21. - Vesnice

17. may 2007 at 7:57 | TheMajestic |  Ztracená?
Tak tohle je taková trochu pochmurnější kapitola a to i na mě... Sice jsem měla v úmyslu sem kapitolu pridat az pristi tyden, ale kdyz tak hezky prosite:D Posledni kapitolu si ale stejně nechavam az nekdy koncem skolniho roku... Btw: tohle je predposledni kapitola... Takze tahle delsi kapitolka je pro nomi, díky, že to ještě stále čtes...:D:D:D Enjoy it!!!

Remus vykřikl, když se bubliny v jeho mysli zbarvily do růžovofialové. Zprudka se posadil na posteli. Všichni se na něj polekaně otočili. Brumbál ještě před chvilkou mluvil s Jamesem, jestli si nevzpomene na něco, o čem Lyon mluvila, jestli se nezmínila o něčem, co by jim teď mohlo pomoci.
"Co je ti, Náměsíčníku?" zeptal se starostlivě Sirius. Remus si držel ruku na hrudi, jako by chtěl uklidnit srdce, které bilo jako o závod. Dýchal velmi rychle a přerývaně. Z očí mu mimoděk vytryskly slzy.
"Vím-vím, kde je," snažil se chytit dech.
"Kdo?" podíval se na něj Brumbál jako na blázna.
"Lyon. Pán Zlaji vězní, viděl jsem je. Byla to nějaká kaple, ne kostel, jako ta... no... Notre Damme," snažil se v rychlosti popsat okolí hradu, které Lyon zahlédla z okna.
"Kostel sv. Markéty," ozvalo se tiše ale rozhodně. Pohledy v místnosti se stočily na Lily, protože to byla ona, kdo to řekl.
"To nemůžete vědět. V Anglii je spoustu kostelů, které vypadají podobně. Navíc není řečeno, že jsou v Anglii."
"Za pokus by to stálo. Navíc kostel sv. Markéty je v Británií jediný gotický kostel s dvouvěžovou dispozicí. K tomu ještě přispívá fakt, že okolí je několik let opuštěno, říkalo se, že tam vypukla nějaká nákaza," vychrlila Lily stále tichým ale už klidným hláskem.
"Jak to víš?" zeptal se James zvědavě.
"Narodila jsem se tam, ale potom jsme se odstěhovali. Babička s tetou tam zůstaly. Ještě před dvěma lety jsme s nimi byli v kontaktu, říkali, že se budou taky stěhovat, ale potom jsme už o nich nic neslyšeli. Snad jsou v pořádku." James na ni kulil oči.
Brumbál naopak vypadal, že ho něco z jejího vyprávění zaujalo.
"Pane řediteli, stálo by za to se tam alespoň podívat," přidal se Sirius.
"Ano, máte pravdu. Vy tady zůstaňte, já seženu několik lidí a prozkoumáme to tam," rozhodl.
"Půjdu taky," řekl Remus sklesle a taky vstal.
"Ne, vy zůstanete," prohlásil Brumbál rozhodně.
"Sedmnáct nám m už bylo," podpořil přítele Sirius.
"V žádném případě," odporoval Brumbál.
"Budeme vás sledovat, bude-li to nutné, ale půjdeme," stoupnul si James vedla Siriuse a Remuse.
Brumbál chvíli uvažoval.Bylo to velmi nebezpečné brát s sebou nezkušené čaroděje, o to víc, byla-lil to pravda, že tam Smrtijedi jsou. Mnohem nebezpečnější by ale bylo, kdyby se tam rozhodli jít na vlastní pěst. Hrozilo tak nebezpečí, že y si je k tomu mohli splést se Smrtijedy.
"Dobrá, ale pokud dojde k boji, budete se držet vzadu," svolil nakonec Brumbál.
Najednou se na ošetřovně rozlehl sladký hlas neznámé melodie, písně beze slov. Následoval zlatavý záblesk a na Brumbálově natažené pravici se usadil jeho fénix - Fawkes. Brumbál mu jenom něco pošeptal a fénix zase zmizel ve stejném záblesku. Dokud tam pták byl, naplnila všechny zvláštní úleva, ale jakmile zmizel, propadli všichni melancholii. I když na ošetřovně byly rozsvíceny všechny pochodně i svíčky, připadalo jim to místo najednou tmavé a pochmurné. Brumbál se otočil ke dveřím.
"Jdeme," zavelel a vyrazili.
Ztemnělými bradavickými pozemky se blížili k Prasinkám. Zastavili se na náměstí u kašny. Kluci se neptali, na koho nebo na co čekají. Během příštích několika minut se ozvalo PRÁSK! a vedle nich se objevil blonďatý muž. James ho okamžitě poznal. Jmenoval se Arestus Magnolio, byl to dobrý přítel jeho otce, mnohokrát se někam v noci spolu tajně vytráceli. Než se stačil zamyslet, co tam vlastně dělá, objevily se vedle nich další čtyři osoby.
