5. - Usmíření 1. část

5. february 2007 at 10:57 | Dia |  Taková hloupost jako láska
Lily se začala tiše a ledově smát. Billie na ni koukala s otevřenou pusou.

"Co-"
"To ti trvalo tři týdny, aby sis vymyslela takovou ubohou výmluvu?"
"A-"
"Zase ty!" ozvalo se z druhé strany společenky. Billie sebou trhla a zmateně se otočila.

Na schodech do chlapeckých ložnic stál poslední člen toho potrhlého čtyřlístku, kterého ještě nesnášela, arogantní černovlasý kluk, Sirius Black. Byl strašně domýšlivý, většinu času trávila tím, že jím opovrhovala. Vždycky ji svým chováním dokázal vytočit. Nosil hlavu zpříma a nedokázal přiznat vlastní chybu, on byl Black, on měl vždycky pravdu. Nedokázala si představit, že by se snad mohl někdy i zachovat mile a nesobecky. Kdyby to byla jakákoli jiná situace, od srdce by se zasmála samotné té představě.

Ovšem nejhorší z toho všeho bylo, že byl opravdu hezky a Billie, jako snad každé jiné holce na škole, se strašně líbil. Občas se vztekala, že s tím nemůže nic udělat. Když procházel kolem, prostě se musela otočit. Naštěstí ale, jakmile promluvil, i jedno slovo ji dokázalo patřičně zchladit a připomenout, co je vlastně zač a proč ho nesnáší.

Do přítomnosti ji vrátil ledový závan. To už byl Sirius na dva kroky od ní.

"Jak si dovoluješ na ni jenom mluvit?" zasyčel.
"A-"
"Jak můžeš vůbec žít s vědomím, co všechno jsi napáchala?" utrhl se na ni. Billie na něj vyděšeně zamrkala. "Nejsi nic. Jsi jenom malá štěnice kterou někdo zapomenul rozmáčknout. Jsi ubohá, takhle zničit dva životy!"

Billie se před očima objevily mžitky. Když jí Lily nadávala, dokázala to snést. Ale tohle na ni bylo přespříliš. Zapotácela se. Ta slova do ní udeřila stejnou silou jako by dostala pohlavek. Do očí se jí nahrnuly slzy. Nevěděla, co má dělat. Plakat? Křičet? Ruka jí vyrazila sama. Vrazila Siriusovi facku. Koukala mu do očí. Netušila, jestli čeká, jak na to on zareaguje, nebo co, prostě stála na místě a zírala na něj.

Díval se na ni překvapeně. Tohle by do ní nikdo neřekl. Vždycky to byla taková tichá povaha. Pravda, často se s ní pouštěli do hádek, hlavně on s Jamesem. Bylo to jiné, než kdyby se hádali třeba se zmijozelskými. Občas je jenom fascinovaly její argumenty. Ale co si tak všimli, když se s ní nehádali, byla to taková neviditelná osůbka, jenom stín, který občas spatřili vedle Lily, nic víc.

Sirius najednou odtrhl pohled, jakoby se něčeho v jejích očích lekl. Billie se v tom momentě rozběhla k průlezu ze společenky. Tentokráte se ani nesnažila potlačit slzy. Běžela tak rychle, jako by se za ní hnali všichni čerti. Nikoho za sebou neměla. Nikde nikdo nebyl. Jak běžela, všimla si, jak za rohem mizí konečky dlouhých dredů toho divného kluka, jinak nic. Byla tam sama. Jenom ona a její stín. Snažila se utéct té slabosti postavit se jim, všemu strachu, všemu ubližování, pomluvám. Vše, co ji Lily i Sirius řekli, každé jedno slovo jí pořád znělo v hlavě stejně hlasitě, jako by byli hned za ní a křičeli, stejně živé…

Vyběhla z hradu jednou boční brankou. Oči zalité slzami. Na cestu neviděla, stejně byla tma. Zakopla o první kámen, který ležel v trávě. Vstala. Zase upadla. Už ani neměla sílu znovu vstát. Jen tak ležela. Po chvilce se převrátila na záda. Koukala na oblohu, pozorovala hvězdy… a plakala.

