May 2007

21. - Vesnice

17. may 2007 at 7:57 | TheMajestic |  Ztracená?
Tak tohle je taková trochu pochmurnější kapitola a to i na mě... Sice jsem měla v úmyslu sem kapitolu pridat az pristi tyden, ale kdyz tak hezky prosite:D Posledni kapitolu si ale stejně nechavam az nekdy koncem skolniho roku... Btw: tohle je predposledni kapitola... Takze tahle delsi kapitolka je pro nomi, díky, že to ještě stále čtes...:D:D:D Enjoy it!!!

20. - Tělo a duše

15. may 2007 at 8:31 | TheMajestic |  Ztracená?
A abyste nenaříkali, jak moc jsem strašná, tak sem přidávám i další kapitolky ke Ztaracená?. Ale nemyslete si, tohle už mám taky celé, ale chci vás udržet v napětí až do konce...

5. - Dominasérum

15. may 2007 at 8:28 | Dia
Turnaj se blížil a stejně jako minulé ráno čekala Amber s nadějí na dopisy. Doufala, že to holkám vyjde a povede se jim přijet na ples.

V pravé ruce držela pohár s džusem, ale nevnímala. Hlavu měla natočenou na hlavní bránu, kudy přilétávaly sovy. Vtom zpozorněla, protože uslyšela šum křídel. A málem radostí nadskočila, když jedna sova přistála přímo před ní. Dokonce v ní poznala Yollina puštíka. Rychle popadla dopis, který jí sova podala, a otevřela ho.

"Tak co?" zeptala se Hermiona, která moc dobře věděla, na co Amber čeká.
"Yolla přijede, podařilo se jí přemluvit rodiče, aby ji pustili, protože bez souhlasu mohli jet jenom ti, kterým už je sedmnáct. Hannah to ale rodiče zakázali."
"Mrzí mě, že se neuvidíte."
"To mě taky, ale aspoň jedna z nich tu bude, protože jsem zvědavá na nějaké novinky."

Amber se pak zvedla a šla směrem k učebně. Ani si nevšimla, že ji někdo sleduje. Najednou zaslechla něčí kroky, ale jakmile se ale otočila, nikdo tam nebyl. Pokračovala tedy dál, teď už si ale byla jistá, že ji někdo sleduje. Byla ve škole teprve necelé dva měsíce a ještě si přece nemohla stihnout nadělat tolik nepřátel, aby ji sledovali na každém kroku. To se ale pletla.

Najednou jí cestu zastoupili dva vysocí kluci.

Takže někdo ze Zmijozelu, došlo jí, jakmile si všimla zeleného emblému na hábitech, a ruka jí spočinula na hůlce v rukávu, aniž by si toho kdokoli všiml.
"Kampak?" ozvalo se ze stínu. Věděla jistě, že ten hlas odněkud zná, nedokázala si sice vybavit odkud, ale brzo jí to došlo.

Zpoza rohu vyšel vysoký kluk; měl krátké tmavě-hnědé vlasy a ve tváři nevypočitatelný výraz. S vizuální pomocí v něm rozpoznala kapitána zmijozelského famfrpálového družstva. Nejspíš šel hodit své jméno do Poháru, když ji uviděl. Ty gorily mu nejspíš dělaly stráž, aby ho někdo nepřepadl. Chvíli si ji prohlížel, jako kdyby přemýšlel, ale pak se za jeho zády ozval známý úlisný hlas.

"Postarám se o to," řekl blonďák.
"Dobře. Jdeme," zavelel kapitán a spolu s gorilami se vytratil.

Malfoy na dívku namířil hůlku a ta jenom čekala, až zaútočí jako první. Najednou jí hůlka vypadla z ruky. Otočila se směrem, odkud kouzlo přiletělo a zjistila, že tam stál další z jeho kumpánů, kterého si předtím nevšimla; nejspíš se musel připlížit za ní.

Malfoy se šklebil od ucha k uchu. Pronesl nějakou formulku, kterou slyšela snad poprvé v životě a PUF! najednou na jejím místě stál šnek. Zmijozelský se zasmál.