"Už jsme všichni, Albusi, prohlásil tmavovlasý chlapík s plnovousem. Brumbál jenom kývl hlavou, něco zašeptal a mávl hůlkou směrem na kapesní hodinky, které vytáhl z kapsy. Hodinky se zaleskly a Brumbál je ještě chvíli držel v ruce, zatímco vysvětlil příchozím, proč tu jsou zapotřebí. Světlovlasý muž chvíli pokukoval po chlapcích, potom se odpojil od Brumbála a šel za nimi.
"Jamesi?"
"Arestusi," pokynul mu Dvanácterák.
"Co tady děláš?"
"Jdeme s vámi."
"Všichni?"
"Jistě. Ta holka, která zmizela, byla naše dobrá kamarádka. Nenecháme ji tam."
"Předpokládám, že nemá smysl vás přemlouvat," prohodil Arestus. Znal Jamesova otce už od dětství a i Jamese znal od malička, takže věděl, jak jsou oba stejně tvrdohlaví.
"Nemá," potvrdil jeho úvahy James s úsměvem.
"A Jamesi," zarazil ho přítel a kývl na jeho společníky.
"Jasně, já zapomněl. Tohle jsou mí přátelé, Remus Lupin a Sirius Black," představil své kamarády.
"Black?" zbystřil jeden z nově příchozích.
"Ale no tak, Alastore, nebuď pořád tak jedovatý," ozval se tmavovlasý muž.
"Tohle jsou mí přátelé," ukázal Arestus na čtyři muže a postupně je představil.
Světlovlasý mladík, který vypadal, že je z nich nejmladší, se jmenoval Johnatan Creek a Sirius si matně vzpomínal, že byl před třemi lety v mrzimorském famfrpálovém družstvu. Další muž měl zrzavé vlasy střižené na krátko, jmenoval se Marcus Lancaster. Vedle něj stál muž s tmavě hnědými vlasy, nevypadal o moc starší, jak Johnatan. Jmenoval se Frank Longbottom. Poslední z nich byl Alastor Moody, slavný šílený bystrozor. Stále pokukoval po Siriusovi, jeden by čekal, že na něj každou chvíli zaútočí.
Brumbál napočítal do tří a všichni se najednou dotkli kapesních hodinek, které přeměnil v přenášedlo.
Objevili se na nějakém pochmurném místě. Bylo vidět, že tam nikdo dlouhou dobu nebyl. Na kopci v dálce bylo vidět kostel, o kterém mluvila Lily. Remus se otřásl. Poznal krajinu kolem. Všechno tady bylo stejné,jak si to pamatoval z vidění, které mu Lyon poskytla. Od kostelu je odděloval hluboký les.
"Támhle je cesta," prohlásil Moody, který díky kouzelnému oku viděl ve tmě stejně dobře jako ve dne. Nikdo neotálel, a tak se všichni okamžitě vydali k lesu. Cesta byla sice široká, ale směrem k lesu zarůstala v hustý neprostupný porost.
S menšími obtížemi vstoupili do lesa. V čele šli Brumbál s Moodym a prosekávali cestu, za nimi šli James, Remus a Sirius a jako zadní garda drželi stráž Arestus, Frank a Creek. V lese bylo až nepřirozené ticho. Nebylo slyšet ani ptáky ani žádný hmyz... Kolem dokola bylo samé napětí a vzdych byl podivně těžký. Slyšeli jenom svůj zrychlený dech, při každém výdechu se jim u úst objevovaly malé obláčky páry.
"Co je to?" zeptal se najednou Arestus.
"Vypadá to jako zdi," zapřemýšlel Frank nahlas.
"Brumbále," křikl najednou Arestus nahlas.
"Co se děje?" přiběhl okamžitě jmenovaný a podíval se směrem, kterým Arestus ukazoval.
Byly tam nějaké stavby, nebo spíš jejich rozvaliny. V dálce se tam rýsovaly mlhavé obrysy. Všichni se beze slov shodli, že to tam půjdou prozkoumat a vyrazili do hlubin lesa. Po chvilce se přiblížili k rozvalinám.
"Nemohla by to být ta vesnice, o které mluvila Lily?" zeptal se James.
"Je to pravděpodobné, o žádném lese se nezmínila a nikde poblíž jiná vesnice ani osada není," přikývl Sirius.
"Ale jaká nákaza by mohla za pár let proměnit živou vesnici v mrtvý prales?" zeptal se Brumbál,který jejich rozhovor poslouchal. Otázka zůstala viset ve vzduchu a jenom znásobila jejich ostražitost. Vtom se ozval Remusův tichý hlas:
"Nákaza Smrtijedů."
Všichni se na něj překvapeně otočili. Ten jenom ukázal rukou stavbu, ke které se právě blížili. Na zčásti opadané omítce mohli spatřit černé šmouhy. Jasně bylo poznat, že to jsou známky použitých kleteb, které proletěly podél zdi. A všichni to taky poznali. Vybili snad Smrtijedi celou vesnici a potom se usadili v tom kostelíku? Pokračovali dál. Žalostné zříceniny jim jenom připomínaly, co jsou Smrtijedi vlastně zač. Všichni se těšili do boje s nimi a nemohli se dočkat, až jim přijdou pod ruku, protože, jak se zdálo, opravdu nahoře v kostele byli.
