp. Pravděpodobně jsem se nachladila," řekla a popotáhla, aby to vypadalo důvěryhodněji.
"A kdy?" zeptala se ošetřovatelka nedůvěřivě.
"Když byl pod školou ten útok Smrtijedů, byla jsem s holkami na věži, jedině tehdy," vymyslela si na místě, ale přesvědčila ji.
"Dobře, pokud nemůžete používat lektvary, zůstanete zde přes noc a pak si půjdete ještě na den lehnout na pokoj," řekla a odešla.
Sirae si s povzdechem lehla. Nebylo ji dvakrát do zpěvu, ale věděla, že se do rána musí vrátit na kolej, protože potřebovala svůj lektvar. Rozhodla se, že jestli nenastane nějaká rapidní změna, dá si dnes večer volno.
Mohlo být kolem šesti večer, když Sirae přišla soví poštou informace. Okamžitě vstala, trochu se jí zamotalo v hlavě, ale okatě to ignorovala. Tiše se vydala z ošetřovny a vydala se na pokoj. Tam si ještě na chvíli lehla.
Asi v osm vyrazila. V tajné chodbě pod Medovým rájem si nasadila škrabošku a opatřila ji kouzlem jako každou noc, co vyrážela ven. Přetáhla si kápi přes hlavu a vyplížila se ven. Ani nevyšla z obchodu, aby ji někdo neviděl mizet a použila volné přenášedlo. Dostala se do Londýna, kde zalezla do jedné putyky, kde se měla s někým setkat.
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 nomi nomi | Web | 9. february 2007 at 17:14 | React

mno a mam za sebou aj dalsiu poviedku....musim uznat ze to zacalo velmi zaujimavo....takze len cakam na pokracovanie..:):):):):):):):):):)

2 kaikatra kaikatra | 11. february 2007 at 17:17 | React

Zacina to dobre, tak pokracuj...

Uz se tesim...

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.