"Já ti říkal, že tě jednou dostanu," prohlásil a dřepl si před šneka. Chvíli se na něj dívala a potom proti němu vystartovala jen tak bez hůlky. Malfoy se znovu zasmál. Chytil ji za ulitu a postavil ji o pět milimetrů zpátky na místo, kde stála původně. Jeden jeho kumpán mu podal její hůlku a Malfoy jenom kývl hlavou. Potom vstal a položil hůlku na zem asi dva metry od ní.
"Být tebou už bych běžel, abys to stihla do zítřka," řekl ještě a nesl se tam, odkud přišel. Amber koukla sklesle do země.

Nakonec odhodlaně vyrazila vpřed. Za hodinu uběhla docela velký kus cesty, už ji zbýval jen metr a půl. Každou chvíli nadávala, že ji nemohl proměnit na alespoň trochu většího šnečka. Kolem půlnoci se na pokraji sil doplazila k hůlce. S úlevou se vplazila na ni, protože si nebyla jistá, co by měla použít jako ruku.

"Finite," řekla a zarazila se. Nařekla nic. Uvědomila si, že šneci nejspíš nemívají hlasivky. Další salva nadávek byla účinná asi tak stejně. Chvíli tam jen tak ležela na hůlce a snažila se uklidnit.
"Finite," pomyslela si. Cítila, že se něco stalo. Ne že by se změnila, to ne, ale nějaká energie tady byla. Tak to tedy zkoušela dál.

Po dalších dvou hodinách a teď už ověřeně nejrozšířenější zásobě nadávek se jí konečně podařilo přeměnit se zpět v člověka.

***

Další den začal slibně, obloha byla bez mráčků a foukal teplý vítr. Amber se byla ještě před hodinami podívat v umývárně Ufňukané Uršuly, kde na ni čekal bublající lektvar. Opatrně ho sundala z modrého plamene a mávnutím hůlky lektvar vychladila do přijatelné teploty, aby skleněné nádobky nepraskly, a pak naplnila červenou tekutinou asi dva tucty malých lahviček. Všechno, co tam měla, vzala a rychle pádila do pokoje, aby si to mohla uklidit. Jednu lahvičku si nechala u sebe a ten zbytek si schovala do nočního stolku.

Po konzultaci s rozvrhem zjistila, co že se po nich dneska očekává a rychle si sbalila tašku, která hned putovala přes její rameno a Amber se rychle rozběhla na snídani. Stihla jenom popadnout nějaký sendvič a hned pokračovala v běhu do sklepení.

Stihla to ještě před hodinou a vešla do učebny. Pár zmijozelských se po ní otočilo, zřejmě ji tady nečekali. Nejspíš si mysleli, že ještě nedoběhla v hůlce. Usadila se v lavici před katedrou a začala si chystat věci.

"Co to máš v kotlíku?" ozval se jí za zády hlas jejího oblíbeného spolužáka.
"Tergeo," mávl a hůlkou nad kotlíkem a ten byl hned čistý. "Ty snad něco vidíš?" obrátila se na dotěrného blonďáka.
"Kotlík," odsekl.
"A já vola," odtušila a znovu mávla hůlkou a na Malfoyově místě se s hlasitým PUF! objevila vypasená stračena se zvonkem kolem krku.
"Nebo spíš krávu," opravila se po chvilkovém zamyšlení. Nechápající třída propukla smíchem.
"Bů!" ohradila se stračena dotčeně.
"Ale strašně ti to sluší," připustila Amber se smíchem.
"Bůůů!" ozvala se stračena protentokrát uraženě.
"To by snad stačilo," ozvalo se ode dveří a třída okamžitě ztichla. Profesor se odebral ke katedře a chvilku na to zazvonilo na vyučování. Amber mávla hůlkou a místo stračeny se tam zase objevil Malfoy, nějak se ale stalo, že místo kravaty měl stále kolem krku ten zvonek.
"Slečno Brandová, po vyučování se u mě hlaste na školní trest," prohlásil Snape jen tak mimochodem. Zavrtěla hlavou, ale jinak to nekomentovala, vždyť měl vlastně pravdu.
"Hledáte snad něco, pane Malfoyi, nebo jste si ještě nevšiml, že začala hodina?" zeptal se Snape jízlivost sama, protože blonďák byl ještě stále na čtyřech. Když se ale na něj všichni otočili, rychle vstal.
"Omlouvám se, pane," začervenal se.
"Ať se to už neopakuje. Doufám, že alespoň při lektvarech se budete snažit."