Procházeli ruinami. Moody se jako první odvážil vstoupit do jednoho polorozpadlého domku. Po chvíli se ozvalo jeho volání:
"Pojďte sem!"
Když vešli dovnitř, naskytl se jim pohled na zbytky ohořelého nábytku a koberců. Očouzené stěny dokreslovaly celkový pochmurný dojem. Vešli za Moodym do jiného pokoje. Skláněl se nad rodinou, respektive nad těly rodiny, která v tom domě bydlela. Na zemi ležely dvě těla, tedy zbytky těl. Moody jedno z nich otočil. Byla to žena. Zahleděl se na místo, kde ležela, a konstatoval, že byli tři. Kostra ženy potažená místy zažloutlou kůží byla z větší části ohořelá. Moody si klekl na zem vedle ní. Na zemi tam byl malinký shluk kostí. Malinká lebka, nevyvinuté ještě končetiny.
"Co to je?" zeptal se Brumbál a naklonil se nad ním. Potom se ale rychle narovnal.
"Jak jsem řekl. Tři. Byla těhotná," řekl Moody.
Chvíli jenom stáli před domkem, nakonec Brumbál rozhodl. Rozdělili se na tři skupiny a vydali se hledat mrtvá těla. Původně chtěli těla spálit, ale nakonec usoudili, že by se jenom zbytečně prozradili, a tak zůstalo jenom je pochovat. Dvě skupiny (Moody a Brumbál, Frank a Creek) hledaly mrtvé a ostatní kopali velkou jámu. Vůbec se mezi sebou nebavili. Remus se ovšem tvářil, jako by kopal hrob samotnému Voldemortovi. Arestus ho nějakou chvíli pozoroval a potom si vzal Jamese stranou.
"Co mu je?" zeptal se opatrně.
"Lyon je jeho holka," vysvětlil James obsáhle a taky se podíval na přítele. Nezáviděl mu. Muselo to být strašné, co teď prožíval.
"Asi ji měl hodně rád, co?"
"Proč měl?" zpozorněl James.
"Brumbál říkal, že ji tam vězní už třetí den, no a většina obětí se nedožije druhé dne, je proto malá naděje," prozradil Arestus tiše. James vypadal, že brzy asi někoho zabije, ale nakonec se uklidnil, když se koukl na Remuse.
"Hlavně mu to neříkej," řekl přiškrceně a Magnolio pochopil, že ho nejspíš stojí hodně úsilí, jenom o tom přemýšlet. Proto taky přikývl.
"Ale on ji tam nevězní tři dny," vzpomněl si najednou James, že mu a tom něco nesedělo.
"Brumbál tvrdil, že ano," namítl Arestus.
"Měl i neměl pravdu."
"To nechápu."
"No, před třemi dny získali její duši, alespoň si to myslíme, no a dnes unesli od Munga i její tělo," vysvětlil James.
"Chápu, doufám, že příjdeme včas."
"To bychom se tady nemohli zdržovat," rozčiloval se James šeptem.
"Musíme se o to tady postarat, nebo bys ty lidi snad dokázal opustit?"
"To sice ne, ale bylo by lepší, kdybychom se nejdřív postarali o ty,kteří ještě možná žijí, místo pohřbívat mrtvoly, které tady už nějakou dobu jsou a pár dnů by ještě vydržely," soptil James.
"To mě ani nenapadlo," přiznal Arestus a rychle se dal do kopání.
James se ohlédl přes rameno, odkud uslyšel nějaké šustění. Byl to Moody a hůlkou před sebou navigoval několik těl. Když došel na okraj volného prostranství, nechal je spadnout. To ale bylo na Jamese poněkud moc. Zvládl udělat ještě několik kroků ke křoví, potom už ale bylo jenom slyšet dávení. Sirius se rozhlédl, odkud vycházejí ty zvuky a potom došel za přítelem.
"Siriusi, vem ho na procházku, ať se trochu uklidní," zavolal za ním Arestus.
"Jsi v pořádku?" zeptal se Sirius, když došel k Jamesovi. Ten jenom kývl, ale hned na to zase začal zvracet.
"Nesnáším mrtvoly," zasyčel tiše a ani se neodvážil otočit, aby náhodou neuviděl mrtvá těla, která tam nakupil Moody.
"Pojď, projdeme se," vzal ho Sirius kolem ramen a nasměroval ho, kde věděl, že není nikdo, kdo byl hledat obyvatelé vesnice.
Šli pomalým tempem, procházeli kolem ruin kdysi hezkých rodinných domků. Sice se nijak neodreagovali, ale aspoň se Jamesův žaludek trochu uklidnil.
"Jak vůbec někdo může dělat něco takového?" nechápal.
