4. - Rozhovor a sen

15. may 2007 at 8:27 | Dia
Brumbál přesně podle jeho předpokladu klidně opravdu nespal. Celé ráno strávil pochodováním po své pracovně. Sem tam se zadíval Fawkesovi do očí, jako by čekal, že mu poradí; marně. Nakonec se ale rozhodl jít ke zdroji, jak si včera slíbil, a doufal, že je už Amber vzhůru.

Na kousek pergamenu rychle napsal vzkaz a šel se projít, i když byl tak hluboce zamyšlený, že si ani neuvědomoval, kam jde, a procitnul až v půli schodiště vedoucího do Severní věže. Zatřásl hlavou, aby si utřídil myšlenky. Nakonec se rozhodl pokračovat nahoru, když už půlku schodů absolvoval.

Když ale konečně dorazil k místnosti na vrchu věže a chtěl si otevřít, zarazil se. Někdo tam už byl; připadalo mu, jako by se někdo s někým dohadoval, jenomže byl slyšet jenom jeden hlas. Pokusil se otevřít dveře, jak nejtišeji dokázal, ale ty mu oplatily jeho snahu až neskutečně hlasitým a hlavně nepříjemným zaskřípěním.

***

Výhled tu je překrásný, pomyslela si, jak sledovala studenty procházet se po pozemcích. Všichni se smáli, i když to tady nahoře nemohla slyšet. Slunce pomalu mířilo k šedému horizontu Zapovězeného lesa.

"Hrabal se ti v hlavě," ozval se vždy duchaplný otravný hlásek.
"Já to vím," zamumlala a dál sledovala pomalu rudnoucí slunce.
"To to necháš jen tak?"
"A co mám asi dělat, už to ví a vrátit to nejde."
"Tady nejde jenom o to. Tady jde přece o princip!"
"Na jednu stranu máš pravdu," řekla si dívka trochu neochotně, "docela mě štve, že se mě nikdo na nic neptal a jenom mi prostě vlezli do hlavy…"
"Říkala jsem to-"
"Na druhou stranu jsem ale trochu ráda, že to ví," dodala rychle, protože cítila, jak se svědomí chystá na další námitky.

Najednou zavrzaly dveře a ona se prudce otočila. Ve dveřích stál překvapený Brumbál. Podívala se na něj zkoumavě. Po chvilce se i její výraz tváře změnil na překvapený, protože Brumbál vypadal, jako by tam zamrzl.

"Pane řediteli?" rozhodla se zjistit, proč tam tak stojí. Zdálo se, že to fungovalo, protože se Brumbál hned vzpamatoval a zavřel za sebou dveře. Došel pomalu za ní a opřel se o cimbuří.
"Chystal jsem se vám poslat vzkaz, protože si s vámi chci promluvit," začal po chvilce.
"A o čem se mnou chcete mluvit?" zeptala se nevinnost sama.
"Když jste byla v bezvědomí, požádal jsem profesora Snapea, aby na vás použil Legillimens," řekl Brumbál.
"Vím o tom," prohlásila s bohorovným klidem. Jestli čekal, že to nepozná, tak se holt spletl. To je učili v Obraně proti černé magii už prvním rokem. Sice tehdy nevěřila, že by se jí někdy někdo mohl hrabat v hlavě, ale teď se jí to vyplatilo.
"Chtěl jsem s vámi mluvit o tom, co jsme tam viděli."
"Pána Zla, pokud se nepletu."
"Ano. Velmi by mě zajímalo…"
"Co tam vlastně dělal, že?"
"Tak nějak," přikývl Brumbál a zkoumavě se na ni zahleděl.
"Sice to nevím přesně, ale mám pocit, jako by stále něco hledal, nebo někoho, a nejspíš tuším koho."
"Koho?"
"Harryho Pottera? Koho jiného by hledal?"
"Pokud ale vím, je Pán Zla mrtvý, nebo alespoň jeho tělo."
"Tak možná jeho duše jeví zájem o Harryho, co já vím…"
"Jak si ale radíš s těmi sny? Kdy se ti vlastně začaly zdát?"
"Pokud vím, tak se mi zdají odjakživa, ale zatím nikdy nebyly tak, ehm, realistické. Taky se mi nikdy nezdály v Kruvalu. Většinou jsem jenom viděla jeho tvář jakoby přes mlhu. V posledních letech, co jsem byla o letních prázdninách doma, ale býval ten obličej stále výraznější. No a před týdnem se v tom snu zhmotnil a stále se rozhlížel. Potom ale uviděl mě, a co se stalo dál, jste už viděli."
"To je všechno?"
"Kromě toho, že mi chtěl ukrást vzpomínky, tak jo," kývla a tón jejího hlasu napověděl, že se na tohle téma už nechce dál bavit a Brumbál to vycítil. Ještě chvíli bojoval s touhou podrobit ji dalšímu výslechu, ale nakonec odolal.

***

"No tak, vstávej, nebo přijdeš pozdě," budila ji Parvati.
"Ale jo, vždyť už jsem vzhůru," zamumlala Amber a vyhrabala se z postele. Nasoukala se do hábitu a vydala se na snídani. Teprve až kolem druhého patra se jí konečně podařilo úplně otevřít oči a až v prvním patře dokázala ujít pět kroků, aniž by zívala.

Ztěžka dosedla na lavici a malátně si naložila několik topinek.

"Jsi v pořádku?" zeptala se ustaraně Hermiona. Amber jenom kývla, protože už zase zívala. Potom jenom mávla rukou a nalila si dýňový džus.
"Ty jsi snad dneska nespala?" zeptala se už trochu pobaveně.
"Ale jo, ale ne dost. Neboj, to není nic nového. Abych se dostatečně vyspala, potřebovala bych minimálně dva dny spánku a řekla bych, že ani to by ještě nestačilo," usmála se dívka a dala se do jídla.