Amber se pohodlně usadila v první lavici na své místo. Snape se taky posadil za katedrou a ledabyle mávl hůlkou směrem na tabuli, kde se okamžitě objevil návod na zpracování nějakého lektvaru. Hermiona svraštila obočí, potom zvedla ruku. Snape si jí ale nevšímal, tak se tedy ponořila do hloubi knížky a jala se zjišťovat, co je asi bělovřícen záludný, hned první přísada jejich lektvaru.

"Kdo ho tak naštval?" zeptal se Harry Rona šeptem.
"Ksakru! Koukni na Hermionu!" zašeptal Ron zdrceně. Hermiona vypadala jako by byla s rozumem v koncích, což, pochopte, je závažná záležitost. Na druhou stranu to ale taky znamenalo, že těm dvěma nemá kdo poradit, jak ten lektvar udělat.

Snape zase posedával za katedrou a sledoval Amber, která jako jediná ve třídě pilně pracovala na přípravě lektvaru. Nechápal, odkud může tohle znát, jelikož věděl určitě, že ani v Kruvalu se tohle ještě neučilo. Zdálo se ale, že to nejenom znala, ale už ten lektvar i někdy dělala, protože za celou dobu, co připravovala přísady, si ani jednou Snape nevšiml, že by se podívala na tabuli, kde byl postup napsán.

***

"Co se stalo? A kde to jsem?" zeptala se malá černovláska.
"Amber! Jsi v pořádku?"
"Co? Hannah? Proč se na mě tak díváš? Co se stalo?"
"Kde jsi celou dobu byla?"
"Kde bych byla? Přece jsem s tebou šla na večeři a pak… pak…"
"Hm?"
"Nevzpomínám si. Kolik je hodin?"
"Jsou dvě v noci. Během večeře ses mi zdála nějak divná a potom jsi někam zase zmizela."
"Nepamatuju si na to. Asi jsem byla dost unavena, takže jsem někde usnula."
"To je hloupost. Mizíš takhle skoro každou noc!"
"Co?"
"Není možné, že proti tobě někdo použil nějakou kletbu?"
"Toho bych si snad všimla, ne?"
"Máš pravdu, a co nějaký lektvar, neovládá tě někdo?"
"A kdy by mi kdo ten lektvar asi tak podstrčil?"
"Během večeře?"

***

Posedávala sama v knihovně. Pomalu se jí začínaly klížit oči. Zavrtěla hlavou, aby se alespoň trochu probrala a popotáhla jeden pergamen blíž k sobě. Nedopatřením se jí ale povedlo shodit i vrchní část hromádky svitků, které ještě nestihla přečíst. Všechny se bohužel rozlétly po zemi. Rychle se vrhla na kolena, aby je stihla sebrat dřív, než dorazí knihovnice a vyhodí ji. Najednou se ale zarazila. Pohled jí padl na jeden svitek, který se dopadem rozvinul. Naštěstí.

"Dominasérum?"

Složila všechny svitky stranou, aby si uvolnila prostor a svitek rozvinula. Na tváři se jí rozzářil úsměv.

"A taky antisérum." Prohledala kapsy a vytáhla propisku, pak popadla jeden z prázdných pergamenů, které měla připravené na poznámky a rychle na něj přepsala postup. Byl vlastně naprosto stejný, jako příprava lektvaru jenom se tam navíc přidávala hlavička sukodřímala.
"Co to jako je?" řekla a věnovala patřičnému odstavci vyjevený pohled. Odstavec jí samozřejmě neodpověděl, tak se vydala prohledat knihovnu. Cestou vrátila na místo taky svitky, které předtím povytahovala.
"Tady to je! Sukodřímal, druh kouzelných brouků. Dospělí jedinci jsou vcelku neúčinní, a tak se je sbírá, dokud jsou ještě larvy, a ty se přidává do spousty protilátek proti nejrůznějším odvarům."

