5. - Usmíření 2. část

5. february 2007 at 10:58 | Dia |  Taková hloupost jako láska
"Co je ti, Remusi?" zeptal se James. Sirius se opíral o zeď a sledoval svou další oběť. Mile se na ni usmál.
"Remusi!" houkl na něj James, když přítel nereagoval.
"C-co je?" zamrkal, jako by se právě probudil.
"Co ti je?"
"Ale nic," odbyl je a vydal se projít po pozemcích.

Sirius odtrhl oči od objektu svého zájmu a přešel k Jamesovi.

"Co se mu stalo?"
"To netuším, asi za ním půj… nebo možná později," otočil hlavu, jak po chodbě šla Lily. Pustil se hned za ní. Sirius se vědoucně usmál.
"Já za ním půjdu!" křikl na Jamese s úsměvem a ten jenom kývl a dál sledoval svoji múzu.

"Hej! Remusi, počkej!" křikl za kamarádem. Po chvilce ho doběhl.
"Tak počkej přece!" chytil ho za rameno, jinak by asi ani nereagoval.
"Co je?"
"Kam tak zdrháš? Co to s tebou dneska je?"
"Jen někoho… eh, to nic."
"Tak už to vyklop."
"Mám starosti."
"Povídej," vybídl ho Sirius blahosklonně.
"Mám strach o Will," řekl Remus tiše a Siriusovi zmrzl úsměv na rtech.
"Proč bys měl mít strach o takovou couru?"
"COŽE?!"
"Ráno jsem jí něco vysvětlil," prohlásil Sirius a ignoroval Remusovu otázku.
"Cos jí řekl?!"
"Že je ubohá."
"TY IDIOTE!" křikl Remus a rozběhl se k jezeru, kde doufal, že Will najde. Běžel k tomu místu, kde si před nedávnem povídali. Sirius za ním celou cestu běžel. Doběhl kamaráda až na onom výběžku. Rozhlížel se kolem dokola. Nikdy tady ještě nebyl a to za těch šest let tady stihli prošmejdit snad všechny koutky a tajné chodby Bradavic.

"Remusi," zkusil to s kamarádem, ale ten ho bouřlivě umlčel.
"Ty se raději ani neozývej, stejně je to tvoje chyba!"
"Moje… Co? Co to meleš?"
"Will s Jamesem nikdy nic neměla a je jenom tvoje chyba, že si to každý myslí!" Remus bezmocně dosedl na zem, protože tady dívka nebyla.
"Jakto?"
"Víš kdy se stalo to, z čeho Will každý obviňuje?"
"Jo, před třemi týdny kolem… hm, sedmi večer," odpověděl Sirius překvapeně.
"Ty jsi ty dva spolu viděl, že?"
"Jo."
"Od té doby je Lily na Will naštvaná, že?"
"Jo."
"A od té doby jste vy dva pořád spolu, že?"
"Jo, ale co to má-"
"Ptala se tě někdy Lily na ty dva?" nenechal ho domluvit.
"Jo, hned ten večer."
"A cos jí řekl?"
"Že nevím, kam ti dva šli."
"Ale James mi dneska řekl, že ti tehdy pověděl, kam šli."
"Na ošetřovnu," řekl Sirius a v tom okamžiku mu to všechno došlo.
"Do háje."
"Tak. Teď mi ji pomůžeš hledat. Je schopná všeho," řekl Remus tiše a Sirius se na něj tázavě podíval. Než došli k hradu, Remus mu ve stručnosti vylíčil, co všechno mu Will řekla. Sirius byl stále zamlklý. V hradě se rozdělili a každý si vzal jednu část. Sirius si vzal horní patra. Prohledával systematicky jednu učebnu za druhou.

"Další dveře, že by? Ne, tak dál," mumlal si neslyšně.

Které to už byly dveře? Desáté? Padesáte? Sté? Netušil, ale neustával. Vždycky, když otočil klikou, naplnila ho naděje, která zmizela, jakmile otevřel dveře a uviděl prázdnou místnost.

Celý utahaný se doplahočil do společenské místnosti. Remus tam už seděl s hlavou svěšenou. Sirius ztěžka dosedl na křeslo naproti tomu jeho.