"Netuším," zavrtěl hlavou Sirius, ale myšlenkami trochu odbočil. Vzpomněl si na Moodyho, jak reagoval na jeho jméno. Měl vlastně pravdu, jeho rodina byla jedna z těch, co bezmyšlenkovitě sloužili Voldemortovi. Celá jeho rodina, až na několik normálních výjimek, se dostala do Zmijozelu, potom už jenom pokračovali v podobném duchu. Sice jenom málo členů jeho rodiny bylo přímo Smrtijedy, ale přesto i to stačilo, aby nad nimi cítil naprosté znechucení. V tomhle prostředí to prožíval mnohem víc.
"Panebože!" vykřikl James a rozběhl se k jednomu z domků.
"Co... Počkej!" zavolal Sirius a vydal se za ním. James se zastavil u domku, ze kterého zůstala sotva čtvrtina, přesto šlo poznat, že měl kdysi omítku oranžové barvy.
"Co je, Dvanácteráku?" zeptal se Sirius a koukl se na přítele. Ten ovšem nevnímal a jenom se snažil otrhat mimořádně zákeřný zimolez ze zdi, aby se podíval na nějaký štítek.
"Jsi snad čaroděj, ne?" zavrtěl hlavou Sirius a mávl hůlkou směrem na otravný plevel. Zimolez ještě chvilku setrvával na svém místě, potom se ale jakoby rozplynul. Oba dva strnuli nad tím, co ještě před chvíli zakrývala rostlina. Na štítku bylo číslo domu a jméno rodiny.
"Evansovi," přečetl Sirius. Než ho stačil zadržet, James už byl v domě.
Když ho doběhl, stál James uprostřed pokoje a ani se nehnul. Sirius se postavil vedle něho a hned mu došlo, na co tak zírá. Na posteli tam ležela ohořelá mrtvola staré paní, to byla nejspíš Liliina babička, o které mluvila. Sirius se šel porozhlédnout po dalších pokojích, protože si pamatoval, že Lily říkala, že tam zůstala ještě její teta. Tu nešel v patře. Nejdřív se sice zdráhal vejít po zchátralých schodech, ale nakonec přece jenom vyšel nahoru a druhou ženu našel v koupelně. Hůlkou ji donesl dolů.
"Jamesi, to nemá smysl. Pojďme už."
"Přece ji tu nenechám."
"To jsem ani nemyslel. Doneseme ji k ostatním."
"To nemůžu. Vykopu jim hrob, Tichošlápku," rozhodl se James a vyšel před dům. A závěsu za ním letěla kouzlem nadnášená mrtvá stařenka. Nechal ji klesnout na zem a pomocí hůlky ji vykopal hrob.
"Pomůžu ti," přidal se Sirius a vykopal samostatný hrob i pro Liliinu tetu. Nakonec hroby označili křížem.
"Kde jste byli tak dlouho?" zeptal se Arestus, který o ně měl už očividně strach.
"Jenom se projít," řekl James. Koukl na Remuse. Ten byl už jenom v tričku, protože mu bylo teplo. Vlasy měl od potu mokré a každou chvíli si otíral tvář. S hůlkou v ruce už vykopal solidní jámu. Arestus se otočil směrem Jamesova pohledu.
"Bojím se o něho," řekl potom.
"To asi my všichni. Nevypadá dobře," poznamenal Sirius.
"Za celou dobu ještě neřekl ani slovo, chtěl jsem si s ním promluvit, ale nereagoval."
"Nedivím se mu," pokýval hlavou Sirius. Chvíli ještě pozoroval Remuse, ale nakonec se k němu přidal. Nejvíc ze všeho ho štvalo, že mu nemůže ani nijak pomoci.
***
Brumbál šel opět ve předu, vedle něj šel Moody. Arestus si povídal s kluky. Sirius se každou chvíli díval na kostel a na Remuse. V lese vypadal jako hromádka neštěstí, teď už ne. Vypadal, jako by se s mířil s tím, že je Lyon pravděpodobně mrtvá, ale ještě mu stále zůstávala malá naděje.
"Nechtěl bych se mu teď postavit do cesty," přerušil jeho myšlenky Arestus.
"Co?"
"Koukni se na něj. Jestli mu nějaký Smrtijed zkříží cestu, budeme ho seškrabávat ze zdí po celé budově." James se taky podíval na Remuse. Sice Brumbálovi slíbili, že, jestli dojde k nějaké bitce, budou se držet v zadu, ale věděl moc dobře, že Remus na to kašle. Jenom se o něj bál, aby neprovedl nějakou hloupost. Taky svoje obavy řekl nahlas.
"Je jasné, že do toho půjde bezhlavě, ale nebál bych se, že něco vyvede," oponoval Sirius.
Zastavili se u mohutné skály. Hrad vypadal, že spí. U vchodu nebyly hlídky. Buď si tolik byli jistí svou nedosažitelností, nebo se nikoho nebáli. Tak či onak, Voldemort by jistě nepřipustil, aby byl hlavní stan nestřežen.
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 nomi nomi | Web | 17. may 2007 at 20:26 | React