***

"Jsi v pořádku?"
"Jasně, neboj. Můžu tě o něco poprosit?" zeptala se Amber.
"Jasně a o co?" opáčila Hannah.
"Mohla bys mi po večeři dát vypít tohle?"
"Co to je?"
"Pamatuješ, jak jsme minule zkoumali, co mi je? Myslím, že jsem přišla na to, proč si nic nepamatuju. Jestli mi někdo opravdu dává během večeře do jídla lektvar, který mě ovládá, tak jsem našla ten nejúčinnější a vyrobila si protilátku. Chci ale zjistit, kdo něco takového může dělat, takže se vydám jako obvykle z večeře tou chodbou, kterou jsi říkala, že odcházím. Snad najdu něco, co by mi to pomohlo zjistit."
"No, máš to zřejmě promyšlené. Dobře, dám ti to," kývla nakonec Hannah a vzala si lahvičku s sebou.

***

"Jak jsi na tom?" zeptala se Hannah, protože se Amber tvářila, jako by nic nevnímala. Když se jí odpovědi nedostalo, tak okamžitě věděla, že už to svinstvo v sobě má. Okamžitě taky vytáhla lahvičku s protilátkou a nalila ho Amber do džusu. Nakonec podala pohár kamarádce a Amber ho okamžitě vypila. Párkrát zamrkala a koukla na Hannah.
"Díky. Takže jsem to asi trefila."
"Vypadá to tak," přitakala Hannah.
"Odcházím tamtudy?"
"Co?" nechápala Yolla.
"To nic, jenom takový malý kvíz," mávla rukou Hannah a kývla na Amber.

Ta se tedy zvedla a vyrazila k východu ze sálu. Rozhlížela se kolem sebe jako by někoho hledala, nikoho ale neviděla. Najednou zaslechla něco jako kroky. Koukla za sebe a strnula.

"Radunski?" Ten se zatvářil jako by ho někdo uhodil. Rychle se ale vzpamatoval a namířil na ni hůlku.
"Co to má…" nechápala.
"Imperio."

***

Učebnou se pravidelně ozývaly divné zvuky z kotlíků, které vydávaly nejrůznější lektvary, co měly být ve skutečnosti jeden a ten samý. Ten od Amber se zdál klidný a relaxoval hezky v teploučku. Tomu Malfoyovu se pro změnu v sauně nelíbilo, a tak se šel ochladit mimo kotlík, kde se procházel mezi lavicemi. Malfoy naštvaně mávl hůlkou a uklidil to, teď mu v kotlíku zbyla sotva polovina.

"Zdá se, že vám to moc nejde," utrousil Snape, při tom ale stále zíral na perfektní lektvar v prvním kotlíku před katedrou. Šel se projít po učebně.
"To jste snad tak tupí?" ozvalo se ze zadu učebny, kam už Snape došel. "Ten lektvar není tak těžký! Jestli se ukáže, že to někdo zvládl, celý zbytek dostane školní trest. Myslím, že to ale pro dnešek už ukončíme. Uhaste pod svými kotlíky," zavelel. Třída poslušně zamávala hůlkami a najednou se tam o poznání setmělo. Amber otevřela jednu malou nádobku a vytáhla jednu larvičku sukodřímala, které hned oddělila hlavičku a zadeček a zbytek schovala. Hlavičku položila na kraj lavice.

Hermiona, co seděla v lavici za Amber, ji celou dobu sledovala a nechápala to. Snape pomalu procházel mezi lavicemi a usmíval se. Ten lektvar v první lavici si nechal na konec.
"Smím?" uslyšela za sebou vtíravý hlas. Amber přejela rukou po lavici, jako by naznačovala, ať se podívá, ale Hermiona si všimla, jak při tom smetla tu částečku do lektvaru. Snape si letící částečky všiml taky.

Lektvar zasyčel a změnil barvu na zářivě oranžovou a nabyl sladkou malinovou vůni. Věděl, že to udělala naschvál, tak jenom něco zavrčel a otočil se na třídu.

