20. - Tělo a duše

15. may 2007 at 8:31 | TheMajestic |  Ztracená?
A abyste nenaříkali, jak moc jsem strašná, tak sem přidávám i další kapitolky ke Ztaracená?. Ale nemyslete si, tohle už mám taky celé, ale chci vás udržet v napětí až do konce...

Dovnitř vešel Voldemort a v patách mu šlo několik Smrtijedů. Vydal jim instrukce a všichni najednou vyřkli stejné kouzlo. Lyon přivřela oči a očekával nejhorší, jako ten muž z jeho minulosti. Bubliny ale opět nabraly fialovou barvu a praskly. Voldemort na ni hleděl užasle.
"Co to má znamenat? Vždyť to fungovalo!" rozkřikl se.
"Nemůžeš mě zabít," řekl duch dívky vědoucně.
"Proč... ale jakto, že víš, že... To ne! Jak?! Ty-ty jsi to snad..."
"Ovládla?"
"Přesně."
"Vlastně bych ti měla poděkovat, pomohl jsi mi s tím," rozhodla se dívka, že ho trochu popíchne. Voldemort se rozmáchl hůlkou.
"Crucio!" křikl, ale nic se nestalo. Pomalu mu to už začínalo docházet. Nemohl na ducha použít kouzlo, které způsobuje fyzickou bolest, je to přece záležitost těla, cítit bolest. Stejně tak ji nemohl zabít, čímž by získal tu schopnost, protože byla jenom duše.
***
Mířil si to chodbou do hradu. Doufal, že u východu nikdo nebude. Setřásl ze sebe kapky deště, protože než se přemístil do tajné chodby, ještě ho stihl venku liják. Vykoukl z hrbu jednooké čarodějnice, rozhlédl se kolem. Nikde nikdo. Vylezl a zamířil si to rovnou na ošetřovnu, kde, jak předpokládal, všichni budou.
Bral schody po třech, už to chtěl mít za sebou. Přede dveřmi se zastavil. Mávnul hůlkou a použil na sebe chameleoní kouzlo. Tiše vstoupil na ošetřovnu. Letmo se kouknul po místnosti. Nikde ji neviděl. Byl tam jenom ten zavšivený vlkodlak, Black, Potter a ta jeho zrzka, po Lyon ani vedu ani slechu.
Vtom se Lily probrala.
"Už je ti líp?" zeptal se James.
"Ani ne. Doufám, že bude v pořádku," řekla tiše.
"To my všichni, ale uvidíš, že Brumbál na něco přijde."
"Ale jak?"
"U Munga na to jsou odborníci, určitě to vyřeší a bude zase zdravá," konejšil ji James.
"Takže je u Munga, tím je to jenom snazší," pomyslel si Lucius a zase ošetřovnu opustil. Když se ocitl za hranicemi bradavické bariéry proti přemisťování, přesunul se do kouzelnické nemocnice. Podle informační tabule usoudil, že bude ve čtvrtém patře, kde se nacházely případy s trvalými poškozeními způsobenými zaklínadly. Neptal se, kde je, jenom by na sebe zbytečně upoutal pozornost. Pod neviditelnou záštitou prohlížel pokoje jeden za druhý, až ji konečně našel. Nenápadně vstoupil do pokoje, chytil ji za ruku a přemístil se k lesu, nedaleko od jejich součastného hlavního stanu.
***
"Myslím, že byste měli něco vědět," řekl Brumbál pochmurným hlasem. Všichni se na něj otočili, dokonce Remus pomalu začínal vnímat okolí.
"Co se stalo?" zeptal se Sirius prudce, protože cítil špatné zprávy.
"Lyon zmizela."
"To přece víme."
"Myslím její tělo. Teď mi psal ředitel nemocnice a říkal, že nikdo neví, kde se poděla." Tím se pro Remuse ztratila i poslední kapka naděje. Zavřel oči a bylo mu už všechno jedno. Před očima mlhavě viděl barevné bubliny, ale netušil, co to znamená. Nechtěl teď o ničem přemýšlet, tak se zaměstnával tím, že je počítal.
***
"Vidím, že jsi ji přece jenom našel," podotkl Voldemort.
"Ano, pane," kývl Lucius a položil dívku na zem. Voldemort, který zrovna stál vedle Lyonina ducha, jednou nohou stoupl na hranici křídového kruhu a přerušil tím bezpečnostní bariéru, takže se Lyon chtě nechtě přesunula zpátky do svého těla.
Duch se rozplynul a několik vteřin na to, dívka otevřela oči. Pomalu vstala, ale stejně se jí zatmělo před očima. Bylo to zvláštní mít zase tělo. Připadala si teď tolik bezmocná a zranitelná, což ji Voldemort jenom potvrdil, když směrem k ní mávl hůlkou a pronesl svou oblíbenou kletbu (Crucio).