Ani si to neuvědomila a nebe začalo na východě blednout. Otočila hlavu na stranu a bezhlase pozorovala veselý růžový východ slunce. Slzy jí ztékaly po levé tváři. Zadívala se do těch slunečních barev. Nevěděla proč, ale něčím ji to uklidňovalo. Slunce vyšlo, slzy uschly…

Načerpala trochu síly a zvedla se. Šla jako tělo bez duše, krok za krokem… Doplahočila se na známé místo, k známé zídce. Schoulila se do rohu a zavřela oči.

***

Stáli na místě, ani se nehnuli. Zírali na dovírající se portál, kde před chvilkou dívka zmizela.

Lily si sedla do křesla. Zadívala se do ohně. Aniž by si to uvědomila, vložila ruku do úzkého prostoru mezi sedadlem a opěradlem, jak to vždycky dělávala Billie. Překvapeně zamrkala. Vytáhla ruku a držela v ní do kuličky smačkaný kousek papíru.

"Co to máš?" zeptal se Sirius, který ještě stále strnule pozoroval průlez, jakoby na něco čekal, teď se otočil k Lily a uviděl ten papírek.

Lily nezávisle na jeho otázce papír narovnala na kolenu. Okamžitě poznala, co to je. Ten obrázek kreslila Billie… kdysi dávno.

"Jenom nějaký pomačkaný papír," zalhala okamžitě, ani nevěděla proč.

Tehdy měla Billie strašnou depresi. Bylo to v šestém, ne, v pátém ročníku. Přišel jí dopis od mamky, že se bude vdávat, že si bere nějakého rodinného přítele. Sice s nimi už tenkrát nebydlela, ale Billie vždycky doufala, že si to rozmyslí, že se vrátí. Teď ale věděla, že už není naděje. Svatba je definitivní odloučení, když si ho mamka vezme, už nikdy nebudou spolu. Strašně ji to sebralo. Mamka jí dokonce v dopise nabídla, že by mohla žít s nimi. Směšné.

Vzpomínala si, jak ji tehdy utěšovala. Přes všechno její snažení se jí to ale nevedlo. Dala tehdy Billie papír, ať své myšlenky napíše, že jí to pomůže. Ta ale nedokázala nic napsat. Vzala tedy brk a kreslila. Zpočátku to byly jenom čáry. Postupně z toho ale začal vycházet obrázek. Vypadal jako nezdařilá perokresba, hrubé čáry, nejasné výjevy.

Lily teď jakoby mlhavě viděla Billie, jak sedí v křesle vedle ní. Čáry jedna po druhé pomalu začaly dávat smysl. Teď koukala na obrázek, jako by jej viděla poprvé v životě, jako by jí ho Billie teprve teď podala. Přesto už byl víc než dva roky starý.

Cítila se podivně lehce, jako když se nemocný uzdraví.

"Jsi v pořádku?" zeptal se jí Sirius.
"Jo-o," vrátila se do reality. Pocit zmizel a ona pocítila zklamání.

Celý den chodila školou jako ve snu. Moc nereagovala ani na Jamese, který se konečně vrátil z ošetřovny. Celé dny se těšila, až se vrátí. Sice věděla, že ji bude stále otravovat, ale jí tohle všechno neskutečně chybělo. Když ho uviděla, chtěla mu skočit kolem krku, ale pak si uvědomila, že se vlastně nesnáší. Nakonec si vzpomněla, co jí vlastně udělal, přesto se na něj nedokázala zlobit jako na Billie. Ale ani na ni už nebyla úplně naštvaná. Pomalu přecházela z agresivity do fáze opovržení a ignorace.

Přesto ji napadla taková ta pomsta. Měla to už promyšlené a bylo to naprosto jednoduché.

"Lily, no tak pohni," popohnala ji Kate.
"C-co?"
"McGonagallová už bude v učebně, tak ať nepřijdeš pozdě," řekla a zmizela ve třídě. Lily se trochu zmateně rozhlédla, až po chvilce jí to připomněl hrubý přesto zvučný hlas zvonu, který oznamoval hodinu. Rychle vklouzla do třídy.