"Můžete jít," ukončil hodinu. Všichni si začali balit a ti rychlejší třídu opustili, jakmile to dořekl.
"Ty ne, jsi po škole," otočil se na Amber. Pomalu přešel ke katedře, pohodlně se za ní usadil a pozoroval vyprazdňující se učebnu.
"Na jak dlouho?" zeptala se jako by se nic nedělo.
"Dokud to neopravíte, nebo neuděláte nový."
Amber se jenom vědoucně usmála.
"A když jsme u toho, víte, co je to za lektvar?"
"Dominasérum," řekla Amber jistě. "Má stejné účinky jako kletba Imperius. Aby bylo jasné, komu má být člověk, který to vypil, poslušný, přidávají se do toho tři kapky krve," dokončila Amber. Snape pozvedl obočí, tohle nečekal.
"Tak se do toho pusť."
"Takže, když to napravím, můžu jít?" ujistila se Amber.
"Ano, stejně se uvidíme ještě večer, když se dostavíte na svůj školní trest," ušklíbl se.

Amber si vytáhla malou lahvičku a nabrala si z ní stříbřitě zelený prášek mezi prsty. Do druhé ruky si vzala zadeček sukodřímala, který tam okamžitě vhodila, pak odpočítala pět vteřin a vhodila tam i prášek. Lektvar zabublal a nabral zpět svůj modrofialový odstín s trpkou vůní.

"Budete to potřebovat, nebo to můžu nechat zmizet?" zeptala se, zatímco si už balila přísady do tašky. Snape na to ještě nepřestal zírat.
"Co to bylo?" zeptal se.
"Byla to protilátka k dominaséru."
"Jak to víš?"
"Před chvíli jsem to zase obrátila."
"Ale jak?" Ve skutečnosti si ani nevšiml, co tam přidala.
"Rozdrcená vílí křídla a zadeček sukodřímala. Budete to teda potřebovat?"
"Jednu lahvičku," řekl Snape. Amber švihla hůlkou a jedna lahvička se naplnila, a po rychlém Tergeo zbytek obsahu kotlíku zmizel. Hodila si tašku přes rameno.
"Nashledanou," řekla a zmizela za dveřmi. Snape za ní ještě dlouho koukal. Nakonec jenom pokrčil rameny a šel k sobě.

Na stole v jeho kabinetě stál máslový ležák. Posměšně se na něj zašklebil a schoval ho do skříně, odkud ho ráno vytáhl. Potom zabrousil pohledem na druhou poličku a vytáhl láhev s červenou tekutinou, která by se dala považovat za malinovou šťávu, nebýt nápisu: Tekutina obsahuje 80% alkoholu. Snape ji odšpuntoval a vydal se ke své posteli. Mávnutím hůlky vytvořil tři malé ohníčky a nechal je volně poletovat po pokoji. Chvíli je pozoroval a pak se se zamyšleným výrazem napil. Nápoj okamžitě stoupl do hlavy a hned se mu svět zdá hezčí. Napil se ještě několikrát a konečně zavřel oči.

***

Amber doběhla Hermionu ještě na schodišti a ta na ni překvapeně pohlédla.

"Neměla jsi být po škole?" ujišťovala se.
"Však jsem byla. Řekl, že dokud to neopravím, což trvalo asi tak deset vteřin," zasmála se. Hermiona se jí ještě celou cestu na oběd vyptávala, co to bylo za lektvar, a když na ni Hermiona chrlila otázky rychleji, než Amber dokázala odpovídat, tak to vzdala a odběhla do knihovny. Potom se rychle vydala zpátky do Velké síně, kde na ni čekala nedočkavá Hermiona.
"Tady máš ten lektvar, my jsme dělali protilátku," podala jí knížku otevřenou na příslušné stránce. Hermiona odsunula talíř stranou a začetla se do knížky.

Dominasérum, říká se mu také Tekuté Imperio. Přidávají se do něj tři kapky vlastní krve, kdo se ho pak napije, bude vám po příštích 48 hodin poslušný na slovo; pokud jste velmi mocní, stačí myšlenka. Jestli vám nebude do 48 hodin poskytnutá další dávka, přestane účinkovat a vy si nebudete nic pamatovat. Tento lektvar nelze nijak zjistit a většinou prvním rozkazem vůči postiženému je zákaz prozradit, že něco vypil a totožnost pána. Spekuluje se o tom, že si postižení nepamatují nic, co se stalo ještě hodinu před požitím.