och vdaka...nekonecna vdaka...ja proste tvoje poviedocky milujem..:):):):)

2 Morgana Ehran Morgana Ehran | Email | Web | 18. may 2007 at 13:38 | React

no wow:O to uz bude konec?:( no skda. je to nádherný pribeh. vazne povedený.

3 happy happy | Web | 20. may 2007 at 21:08 | React

JÁ CHCI DALŠÍ -- JÁ CHCI DALŠÍ -- JÁ CHCI DALŠÍ -- JÁ CHCI DALŠÍ -- JÁ CHCI DALŠÍ -- JÁ CHCI DALŠÍ -- JÁ CHCI DALŠÍ -- JÁ CHCI DALŠÍ -- JÁ CHCI DALŠÍ -- JÁ CHCI DALŠÍ -- JÁ CHCI DALŠÍ -- JÁ CHCI DALŠÍ -- JÁ CHCI DALŠÍ -- JÁ CHCI DALŠÍ -- JÁ CHCI DALŠÍ -- JÁ CHCI DALŠÍ -- JÁ CHCI DALŠÍ -- JÁ CHCI DALŠÍ -- JÁ CHCI DALŠÍ -- JÁ CHCI DALŠÍ -- JÁ CHCI DALŠÍ -- JÁ CHCI DALŠÍ -- JÁ CHCI DALŠÍ -- JÁ CHCI DALŠÍ -- JÁ CHCI DALŠÍ -- JÁ CHCI DALŠÍ -- JÁ CHCI DALŠÍ -- JÁ CHCI DALŠÍ -- JÁ CHCI DALŠÍ -- JÁ CHCI DALŠÍ -- JÁ CHCI DALŠÍ -- JÁ CHCI DALŠÍ --

4 TheMajestic TheMajestic | 21. may 2007 at 15:43 | React

to happy: to radsi nechtej...:D:D:D

5 TheMajestic TheMajestic | 22. may 2007 at 14:33 | React

to happy: ja te varovala, ale nechtela si me poslouchat...:D:D:D

6 kaikatra kaikatra | Web | 26. may 2007 at 13:10 | React

souhlasím s happy... DALŠí

7 Viki Viki | 26. may 2007 at 15:59 | React

Já taky souhlasím s happy:-)Další kapitolu!!!

8 Memory Memory | Web | 1. june 2007 at 18:07 | React

Ahojky.Taková malá prosbička.Byla bys moc hodná dyby mi pomohla v jedné hře.Nic to nestojí.Jen se stačí mrknout na tenhle odkaz.Díky moc..fakt díkmoc mi pomůžeš

9 nomi nomi | Web | 13. june 2007 at 20:38 | React

hojko..aby si sa nenudila mas na mojej stranke odkaz na stafetku:):):)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.