Zatímco se dívka zmítala v bolestných křečích, vedl Voldemort samolibý monolog o svých plánech.
"Jsem rád, že se ti s tím mohu pochlubit, ale o to víc jsem rád, že to už nikomu neprozradíš. Dokud jsi byla duch, nešlo provést to, co jsem už nějaký čas zamýšlel, ale teď už to půjde," ujistil ji.
Najednou se otevřely dveře a dovnitř vstoupilo několik Smrtijedů. Společně s Voldemortem kolem ní utvořili kruh. Moc dobře věděla, co jí čeká, už to jednou viděla. Směle se otočila čelem k ním. Tušila, že i kdyby se pokusila uprchnout, neměla by šanci. Ze všech sil se snažila nemyslet na to, co bude následovat, že pravděpodobně za několik okamžiků zemře. Pohlédla do tváře Pánu Zla. V jeho očích se zračila čirá nenávist a touha. Napřáhl ruku s hůlkou před sebe a zamířil na ni, Smrtijedi následovali jeho příkladu.
Na Lyon mířilo osm hůlek a na rtech jim visela slova smrtícího kouzla. Lyon se snažila uklidnit, jak jen to šlo. Zavřela oči. Myšlenky upřela k jediné bytosti, která pro ni znamenala celý život. Její druhá polovička, spřízněná duše - Remus. Vzpomínala na všechny krásné chvíle a okamžiky, které spolu prožili. Před očima se jí objevil Remus. Vnímala každý jeho gest; jemné vrásky na čele, když mu o pověděla o svých snech, radostný úsměv, když byli spolu. Viděla před sebou okamžik, kdy ho spatřila poprvé.
Natolik se odpoutala od reálného světa, že ani neslyšela,jak Voldemort řekl:
"Teď zemři."
Neslyšela ani slova, která měla určit její smrt. Stále byla pohroužená v myšlenkách a vzpomínala na Remuse. Najednou se však její vzpomínky přerušily. Všechno se ztratilo ve tmě, která v její hlavě nastala. Doširoka otevřela oči, zorničky se ji stáhly až na nepatrné tečky, když místnost na okamžik zaplnilo bílé světlo vyvolané kletbou.
"Ááá! Ne!" vykřikla. Pomalu ji zaléval chlad. Cítila v sobě děsivou prázdnotu smrti. Chvilkové štěstí vyvolané vzpomínkami ji opouštělo. Cítila se, jako by byla v oku víru, který z ní kousek po kousku odčerpával všechnu její sílu. Vzpomínky ji opouštěly a po nich zůstávala jenom tíživá prázdnota. V mysli jí vířila slova, která nedávala smysl. Co to jsou Bradavice? K čemu slouží ty proutky, které drží v rukou ti divní lidé? A kdo vlastně jsou? A kdo je ona?
Pod semknutá víčka ji pronikalo světlo, zpočátku bylo bílé, potom se změnilo na fialové pak modrá... Co to má znamenat? Remus, vyvstalo ji v mysli jedno slovo. Kde to je? Remus... opět to neznámé jméno. Remus? Kdo to je? Věděla, že to byl pro ni někdo důležitý. KDYSI DÁVNO... Možná by ji mohl pomoci zaplnit tu drtící prázdnotu v ní. S vypětím všech zbývajících sil se upnula k oné myšlence na neznámou osobu. Mohl by ji pomoci? Kolik mám ještě času? Stihnu to? Barva bublin se začínala znovu měnit, tentokrát přecházela z fialové na osudnou růžovou, šlo to pomalu, ale šlo.
"Remusi!" zakřičela zbytkem sil a klesla k zemi.
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 Morgana Ehran Morgana Ehran | Email | Web | 16. may 2007 at 20:04 | React

no wow:O tuhle povídku mám hodne ráda, uz kvuli remusovi:) povídka se mi velmi libi. zajimavy napad, libi se mi hrozne tvuj sttyl. zpracovani brilantni:)  jen tak dál!

2 nomi nomi | Web | 16. may 2007 at 20:13 | React

wow...zase sa tu niekto cinil???...ale cinil sa skvelo..:):):)

ja uz neviem co do tych komentarov pisat..ved vzdy len to iste lebo kazde pokracovanie je prosto skveleee..:):):)....len nas dlho nenapinaj a pridaj dalsie kapitolky...:):):)

3 TheMajestic TheMajestic | 17. may 2007 at 7:53 | React

to nomi: jak si prejes, sice jsem chtela jeste pockat, ale jednu ti tu snad muzu jeste pridat...:D:D:D

4 happy happy | Web | 20. may 2007 at 21:00 | React

No moment... jsem to četla poprvé trochu jinak, ne? ale líbí se mi to o hodně víc... :o)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.