V době Voldemortovy nadvlády se velmi často používal, a jelikož se nedal zjistit, tak mnoho lidí bylo odsouzeno do Azkabanu a dodnes se neví, jestli konali z vlastní vůle nebo ne. Proto byl taky tento lektvar v roce 1965 zakázán Ministerstvem kouzel, Odborem pro zneužívání kouzel.


4. - Rozhovor a sen

15. may 2007 at 8:27 | Dia
Brumbál přesně podle jeho předpokladu klidně opravdu nespal. Celé ráno strávil pochodováním po své pracovně. Sem tam se zadíval Fawkesovi do očí, jako by čekal, že mu poradí; marně. Nakonec se ale rozhodl jít ke zdroji, jak si včera slíbil, a doufal, že je už Amber vzhůru.

Na kousek pergamenu rychle napsal vzkaz a šel se projít, i když byl tak hluboce zamyšlený, že si ani neuvědomoval, kam jde, a procitnul až v půli schodiště vedoucího do Severní věže. Zatřásl hlavou, aby si utřídil myšlenky. Nakonec se rozhodl pokračovat nahoru, když už půlku schodů absolvoval.

Když ale konečně dorazil k místnosti na vrchu věže a chtěl si otevřít, zarazil se. Někdo tam už byl; připadalo mu, jako by se někdo s někým dohadoval, jenomže byl slyšet jenom jeden hlas. Pokusil se otevřít dveře, jak nejtišeji dokázal, ale ty mu oplatily jeho snahu až neskutečně hlasitým a hlavně nepříjemným zaskřípěním.

***

Výhled tu je překrásný, pomyslela si, jak sledovala studenty procházet se po pozemcích. Všichni se smáli, i když to tady nahoře nemohla slyšet. Slunce pomalu mířilo k šedému horizontu Zapovězeného lesa.

"Hrabal se ti v hlavě," ozval se vždy duchaplný otravný hlásek.
"Já to vím," zamumlala a dál sledovala pomalu rudnoucí slunce.
"To to necháš jen tak?"
"A co mám asi dělat, už to ví a vrátit to nejde."
"Tady nejde jenom o to. Tady jde přece o princip!"
"Na jednu stranu máš pravdu," řekla si dívka trochu neochotně, "docela mě štve, že se mě nikdo na nic neptal a jenom mi prostě vlezli do hlavy…"
"Říkala jsem to-"
"Na druhou stranu jsem ale trochu ráda, že to ví," dodala rychle, protože cítila, jak se svědomí chystá na další námitky.

Najednou zavrzaly dveře a ona se prudce otočila. Ve dveřích stál překvapený Brumbál. Podívala se na něj zkoumavě. Po chvilce se i její výraz tváře změnil na překvapený, protože Brumbál vypadal, jako by tam zamrzl.