"Jdete pozdě, slečno Evansová," řekla přísně McGonagallová. Lily sklopila hlavu.
"Omlouvám se, paní profesorko," špitla.
"Strhávám Nebelvíru deset bodů, ať se to už ale neopakuje," upozornila ji ještě profesorka. Lily rychle kývla a sedla si na svoje místo.

Otevřela si učebnici na příslušné stránce a dělala si výpisky. Ke konci hodiny ji určitě prozkouší, jak si kouzlo nacvičila. Nenápadně se rozhlédla po třídě. Sirius nepřítomně koukal z okna. James, který, seděl vedle něj, se na ni zasněně díval. Lily se trochu začervenala, potom ale koukla na Remuse, obvykle na hodinách studoval, až se mu od hlavy kouřilo. Tok jejích myšlenek přerušila profesorka.

"Pane Lupine, otevřete si učebnici a alespoň předstírejte, že se učíte, jako vaši přátelé," řekla.

Remus sklonil hlavu a otevřel si knížku.

"Děkuji, za vaši nepozornost strhávám Nebelvíru pět bodů, příště to už bude víc," ujistila ho ještě, potom se zase věnovala výkladu.

Jakmile se už nedívala, rozhlédl se Remus opět po třídě a potom koukal na pergamen, kde by si jinak byl psal poznámky k učivu. Byl duchem mimo a Lily ho překvapeně sledovala.

"Co se mu stalo? Tohle není on,"zapřemítala dívka.
"Možná se s ním Billie rozešla a je z toho na dně," neodpustil si jízlivý hlásek v její hlavě.
"To ne. To by byl nešťastný a to bych poznala. On vypadá spíš ustaraně."
"Třeba mu chybí," zauvažoval hlásek v hlavě protentokrát naprosto vážně."
"Kdo?"
"No, Billie přece."

Lily si teprve teď uvědomila, že její bývalá kamarádka není ve škole. Zatrnulo v ní. Pamatovala si ten ranní výstup a taky, jak zmizela.

Zazvonil zvon na konec hodiny. Lily se nenápadně zeptala kamarádek, jestli některá z nich Billie neviděla. Začaly se hihňat.

"Co se stalo?"
"Nikdo tu holku od včerejšího výstupu ve společence neviděl. Jako y se do země propadla." Všechny čtyři se stále smály.
"Co se děje? Proč se pořád smějete?"
"Říká se, že…" začaly Lily vyprávět až neskutečné historky, kde všude může Billie být. Lily vykulila oči. Nevidí ji pár hodin a už vzniklo tolik teorii. Ani si neuvědomila, že něco podobného udělala taky.

Na obědě si sedla vedle Remuse. Jenom se nepokojně nimral v jídle a přitom stále koukal někam neurčitě před sebe. Už si byla skoro jistá, že si dělá starosti o tu potvůrku. Sice jí nechyběla, ale bylo jí líto Remuse.

"Dokonce to vypadá, že na něj žádné kouzlo nepoužila, co?" zeptal se zase ten dotěrný hlásek.
"No jo."
"Necítíš se teď trochu trapně, z čeho všeho si ji obvinila?"
"Možná trochu… Co je ti vlastně po tom?" utrhla se na něj, což se projevilo jen tak, že lehce nakrčila obočí.
"Docela dost. Musím s tebou pořád být, žít s tebou."
"Nemusíš."
"Ale jo, musím, jsme jedno."
"Nejsme. Ty jsi ten, kdo mi pořád vtlouká do hlavy ty hlouposti. A to její kouzlo, to byl taky tvůj nápad!"
"Ale tys to řekla nahlas."
"Ale tys to řekl mě."
"No a? Nemusela jsi mě poslouchat."
"Taky že nebudu, už nikdy!" navždy se rozloučila Lily s otravou v hlavě.

Rychle dojedla a šla na poslední hodinu, teď měla studium starodávných run.

 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.