***

"Na dnešní hodině bych vás chtěl obeznámit se třemi neblaze proslulými kletbami - kletbami, které se nepromíjejí. Ví někdo, co to znamená?"

Amber ani nestihla mrknout a Hermiona, která seděla před ní, už měla ruku nahoře. Všimla si ale, jak váhavě ji držela nahoře, jako by se to bála i vyslovit. To už ale Amber nevnímala. Byla natolik unavená, že ji nezajímalo, že ji Moody sleduje bystrým zrakem. Položila si hlavu do dlaně, ruku opřela loktem o lavici a zavřela oči. Ještě chvíli slyšela hlasy jejích spolužáků, ale ty se po chvilce začaly vytrácet. Ani si neuvědomila, kdy usnula.

***

Oddechoval ztěžka. Pomalu vycházel schody, jeden po druhém, pomaloučku, jakoby si to užíval. Nesnažil se ani jít po tichu. Přímo se vyžíval v té hrůze, jakou jim způsoboval zvuk jeho kroků na dřevěných schodech. Ozval se dětský pláč. Během chvilky někdo to dítě utišil.

Zastavil se před světle modrými dveřmi. Na klice byla pověšená nějaká loutka, a on pochopil, že tohle bude dětský pokoj; je tu správně. Tady se to rozhodne. Ještě jednou si promnul hůlku v ruce a zhluboka se nadechl. Potom už levačkou zatlačil do dveří a ty se tiše otevřely.

Zrzavá žena se skláněla nad kolébkou svého ročního syna; přímo idylický obrázek do rodinného alba, zhnuseně si odfrkl.

"Odstup od něj," zasyčel hlasem, který nepřipouštěl žádný odpor.
"Ne, prosím, Harryho ne…"
"Říkám ti, abys mi šla z cesty. Tvůj manžel už na to doplatil. Chci zabít jenom jeho, nenuť mě zabít i tebe."
"Prosím, nezabíjej Harryho, vezmi si mě, ale jeho nech být!"

Natáhl svou bledou ruku s vyhublými prsty a z hůlky, kterou v ní držel, vyšlehl zelený paprsek světla a zrzka se skácela k zemi bez jediného slůvka odporu. Ještě dva kroky.

"Tak a jsem tu, Harry Pottere. Už jenom ty mi bráníš v tom, aby mi celý svět padl u nohou. Teď jsi už tady sám, ale brzy se připojíš ke svým rodičům."

Chlapeček na něj upřel své smaragdově zelené oči. Usmál se na něj, jako by mu nedocházelo, že mu ten muž právě zabil rodinu a chystá se zabít i jeho.

Přimhouřil oči do uzoučkých štěrbin a dítě se okamžitě přestalo smát.

"Navždy sbohem, Harry Pottere. Avada Kedavra!"

Z hůlky vylétl úzký zelený paprsek světla. Sledoval, jak se paprsek dotkl toho malého človíčka v kolébce. Pak se to ale zvrtlo. Paprsek náhle změnil směr a namířil si to proti kouzelníkovi, který jej před chvíli poslal. Paprsek se teď jevil mnohem větší, jako velká zelená koule, a stále se zvětšoval, jak se blížil.

Najednou jím prostoupila neskutečná bolest, která pronikla samotnou jeho existenci; bolest tak velká, že vyrvala jeho duši z těla. Bolest ještě nedozněla a jeho tělo už dopadlo na zem mrtvé a rozsypávalo se na prach.

Trhnutím se probrala. Zírala kolem sebe, jako by se najednou ocitla v jiném vesmíru. Jako by všechno kolem ní bylo jenom výplodem její fantazie. Do reality ji vrátil až hlas profesora:
"Avada Kedavra."
Stejný zelený paprsek, pomyslela si, když si vzpomněla na ten sen. Okamžitě jí došlo, co to viděla. Upřela pohled na Harryho, který seděl v druhé lavici.
"Existuje jenom jeden člověk, který tuhle kletbu přežil a ten sedí mezi námi ve třídě," řekl Moody a upřel svoje kouzelné oko na Harryho, který vypadal víc než překvapeně.

Amber se odvrátila k oknu a pozorovala krajinu, jak se na vzdálených vrších prohýbají stromy; oranžové a hnědé listí bezhlase dopadalo na zem.

Připadala si jako ve snu. Vypadalo to tu tolik jinak než v Kruvalu. V tuhle dobu tam už bude po kolena sněhu, zatímco tady je ještě pozdní podzim. Zima se blížila neúprosně, ale sníh nějak nepřicházel, i když byli poměrně na severu.

Z dlouhého zamyšlení ji probral zvuk zvonu ohlašující konec hodiny. Posbírala si knížky, které stejně nepotřebovali, a vydala se k Velké síni. Cestou se ale zastavila na malém dvorku. Všude kolem byly vylepeny plakáty, ale zrovna se jí podařilo spatřit jeden, který nebyl úplně zabarikádovaný štěbetajícími studenty.

Turnaj tří kouzelnických škol

Delegace z Krásnohůlek a Kruvalu přijedou v pátek 30. října v šest hodin večer. Vyučování skončí o půl hodiny dřív. Studenti si odnesou brašny a knihy do ložnic a shromáždí se před hradem, aby před slavností na uvítanou pozdravili naše hosty.

 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 happy happy | Web | 20. may 2007 at 21:34 | React

A jaká je ještě rychlejší rychlost než rychlost Kulového Blesku? No přece rychlost Jamalka, který utíká před happy, která volá: "Ještě, ještě, ještě..." :oP

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.