"Pane řediteli?" rozhodla se zjistit, proč tam tak stojí. Zdálo se, že to fungovalo, protože se Brumbál hned vzpamatoval a zavřel za sebou dveře. Došel pomalu za ní a opřel se o cimbuří.
"Chystal jsem se vám poslat vzkaz, protože si s vámi chci promluvit," začal po chvilce.
"A o čem se mnou chcete mluvit?" zeptala se nevinnost sama.
"Když jste byla v bezvědomí, požádal jsem profesora Snapea, aby na vás použil Legillimens," řekl Brumbál.
"Vím o tom," prohlásila s bohorovným klidem. Jestli čekal, že to nepozná, tak se holt spletl. To je učili v Obraně proti černé magii už prvním rokem. Sice tehdy nevěřila, že by se jí někdy někdo mohl hrabat v hlavě, ale teď se jí to vyplatilo.
"Chtěl jsem s vámi mluvit o tom, co jsme tam viděli."
"Pána Zla, pokud se nepletu."
"Ano. Velmi by mě zajímalo…"
"Co tam vlastně dělal, že?"
"Tak nějak," přikývl Brumbál a zkoumavě se na ni zahleděl.
"Sice to nevím přesně, ale mám pocit, jako by stále něco hledal, nebo někoho, a nejspíš tuším koho."
"Koho?"
"Harryho Pottera? Koho jiného by hledal?"
"Pokud ale vím, je Pán Zla mrtvý, nebo alespoň jeho tělo."
"Tak možná jeho duše jeví zájem o Harryho, co já vím…"
"Jak si ale radíš s těmi sny? Kdy se ti vlastně začaly zdát?"
"Pokud vím, tak se mi zdají odjakživa, ale zatím nikdy nebyly tak, ehm, realistické. Taky se mi nikdy nezdály v Kruvalu. Většinou jsem jenom viděla jeho tvář jakoby přes mlhu. V posledních letech, co jsem byla o letních prázdninách doma, ale býval ten obličej stále výraznější. No a před týdnem se v tom snu zhmotnil a stále se rozhlížel. Potom ale uviděl mě, a co se stalo dál, jste už viděli."
"To je všechno?"
"Kromě toho, že mi chtěl ukrást vzpomínky, tak jo," kývla a tón jejího hlasu napověděl, že se na tohle téma už nechce dál bavit a Brumbál to vycítil. Ještě chvíli bojoval s touhou podrobit ji dalšímu výslechu, ale nakonec odolal.

***

"No tak, vstávej, nebo přijdeš pozdě," budila ji Parvati.
"Ale jo, vždyť už jsem vzhůru," zamumlala Amber a vyhrabala se z postele. Nasoukala se do hábitu a vydala se na snídani. Teprve až kolem druhého patra se jí konečně podařilo úplně otevřít oči a až v prvním patře dokázala ujít pět kroků, aniž by zívala.

Ztěžka dosedla na lavici a malátně si naložila několik topinek.

"Jsi v pořádku?" zeptala se ustaraně Hermiona. Amber jenom kývla, protože už zase zívala. Potom jenom mávla rukou a nalila si dýňový džus.
"Ty jsi snad dneska nespala?" zeptala se už trochu pobaveně.
"Ale jo, ale ne dost. Neboj, to není nic nového. Abych se dostatečně vyspala, potřebovala bych minimálně dva dny spánku a řekla bych, že ani to by ještě nestačilo," usmála se dívka a dala se do jídla.

***

"Na dnešní hodině bych vás chtěl obeznámit se třemi neblaze proslulými kletbami - kletbami, které se nepromíjejí. Ví někdo, co to znamená?"

Amber ani nestihla mrknout a Hermiona, která seděla před ní, už měla ruku nahoře. Všimla si ale, jak váhavě ji držela nahoře, jako by se to bála i vyslovit. To už ale Amber nevnímala. Byla natolik unavená, že ji nezajímalo, že ji Moody sleduje bystrým zrakem. Položila si hlavu do dlaně, ruku opřela loktem o lavici a zavřela oči. Ještě chvíli slyšela hlasy jejích spolužáků, ale ty se po chvilce začaly vytrácet. Ani si neuvědomila, kdy usnula.

***

Oddechoval ztěžka. Pomalu vycházel schody, jeden po druhém, pomaloučku, jakoby si to užíval. Nesnažil se ani jít po tichu. Přímo se vyžíval v té hrůze, jakou jim způsoboval zvuk jeho kroků na dřevěných schodech. Ozval se dětský pláč. Během chvilky někdo to dítě utišil.

Zastavil se před světle modrými dveřmi. Na klice byla pověšená nějaká loutka, a on pochopil, že tohle bude dětský pokoj; je tu správně. Tady se to rozhodne. Ještě jednou si promnul hůlku v ruce a zhluboka se nadechl. Potom už levačkou zatlačil do dveří a ty se tiše otevřely.

Zrzavá žena se skláněla nad kolébkou svého ročního syna; přímo idylický obrázek do rodinného alba, zhnuseně si odfrkl.