"Tak co?" zeptal se Remus malomyslně.
"Nic… Ty?"
"Taky nic," zavrtěl hlavou.
"Já idiot!" křikl najednou Sirius, až se po něm otočila polovina místnosti.
"Co?" nechápal Remus.
"Náš plánek, Náměsíčníku!"
"Máš pravdu, jdem!" zavelel Remus a oba vyběhli do pokoje. Remus zašmátral rukou v kufru, ale nic tam nenašel.
"Není tu!"
"Hledáte plánek?" zeptal se Peter. Ležel na posteli, a kdyby se neozval, ani by si ho nebyli všimli.
"Jo" vyhrkli oba najednou.
"Má ho Dvanácterák," řekl líně.
"A kde je?"
"To nevím."
"To nemá smysl," zmalomyslněl Remus a posadil se na posteli.
"Jdu se projít, snad něco vymyslím," prohlásil Sirius a vzal si plášť, venku už totiž byla pořádná zima. Vyrazil se projít po pozemcích, konkrétně po Zapovězeném lese. V jednu chvíli se mu zdálo, že zaslechl něčí výkřik, ale bylo to strašně ztlumené, navíc to přicházelo z velké dálky. Vzápětí to utichlo a on to připsal nějakému opuštěnému nočnímu tvorovi, kterých v Zapovězeném lese žije spousta. Přesto však změnil směr a vydal se za domnělým hlasem. Vedlo ho to k zadním hradbám, kam nikdy nikdo nechodil. Šum listí na stromech ho vždy dokázal naprosto úspěšně uklidnit, a když byl klidný, mohl svobodně přemýšlet.

***

Koukla na nebe. Zase už bylo tmavé. Bylo poseté hvězdami. Tak krásné, až se jí to zdálo nemožné.

"…jenom malá štěnice, kterou někdo zapomenul rozmáčknout…"
"Ne, prosím… Přestaň…" skanula jí po tváři další slza.
"…ubohá, takhle zničit dva životy…"
"Prosím, nech toho…"Hrdlo se jí bezděčně svíralo tichým pláčem.
"…tolik zla tu ještě nikdy nebylo…"
"Já za to nemůžu."
"Jak můžeš vůbec žít s vědomím, co všechno jsi napáchala?" Najednou si uvědomila, že měl pravdu. Jak může žít s tím vědomím?
"Ne, to opravdu nejde," řekla si sama pro sebe tiše a v hlavě jí proudila znovu a znovu všechna krutá slova, která vyslechla. Najednou se jí v hlavě rozjasnilo a objevila se nová myšlenka.
"Jak může žít s tím vědomím?"
"Jak může žít…"
"… může žít…(?)"
"Ne, to opravdu nejde," řekla znovu tentokrát ale nahlas. Utřela si slzy do rukávu. Odhodila nedopalek cigarety a zadívala se do zdi. Rukama se opřela o zem. Pod levačkou něco nahmatala, byl to zapalovač… plastový zapalovač… Uvědomila si najednou. Vstala. Položila zapalovač na první kámen, který našla a nohou ho rozbila. Chvilku sledovala ostré střepy, které se rozskočily vedle kamene. Pevně zavřela oči.
"Pomůže to?"
"Mohlo by. A i kdyby ne, nemůže to být horší, než už to je," poradil jí vždy "optimistický" hlásek v hlavě
"Máš pravdu, horší už to nebude, i když…" Ještě se zamyslela, ale to dělat neměla. Znovu se jí v hlavě ozvaly ty hlasy. Všichni na ni křičeli. Lily i ten otrapa Black. Viděla před sebou zástup studentů z Bradavic, všichni se na ni dívali jako na vraha, šuškali si, povídali, smáli se. Nenávidí mě. Věděla to. Znovu se jí do očí draly slzy. Hlasy neustávaly a byly stále hlasitější a hlasitější. Billie už nevěděla, co má dělat. Přes slzy viděla jenom nezřetelný obrys zídky a rozmazanou tmavou zeď hradu.
"Dost…" řekla tiše, ale hlasy stále neustávaly.
"Prosím," zaškemrala, ale věděla, že to na ně nezabere, neposlechnou.
"DOST!" zakřičela zoufale. Chtěla hlasy překřičet, ale ty se nevzdávaly a stále ještě sílily. Zdálo se jí, že jí každou chvíli pukne hlava. V pozadí za hlasy slyšela tlumeně vlastní zrychlený tlukot srdce. Najednou věděla, co má udělat.

Přes slzy nahmatala rozbitý zapalovač. Zpočátku to nechtěla udělat, ale hlasy ji záhy přesvědčily. Zmateně si povytáhla rukáv na levém zápěstí. V pravé ruce pevně sevřela kousek zapalovače. Hrana byla dostatečně ostrá, aby proťala kůži. Zamrkala, aby zahnala slzy. Odhodlaně přiblížila ostrou hranu plastu ke kůži na zápěstí. O tomhle tahu už nějaký čas uvažovala. Často se přistihla, jak si s tou myšlenkou hraje. Promyslela si každý kousíček následujících událostí. Jaké to asi bude? Je něco po životě? Jak dlouho to bude trvat? Zabývala se těmito úvahami a konečně myšlenku převedla v čin. Prudce řízla střepem po zápěstí…

***

Sirius se prodíral lesem. Už dlouho tu nebyl. Tím, že tady ke kraji lesa nikdy nikdo nezacházel, tady les zarostl, až byl téměř neprůchodný.

Najednou se zarazil. Ani nevěděl proč, ale všechny vlasy na hlavě se mu zježily. Něco zapraskalo. Bleskově se otočil. Nikde nikdo. Znovu. Přicházelo to shora. Otočil zrak vzhůru. Na větvi seděl velký havran. Procítěně zakrákal, jako by chtěl Siriusovi něco říct. Zase mu proběhl mráz po zádech. Nevěděl, čím to je, ale najednou pocítil obrovský strach. Nebál se, že by na něj něco zaútočilo. Byl to jiný strach. Nebyl to strach o sebe, ale… Od úst mu vycházely malé obláčky páry. Stále sledoval havrana. Opět zakrákal. Sirius se zadíval do lesa. I když slunce nad lesem právě zapadalo, v lese už byla lidským okem neproniknutelná tma.

Bílé obláčky páry se objevovaly stále v menších intervalech, připadalo mu, jako by běžel. V uších slyšel hukot. Teď se mu pro změnu zdálo, že zaslechl v tom podivném zvuku i pláč. Tichý a stále víc zřetelný. Sirius se ani nehnul z místa, přesto byl pláč stále hlasitější. Otřásl se, ale nebyla mu zima… I když mu v uších podivně hučelo, zřetelně už slyšel jednotlivé vzlyky… Foukal mírný větřík z hloubi lesa. Věděl, že by měl slyšet šumění listí, ale i když vidět, jak se koruny stromu ohýbají, neslyšel nic… Jenom ten neurčitý ševel a vzlyky… Kdo to asi může být?

Rychle se vydal směrem, odkud slyšel nepřirozeně hlasitý pláč. Už uviděl konec lesa. Najednou se zastavil a zmateně se rozhlížel. V tom okamžiku jako by někdo zapnul zvuk. Slyšel listí, zpěv nočních ptáků, hučení stromů, svist větru… Všechno zase jako dřív. Jenom ten pláč… Utichl. Vyšel z lesa a stále se rozhlížel jako pomatený, jako by mu stále něco chybělo. Bylo to divné. Co to mělo znamenat. V jednu chvíli neslyší nic jenom pláč a hned na to pláč utichne a všechny zvuky se opět jeví stejně výrazné jako vždy… Cítil se jako pomatený. Procházel se kolem zdi. Najednou se zarazil. Srdce mu poskočilo radostí. Nevěděl proč. Nevěnoval tomu pozornost, šel dál, když vtom… Zase ten pláč!

Rychle se pustil kolem zdi, ale ušel sotva několik kroků a zahnul za roh a… zarazil se.

Byla tam nízká zídka. Věděl, že za ní někdo je, protože právě odtamtud doléhaly ony vzlyky. Byly sotva slyšitelné, až se divil, jak je mohl zaslechnout v lese tak zřetelně a nahlas, když i teď měl co dělat, aby si to uvědomil. Rychlým krokem obešel zídku.

***

Seděla na zemi a plakala. Ne, už neplakala. Vzlyk… Už neměla slzy. Vzlyk… Všechny už prolila nad těmi nesmyslnými hrátkami osudu. Vzlyk… Neměla síly s ním bojovat. Vzlyk… Vzdala to. Vzlyk… Ale ani teď jí nebylo dopřáno odejít…

Vtom se před ní objevil černý stín. Zamžourala proti světlu zapadajícího slunce. Poznala v dotyčném podle postavy kluka. Sklonila hlavu. Neměla ani sílu zvednout hlavu natolik, aby se mu koukla do tváře, aby se pokusila rozeznat rysy. Ani sílu, ani odvahu…

"Nešlo to," pronesla tichým hlasem, ve kterém byla slyšet jenom odevzdanost.
"Co? O čem to mluvíš?" zeptal se ten kluk ustaraně. Jeho hlas zněl povědomě. Věděla, že se ho má bát. Netušila proč. Ublížil jí. Víc se přikrčila u zdi, jinak se na víc nezmohla.

Stín vedle ní poklekl a koukal na ni. Měla pocit, jako by ji pozoroval celé hodiny, dny, týdny, věky…

"Jsi v pořádku?" zeptal se znovu trochu ustrašeně.
"Nešlo to…" Trochu pohodila levým ramenem a jemu došlo, že asi chce pohnout rukou. Sklonil hlavu.
"Will, snad jsi…" zatrnulo v něm. V posledních paprscích zapadajícího slunce tohoto dne spatřil řezné rány. Vedle se povalovaly střepy levného plastového zapalovače. Z ran na zápěstí tekla krev. Ne moc, přesto na ni Sirius koukal vyděšeně. Rychlým pohybem si utrhl kus rukávu a obvázal jí zápěstí. Na jejím pravém zápěstí shledal, že tady byl pokus o něco zdařilejší, přesto krev už z poloviny zaschla. Druhý kus košile a pravé zápěstí bylo ošetřeno. Vrhl na ni starostlivý pohled.
"Proč jsi to udělala?" zeptal se nešťastně.
"Ty hlasy… Všichni tu křičeli…Moc to bolelo," řekla sotva slyšitelně. Sirius okamžitě pohlédl na její zápěstí.
"Tolik nenávisti…" Sirius jí pohlédl do tváře. Nemluvila o zraněních a on pochyboval, jestli to vůbec cítí. Došlo mu, že mluví o nich, o všech lidech na hradě. Ona vlastně za nic nemohla a každý jí vyčítal, co se dalo… Koho potkala, ten ji nesnášel. Nešlo to vydržet.

Sedl si vedle ní. Dívka se k němu bezděčně přivinula a on ji jednou rukou objal a přitiskl k sobě. Zaklonil hlavu a opřel se o zeď. Cítil pod rukou, jak se Will třese zimou. On měl kabát, ale ona na sobě měla to, v čem ráno vyběhla. Věděl, že ji musí vzít dovnitř, jinak prochladne ještě víc, než už teď je.

Opatrně ji vzal do náruče. Trochu sebou zazmítala, ale jinak neodporovala. Jelikož už bylo po večerce a Filch už po škole určitě nahání studenty, zamířil si to jedním bočním schodištěm do sedmého patra. I když byl hodně unavený, zastavil se až před gobelínem zobrazujícím pošetilou snahu Barnabáše Blouznivého naučit trolly balet. V duchu si představoval, co by si teď přál. Než tam ale došel, už tam byly dveře. Jako by už z dálky vycítily jeho neodbytnou potřebu po ní.

Sirius opatrně jednou rukou, aby dívku neupustil, otevřel dveře. Naskytl se mu pohled na malou útulnou místnůstku. Měla pastelově oranžové tapety. Byla v ní obrovská postel, na které se válely spousty polštářků různých barev, menších a větších. Sirius Will uložil na postel. V tlumeném světle pochodní, které sloužily jako jediné osvětlení místnosti, si všiml, že má dívka namodralé rty. Celá se klepe, i když je místnost příjemně vyhřátá, jako by v ní byl… Ale sotva na to pomyslel, už v rohu hezky plápolaly plamínky v nově se objevivším krbu. Sirius se sám pro sebe usmál. Tahle komnata ho nikdy nepřestala udivovat.

"Siriusi," ozvala se dívka tiše, ale už poněkud zvučnějším hlasem. V hlase se jí zračilo čisté překvapení.
"Copak, Will?" zeptal se.
"Kde to jsme? A jakto že ty…"
"Jsme v jedné komnatě na hradu, byla jsi celá promrzlá," odpověděl.
"Je mi zima," řekla tichounce a otočila se směrem ke krbu a natáhla ruce. Sirius si přál pár hrubých dek a ty se záhy objevily na posteli. Jednu vzal a přehodil ji dívce přes ramena. Vděčně si ji přitáhla až ke krku. Pozorovala plameny, jak si vesele tančí v krbu. Sirius ji z povzdáli sledoval. Cítil se nějak divně. Na jednu stranu by nejraději neopustil místnost a na druhou se tady cítil tak podivně úzce.

"Will?" prohodil.
"Hm?"
"Chtěl… já, chtěl bych se ti omluvit," řekl trochu přiškrceně.
"A za co?" zeptala se, jako by v tu chvíli zapomněla, co se stalo. Nezapomněla, jenom to od něho chtěla slyšet celé.
"Ublížil jsem ti. Křičel jsem na tebe… a nadával ti… a podporoval jsem Lily… a… já… je to vlastně všechno moje vina," sklonil hlavu. Poslední slova nebyla téměř slyšet, ale řekl je.
"Dobře," řekla. Sirius zvedl hlavu.
"Myslíš, že bys mohla zapomenout na to, co se stalo?" zeptal se dost nejistě.
"Nemyslím, že na to vůbec někdy půjde zapomenout, ale možná časem na to přestanu myslet," řekla. Sirius se otočil od krbu. Hleděl do zdi naproti, jenom aby se nemusel dívat dívce do očí, protože právě otočila hlavu.

Koukala na něj v hlubokém zamyšlení. Moc jí ublížil, příliš… Věděla ale, že ho to mrzí, že toho lituje. Byl k ní krutý, ale přiznal svou chybu a omluvil se jí. Obě věci považovala do té doby ve spojitosti s jeho osobou za nemožné. A přesto… Překonal vlastní pýchu a ona věděla, že to není jen tak. Vstala a přešla místnost. Deku si přidržovala, protože se stále ještě klepala, i když jí už taková zima ani nebyla. Jak se k němu blížila, cítila dokonce teplo, cítila, jak se červená. Zastavila se těsně před ním. Sirius se donutil nedívat se na ni. Ona však tohle nechtěla dopustit. Chytla ho za bradu a přinutila ho, aby se jí koukl do očí. Nechtěl, ale nešlo tomu vzdorovat.

Jakmile se do nich podíval, už nedokázal odvrátit zrak. Doslova se v nich topil.

"Neslibuji ti, že na to zapomenu, ale slibuji ti, že se nezlobím, už ne," pronesla tichým vemlouvavým hlasem. Siriusovi se udělalo nějak lehce. Nechápal, jak si o ní mohl ještě před nedávnem myslet, že by mohla podvést nejlepší kamarádku. Až po chvilce si uvědomil, že právě prožívá jeden z těch nejkrásnějších okamžiků svého života.

Aniž by to mohli nějak ovlivnit, stále se k sobě přibližovali. Šlo to samo. Vlastně si toho všimli teprve, až se jejich rty spojily v polibku.

***

"Asi bychom už měli jít," řekla Will.
"Ještě moment, měl bych ti opravit ty provizorní obvazy," ukázal na její ruce. Na nějakou dobu zapadlo v místnosti tíživé ticho. Celou dobu se tomu tématu vyhýbali, ale oba věděli, že se to jednou bude muset prodebatovat. Sirius ji zpočátku chtěl vzít na ošetřovnu, ale nechtěl, aby dívka musela vysvětlovat, proč chtěla spáchat sebevraždu.

V nastavené ruce se mu objevily obvazy a na nočním stolku se objevila mísa s vodou a nějaký čistý hadřík. Will si sedla na postel a Sirius si před ní klekl. Mísu postavil na zem a jal se opatrně čistit rány na zápěstí. Nejdřív odvázal jedno, vyčistil a obvázal, potom druhé. Ještě chvíli ji držel za ruce a díval se na ni.

"Stejně jsem rád," řekl nakonec trochu zasněně.
"Proč?"
"Za to, že jediné, co jsi měla po ruce, byl zapalovač a ne nějaká láhev. Naštěstí byl moc tupý, než aby sis nějak zvlášť ublížila," vysvětlil. Will sklopila hlavu, ale Sirius jí ji zvedl za bradu.
"Slib mi, prosím, že to už nikdy neuděláš," upřel na ni prosebný pohled.
"Nevím, jestli se něco takového dá slíbit, ale můžu ti slíbit, že se pokusím," řekla smutně.
"Dobře."

Pomohl jí na nohy. Potom opustili Komnatu nejvyšší potřeby a vydali se do společenské místnosti. Sirius opatrně nakoukl dovnitř a teprve potom vešli. Obával se, že kdyby tam byla Lily, zase by ztropila podobnou scénu, jako včera s Remusem. Naštěstí tam nikdo nebyl, takže bez obav vstoupili dál. Nechtělo se jim rozloučit, tak šli velmi pomalu. Před schodištěm se zastavili. První se ozval Sirius.

"Chtěl jsem ti poděkovat, že jsi mi odpustila."
"To proto, že ses překonal a omluvil ses," jemně se usmála. Sirius na ni koukal. Nechápal, jak si předtím vůbec mohl nevšimnout, jak je krásná. Nechtěl ji ale zdržovat, protože si potřebovala odpočinout. Viděl na ni, jak je unavená, navíc po tom všem, co dneska zažila. Naklonil se k ní a ona se přiblížila. Nechali dnes už podruhé splynout své rty v jeden dlouhý a vášnivý polibek. Popřáli si dobrou noc a každý se vydali do své ložnice.

 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 nomi nomi | Web | 5. february 2007 at 17:38 | React

.....huh.....trosku casu...ja to musim predychat.......:):):):)::):)....wow tak toto mi totalne vyrazilo dych...ja..ja no jaaa.. ani neviem co povedat(no teda napista)....proste uzas,bomba,skveleeee...ja neviem ale myslim ze na to slova nie su...take presvedcive....a take ...prosto na city.....uz dlhsiem sa mi nestalo ze by ma nieco tak dostalo...ale toto....no ja nemam slov...vazne:):):):):):):):)....

jedine co mozem povedat ze sa oplatilo dlho cakat za novymi kapitolami...a aj tie dalsie dufam budu take nezabudnutelne ako tato tu...;):):):):)):)

...heh zda sa mi alebo sa mi podarilo si uchmatnut si prvy koment..?...nie tak predsa ho maaaam:D:D:D:D:D

...no co viac...len pis apis a skoro tu daj pokracovanie...lebo pises uzasne a ja potrebujem poviedky(a vo velkej miere aj tie tvoje)k zivotu..:):):):):)..(och zase som sa rozkecala...ok tak ja uz koncimDD:" rel="nofollow">D::D)....

2 Twiggy 33 Twiggy 33 | Web | 5. february 2007 at 19:09 | React

Skoro jsem nedýchala, když jsem to četla...už jsem si myslela, že to Sirius nestihne a Billie umře...ale naštěstí to stihnul...ty bláho...uff...:)

Souhlasím s Nomi...žadný slova tuhle kapitolu nedokážou vystihnout, je na to až moc krásná...

Líbilo se mi, jak Billie dpovídala....vždycky s rozvahou...smutkem...prostě vždycky tak...nevím, jak to vyjádřit, ale prostě ji to popsala naprosto dokonale...každou situaci, pocit...nic nebylo uspěchaný, prostě všechno mělo svůj čas...

Kdybych se přeci jen pokusila zhodnotit tuhle kapitolu nějakým slovem, bez pochyby by to bylo - paráda!!!

3 happy happy | Web | 5. february 2007 at 19:14 | React

ááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááách, zlatko, tak musím říct, že tohle byla ta nejbombastičtejší kapitola, co jsem kdy od tebe četla!!! Bože!!! Právě jsem se na tom stala hodně moc závisla a prosím, na kolenou se před tebou skláním, přidej další a další a další a další a další *slintá*

Já snad ani nevím co víc říct, než že to bylo naprosto úžasné!!! :o)

4 Blackes Blackes | Email | Web | 9. february 2007 at 18:51 | React

tyjo..právě dneska jsem objevila tuhle stránku a tuto sem četla jako první a přiznám se...skoro celou jsem ji probrečela...hlavně ty pasáže, jak ji všichni pomlouvají a tak..to prostě nešlo, ale taky nějakou chválu by to chtělo..nevím, jak jsou na tom ostatní tvoje povídky, ale tahle mě totálně dostala, takže doufám, že v brzké době můžu očekávat další a mezitím se vrhnu na tvoje další ju?

5 Elisabeth Elisabeth | 1. march 2007 at 20:53 | React

Tak tohle bylo smutný, ale nakonec to skončilo dobře, doufám jen, že to ještě není konec téhle povídky.  =-)

6 kaikatra kaikatra | 11. march 2007 at 14:01 | React

Tak konečně pokračuj!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Už se nudím!!!!!!!!!!!!!!!!!!

(Sorry)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.