"Odstup od něj," zasyčel hlasem, který nepřipouštěl žádný odpor.
"Ne, prosím, Harryho ne…"
"Říkám ti, abys mi šla z cesty. Tvůj manžel už na to doplatil. Chci zabít jenom jeho, nenuť mě zabít i tebe."
"Prosím, nezabíjej Harryho, vezmi si mě, ale jeho nech být!"

Natáhl svou bledou ruku s vyhublými prsty a z hůlky, kterou v ní držel, vyšlehl zelený paprsek světla a zrzka se skácela k zemi bez jediného slůvka odporu. Ještě dva kroky.

"Tak a jsem tu, Harry Pottere. Už jenom ty mi bráníš v tom, aby mi celý svět padl u nohou. Teď jsi už tady sám, ale brzy se připojíš ke svým rodičům."

Chlapeček na něj upřel své smaragdově zelené oči. Usmál se na něj, jako by mu nedocházelo, že mu ten muž právě zabil rodinu a chystá se zabít i jeho.

Přimhouřil oči do uzoučkých štěrbin a dítě se okamžitě přestalo smát.

"Navždy sbohem, Harry Pottere. Avada Kedavra!"

Z hůlky vylétl úzký zelený paprsek světla. Sledoval, jak se paprsek dotkl toho malého človíčka v kolébce. Pak se to ale zvrtlo. Paprsek náhle změnil směr a namířil si to proti kouzelníkovi, který jej před chvíli poslal. Paprsek se teď jevil mnohem větší, jako velká zelená koule, a stále se zvětšoval, jak se blížil.

Najednou jím prostoupila neskutečná bolest, která pronikla samotnou jeho existenci; bolest tak velká, že vyrvala jeho duši z těla. Bolest ještě nedozněla a jeho tělo už dopadlo na zem mrtvé a rozsypávalo se na prach.

Trhnutím se probrala. Zírala kolem sebe, jako by se najednou ocitla v jiném vesmíru. Jako by všechno kolem ní bylo jenom výplodem její fantazie. Do reality ji vrátil až hlas profesora:
"Avada Kedavra."
Stejný zelený paprsek, pomyslela si, když si vzpomněla na ten sen. Okamžitě jí došlo, co to viděla. Upřela pohled na Harryho, který seděl v druhé lavici.
"Existuje jenom jeden člověk, který tuhle kletbu přežil a ten sedí mezi námi ve třídě," řekl Moody a upřel svoje kouzelné oko na Harryho, který vypadal víc než překvapeně.

Amber se odvrátila k oknu a pozorovala krajinu, jak se na vzdálených vrších prohýbají stromy; oranžové a hnědé listí bezhlase dopadalo na zem.

Připadala si jako ve snu. Vypadalo to tu tolik jinak než v Kruvalu. V tuhle dobu tam už bude po kolena sněhu, zatímco tady je ještě pozdní podzim. Zima se blížila neúprosně, ale sníh nějak nepřicházel, i když byli poměrně na severu.

Z dlouhého zamyšlení ji probral zvuk zvonu ohlašující konec hodiny. Posbírala si knížky, které stejně nepotřebovali, a vydala se k Velké síni. Cestou se ale zastavila na malém dvorku. Všude kolem byly vylepeny plakáty, ale zrovna se jí podařilo spatřit jeden, který nebyl úplně zabarikádovaný štěbetajícími studenty.

Turnaj tří kouzelnických škol

Delegace z Krásnohůlek a Kruvalu přijedou v pátek 30. října v šest hodin večer. Vyučování skončí o půl hodiny dřív. Studenti si odnesou brašny a knihy do ložnic a shromáždí se před hradem, aby před slavností na uvítanou pozdravili naše hosty.


6. - Velká zelená pomoc

15. may 2007 at 8:23 | TheMajestic |  D.A.S. 2: Desert Snake
Tuhle jste pravděpodobně už taky četli, ale předtím jsem udělala takovou malou chybku v pořadí kapitol, takže tahle patří až sem...

5. - Prázdniny

15. may 2007 at 8:22 | TheMajestic |  D.A.S. 2: Desert Snake
Konečně jsem se rohodla, že tady po nějakém čase zase jednu, dvě kapitoly zase hodím, takže snad se vám to bude líbit... Takže Dead Angels from kin of Slytherin: