June 2007

Kapitola 26

25. june 2007 at 19:05 | Dia
Erekhyon se zahleděl k hradu a uviděl na hradbách skoro všechny jeho obyvatelé, jak sledují zápas. Ochránce už nikdo tisíc let neviděl a mysleli se, že ho Garashghagon zabil.

Gryf uskočil dlouhému meči a zaútočil drápy na mentaurův trup. Garash se ohnal holí a ta zasáhla gryfa po jedné tlapě. Uskočil. Garash proti němu vyslal nějaké kouzlo, ale gryf uskočil, roztáhl křídla a přeletěl přes mentaura. Dopadl na zadní tlapy a přední zatnul mentaurovi do boků. Garashghagon vykřikl a stanul na zadní. Na to jenom gryf čekal a zatnul mu drápy do břicha. Prudce škubl a Garash se zazmítal v křečích. Křídly gryfa odstrčil a sám se odpotácel trochu dál. Klesl na zadní a gryf jenom vyšlapoval osmičky na prašné ploše jako zmatená kočka v ZOO:

Garash se ohnal holí a proti gryfovi vylétl rudý paprsek. Rychlým pohybem se mu vyhnul a už se rozběhl proti konajícímu, přesto stále nebezpečnému, mentaurovi. Jedna z kleteb ho zasáhla do zadní nohy, ale nezastavil. Skočil na něj a sekl Garashovi přes krk a hrudník. Gryfovu tlamu pokryla černá krev. Stoupnul si a opřel přední tlapy o mrtvou bestii. Zařval. Nejspíš v tom řevu bylo něco víc, protože všichni mentauři pochmurně kývli hlavami a zmizeli v lese.

Gryf pomalu došel k nim. Dívali se na něj se strachem.

"Nemusíte se mě bát," oznámil jim hlasem, který vzbuzoval důvěru.
"Ty jsi ochránce?" zeptala se Hermiona, která měla dost času dát si všechny spojitosti dohromady.
"Ano, jsem," odpověděl gryf a jemně žďuchl čumákem do Sarion, ale ta se neprobírala. "Jsem Gryffin, syn Griffindorův. Godrik mě určil jako ochránce své sestry, ale zklamal jsem," řekl smutně.
"Syn Griffindorův?" zeptala se Hermiona a gryf zřejmě pochopil, na co naráží.
"Godrik přijal otcovo jméno za své druhé."
"Jak jsi mohl zklamat, když jsi byl uvězněný?" zeptala se Ginny.
"Zklamal jsem, protože jsem se nechal uvěznit."

Erekhyon přiložil k ústům píšťalku a foukl do ní, neozval se žádný zvuk. Brzy na to ale přiběhl jeho kůň.

"Musíme ty dvě dovézt do hradu," oznámil jim.
"Já to zvládnu sama," stála si na svém Hermiona a vstala. Moc ji to ale nevyšlo a Ron ji jen taktak zachytil.
"Neřekl bych," zavrtěl hlavou. Erekhyon podržel koně a Ron ji vyzvedl do sedla. Zamířili si to k hradu. Erekhyon ještě chvíli zůstal u Sarion. Gryffin se k němu vrátil.
"A ty jsi v pořádku?"
"Tolik štěstí a zloby najednou... Nevím, co mám dělat," řekl tiše.
"Proč zloba a štěstí?"
"Zloba, protože trpěla, když ji otec podle slibu odevzdal Garashghagonovi," objevily se mu v očích slzy. Gryffin na něj koukl tázavě.
"Pomohu ti ji odnést," řekl a poklekl na přední. Erekhyon zaváhal, protože to bylo vznešené stvoření.
"Jestli mám být ochráncem, musím chránit a pomáhat všem," ujistil ho gryf. Erekhyon zvedl Sarion a položil mu ji na záda. Vykročili k hradu.
"Jaký to byl slib?" zeptal se Gryffin, protože se zdálo, že to Erekhyona trápí, tak mu ten vyprávěl o Sarion.
"Takže se zlobíš, protože musela trpět," kývl gryf.
"Ano. Na druhou stranu mám strašnou radost, že ji vidím. Když se někdo ztratí v lese, rovná se to smrti. Dvanáct let jsem ji neviděl a pamatuji si ji jenom z toho, co mi o ni řekla chůva, protože jsem byl moc malý."
"To je pochopitelné," řekl gryf a chvíli šli v tichosti, oba horlivě přemýšleli. Najednou gryf zastavil a Erekhyon se na něj otočil.
"Děje se něco?"
"Chtěl bych znovu složit slib, že hrad ochráním," prohlásil. Erekhyon se na něj díval překvapeně a taky trochu zaraženě. Proč mu to říká?
"Chtěl bych ho složit tobě," poklekl na předních. "Vždycky hrad ochráním. Budu vždycky stát po tvém boku, ať se objeví sebevětší nebezpečí," pronesl slavnostně. Erekhyon na něj chvíli koukal vyjeveně, pak se ale vzpamatoval.
"A já tvá slova přijímám," poklekl před stvořením a položil mu ruku na rameni. Zahleděli si do očí.

Po chvíli oba vstali a vydali se v mlčení dál. Brzy dohnali ostatní a za chvíli stanuli před bránou. Měla tak deset metrů na výšku a bylo vidět, že je z kvalitního dřeva, aby v případě potřeby alespoň chvíli udržela nepřátele. Erekhyon koukl nahoru, aby se ujistil, že ho viděli. Chvíli se nic nedělo. Nakonec se ozvala tupá rána, jak se konečně něco dalo do pohybu, následovalo chrastění řetězů doprovázené zvukem, jak se pohybovaly obrovské závory. Nakonec se brána otevřela a naskytl se jim pohled na obrovské nádvoří. Nebylo tam moc lidí, protože se všichni schovali, sem tam někdo vykoukl.

Vstoupili a došli do středu nádvoří. Všude bylo ticho, potom vyšel ze stínu nějaký muž, těžko říct kolik mu bylo, ale vypadal starší než Erekhyon. Pomalu k nim došel. Erekhyon vystoupil dopředu a chvíli si s mužem hleděli do očí. Nakonec ten muž poklekl a podal mu hůl, kterou držel v ruce.

"Vítej doma, pane," řekl se skloněnou hlavou.
"Taky jsem rád, že jsem tu. Nech připravit pokoje a budeme potřebovat léčitele."
"Ano, pane," kývl muž trochu nejistě.
"Tito lidé mě zachránili ze zajetí," oznámil mu tiše. Muž na něj vyděšeně pohlédl.
"Garashghagon vás..."
"Naštěstí jsem tam dlouho nebyl, protože mi pomohli," přikývl. Muž vstal a okamžitě někam zmizel.

Chvíli tam čekali a Erekhyon zůstal s nimi, potom zašel za gryfem.

"Nevím, kde bys měl zůstat," nadhodil.
"Jeskyně pod hradem byla vždycky mým příbytkem, ale za dávných časů jsem trávil mnoho času v pracovně Gwyneth a Rodolpha. V pokoji byla tajná chodba, kudy jsem se tam mohl dostat."
"Je to teď moje pracovna, můžeš tam být kdykoli se ti zlíbí, jsi zde vítán," řekl nahlas, aby to slyšeli i lidé, kteří je ještě stále sledovali nejistě.

Pár minut na to se objevily tři služky a zavedly je do pokojů. Erekhyon zavedl Gryffina do své pracovny, kde si od něj vzal sestru. Zanesl ji do svého pokoje. Potom se objevil jeho správce.

"Léčitelé už jsou na cestě, pane," oznámil mu.
"Děkuji, Darrene," řekl sklesle.
"Co se děje?" zeptal se. Erekhyon se podíval do svého pokoje.
"Doufám, že se z toho dostane," řekl tiše.
"Neboj se, oni ji dají do pořádku. Přišla s nimi?" zeptal se ho.
"Jo," kývl a šel si sednout vedle ní.

Darren chvíli dívku pozoroval ode dveří, ale najednou zbystřil. Vešel do pokoje, dřepl si vedle postele a pozorně se na ni zadíval.

"Kdyby to nebyla hloupost, přísahal bych, že..."
"Je to ona," kývl Erekhyon.
"To není možné. Ztratila se v lese. Pamatuju si, jak nám řekli, že utekla a ztratila se. Byl jsem na ni naštvaný, protože mi slíbila, že mi pomůže s ohněm," namítl Darren.
"Bude u tebe tajemství v bezpečí?" zeptal se ho.
"Snad se nemusíš ptát, Erekhyone," pohlédl na něj přítel.
"Můj otec ji slíbil mentaurům, když vrátí jeho ženě na rok život, aby mohla porodit syna," řekl tiše. Darren otevřel ústa.
"Připadalo mi divné, když tehdy přišel, aby nám to oznámil. Vůbec se netvářil smutně," zamyslel se. Podíval se na dívku a zavrtěl hlavou.
"Jdu se podívat, kde se léčitele tak dlouho zdrželi," oznámil.
"Až prohlédnou tu druhou dívku, ať sem někdo přijde," řekl mu, ještě než zmizel.

Do deseti minut tam byli tři léčitelé. Erekhyon je tam se sestrou nechal o samotě. Jeden léčitel mu řekl, že Hermioně se dostal jed do krve, že bude brzy potřebovat při pravit protilátku. Erekhyon kývl, protože to tušil a vydal se do pracovny.

"Omlouvám se, že jsem tě tu nechal čekat," řekl Gryffinovi, který byl rozvalený na pohovce, a jediné, co bylo ještě divnější než gryf na pohovce, bylo to, že pohovka neprotestovala několika tunám živé váhy.
"Jak je na tom tvá sestra?"
"Jsou u ní zrovna léčitelé. Tu druhou ale škrábla harpyje a vím určitě, že tady o tom něco bylo. Proti harpyjím se tu nebojovalo velmi dlouho, ale mám pocit, že v jedné ze starých knih něco bylo."
"Zkus támhle tu zelenou na konci police," poradil mu gryf. Erekhyon založil zpátky knihu, kterou držel v ruce a přešel k té, na kterou Gryffin ukázal.
"Díky, jak jsi to věděl?"
"Pamatuji si ji ještě z dob, kdy jsem žil na hradě," vysvětlil.

Erekhyon knihu položil na stole a začal v ní listovat. Po chvíli našel i recept na protilátku. Když si prohlédl ingredience, oddychl si, protože všechny byly běžně používané, takže pro nebude třeba do lesa.

"Na chvíli tě tu ještě nechám, jestli chceš, můžeš si to tady prohlédnout, co se tu změnilo," řekl Erekhyon a i s knihou zmizel za dveřmi.

***

"Erekhyone, kde je Sarion?" zeptal se Harry, který spolu s ostatními čekal před pokojem Hermiony.
"Je v mém pokoji a ještě u ní jsou léčitelé," řekl smutně. "Ale pro Hermionu mám dobrou zprávu. Není tady někde léčitel?" zeptal se.
"Je u ní v pokoji," kývla Ginny, která ujišťovala Rona, že bude v pořádku.
"Dík," kývl a vstoupil.

Po chvíli zase vyšel a opřel se o stěnu.

"Nejspíš tady nějakou dobu pobudete, protože nepředpokládám, že byste tu chtěli zůstat nastálo. Už vám připravili pokoje?"
"Jo, ale chtěli jsme počkat, jak na tom budou."
"Právě jsem našel nějakou protilátku pro Hermionu, příprava trvá tři hodiny a bude si pak muset ještě na chvíli odpočinout. Sarion byla ještě před chvíli v bezvědomí, takže taky nemyslím, že jen tak bude chodit. Až budou mimo nebezpečí, pošlu ještě někoho k vám, protože vidím, že taky zrovna nejste jako rybičky. Měli byste si taky odpočinout."

Rozešli se tedy do pokojů. Draco ještě zůstal.

"Nejsem unavený, chtěl bych ji vidět," řekl tiše. Erekhyon na něj pohlédl zkoumavě, slyšel v jeho hlase obavy.
"Pojď se mnou, budu čekat ve své pracovně. Kdybys přece jenom byl unavený, můžeš si tam zdřímnout v křesle," řekl a Draco se zvedl.

Procházeli dlouhými chodbami. Kdyby tam bylo víc obrazů, bylo by to připomínalo Bradavice. Erekhyon vešel do pracovny a Draco ho následoval. Gryffin stále ležel na pohovce a vypadalo to, že spí.

Erekhyon mávnutím ruky rozsvítil pochodně na stěnách a začal se probírat knihovnou. Našel nějakou bichli a položil ji na stole. Hledal dlouho, potom něco našel.

Draco ho stále pozoroval, zajímalo ho, co dělá. Erekhyon se po chvilce zvedl, ještě jednou nakoukl do knihy a vytratil se z pokoje. Za chvíli se vrátil a nesl v rukou nějaké byliny a lahvičky. Taky obvazy.

V jedné misce začal míchat dohromady nějaké břečky, ke kterým postupně přidával i byliny. Místnost jimi byla během chvilky celá provoněná. Potom přidal ještě nějaký odvar a zamíchal. Nad miskou se vznášela namodralá pára. Postavil ji na zemi vedle gryfa a potom došel pro obvazy. Gryffin otevřel jedno oko, aby zjistil, co to dělá.

"Děkuji, ale myslím, že to ostří bylo otrávené," řekl trochu smutně.
"Bylo otrávené, ale všiml jsem si, jakou ten jed měl formu, a poznal jsem ho. Právě jsem ti připravil něco, co ti pomůže," vysvětlil, co to teď celou dobu dělal. Gryf si ho pozorně prohlédl. Erekhyon si k němu klekl a čistou vodou mu rány opatřil, potom i tu otrávenou. Nakonec na ni nanesl směs, kterou připravil. Gryffinovi se viditelně ulevilo.
"Změnilo se to tu. Mladí jsou staří a staří tu nejsou," pronesl gryf zamyšleně. Erekhyon na něj pohlédl a uvědomil si, že vlastně byl dlouho uvězněný. Odnesl všechno, co teď bylo na zemi. Potom si sedl vedle gryfa a opřel se o stěnu. Dal se do vyprávění, co se tady dělo od jeho nepřítomnosti.

Objevili se nějací léčitelé, zpočátku si pomyslel, že už je Sarion v pořádku, ale oni přišli za nimi. Draco okamžitě zavřel oči a dělal, že spí, aby ho nikdo nebudil.

"Byli unavení, nebuďte ho. A mě nic není," oznámil jim.
"Přikázal jste, že máme prohlédnout každého, kdo teď přišel," podotkl Darren, který se objevil za léčiteli.
"Budu si asi muset dávat pozor na to, co říkám," zasmál se Erekhyon a sundal si krátký plášť, který měl na sobě. Pod tím měl bílou košili, která byla skoro celá pokrytá krví.
"Většinou není moje," ubezpečil je pochmurně. Darren na něj koukl.
"Všichni?"
"Do posledního," kývl, protože se jich do lesa na průzkum vydalo šest.

Erekhyon se posadil na stůl a sundal si i košili.

"Říkal jsi, že ta krev není tvoje," řekl Darren překvapeně, když uviděl tři centimetry krátké řezné rány na jeho zádech.
"Řekl jsem, že většinou není moje a jsou to jenom povrchová škrábnutí, nic vážného," vysvětlil. Léčitelé se hned dali do práce.
"Vy jste opravdu sourozenci," zavrtěl hlavou.
"Jak jsi to myslel?"
"Když jsme u ní byli, na chvíli se nám ji povedlo probrat. Její první slova byla, že ji máme nechat na pokoji, že jí nic není. Ještě jsme se jí stihli zeptat, co se stalo a co ji bolí, potom zase omdlela."

Erekhyon sklonil hlavu.

"Jak to s ní vypadá teď?" zeptal se.
"Prostřelené rameno bude v pořádku do dvou dnů, nedostala se tam infekce. Jinak nemá žádná zranění. Říkala, že stála proti Garashghagonovi, ale z toho si prý moc nepamatuje."
"Garashghagon ji holí odhodil až ke skalám a tam ztratila vědomí, takže předpokládám, že se nešikovně praštila do hlavy. Potom se objevil Gryffin a zachránil nás," ukázal na gryfa v rohu.
"To je Ochránce?"
"Jo."
"Jak se sem dostal?"
"Byl tu celou dobu, ale byl uvězněný v jeskyni pod hradem. Útok některých mentaurů narazil do skály a uvolnil ho."
"Je v pořádku?"
"Garashghagon ho párkrát zasáhl, jednou otráveným mečem, ale už jsem ho ošetřil."
"To je dobře, řekl bych, že teď tady bude zapotřebí. Porážka Garashghagona byla velkolepá, ale ani nedoufám, že budou žít v klidu. Možná rok budou tiše sedět a plánovat, ale potom zaútočí.
"Taky si myslím, ale do té doby tu bude konečně klid, budeme mít čas připravit se na válku," pronesl Erekhyon zamyšleně.
"Pane, probrala se," vpadl dovnitř jeden léčitel. Draco i Erekhyon byli okamžitě na nohou. Vydali se na druhý konec chodby, kde měl Erekhyon pokoj. Když vešli, seděla na posteli a vmlouvala jednomu léčiteli, že je v pořádku.
"Byla jste dlouho v bezvědomí, musíte odpočívat," namítl jeden léčitel.
"Darrene, pomoz mi," zaškemrala. Ten jen s úsměvem kývl, když uviděl ve dveřích Erekhyona s Dracem. Léčitelé se s brbláním ztratili.
"Díky," lehla si zpátky.
"Ty si mě pamatuješ?" zeptal se Darren.
"Jistě, mimo šediny jsi pořád stejný, navíc, když jsem byla vzhůru, jeden z nich tě oslovil jménem, takže jsem si to spojila. Něco málo si z dětství pamatuju a to, když jsi mě topil v kašně, k tomu rozhodně patří," zašklebila se na něj.
"Asi bude v pořádku, chová se jako obvykle," poznamenal Draco.
"Vy dva, co tam tak stojíte ve dveřích?" zeptala se.
"Jenom jsme se dívali," zasmál se Erekhyon.
"Jo, na představení Sarion versus léčitelé," přikývl Draco.
"Jak to dopadlo?" zeptala se trochu nejistě.
"Pamatuješ si Ochránce?" zeptal se jí bratr.
"Ochránce? Byl tam? Ale jakto? Během vyprávění jsem pozor nedávala, ale vím, že zmizel," podivila se.
"Byl uvězněný pod skálou, mentauři ho nedopatřením osvobodili," vysvětlil.

***

Draco se konečně odebral do svého pokoje. Ale nakonec si to zamířil za ostatními, aby se zeptal, jak je na tom Hermiona.

"Draco, počkej!" zavolal Ron a doběhl ho.
"Hm?"
"Jdeš za nimi?"
"Ty taky?"
"Jo, skoro jsem nespal, protože nás od Hermiony vykázali," zavrtěl hlavou. Když došli k ní do pokoje, byli tam už všichni. Hermiona seděla na posteli s Ginny a o něčem si povídaly. Harry pozoroval les z okna.
"Jsi v pořádku?" zeptal se Ron.
"Jo, prý mi dali nějakou protilátku, takže už jsem v pořádku. Jenom nám všem doporučili odpočinek, ale to řekli nejspíš i vám."
"Jo."
"Draco?" zeptala se Ginny, protože vypadal strašně.
"Nespal jsem," oznámil jim.
"A Sarion?"
"Probrala se teprve před půlhodinou. Ale vypadala naprosto v pořádku," ujistil je.
"Taky by ses měl dát do pořádku a jít se vyspat," řekl Harry. Pohlédli na něj překvapeně. Ne, že by to byla špatná rada, ale proto, že to byl Harry, kdo mu to řekl. Nejspíš už přijal usmíření.

Ozvalo se zaklepání a dovnitř nakoukla Sarion.

"Už tě pustili?" zeptal se Draco vědoucně.
"Dvě věci: Erekhyon vás zve k sobě do pracovny a musíte mě na chvilku ukrýt," vychrlila a okamžitě byla pod postelí. Podívali se na ni nechápavě, ale vteřinu na to se ozvalo další zaklepání a dovnitř nakoukl pro změnu nějaký léčitel.
"Nebyla tu Sarion?" Všichni zavrtěli hlavami a léčitel zase odešel.
"Dík," vylezla zpod postele.

Draco je zavedl k Erekhyonovi. Ten si zrovna povídal s Gryffinem.

"Jste tu všichni?" zeptal se. "Pokud si vzpomínám, tak se Sarion zmínila, co jste tady hledali. Samozřejmě, zdejší knihovna je vám plně k dispozici, potom vás tam zavedu, ale napadlo mě, jestli se nechcete dozvědět něco přímo od něj. Je tu od založení Údolí. A z doby, kdy zmizel, máme spousty údajů," vysvětlil jim.

Hermiona zamítla hledání v knihovně - což by mělo být evidováno v Guinessově knize rekordů - a oznámila, že by si ráda poslechla Gryffinovo vyprávění. Ten kývl a pomalu vstal.

"Ještě než začnu, rád bych vás dovedl do své jeskyně. Dlouho jsem tam spal, abych přežil, ale bylo to to jediné, co nemohl nikdy zničit," řekl gryf tiše. Pohlédl na ně, ale vypadali, že netuší, o čem to vlastně mluví.
"Za touhle knihovnou byl ukrytý vchod do mé jeskyně, ale zasypal ho a zabezpečil to svou magii," pokračoval.
"Jestli budeme schopni, pomůžeme průchod obnovit," souhlasil Erekhyon, kterému už došlo, kam tím míří.
"Z druhé strany byl pedál, abych ho mohl používat, z této strany se otvíral Gwynethiným přívěskem," oznámil jim. Podívali se, jako by čekali, že bude ležet na stole. Erekhyon si rozepnul krátký kabát, který měl na sobě a zpod košile vytáhl na šňůrce přivázaný zelený kámen. Podle Gryffinových instrukcí ho přiložil k reliéfu na stěně. Ozvalo se skřípění a otevřel se průchod. Hned na to uviděli, že je zavalen kameny.

Sarion se na chvilku posadila, protože jí nebylo moc dobře. Nevadilo by jí to, ale teď se potřebovala soustředit. Kameny a sutiny v průchodu se začaly hýbat a oni na to hleděli překvapeně. Draco se okamžitě otočil na Sarion a přiběhl k ní.

"Nemusíš to dělat hned teď, my bychom klidně počkali," řekl jí tiše.
"Ale já čekám nerada," procedila skrz zuby a zavřela oči. Na čele se jí objevil studený pot.
"Kouzlo stále trvá," poznamenal smutně Gryffin.
"Není to ničím blokované," zavrtěla Sarion hlavou. "Jenom to je těžké, nic víc," dodala tišeji. Nakonec kameny trochu povolily a už to šlo lehce.

Objevil se jim tmavý tunel a Gryffin do něj bez zaváhání vstoupil. Ostatní ho následovali.

"Odnesu tě na pokoj," řekl Draco Sarion, ale ta zavrtěla hlavou.
"Chci si poslechnout ten příběh, navíc co bych dělala na pokoji?"
"Odpočívala."
"Možná jsem unavená, ale tohle si nemůžu nechat ujít. Prosím," koukla se na něj. Draco pokrčil rameny, protože bylo zřejmé, že snažit se jí něco vymluvit, je naprosto zbytečné.
"Pomůžu ti," řekl nakonec a pomohl jí na nohy a přidržoval ji, aby na schodišti nespadla.

Gryffin se usadil ve středu jeskyně. Uprostřed jeskyně se vznášela ohnivá koule a vypadala, jako by se v ní něco dělo. Skrz průlom dovnitř zafoukal studený vítr.

"Z toho, co se zde událo, toho vím jenom málo, konkrétně prvních pár let, ale ptejte se."
"Jak zvítězili nad mentaury?" zeptala se Hermiona bez zaváhání.
"Tisíc let starý příběh ožívá," pronesl Gryffin tajemně a byl to zpěvavý hlas. Ozvěna několikrát napodobila jeho hlas, až ho proměnila v jeden táhlý souvislý zvuk. Stěny se zatřásly. Vtom se koule ohně zvětšila a uviděli, co byly ty stíny uprostřed.

Mentauři byli v přesile, ale kouzelníci v boji neustávali. Po stranách se jim mentaury podařilo zahnat. Ve středu, kde bojovali tři největší kouzelníci těch dob, ale mentaurů neubývalo. V čele bojovali Godrik se mnou a mým otcem. Útočili jsme bez přestávky. Můj otec brzy padl rukou Garashghagona a v ten okamžik jsem mu přísahal pomstu, které jsem konečně po tisíci letech dostál.

Godrik zabil posledního mentaura na své straně a vrhl se na Garashghagona. Nakonec i on musel ustupovat, protože Garashghagon byl i v té době velmi mocný, i když byl teprve mládě v jejich počítání let. Nakonec zachránil polovinu své armády, když je seskupil pod svou myšlenkou.

Godrik spolu s Rowenou a Helgou upokojili své lidi. Neměli šanci, mentauři bojovali vším a jim něco chybělo. Nakonec Garashghagon nařídil útok. V posledním okamžiku se z jihu objevil zelený záblesk. Všechny oči se otočily tím směrem.

Na horizonty se začal objevovat temný stín. Jak se přibližoval, uviděli, že je to posila, v jakou už nikdo nedoufal. Byl to Salazar se svou vlastní armádou. Nikdo nikdy nepochopil, proč se jen tak z ničeho nic objevil, protože nebyl ani na Konsiliu. Mysleli si, že už zemřel, ale v okamžiku největší potřeby se objevil.

Zarazil svého černého hřebce těsně vedle Godrika.

"Vítej, příteli. Nakonec jsi přec jen dorazil," uvítal ho Godrik.
"Bez jedné podstaty byste nebyli zvítězili a vím, že vám budu k pomoci," zasyčel Salazar.

Brzy na to proběhl útok mentaurů. Mágové vedli své muže proti přesile. Všichni čtyři zaútočili na Garashghagona. Bránil se křídly, blokoval kopyty. Útočil holí i mečem současně. Sotva se mu dokázali ubránit. Najednou Salazar pozvedl hůl do výše, až se jí dotkly sluneční paprsky. Opět se objevil zelený záblesk.

Garashghagon vykřikl.

"Udělejte to, co já," zasyčel Salazar okamžitě.

Godrik, Helga i Rowena pozvedli své hole a dotkli se jimi té jeho. Všechny se zableskly a najednou z nich vystřelil bílý paprsek. Mentaur zůstal stát a ani se nepohnul. Sklonili hole.

Pokusili se jej zničit, ale nešlo to. Společnými silami mentaura i s jeho společníky přenesli do Údolí Stínu a uzavřeli a opatřili je kouzly, aby je nemohl nikdy nikdo najít.

Potom se ale stalo něco, co nikdo nepředvídal. Salazar se objevil zde. Říkal, že nese zprávy, ale byla to jenom záminka. Zdálo se mi to podezřelé, tak jsem ho stopoval. Byl s Garashghagonem. Nejdřív spolu mluvili, ale nakonec se pohádali a Salazar mu ukradl nějakou knihu. Byl jsem šokován, že po tom, co pomohl mentaury porazit, se s nimi snažil dorozumět. Okamžitě jsem to běžel oznámit Gwyneth, ale Salazar si mě všiml. Když jsem dorazil k Rodolphovi do pracovny, už tam čekal. Kouzly mě zatlačil do jeskyně. Potom se strašlivým zvukem, který mě ohlušil, jak se sypala jeskyně, nechal zmizet průchod do pracovny. Nakonec jsme osaměli v jeskyni. Mou povinností bylo ochraňovat hrad i jeho moc. Nechal jsem se uvěznit, ale zdroj moci jsem před ním uchránil. Patřil Gwyneth a dala mi ho do jeskyně, abych ho střežil, jak nejlépe dokážu."

Sarion seděla opřena o stěnu. Draco seděl vedle ní. Erekhyon pozoroval bitvu, která se odehrávala v ohnivé kouli.

"Neuspěli jsme," pronesl Harry tiše.
"To podle toho, co jste hledali," řekl Erekhyon.
"Bylo to zbytečné," ignoroval ho.
"Harry. Úspěch je relativní," řekla Sarion a vstala. Draco ji chtěl zadržet, ale jediným pohledem mu řekla, ať to nedělá. Stoupla si před Harryho. "Proč myslíš, že jste neuspěli?

Říkal jsi, že sem jdete, najít to, co hledá Voldemort a vzít to, než to najde on. To se ale stalo. Voldemort hledal Garashghagona, aby ho uvolnil a spolu s ním si podrobil svět. To už ale neudělá, protože je Garashghagon mrtvý, navíc odkud by se dozvěděl, jak nalézt údolí?

Potom jsi říkal, že chcete najít zbraň, kterou Zakladatelé porazili mentaury. Tu jste ale přece taky našli. Nebyla tady, ale ve vás. Cestou sem jste ji našli. Copak jsi nepochopil, že to, proč Garashghagon byl poražen, nebyla síla ani moc? Bylo to přátelství, Harry. Spojili své síly za jedním cílem a uspěli.

Rone," otočila se na zrzka. "Překonal jsi svůj strach, jen abys zachránil sestru. Taky tomu říkáš prohra? Vidíš, Harry, i ty ses změnil. Ve svém nepříteli jsi našel spojence a později i přítele. Neříkej, že jsi prohrál. Máš to, co on nikdy neměl. Vyhrál jsi tu nejcennější věc - přátele, co tě neopustí," její slova ho zasáhla a musel se jí dívat to očí. Během jejího proslovu tam spatřil bolest. Oči se jí zalily slzami, ale pokračovala až do konce.

"Sarion, musíš si odpočinout," řekl Draco. Prudce zavrtěla hlavou, ale v tom okamžiku omdlela. Harry ji na poslední chvíli zachytil.
"Odnesu ji nahoru," řekl Draco, který k němu rychle přišel. Harry mu ji opatrně podal a potom jenom sledoval, jak Draco mizí na schodišti.

***

"Opravdu chcete odejít?" zeptal se Darren.
"Nemůžeme se dlouho zdržovat. Musíme se vrátit. Ronova matka je bude vyhlížet a brzy končí školní rok, alespoň oficiálně, takže i Hermiona se musí vrátit domů."
"Chápu vás, ale Erekhyon určitě zopakuje svou nabídku, abyste tu zůstali," podotkl ještě.
"Zajdu hned za ním," kývl Harry a došel pro ostatní. Společně se vydali do jeho pracovny.

Když zaklepali na dveře, okamžitě je pozval dál. V jednom křesle seděla Sarion a četla si nějakou knihu. Jakmile je uviděla, knihu odložila zpátky do knihovny na její místo.

"Takže nás přece jenom chcete opustit," poznamenal smutně Erekhyon.
"Určitě to tady zvládneš," řekla Hermiona.
"Ano, budu muset. Čeká nás nějaká doba klidu, ale potom..." zavrtěl hlavou, ale stejně jim došlo, o čem mluví.
"Darrene?"
"Ano?"
"S Gryffinem je doprovodím, abych měl jistotu, že budou v pořádku," oznámil.
"Už jsem dal připravit nějaké potraviny a vodu na cestu," kývl.
"Předvídavý jako vždy," pousmál se Erekhyon a zavřel knihu, kterou měl před sebou.

***

Cesta přes les jim tentokrát trvala poměrně krátce, jelikož se nemuseli bát jít nejkratší cestou, alespoň ne v přítomnosti gryfa, protože všechna stvoření v lese se už určitě musela dozvědět, že Garashghagona porazil právě on a nebudou se mu stavět do cesty.

Druhý den k večeru se dostali k útesu, kde byl východ z Údolí. Hermiona okamžitě našla jejich košťata. S Erekhyonem se rozloučili s přáním hodně štěstí v blížícím se boji. Potom nasedli. Naplánovali si to akorát, protože slunce právě zapadalo a nikdo je nemohl vidět.

"Asi tě nepřemluvím, abys tady zůstala," řekl tiše k Sarion.
"Jsem ráda, že jsem tě viděla a vím, že budeš v pořádku. Ráda bych tady zůstala, ale..." zarazila se. Erekhyon se jenom usmál, moc dobře věděl, o čem mluví. Našla si nový domov a ještě něco víc. Na rozloučení se objali.

Sarion se tentokrát nechal přesvědčit, aby na koště sedla. Na jednom seděl Harry, na druhém Ginny, na třetím Ron s Hermionou a čtvrté si vzala Sarion a čekala na Draca, který ještě s Erekhyonem chvíli zůstal.

Chvíli se dívali jeden druhému do očí. Nakonec mu Erekhyon podal ruku.

"Dej mi na ni pozor, má tě má ráda a vím, že ty ji taky," řekl potichu.

"Dej na sebe pozor a ať hrad nakonec ubráníte," kývl Draco na rozloučení. Potom nasedl na koště za Sarion a vydali se z útesu dolů.

26. - To, co nikdy neměl (1. část)

25. june 2007 at 19:03 | TheMajestic |  Zavržené bohatství
A je tady poslední kapitola, jak jsem slíbila, je trošku delší, takže je na dvě části... Enjoy it!!! 8D
26. kapitola

Než začnete číst

25. june 2007 at 12:01 | TheMajestic |  Random
Doporučení

Kapitola 25

25. june 2007 at 11:56 | Dia
Ještě chvíli si povídali, ale nakonec se shodli, že by měli vyrazit dál. Prodírali se hustým stromovím a Sarion jim vysekávala cestu, kde se projít nedalo. Částečně jí pomáhali kouzlem Reducto. Každou hodinu si dali alespoň deset minut přestávku.

"Už hodně dlouho jsem tu nebyla, jak je to ještě daleko?" obrátila se na bratra.
"Moc se v lese nevyznám, ale pokud jsem dobře odhadl směr a místo, kde jsme byli, tak do půl hodiny bychom měli narazit na menší mýtinku, ze které hrad už určitě půjde vidět," řekl zamyšleně.

A opravdu. Ani ne za půl hodiny došli k malé mýtince a uviděli hrad. Byl obrovský a to ještě u něj nebyli. Stál na skále a nahoru vedla úzká stezka dost široká na to, aby tam prošli dva koně vedle sebe. Hrad měl snad sto vysokých věžiček a celý vypadal, jako by byl postaven z černého kamene. Když k tomu přičtete i okolí hradu vypadal jako ideální sídlo pro černokněžníka.

Chvíli si ho prohlíželi a potom se vydali konečně dál. Sarion s Erekhyonem něco řešili a pak jim slíbili, že to už je poslední úsek cesty, než se dostanou k hradu. Erekhyon je ještě během cesty pozval, aby tam nějaký čas zůstali, dokud si neodpočinou. Byl jim velmi vděčný, že mu zachránili život.

Najednou Sarion vykřikla bolestí. Okamžitě se na ni podívali. Ta se zase otočila a nechala jednoho mentaura vybuchnout. Draco s Erekhyonem k ní přiskočili.

"Co je?" zeptali se. Sarion se k nim otočila a oni si všimli šípu, který ji prolétl ramenem a zasekl se.
"Sarion, musíme si odpočinout. Teď hned," řekl Draco.
"Ani mě nehne. Byla to předsunutá hlídka. Do dvou minut zjistí, že jeden z nich zmizel, a do deseti nás dostihnou. Teď odpočívat nebudeme."
"Ale co..." ukázal Draco na zranění.
"Radši prostřelené rameno, než jako hlavní chod," odsekla a ukázala jim cestu.

Za mýtinkou nebyl porost tak hustý a čím víc se blížili k hradu, tím byl les průchodnější a světlejší. Už dávno nepochodovali, ale běželi. Mezi stromy bylo vidět něco černého a Erekhyon jim oznámil, že to je skála, na které stojí hrad. Takto povzbuzeni se rozběhli ještě rychlejším tempem.

Vyběhli z lesa a před nimi se objevila obrovská skála, od které je dělila několik-set-metrů-dlouhá planina.

"Mají nás!" oznámila Sarion těsně po tom, co vyběhli z lesa.
"Jak to můžeš vědět?" zeptal se Erekhyon.
"Umím mluvit jejich řečí…"
"CO?!"

Víc už ale nestihli probrat, protože se za nimi z lesa vynořilo asi dvacet mentaurů. Všichni měli bílé dlouhé vlasy a rukou hole. Sarion se otočila, jestli mezi nimi nezahlédne Garashe, který byl nejenom nejstarší ale i nejmocnější z nich.

"A jé," prohlásila Sarion vědoucně. Najednou zmizela a objevila se asi padesát metrů před skálou. Zavřela oči, aby se mohla soustředit, protože tak velký štít nikdy nemusela vytvořit. Udělala jenom deset centimetrů hrubý ale dostatečně velký pruh bez magie těsně za utíkající šestici. Jak se přibližovali, přibližovala i štít.

Tahle akce nebyla jen tak neopodstatněná, protože to byli staří mentauři a moc dobře věděla, že ti staří umějí používat magii. Ostatně brzy se to potvrdilo, když po nich začaly létat různá kouzla. Naštěstí vždycky zmizela v tom štítu. Sarion se už začalo černat před očima z únavy. Ostatní si pospíšili, protože Sarion byla bledá, jak smrt, a vypadala, že štít opravdu dlouho neudrží. Byli od ní tak deset metrů, ale už nedoběhli a zůstali stát na místě. Hrůzou se nemohli ani pohnout.

Z lesa nalevo se vynořila nejodpornější zrůda, jakou kdy viděli. Viděli, jak se Sarion podívala tím směrem a podivili se, když neuviděli v jejích očích strach. Zase se otočila na ně a pokusila se ještě chvíli udržet štít.

Bestie se k ní blížila velmi rychle a ona do poslední chvíle ochranu držela. Potom kouzlo zrušila a uskočila stranou.

Stvoření byl Garashghagon, jak jim oznámil Erekhyon. Sice mu taky naháněl hrůzu, ale po tom, co ho vyslýchal, už jeho první hrůza opadla. Viděli, jak dívka uskočila. Garashghagon zaryl kopyty do prachu a zastavil se. Otočil se na dívku.

"Utekla jsi," ozval se zvuk, ze kterého jim proběhl mráz po zádech.
"Stejně bys mě byl zabil," poznamenala.
"To ano, ale hezky, bezbolestně."
"Něco takového by ti nikdo neuvěřil," zavrtěla hlavou.
"Pověz, Sarion, chceš si ještě hrát, nebo tě mám hned zabít? Kdy chceš zemřít?" zeptal se.
"Bude mi stačit, když po tobě," zavrčela a pokusila se uskočit další ráně, ale hůl ji dosáhla a odhodila ji daleko dozadu, kde dopadla až kousek před skalní stěnou. Koukali na to vyděšeně, protože se nezvedala.

Mezitím je ale doháněli ostatní mágové a těm zase byli v patách mladší mentauři s meči, luky a šípy. Staří mentauři po nich vrhali ohňová kouzla, jeden dokonce něco, co vypadalo jako elektrické výboje. Zatímco šestice utíkala, mentauři nezastavili ani cval ani palbu. Teď se k nim přiblížili už na pár metrů. Harry s Dracem odráželi ty nejtěsnější útoky a ostatní proti nim posílali dozadu nějaké kletby, přesto se ale nezastavovali, takže nemohli moc mířit.

"Draco!" vykřikl Harry, skočil na Draca a strhl ho na zem. Nad hlavami jim proletěla koule ohně a vzápětí se ozvala strašlivá rána. Všichni se zastavili, protože ten hluk přehlušil i řev mentaurů. Otočili se ve směru, kde kouzlo narazilo do skály. Kousek odtamtud na zemi ležela Sarion a Garashghagon se k ní přibližoval bez ohledu na všechno ostatní. Konečně se jí chtěl zbavit.

Mezitím se ve skále začala objevovat prasklina a stále se prohlubovat. Najednou se ozval řev a vypadalo to, jako by se zbytky skály rozletěly do dálky a otevřely nějakou jeskyni. V černém průchodu se mihlo něco béžového, vylétlo to ven a skočilo to mezi Sarion a Garashghagona. Jak opadal prach z roztříštěných kamenů, uviděli to stvoření.

Mělo tak metr a půl na výšku. Byl to gryf, lev s orlími křídly. Stál před Garashghagonem, jako by chtěl Sarion chránit.

"Ochránce," řekl Erekhyon a poklekl. Ostatní na něj koukli překvapeně. Zdálo se, že gryf si jich všiml. Pokynul Erekhyonovi hlavou a zase upřel pohled na mentaura. Erekhyon vstal a spolu s ostatními oběhl ty dva a poklekli u Sarion. Vtom si museli zacpat uši, ale stejně to nepomohlo. Byl to strašný zvuk, chtěla se jim z toho rozskočit hlava. Bylo to něco mezi brzdícím vlakem a duetem cvrčka a chřestýše před mikrofonem, možná bych ještě přidala jeden zvuk, který připomínal rychlé ťukání na bambusovou tyčku. Koukli se, co to bylo.

Gryf si stoupl na zadní.

"Na tohle jsem čekal velmi dlouho," řekl zvučným hlasem. "Jakmile jsme se na hradě dozvěděli, že něco chystáte, chtěl jsem tě vyzvat. On mi to ale překazil."
"Nikdy jsi neměl šanci, abys mě porazil," ozval se znovu ten strašný zvuk, který se spojil ve slova.
"To se uvidí," odvětil gryf temně a přikrčil se ke skoku. Mentaur si přehodil hůl do druhé ruky a pravou vytáhl dlouhý meč z pochvy na zádech. Z železa ještě odkapávala nějaká černá tekutina. Rozepjal křídla a všem se zvedl žaludek z toho neskutečného puchu, který se kolem vylinul.
"Měli bychom vypadnout," podotkl Harry. Všichni kývli. Erekhyon vzal Sarion do náruče a utíkal za nimi. Zastavili se několik metrů dál. Položil sestru na zem.
"Snad není..." řekl Draco přiškrceně. Ale Erekhyon zavrtěl hlavou.
"Je v bezvědomí, praštila se o skálu," oznámil jim, zatímco sledoval Hermionu.
"Co je?" zeptala se Ginny. Ale on ji nevnímal.
"Jsi zraněná? Vypadáš, že máš horečku," řekl tiše.
"Asi jsem se někde v lese škrábla, nepamatuji si, jak jsem k tomu přišla," řekla Hermiona a vyhrnula si rukáv.
"Měli bychom se rychle dostat do hradu," řekl okamžitě Erekhyon a rozhlížel se kolem. Všude stáli mentauři.
"Proč?"
"To není jenom škrábnutí. Musela tě škrábnout jedna z harpyjí. Na hradě je spousta knih, takže předpokládám, že tam někde bude i recept, jak vyrobit proti jejich jedu sérum. Zatím se tam ale nedostaneme. Musíme počkat do konce souboje a věřit Ochránci."
"Asi mi něco uniklo," přiznal Ron. Pochopil jenom to, že ten gryf je ten ochránce, protože ho tak už jednou Erekhyon oslovil.
"Ochránce vyzval vůdce mentaurů k souboji. Jestli vyhraje, pošle zbytek mentaurů do lesa a určí jim podmínky jejich příští existence. Pokud vyhraje Garashghagon, nařídí útok a dost pochybuji, že bychom to přežili," vysvětlil ve zkratce.
"Aha, a proč nemůžeme jít?"

"Za prvé se to považuje za zradu a za druhé by nás mentauři stejně nepustili," ukázal jim na kraj lesa, kde ve stínech čekaly bestie.

Kapitola 24

25. june 2007 at 11:56 | Dia
Běželi už dlouho, i když je pálila plíce a bolely nohy, ale pud sebezáchovy se takhle nejmenuje jen tak pro nic za nic. Sarion na chvíli zmizela a pak se objevila kousek před nimi. Zastavili se, když viděli, že neutíká.

"Nikde nejsou, možná šli vybrat schůdnější stezku, protože je celkem jasné, kam máme namířeno."

Nečekali ani vteřinu a do jednoho padli na zem. Ten kluk na ni stále koukal, což ji už pomalu ale jistě začalo znervózňovat. Ale i ona z něj posledních pět minut nespouštěla zrak. Připadalo jí, jako by ho už někdy viděla, jako by ho měla znát, ale nedokázala si nic vybavit. Vypadal podobně jako Luke, jenomže měl tmavší vlasy, trochu prošedivělé. Mohlo mu být tak dvacet.

I Hermiona zvědavě koukala na toho kluka. Nemohl být moc starý a už měl šediny.

"Kdo jste?" prolomil mlčení jako první ten neznámý.
"Nejsme z údolí," řekla Hermiona.
"Nepatříte k těm stvůrám?"
"To bychom asi neriskovali a nezachránili ti život, ne?" podotkl Ron.
"To asi ne, ale stejně. Proč jste mi pomohli, vždyť mě neznáte."
"Nemáte někdo kapesník?" přerušila je Sarion nevrle, protože měla zničenou mikinu a ruce a obličej ulepený černou krví. Hermiona jí hodila nějaké papírové.
"Dík," kývla a pokusila se smýt to svinstvo aspoň z obličeje.
"Přece bychom tě tam nenechali," zavrtěl hlavou Ron. Chvíli bylo ticho a potom kluk pohlédl překvapeně na dívku. Konečně se jí povedlo většinu krve odstranit ze svého obličeje. Zíral na ni.
"Sarion," řekl tiše. A hned na to na něj padlo šest překvapených pohledů… A asi dvacet hladových….
"Chůva říkala, že jsi, jako bys matce vypadla z oka."

Sarion na něj kulila oči jedna radost a potom jí konečně svitlo, takže se zatvářila ještě překvapeněji.

"Erekhyon," vydechla a v očích se jí zaleskly slzy.
"Tvůj bratr?" zeptal se Draco. "Neříkala jsi, že je mladší?"
"Jsem, je mi patnáct," oznámil jim.
"Tak proč..."
"To je Stín," řekla jim Sarion tiše, ona odešla dřív a zásadně šedivěla z Garashe, než z toho Stínu. Jim se už taky připomnělo její vyprávění, že si tady lidé dlouhověkost nepěstují
"Proč jsi byl u něho? Proč nejsi na hradě?" ptala se Sarion.
"Bylo nás víc, měla to být jednoduchá mise. Protože se něco proslýchalo o zradě, muselo se to ověřit. Vyrazili jsme včera, ale všechny nás zajali a dovedli ke Garashghagonovi. Chtěl po mně, ať se pokusím myšlenkou pohnout nějakou věcí. Potom mě vyslýchal, jak vypadá situace na hradě. Poslední dobou jsme měli hodně práce s odstraňováním zvědů, takže nejspíš ztratil přehled."
"Ten bastard, pokoušel se přes krevní spojení," řekla Sarion a ostatní z toho moc nepochopili.
"Utekla jsem mu, takže se nejspíš celou dobu pokoušel to nějak udělat sám. A když se mu naskytla příležitost zajmout někoho ze stejného rodu, tak se toho ujal, protože je pravděpodobné, že ve stejné rodové linii se dědí stejné magické schopnosti." Ostatním už svitlo, zato Erekhyon se tvářil nanejvýš nechápavě. Slíbila mu, že mu to pak vysvětlí, protože mu chybělo deset let informací o ní.
"Když jsi mluvil o nějaké zradě, co to bylo? Kdo koho zradil?" zeptala se Sarion.
"Nás zradili a přidali se k mentaurům."
"Ale kdo?"
"Harpyje." Sirae zavrčela několik nadávek, které dnes ještě neslyšeli.
"Vy jste měli nějakou dohodu?"
"Měli, holčičko," zaskřípalo stvoření zuby. Sarion byla v tu chvíli na nohou v očích hrůzu. Sedělo to na stromě a byla to právě harpyje. Tělo chráněné těžkou kovanou zbrojí mentauří výroby bylo ženské a křídla nejspíš přerostlého netopýra, spodní končetiny měla zakončené orlími drápy a ty horní mohly kdysi být lidské, ale časem se z normálních rukou vyvinuly ve spáry. Ze zadní části zbroje čouhal ocas, který připomínal ještěrčí. Na své příliš lidské tváři měla krvežíznivý výraz a cenila na ně dlouhé špičaté zuby.

Sarion se přitiskla ke stromu ještě o něco těsněji. Koukali na ni překvapeně. Smrtijedi jí nebyli překážkou, rozmetat nejhorší stvoření z Údolí - mentaury - ji problémy nedělalo, vlkodlaky považovala jako otravný hmyz, ale tohle ji dostalo. Proč se jich tolik bála?

Ostatní ale na nic nečekali a začali po nich pálit. Dokonce Erekhyon se přidal a nějak je vždycky zmrazil. Bylo vidět, že ho otec naučil dost.

"Nechceš nám pomoct?!" křikl na ni Harry, jelikož nestíhal, protože harpyje byly strašně rychlé.
"Nemůžu. Ovládám jenom telekinezi a ty poletuchy mají amulety, které moji magii ruší…"
"Co?!" nepochopil Harry.
"Dokud mají ty přívěšky, nemůžu na ně!" křikla.
"KDO JE TU POLETUCHA?!" zařvala jedna harpyje a vrhla se směrem k ní. Draco mávl hůlkou a obluda se proletěla v opačném směru, než měla zamířeno.
"Tak proto se jich bojíš," poznamenal.
"Taky by ses bál, kdyby ses nemohl bránit."
"Tak jim zkus ty přívěšky strhnout," navrhl.
"Jednou v životě jsem s nimi bojovala a pokusila jsem se o to, na poslední chvíli mě zachránil Kirk. Kdybych se po nich pokoušela hodit nějaký kámen, uhnou, na to jsou moc rychle. A oheň nedokážu používat, jak by se slušelo," vychrlila a uskočila před další.

Ron zrovna bojoval s jednou harpyjí, ale jeho kouzla na ni nějak nepůsobila.

"Strhni ji ten amulet!" křikla Sarion.
"A jak bych to... Accio amulet!" zavolal a amulet mu vskočil do ruky. Hned na to harpyje explodovala.
"Hned se cítím líp," prohlásila dívka.

Harpyje na sobě měly brnění a to blokovalo většinu slabších kouzel a silnějším kalibrem pálili jenom Draco s Harrym. Ostatní se zařídili podle Ronova příkladu a přivolali jejich amulety. Nastala řada menších explozí a Sarion se tentokrát stihla včas ukrýt za nějaký strom, takže se objevila celkem veselá. Když se podívala na ostatní, moc tak nevypadali, jelikož z nich visely zbytky harpyjí a byli celí od krve. Hermioně to kupodivu nepřišlo ani nijak nechutné. Koukli se, jak na tom jsou Harry s Dracem, a byl to překvapený pohled, když do té doby největší nepřátelé si vzájemně kryli záda.

Najednou se ozval řev a všichni se podívali na Rona. Klepal se od hlavy k patám a ukazoval na něco ve stínu. Následoval výkřik Hermiony, když ji jedna ze zbývajících harpyjí vzala do drápů. Draco jen něco křikl za Harrym a pronásledoval bestii do lesa. Harpyje měla docela omezené možnosti manévrování, když mohla létat jen nízko, protože ve třech metrech už začínaly koruny stromů.

Draco ji sice nemohl doběhnout, ale pálil po ní kouzla, na jaká si jenom vzpomněl. Asi po dvou minutách se mu povedlo zasáhnout jedno křídlo, takže se harpyje odporoučela k zemi. Dorazil ji na třetí kletbu. Opatrně zpod ní vyhrabal Hermionu, která se probírala z omdlení, jak narazila do země.

***

Jekot Ginny přehlušil i skřek harpyjí.

"Nešahej na mou sestru!" zařval Ron na obludu. Ta se na něj podívala, jako by zkoumala, jestli jí bude stačit na celý jeden chod. Ron se zatvářil vyděšeně, ale po chvilce ten výraz vystřídal jiný - šílený - a on se vrhl na obřího pavouka. Nejdřív proti němu poslal křečové kouzlo, takže pavouk pustil Ginny. Potom ho Ron znehybnil. Nakonec se rozběhl poskokem vpřed zatímco si zpíval:
"Osm nožiček měl pavouček, kterápak se Ronovi líbila?" Pavouk sebou škubal jako na posledním tažení.
"Netrap zvířátka, co patří do archeologického muzea," zavolala na něj Ginny.
"Tohle do muzea nepatří," namítl Ron. Ginny mávla hůlkou a ze zvířete se stala zkamenělina.
"Už jo."
"To není fér. Když jsem tě zachránil, mohla jsi mi ho nechat."
"Nepraštil tě někdo do hlavy?" zeptala se Ginny.
"Proč jako?"
"Je to pavouk, Rone."
"A ty jsi moje sestra," opáčil a rozhlížel se kolem.

Harry zrovna poslal blonďatou harpyji ve zlaté zbroji na věčnost a konečně si na chvíli odpočinul.

"Kde je Hermiona?" zeptal se najednou a Ron zblednul. Otočil se na Sarion s Erekhyonem, kteří bojovali proti druhému pavoukovi. Sarion na něj koukla pohledem, který jasně naznačoval, že ten jejich ji nesežral.
"Všichni za stromy!" vykřikla najednou Sarion a oni ji poslechli. Uskočila na poslední chvíli, ale jedna noha ji švihla přes záda. Ze zbytků megapavouka se dalo ještě rozeznat jednu nohu a jedno tykadlo, nebo něco podobného, co mu předtím rostlo z hlavy. Zbytek se povaloval po menších hromádkách čerstvé sekané po okolí.

Najednou někde praskly větve a všechny hůlky se otočily tím směrem. Byli to ale Hermiona s Dracem.

"Jsi v pořádku, Hermi?" přiskočil k ní Ron. Jenom kývla, protože se ještě nevzpamatovala ze zběsilého letu a pádu.
"Díky," podal Malfoyovi ruku. Ten ji s mírným úsměvem přijal.
"Myslíte, že se ještě něco objeví?" zeptala se Ginny.
"Určitě, ale doufám, že ne v dohledné době. Jste všichni v pořádku?" zeptala se Sarion. "A doufám, že jo, protože tu lékárničku nemáme," oznámila jim veselou novinu. Dohodli se, že si na chvíli odpočinou.

Sarion seděla vedle bratra a vyptávala se, co se dělo na hradě. Nebylo toho moc, většinou jako obvykle nějaké mocenské spory, několikeré útoky na hrad. Pak se jí Erekhyon vyptával, co se s ní vlastně stalo od té doby, co zmizela. Když mu řekla, že ji odvedl otec, nechtěl tomu uvěřit, ale když mu vyprávěla o slibu, uvěřil tomu, protože si pamatoval, jak mu chůva říkala, že to byl zázrak, když jeho matka zemřela a potom ještě rok žila. V jeho očích ale byla zlost na otce, ale s tím už nikdo nic udělat nemohl, protože otec před pěti lety zemřel a od té doby vlastně Erekhyon vládne.

"Sarion?" přerušila je Hermiona.
"Hm?"
"Zajímala by mě jedna věc..."
"A jaká?"
"Když zaútočily ty bestie, říkala jsi, že ovládáš jenom telekinezi."
"A?" nechápala, kam tím míří.
"Tak jak je možné, že kromě telekineze ještě můžeš nechat někoho vybuchnout a taky se přenášet. Navíc ty ohníky."
"Ty ohníky, říkala jsem, že Godrik a jeho rod vládl ohni. Mohu oheň používat, ale jenom omezeně, protože nevlastním hůl s podstatou. Ta se předává v rodu u vládců; pokud se nepletu, měl by ji mít teď Erekhyon."
"Nepleteš, ale je na hradě. Kdyby se mi něco stalo, nemohli jsme riskovat, že by hůl padla do rukou mentaurům," potvrdil její slova.
"Takže ty taky používáš oheň?" zeptal se Harry.
"Ano," kývl Erekhyon a mávnutím ruky vytvořil ve vzduchu před nimi ohnivou kouli. "Stejně jako Sarion jenom omezeně, když nemám hůl."
"To je zajímavé. Ale zpět k tobě. Co ty ostatní schopnosti?"
"Všechno to je telekineze, jenom záleží na tom, jak ji použiju. Pokud má někdo explodovat, telekineze donutí každý kousek jeho těla vzdalovat se od sebe, což navenek vypadá, jako by explodoval. To vaše přemísťování, opět stejná schopnost. Přenesu částečky sebe tak rychle, že to vypadá jako bych na jednom místě zmizela a na druhém objevila, jde to i přes stěnu, ale je to složitější," vysvětlovala.
"A štít?" vzpomněl si Draco.
"To stejné, ale ve skutečnosti to vůbec není štít, protože to funguje jenom na magii. Jednoduše telekinezí vytlačím magii z nějakého místa, takže tam kouzla prostě nemůžou fungovat, když tam není magie. Nejde to ale udržovat dlouho a nemůžu se zároveň bránit i útočit, což je pochopitelné."
"To zní strašně složitě," vydechla Hermiona.
"Možná to tak zní, ale když přijdete na jeden trik, ostatní už jsou jenom jeho obměny, takže to těžké není."
"Jak jsi na to vůbec přišla? To není běžné použití té schopnosti."
"Není, ale z toho důvodu mě Garash potřeboval. Nejspíš se od toho věštce dozvěděl, kdy se někdo s touhle schopností narodí, a potom už jenom stačilo mě získat. Deset let mě učil, jak tu schopnost perfektně ovládnout a jak nechat věci explodovat. Štít mi poradila Yannid, že o tom někde slyšela. A na skoky mě lehce přivedla taky ona. Měla jsem dost času na to, abych to cvičila," řekla trochu smutně, když se ohlédla za minulostí. Hermiona tedy nechala vyptávání.
"Mohla bys používat i normální kouzla, kdybys měla hůlku?" zeptala se najednou Ginny.
"Nevím, s klackem jsem to ještě nezkoušela," připustila dívka.
"Není pravděpodobné, že bys mohla kouzlit s hůlkou, která není tvoje, ale dá se zjistit, jestli bys s hůlkou kouzlit mohla," přidala se k ní Hermiona.
"Jak?" nechápala je.
"Na," podal ji Draco svou hůlku, když pochopil, co Hermiona s Ginny zamýšlí, "mávni s ní."
"Jen tak?"
"Jo."

Sarion mávla hůlkou a objevila se sprška žlutých jisker. Vykulila na to oči.

"T-to znamená, že jo?" zeptala se nejistě.

"Už to tak vypadá," kývli ostatní.

Kapitola 23

25. june 2007 at 11:55 | Dia
Občas trochu sklouzla a zanadávala si, ale brzy se už přiblížili k té hranici sta metrů. Když dosáhli kouzelných nemizících mraků, začali obdivovat její nekonečnou slovní zásobu nepublikovatelných výrazů.

Pak se dostali nad mračna a uviděli tu skálu.

"Konečně," řekla Sarion a po výstupcích doskákala až nahoru, což ji zabralo tak deset vteřin, takže jí na košťatech nestíhali.

Stanuli na úpatí skal a pohled dolů jim vyrazil dech. Bylo to, jako by stáli na kamenném bloků zavěšeném ve vzduchu.

"Jediné, co se mi tady kdy líbilo," pronesla zamyšleně dívka. Koukli se na ni. Hlavu měla zakloněnou a pozorovala oblohu. Podívali se taky tím směrem.
"Tohle jsem ještě nikdy neviděla," přiznala Hermiona.

Nebe bylo poseto hvězdami tak hustě, až se to zdálo nereálné. Ve městě tohle taky nikdy neuvidíte, ale tam, kde je jen stín, hvězdy svítí nejvíce.

"A zpět do reality," sklonila Sarion hlavu k Údolí.

Ačkoli hvězdy osvětlovaly okolí, nad údolím se držel tmavý závoj, kde téměř nepronikaly paprsky světla.

"Tam mají vesnici," ukázala Sarion do středu kotliny. "Teď je tma a v lese toho moc vidět nebude, a jelikož se nechceme prozradit, měli bychom se vyhýbat používání světla, což je prakticky šílenost… I když je občas lepší nevidět, co vás chce sežrat. Takže, jestli hledáte tu zbraň nebo co to má být a tvrdíte, že to použili ti čtyři, aby přemohli mentaury, budeme muset zjistit, co to je a kde to je. Pokud se tedy nechcete zeptat Garashe, jak ho tady před tisíci lety uvěznili… A existuje jediné místo, kde by se mohly nacházet nějaké zápisky z té doby a to je támhleten hrad," ukázala na druhou stranu údolí."
"Proč jsme nemohli vyjít tamtudy?" zeptal se Harry ublíženě.
"Protože tohle je jediná cesta. Je tady zvednuta bariéra, aby se sem dalo dostat. Jestli to vidíte, tak stromy jsou pokroucené a zakřivené. Může za to bariéra, je těsně nad jejich vrcholky, takže nemohou ani výš růst, mimo jiné taky proto je ten les tak neskutečně hustý, nepřehledný a plný pastí. Zpět k věci. Snad se mnou budete souhlasit, že se vyhneme středu toho lesa, čímž přichází v úvahu jediná cesta. Okolo."
"Nemohli bychom tam doletět na košťatech?" zeptal se Harry. Sarion si jej začala zvědavě prohlížet.
"Co je?"
"Jenom se dívám, jestli máš uši. Právě jsem vysvětlila, že je tu ta bariéra; nic živé se přes ni nedostane. Jestli mi nevěříš, tak si to ověř, ale prosím tě, leť pomalu, aby sis nezlomil vaz, a když budeš padat, tak moc nekřič, ať si nás nevšimnou," zamrkala na něj.
"Jenom jsem se ptal."
"Yannid uměla lítat a zkoušela to; nejde to."
"A co se tam přemístit?" zeptal se Draco, kterému se zjevně taky do lesa moc nechtělo.
"Můžete to zkusit," řekla Sarion. Draco na sebe namířil hůlku, ale nic se nestalo.
"A co ty, ty by ses tam přemístit nemohla?" zeptala se Hermiona najednou.
"Neumím se přemísťovat," řekla Sarion, která se už to slovo naučila.
"Já nevím, jak tomu říkáš, ale vypadá to stejně," pokrčila Hermiona rameny.
"Mohla, takhle jsem vždycky Garashovi utíkala, když mu ruply nervy. Ale vy to neumíte a já nejsem tak schopná, abych tam hodila ještě někoho s sebou. Taky nejsem taková, abych vás tady nechala, když se tu nevyznáte, i když v celém lese se vyzná snad jen Garash."
"Tak nezbývá nic jiného než vyrazit," nadhodil Ron zvesela, jako by šel na bazén.
"Tak," přikývla Sarion a připojila se k němu. Ostatní je hned doběhli. Hermiona ještě jejich košťata ukryla na místě, aby je tady pak našli, protože by bylo docela zbytečné je s sebou tahat.

Sarion mrkla na malou planinu těsně před útesem. Před dvěma lety tady zemřel Kirk. Chtěla se tam jít podívat, ale neměli čas. Museli urazit jak nejdelší trasu, dokud si jich nevšimnou a moc dobře věděla, že to nebude dlouho trvat.

Brzy vstoupili do lesa. Jak řekla Sarion byla tam opravdu tma. Bylo to strašlivé místo na první pohled, jako vystřižené z noční můry. To, co viděli, byly jenom stíny; ty černé byly stromy, ty světlejší představovaly prostor mezi nimi. Stromy nad jejich hlavami, jak rostly, vytvořily strop ze spletenců větví. Jenom málo z těch stromů mělo listí. Jak postupovali dál, pod nohama jim praskaly suché větve. Občas nějaké stvoření zahoukalo a Sarion jim nic nevymlouvala, když si mysleli, že to byl pták. Občas zahlédli mezi listím dvě světélkující oči, občas tři. Sarion se bedlivě rozhlížela, protože některá stvoření byla nepřáteli mentaurů, některá jejich spojenci, ale ani jedno pro ně neznamenalo nic dobrého, kdyby je uviděli. Vedla je rychlým tempem nejschůdnějšími stezkami, jaké byla schopná najít. Po hodině chůze se museli zastavit, alespoň na chvíli si odpočinout, potom zase šli dál.

"Sarion, počkej. Nemůžeme si odpočinout? Za chvíli už bude svítat, potřebujeme se alespoň na chvíli prospat," řekla ji Hermiona tiše. Sarion na ni koukla skoro vystrašeně. Věděla, že má Hermiona pravdu, i ona už byla unavená, ale museli se alespoň dostat přes tohle území, dokud ještě byla noc.
"Já vím, ale vydržte chvilku, zavedu vás trochu hlouběji do lesa, kde jsem jednou dobou měla příbytek, ale je to ještě asi hodina chůze. Nebezpečí tam je o něco menší," řekla ještě, když už se Ron chystal něco namítnout. Nakonec souhlasili a Sarion si oddychla. Původně je tam ani vést nechtěla, ale věděla, že si potřebují všichni odpočinout a domek na stromě, byl docela ideální. Uviděli by nebezpečí s předstihem, takže by se mohli alespoň připravit.

Šli teď trochu z kopce, když se přibližovali středu lesa. Trvalo jim hodinu, než se dostali k tomu místu. Byli všichni doškrábaní na místech, kde je šaty nechránily, protože hustý porost jim bránil skoro v každém kroku. Nakonec stanuli před domkem. Byl vysoko ve větvích. Všichni se tam vyšplhali. Bylo jim tam docela těsno, ale vešli se tam.

Sarion se kolem rozhlížela. Nikdo tu od té doby nebyl, všechno bylo nedotčené. Ani strigy to místo zřejmě ještě neobjevily. Vypadalo to tady, jako by nikdy neodešla. Ohlédla se, jestli tam Yannid nespí, ale nebyla tam - pochopitelně.

"Jsi v pořádku?" zeptal se Draco, když si všiml, jak se tady rozhlíží.
"Jenom vzpomínky," kývla smutně a vyšla ven. Vžitými pohyby se přesunula do koruny stromu, kde trávila noci, když nemohla spát. Nožem si tam kdysi vysekala větve až k bariéře, aby viděla na hvězdy. Místo trochu zarostlo, ale znovu ho upravila nožem, i když s přihlédnutím k velikosti to spíš byla mačeta, kterou vytáhla zpod slamníku, kde ji před dvěma lety nechala. Draco ji pozoroval, když tam zmizela. Nakonec se vydal za ní. S menšími obtížemi se tam vyšplhal taky.
"Měl by sis odpočinout," řekla mechanicky.
"Je mi líto, že ses sem musela vrátit a oživit vzpomínky," řekl tiše, sám moc dobře věděl, jak takové vzpomínky mohou bolet, když si je stále připomínáte.
"Oni zemřeli kvůli mně…"
"Ale kdybys je neposlouchala, už by mentauři ovládli svět," namítl.
"Chybí mi," dostavily se první slzy a Sarion se zahleděla do hvězd.
"Jednou tady se mnou seděla Yannid a vyprávěla mi, jak vypadá můj domov, když tamtudy letěla naposledy. Mému bratrovi bylo sedm a naučil se vytvořil tančící plamínky. Prý se smál... Nikdy ho neuvidím."

Draco ji k sobě přitáhl a položil jí ruku kolem ramen. Chvíli se zdálo, že bude protestovat, ale nakonec se uvolnila a pohodlně se k němu přitiskla.

Po chvíli ucítil na rameni vlhko, přesně tam, kde měla položenou hlavu, a došlo mu, že pláče, i když nevydala jediného zvuku.

Když se trochu uklidnila, tak mu začala tichým hlasem vyprávět o svém životě s Yannid.

***

"Harry, vzbuď se... Harry!" budila ho Ginny. Nakonec otevřel oči.
"Co se děje?" zeptal se překvapeně.
"Sarion a Draco zmizeli," řekla mu a okamžitě byli na nohou i Ron s Hermionou.
"Mě hledat nemusíte," oznámil jim Draco.
"Kde je Sarion?"
"Usnula teprve před hodinou; měla slabší chvilku, tak se potřebovala vypovídat," řekl tiše a bylo vidět, že mu asi leží na srdci to, co řekla. Určitě to nebylo nic hezkého.
"A kde je?" zeptal se Ron.
"Nahoře, zdá se, že si tam zřídila útulné místečko. Má tam vysekaný průzor až k bariéře, aby byly vidět hvězdy. Nejspíš tam trávila večery, když tu ještě bydlela."

Někteří si ještě lehli a dřímali.

"To ale znamená, že jsi taky ještě nespal?" zeptala se Hermiona.
"Měl jsem o čem přemýšlet. Dlouho mi vyprávěla o sobě a potom, když usnula, jsem musel pořád přemýšlet o tom, jak to tu musela prožívat. Nedokázal jsem usnout."

Za hodinu dolu sešla Sarion.

"Asi jsem spala nejdéle, co?" usmála se omluvně. Ostatní seděli nebo leželi, jak jim bylo pohodlněji.
"No jo, teď ale, když už jsi vzhůru, můžeme vyrazit," řekl Harry a vstal. Ostatní ho následovali ven. Sarion je zase vyvedla kousek od středu a plížili se dál. Bylo už poměrně světlo, ale v porovnání se světem venku byla tma.

Najednou se ozval nějaký zvuk a okamžitě něco vybuchlo.

"Pardon; instinkt," omluvila se Sarion a odběhla do křoví podívat se, co právě zabila.
"Mám jednu dobrou a jednu špatnou zprávu," řekla jim rovnou, když vyšla ven.
"Nejdřív tu dobrou," prohlásila Ginny.
"Tenhle vlkodlak nás už nezabije," usmála se.
"A ta špatná?" zeptala se Hermiona nejistě.
"Byli dva."

Všichni se začali rozhlížet.

"Nebojte se. Kdyby chtěl zaútočit z hladu, už by to udělal, takže se nejspíš chce jenom pomstít, takže nás bude chvíli sledovat. Klidně můžeme jít dál."
"Klidně? Já nevím, co na tom vidíš tak klidného, když nás sleduje vlkodlak."
"Bez obav. Pod deset zvládnu do pěti vteřin. Vlkodlaci nejsou ti, kterých je třeba se bát," dodala tišeji a rozhlížela se.

Koukali na ni. O vlkodlacích mluví jako o domácích mazlíčcích a rozhlíží se kolem. Kdyby to měli být mentauři, určitě by to řekla, takže se nejspíš bála něčeho jiného. Postupovali stále stejně rychle. O deset minut později Sarion vybouchla toho druhého vlkodlaka, takže se někteří přestali bát. Draco s Hermionou sledovali každý pohyb větví, každý podezřelý stín. Oba dva pochopili, že tu někde nejspíš bude ještě něco.

"Nemůžeme si odpočinout?" zeptala se Ginny.
"Tentokrát ne, do soumraku musíme být daleko odtud," řekla neurčitě. Hermiona k ní po nějakém čase zašla do předu.
"Co tady žije, že chceš být daleko?" Sarion na ni pohlédla.
"Je lepší, když se bojí jeden, než všichni."
"Tak to řekni alespoň mě..."
"A mě, když už držím zadní stráž," ozval se Draco.
"Harpyje," řekla temně. Jediné slovo stačilo, aby oba zbledli - ano, i Draco může ještě zblednout.
"Kolik je tady těch příšer?" zeptal se Draco.
"Nespočet. Na každém kroku nějaká, ale některé neútočí, proto odpočíváme jenom někde. Původně tady bylo jenom několik druhů, ale rozmnožovaly se, křížily a přizpůsobovaly se zdejším podmínkám, až jich vzniklo trochu víc. Tady přežijí jen ty nejsilnější druhy, a tak podle zákonů přírody, jedny slabší jsou potravou pro ty silnější," citovala nějakou učebnici - nebo že by to byl Vládce Šelem?.

Draco se vrátil dozadu a hůlku měl v ruce a oči na šťopkách. Dostali se přes jedno nebezpečné území a pokračovali dalším o něco bezpečnějším - je celkem zbytečné připomínat, že tady nebylo bezpečno ani v hrobě…

Najednou se údolím rozlehl nějaký výkřik a Sarion strnula.

"Co to bylo?" shlukli se do jedné hromady.
"Kdyby co, nevyděsilo by mě to, ale tohle byl člověk," řekla přiškrceně.
"Kde to bylo?" zeptal se Harry. Sarion pohlédla do míst, kam se svažoval kopec.
"Takže mentauři," pochopili.
"Nejspíš někoho přepadli a dovedli ho k sobě," konstatovala, ale věděla, že to musel být jedině někdo z hradu.
"Musíme mu pomoct," řekl Ron ještě dřív než Harry, tak ten jenom přikývl.
"Souhlas!" ozvala se Ginny. Sarion koukla na Hermiona a Draca, protože jí to bylo prakticky jedno. Ti se na sebe dívali nějakou dobu, nakonec se ozvala Hermiona.
"Nebezpečí tu je všude. Kdybychom řekli ne, nedali byste nám pokoj, a rozdělit se je ta největší blbost, jaké jsme schopni. Takže já jdu s vámi."
"Takže příkladem většiny," souhlasil i Draco.

Vydali se ze svahu a bedlivěji pozorovali okolí. Po půlhodině chůze je Sarion zastavila.

"Už jsme ve vesnici?" podivili se, protože to byl jenom kousek.
"Nemusíme tam. Kdyby někoho zajali a nesnědli ho na místě, dovedli by ho do těch míst. Mají tady... asi bych to nazvala žaláře. Jestli ještě bude naživu, bude tady," vysvětlila jim.
"Co teď?"

Najednou se ale rychle stáhli, protože se v jejich zorném poli objevil mentaur. Ginny si přikryla pusu, aby nevykřikla. Hermionu stačil zastavit Draco. Tiše se odplížili trochu dál.

"To-to.. byl to snad..."
"Mentaur," kývla Sarion. Když se na ně podívala, byli všichni znatelně bledí.
"Představovala jsem si ho jako kentaura s křídly, ale tamto..."
"Mladší taky tak vypadají. Tohle byl jeden z těch starších. Věřte mi, tenhle nebyl ošklivý. Nejodpornější ze všech je Garash. Nikdo by ho nedokázal popsat tak, aby si ho bylo možno představit," řekla, ale přesto se o to pokusila, kdyby ho náhodou zahlédli, aby nezůstali stát jako solné sloupy. Byla sotva v polovině a zdálo se, že hrůzu vytváří spíš její povídání, tak to rychle dokončila.
"Počkejte tady na mě," řekla a na chvíli se vrátila na to místo, kde ho uviděli poprvé. Byla tam jenom chvilku.
"Ještě o nás nevědí a tvorové z lesa se jich bojí, takže ani moc hlídky nedrží, protože o nějakém osvobozování vězňů tady snad ještě nikdy nikdo ani neslyšel. Jestli budeme nenápadní, můžeme to zvládnout. Moc zajatců jsem neviděla, takže stačí najít jenom toho člověka, jestli ještě žije," shrnula situaci jako v bitvě.
"Jak to provedeme?"
"Nejlepší by bylo, aby pronikl jeden," ozval se Draco.
"A kdo by to měl být?" zeptala se Sarion a všechny pohledy se místo odpovědi obrátily na ni.
"Že jsem se ptala. Proč zrovna já?"
"Když uděláš kouzlo hůlkou, zásadně se objeví paprsek světla:" Pádný důvod číslo jedna.
"Jestli budeš v nebezpečí, můžeš skočit zpátky k nám." Číslo dvě.
"Nechceme se prozradit, ale jestli se něco stane a stejně nás objeví, budeme tě krýt."
"Je mi to jasné, no dobře. Aspoň si poslechnu novinky z domova," prohlásila a vydala se k žalářům.
"To chceš jít jenom tak?"
"Dračí zbroj jsem bohužel zapomněla doma," rýpla si a vyplazila se z lesa. Jak se plazila, poslouchala, co mentauři říkají a prohlížela si všechny postavy za mřížemi. Většinou už byli všichni mrtví. V jedné z nich se ale něco hýbalo: dvě končetiny nahoře, dvě dole, jedna hlava, nikde rohy ani vyčnívající tesáky, žádná křídla ani ocas, počítala v duchu. Sarion se plazila ještě kousek, aby se ujistila, že to je člověk.

Najednou pětici v lese proběhl mráz po zádech, protože jeden mentaur se zasmál. Byl to strašlivý zvuk. Najednou je zamrazilo ještě víc, protože se zdálo, že Sarion uviděli. Ta nelenila a okamžitě skočila do lesa, aby ostatním oznámila, že:

"Připravte si hůlky, budeme utíkat. Poběžíme tam," mávla rukou ve směru, který trochu míjel mentauří vesnici. Kývli a ona zase zmizela.

Mentauři se rozběhli rovnou na ni. Oba vybouchli a pokryli ji mikinu černou krví, takže stejně nebyla vidět. Bohužel, cítit byla stále. Z dálky se začínaly ozývat další skřeky, jak se to jiným mentaurům nelíbilo. To ale Sarion už zajímala jenom klec. Rychle myšlenkou vypáčila dvě mříže, aby mohl vyjít ven. S menšími obtížemi se ven nakonec dostal, ale to už Sarion rozprskla dalšího mentaura a krev ji stříkla rovnou do obličeje.

"Tak to je hnus," zkřivila obličej a pomohla tomu klukovi na nohy. Zřejmě mu moc dobře nebylo.
"Neunesu tě, tak se laskavě vzchop a běž!" křikla na něj Sarion a další mentaur vybouchl a obšťastnil své druhy sprškou krve a zbytků.

Kluk se dle její rady vzpamatoval, i když to taky mohlo být tím, že je honili mentauři… Jakmile se přiblížili k lesu, připojili se k ním i ostatní a běželi směrem, kterým jim předtím ukázala Sarion. V lese měli přece jenom malou výhodu. Byli menší, takže se jednodušeji proplétali mezi neprakticky rostoucími stromy.

"Co to máš na sobě?" křikl na ni Harry.
"Jejich krev!"
"A nevystopují nás podle ní?"

"Harry, vzpamatuj se! Proč by nás měli stopovat, když nám skoro dýchají za krk?!"

22. - Vězení ve vězení (2. část)

25. june 2007 at 11:54 | TheMajestic |  Zavržené bohatství
22. kapitola

Kapitola 22

25. june 2007 at 11:54 | Dia
"Sochu?"
"Uvidíš," zazubila se a vedla ho přes park.

Zastavili se a chvíli pozorovali ty dvě, co to dělají. Nakonec Ginny nevydržela a zeptala se. Obě se před sochu postavily.

"Trochu jsme ji upravily," zamrkala Hermiona.
"CO jste udělaly mému dílku?" chtěla vědět Ginny.
"Sarion se nelíbila šedá."

Ginny je obešla a začala se smát.

"Dobrá práce," řekla jim pak.
"Jelikož jsi ho udělala v takové nekonvenční poloze, chtělo to ten Freestyle trochu upravit," souhlasila Sarion. Draco se taky vydal k soše.
"To je... byl Smrtijed?" zeptal se pro jistotu.
"Byl," kývla Ginny.
"Tak jak?" objevil se Harry. "Půjdeme?" zeptal se.
"Jestli nemáte námitky, zašla bych k nám pro nějaké věci. Takhle tam nemůžu," řekla Sarion. Všichni kývli a Draco je dovedl do bytu.
"Proč takhle do údolí nemůžeš?" zeptal se Harry, kterého už zřejmě zlost na ni úplně přešla.
"Nemyslíš, že by to bylo trochu nápadné?" opáčila dívka. Harry pohledem zhodnotil její barevnou situaci: žluté tričko, zelený kabátek, červená taška.
"Chybí modrá," poznamenal.
"Nemám modrou ráda."
"Budeme se skrývat?" zeptal se Ron, který je poslouchal.
"Pokud budeme muset. Spíš bych řekla, že nechci, aby nás viděli, a uznejte, že vypadám jako majáček."
"Proč by nás neměli vidět?" zeptal se Draco. Teď už všichni šli v jedné hromadě a poslouchali.
"Mentaury nedokázali zastavit armády, pochybuji, že bychom to svedli my."
"Co se vlastně stalo? Nikde žádné záznamy nejsou a předně, co to je mentaur?"
"Dobře. Možná vám mentaur připomíná slovo kentaur a tak to vlastně začíná. Mentaur je kříženec člověka a testrála. Zpravidla uměli používat magii, ale to už je minulost. Dodnes jsou ale velmi nebezpeční. Dokážou mluvit dvěma způsoby. Umí používat hlas, ale kdo kdy slyšel mentaurův hlas, tvrdí, že to byl nejhorší zážitek života, pokud měl tolik štěstí a unikl jim. Druhý způsob - jim přirozenější - je mentální spojení. Když k vám mluví, zní vám to jako ozvěna v hlavě.

A proč mentaur? Jak jste určitě pochopili, jejich mentální stránka je velmi vyvinutá. Dokážou silou myšlenky vyvolat nejhorší vzpomínky…"
"Jako mozkomor?" přerušil ji Harry.
"Co je mozkomor?"
"Uhm… Je to kouzelné stvoření, dva metry vysoké v černém plášti s kápí přes hlavu. Vyvolávají nejhorší vzpomínky…"
"Myslíš aztaly?"
"O tom jsem nikdy neslyšel…"
"Ti vaši… eh, mozkomorové… Sají taky duši?"
"Jo!"
"No, tak to mluvíme o stejném stvoření. Asi se jim ale u vás začalo říkat jinak…"
"Takže?" pokusila se je Hermiona vrátit k původnímu vyprávění.
"Eh, jo… teda ne, ne jako… mozkomorové; ti v Údolí vyhynuli před dobrými pěti sty lety. Mozkomor sice vyvolá nejhorší vzpomínky, ale pro ně je to spíš automatická věc. Mentaur je vyvolá, protože chce. Nejenom ale to, dokáže je převést do vašeho vědomí, jako by byly skutečné, ukázat vám nejhorší zážitky vašeho života - ať už reálné nebo smyšlené - dokážou vás strachem ovládnout, sugescí vás dovedou k sebevraždě. Mimo to mají ve svých řadách výborné stopaře, proto nechci, aby se o nás dozvěděli; a jestli ano, tak pokud možno co nejpozději to jde. Pokud se o nás dozvědí, tak nás s trochou štěstí do dne vystopují. Kreno by nás byl schopen vystopovat do dvou hodin, ale ten je naštěstí mrtvý."

"Už jsme tady," zarazil Hermionu Draco, protože se chystala na další otázku.
"Zase ty schody,"zavrčela Sarion po pěti schodech, protože ji stále ještě noha bolela.
"Co máš proti schodům?" nechápala Ginny.
"Tak si nahoru skoč," zasmál se Draco.
"Taky fakt, počkám vás tam," zamávala jim Sarion a zmizela.
"Co má proti schodům?" otočila se Ginny na Draca.
"Jak jsem říkal, že jsme Smrtijedy před týdnem naštvali; ono se strhla malá bitka a jedna kletba ji zasáhla do nohy... Nahoru jsem ji musel nést..."
"Takže když říkala, že se znáte teprve týden..."
"Trochu jsem jí pomohl..."
"Trochu?! Zachránil mi život!" křikla Sarion shora.
"Nesnáším tu ozvěnu tady," zavrtěl hlavou Draco.
"A jak jsi teda dneska sešla dolů?" zeptala se Ginny o dva patra níž.
"Bacha," strhnul Draco Ginny trochu stranou.
"Takhle," zazubila se Sarion, která zrovna sjela po zábradlí k nim. Při seskoku se rukou musela držet, aby správně přistála na jedné noze.
"Už ti někdo řekl, že jsi blázen?" usmál se Ron.
"Slyším to minimálně jednou denně," kývla na Draca a skočila do mezipatří.
"Tak teď to bude pětkrát denně, je nás pět," ujistil ji Ron.

Sarion vždycky skočila do mezipatra a počkala na ně.

"Dejte mi pět minut," řekla, když byli v bytě. Zašla vedle do pokoje. Hermiona se vydala za ní.
"Předevčírem jsem se naučila jedno kouzlo, pomůže ti."
"Já ale nemůžu používat vaše kouzla, nechápu je..."
"Tak jsem to nemyslela. Ukaž mi tu nohu."

Sarion si trošku vyhrnula tričko - nebo sukni, jak chcete - a Hermiona mávnutím hůlky odstranila obvazy.

"To muselo bolet," poznamenala, když ránu uviděla.
"Bolelo," ujistila ji Sarion nevesele. Hermiona chvíli mumlala zaklínadlo a rána se zacelila.
"Jak ti mám poděkovat?"
"Stačí, když nám vysvětlíš pár věcí a mě prozradíš, jak jsi uklidnila Harryho..."
"Na toho Harryho se zeptej Ginny, taky to už chtěla vědět."
"Jak jste šly na záchod?"
"Záminka," kývla Sarion se širokým úsměvem.

Hermiona ji nechala na pokoji samotnou a připojila se k ostatním vedle. Chvíli po ní se objevila i Sarion. Barevnost se velmi omezila. Byla celá v černém, pokud nepočítáte ty šílené červené tenisky. Měla kraťasy a černou mikinu, kterou si právě dopínala. Zahlédli na chvíli kousek nápisu, co měla na tričku a Draco se zasmál, protože ho znal celý.
"Ideální výběr," pochválil ji.
"Dík." Ostatní na ně koukali, že čekají na vysvětlení. Sarion tedy mikinu zase rozepnula:
Don't piss me off, hon. I don't blow up; I blow people up.

Ron s Ginny okamžitě vybuchli smíchem, Harry se zazubil a Hermiona jenom protočila oči v sloup.

"Můžem?" zeptala se Sarion po chvíli.
"Jo."
"Vzhůru do Rochesteru," řekla a všichni se přemístili.

Objevili se na jednom poli - většinou. Ron s Hermionou se přemístili na náměstí; naštěstí v tuhle dobu tady všichni spali.

"Tak jdeme," řekla Sarion a zdálo se, že se na to těší jako Harry na hodiny se Snapem.

Vedla je přes nějaký lesík a na chvilku se na ně otočila.

"Našlapujte tam, kde já; jsou tu bažiny," oznámila jim a jako na povel se rozsvítilo pět hůlek.

Sarion se rozhlížela.

"Nešlo by rozsvítit trochu víc?" zeptala se, když stanuli na nějaké ploše.
"Ne, ale můžem podpálit les..."
"Ronalde!"
"To není tak špatný nápad," řekla Sarion a do ruky jí vletěly dva klacky. Odnikud se objevily malé plamínky a shlukly se kolem jedné strany. Trochu trvalo, než se klacek zapálil, protože plamínky - zdá se - nebyly moc teplé.
"Jelikož tu moc světla stejně nebude, tak se musíme rozdělit. Hledejte něco neobvyklého," řekla a už běžela pryč.
"A co hledáme?" zakřičel za ní Harry.
"To poznáte!"

Nějakou chvíli bylo všude ticho, když:

"Mám to!" zakřičel Ron a vystřelil do vzduchu spršku červených jisker, aby ho našli. Stál před balvanem, do kterého byl zabodnutý meč. "Jenom nevím, jestli to je to, co hledáme," dodal trochu tišeji.
"Excalibur?" podivila se Hermiona.
"Moc čteš," ozvala se Sarion, která se k nim blížila ze strany.
"Tak co to je?"
"Meč zabodnutý v kameni," řekla a koukla se na zbraň zblízka. "Přesněji Garashův meč..."
"Jak to víš?"
"Protože si ho podepsal," ukázala na nějaké znaky, které zdobily ostří. Všichni se na ně podívali.
"To jsou ty symboly, Hermiono?" zeptal se Harry pro jistotu a Hermiona kývla.
"Už jste je viděli?"
"Jo. Byly tím napsané nějaké poznámky v té knize..."
"Zajímavé, co si tam asi pan poník psal?"
"To znamená Garashghagon?" zeptala se Hermiona, která snad jako jediná z nich dokázala tu šílenost vyslovit.
"To znamená, že by měl nechat popravit věštce," zavrtěla hlavou Sarion. "Stojí tam: Ten, jež vládne světu," vysvětlila.
"Co tu ty meče dělají?"
"Zůstaly tu od mého útěku. Jsme skoro na místě."
"Útěku?"
"Snad si nemyslíte, že mi dali ještě kapesné na cestu, když jsem Garashovi zničila víc než tisícletý plán?" řekla Sarion.

Všichni na ni koukali trochu zaraženě. Už to nebyla ona, jak ji poznali. Celá v černém, ani náznak úsměvu...

Sarion k nim vzduchem přenesla hromadu dřeva a hodila na ni ty dva klacky, co držela v ruce.

"Říkala jsem víc světla," vysvětlila tiše. "Jdeme hledat, kdepak jsi?" říkala si pro sebe. Zavřela oči a najednou dřevo přestalo hořet. Oheň se vznášel ve vzduchu v širokém pruhu.

Měla zavřené oči a vzpomínala, jak to tady dole vypadalo, když se na to shora dívala. Oheň najednou začal tiše syčet.

"Mám to."
"Kde?" nechápali, protože nikde nic nebylo vidět.

Sarion vypadala, jako by chtěla přepadnout dozadu, ale ve vzduchu se zarazila, jako by se opřela o vzduch.

"To je..."
"Po téhle skále se musíme vyšplhat až nahoru," oznámila jim.
"Po jaké skále?"
"Tohle je skála," řekla a ukázala na prázdný prostor za sebou. "Ve stech metrech jsou oblaka a končí tam to maskovací kouzlo."
"Jakto, že ho ale nikdy nikdo neobjevil?"
"Je to tady jako Bermudský trojúhelník."
"Aha," kývli Harry s Hermionou.
"Aha?" zeptali se Draco, Ron a Ginny.
"Nefunguje tady elektřina ani žádné modernější přístroje, takže v téhle mrtvé zóně nelétají ani letadla. Údolí je nezakreslitelné na mapě. Navíc ho chrání jeho pověst..."
"Měla jsi říct, že je chráněno jako Bradavice."
"Co to jsou bradavice... teda, vím, co to je, ale mám pocit, že nemluvíte o kožní nemoci..."
"Bradavice, tak se jmenuje škola čar a kouzel..."
"Tak to jsem v životě neslyšela, kdo mohl vymyslet tak nenormální název?"
"Je dvaceti pěti procentní pravděpodobnost, že Godrik Nebelvír," poznamenal Harry.
"Aha..."
"Jak vlastně víš, jaká kouzla byla použita?"
"Sama jsi to říkala, narodila jsem se tam. Mnoho informací o vzniku Údolí Stínu měla ve svém deníku Gwyneth, to byla..."
"Godrikova sestra. Něco málo se dalo najít," kývla Hermiona.
"Jak se tam chceš ale dostat, když tu skálu není vidět?" zeptal se Harry.
"Po hmatu. Nevím, jak vy, ale já létat neumím."
"A přemisťovat se tady může?" zeptal se Harry.
"Pokud vím, tak o tom, že by to tady mělo být chráněno i proti tomu v jejích denících zmínka nebyla. Proč se ptáš?"

Harry se s jedním prásknutím okamžitě ztratil, hned na to se ale objevil na stejném místě se čtyřmi košťaty v rukou.

"To si děláte srandu! Vy snad fakt na košťatech létáte?"
"Jo. Můžeš letět s Hermionou."
"Tak to zapomeň, na tohle já nevlezu. To radši po neviditelné skále," ujistila ho a vydala se nahoru. Šlo jí to hodně pomalu, protože hledala poslepu každý záchytný bod.

Ostatní se na košťatech vznášeli vedle ní.

"Nebylo by nemožné, abys nám při tom něco řekla?"
"Všechno je možné; co potřebuješ vědět?"
"Například, jak jsi přesně věděla, kde to tady je, mimo jiné..."
"Hm... Když jsem utíkala, pochopitelně za mnou nemohli, ztratili schopnost létat už dávno, když Godrik s přáteli uzavřeli Údolí."
"Jakto?"
"Údolí Stínu je les a těsně nad tím lesem je vytvořená bariéra, něco jako průsvitný strop. Původním účelem údolí bylo omezit veškeré jejich schopnosti."
"A jak jsi to tady našla?" zadal Draco původní otázku.
"Kdysi jsem četla Gwynethin deník. Předpokládala jsem, že bude pravdivý, tak jsem to zkusila. Podle toho deníku nějaká Helga odněkud..."
"Helga z Mrzimoru?"
"No, tak nějak to bylo," kývla. "Každopádně vnější plochu údolí zakrývala ona. Jelikož měla Helga většinou moc nad vodou..."
"Co?"
"Jak jsem pochopila, vy se teď učíte kouzla bez rozlišování. Kdysi to ale tak nebylo. Mocní mágové měli své hole, ve kterých bylo ukryto jejich dědictví. Ovládali různá kouzla, to ano, ale většina vašich schopností je ovlivňována živlem. Možná právě proto používáte hůlky, aby se to rozlišování ztratilo, to nevím. Kdybych se třeba pokusila vykouzlit vánek, nemám nejmenší šanci, protože rod, ze kterého se vyvodil Godrik je ovlivňován ohněm."
"To jako fakt?"
"Hm. Podle kronik byl Godrik oheň, Rowena vzduch, Helga voda a Salazar země. Ale o tom později. Takže, předpokládala jsem, že, pokud to tady opravdu maskovala Helga, musela být magie ovlivňována vodou. A proto jsem taky použila oheň, když se oheň střetne s vodou, zasyčí.

"A to tě jen tak napadlo?"
"Popravdě o tom přemýšlím od doby, co jste řekli, že se sem chcete dostat..."
"Ty jsi věděla, že půjdeš s námi?"
"Věděla jsem, že to tady Voldy hledá, ale neměla jsem jistotu, jak daleko je s pátráním, dokud se tam neobjevili ti Smrtíci. Jelikož jsem ale od Draca věděla, co Voldy z Údolí chce, nechtěla jsem se mu moc ukazovat na očích, alespoň ne když na mě byl připravený... Ano!" vykřikla najednou.
"Co?"
"Římsa," vydechla, když se sedla ve vzduchu a pomalu kmitala nohama. Vypadalo to víc než jen šíleně, jelikož tu skálu ještě stále nebylo vidět.
"Řekneš nám tedy něco o těch živlech?"
"Mohla bych, že? Ale... Dobře. Tak tedy o založení Údolí Stínu:

Před dvěma tisíci let se na zemi vyskytly strašlivé bestie: vraždily, terorizovaly celý jižní kontinent. Potom ale tu zemi opustily. Nikdo neví přesně proč, ale zřejmě už neměly co ničit. Postupovali na sever. Lidé umírali ve spaní ze strachu, který zrůdy probouzely v jejich myslích během spánku.

Jak si podrobovali svět, postupovaly zrůdy přes Evropu a zasévaly hrůzu. A lidé se obrátili pro pomoc ke svým vládcům.

Nakonec na žádost mnoha králů a vladařů bylo svoláno Magne Consilium de Magi. Trvalo dlouho, než se všichni sešli a v tu dobu už byli mentauři na hranicích dnešní Francie. Konsilia se zúčastnili největší kouzelníci a mágové všech národů a oblastí, kteří souhlasili s bojem.

Vytvořily se čtyři obrovské oddíly podle čtyř podstat a vytvořila se mocná armáda. Plán byl jasný - zabít všechny mentaury. Jenomže ti se o Konsilium dozvěděli a zaútočili na ně. Mnoho skvělých čarodějů a čarodějek padlo. Ti, co zbyli, přísahali pomstu a vymysleli plán. Nešlo je porazit, ale rozhodli se omezit jejich schopnosti.

Z útoku mentaurů usoudili, že není možno je porazit, proto bylo stvořeno Údolí. Ohromná náhorní plošina, kde měly být stvůr uvězněny. Nad Údolím byla vystavěná bariéra, aby nemohli uletět, a dolů vedl kolmý sráz, aby nemohli sešplhat, a dostatečně vysoký, aby při pádu byla smrt jistá a taky aby jejich myšlenky nedosáhly lidských obydlí dole. V Údolí bylo uvězněno ještě několik dalších stvůr, které v bestiáři už pravděpodobně taky nenajdete, co mentaurům sloužily a pozorovaly mágy. Potom se konečně povedlo plán uskutečnit a Údolí dokončit. Pak se povedlo polapit mentaury do pasti a uvěznit je. Jak se jim to ale povedlo Gwyneth nevěděla, protože byla zraněná.

Problém byl, že bylo nutné sledovat, jestli zrůdy něco neplánuji. V Údolí proto vzniklo sídlo - mohutný hrad - chráněný snad všemi existujícími kouzly. V hradu se měl usadit kouzelnický rod, aby v případě potřeby dal vědět, že se něco chystá. Losování mělo určit, komu připadne ta nebezpečná úloha střežit Údolí. Nakonec se dobrovolně přihlásila Gwyneth z Godrikova rodu a zároveň s ní Rodolphus, syn Randalla Rudovlasého, jednoho z vladařů, který zemřel při útoku na Konsilium. Usadili se tedy v Údolí spolu s dalšími příslušníky svých rodů. Gwyneth dostala od svého bratra ochránce, aby měla nějakou vzpomínku i na něj, protože správně předpokládali, že rozloučení je konečné.

O deset let později navštívil Údolí Salazar s nějakými zprávami ze světa.

V Gwynethině deníku stálo, že těsně po jeho odchodu se ozvala strašlivá rána, ale nikdo netušil, co se stalo. Od té doby zápisky v deníku byly skrovnější a bylo znát, že tam panuje napětí. Gwyneth se také zmínila, že se někde ztratil její ochránce. Pět let později zápisky říkaly něco o Stínu, který na ně začíná doléha,t a objevují se nějaké teorie, jestli Salazar nezrušil nějaké kouzlo tím výbuchem.

Dva roky na to Gwyneth umírá a objevují se zápisky Rodolpha. V noci prý bylo z jejích komnat slyšet křiky a srdceryvné nářky. Když ale dorazili, už bylo pozdě; byla mrtvá. Připomnělo jim to oběti, co umíraly ve spaní děsem pod vlivem mentaurů.

Kouzelníci v hradu se rozhodli podat o tom, že Zmijozel zradil, zprávu Konsiliu, ale další den ráno našli před hradbami vzkaz - roztrhaná těla dvou poslů. Na jejich ostatcích byl svitek, ve kterém byla zpráva pro Konsilium.

Od té doby se náš hrad stal vězením ve vězení pod temným vlivem toho Stínu - mentaurů. Proto také tento název.

Pro pořádek v hierarchii se v rodu volil vládce podle zažité tradice - prvorozený syn vládnoucí rodiny, to je rodiny, která se odvodila přímo od Gwyneth a Rodolpha. Pokud by ale syna neměli, rada starších by rozhodla, který rod bude nadále ovládat tvrz.

V současné době by se dalo spekulovat o zkaženosti. Ne, že bychom měli předurčený osud k vraždění a tak, ale rodíme se se stínem na duši, který nás ovlivňuje.

Celou dobu jsme pod vlivem zloby zrůd a nakonec jí všichni podlehneme, proto se u nás nikdo nedožívá vysokého věku. Umíráme hrůzou nebo sami svůj život v panice ukončíme.

Poslední vládce, jak si to pamatuji, byl Eregnion - můj otec. Já jsem ale byla jeho neštěstím. Jsem holka, a to by znamenalo, že ztratí jeho dynastie vládu, protože prvorozené dítě nebyl chlapec. Už se to několikrát stalo, ale další dítě vždy byl kluk, takže problém byl vyřešen.

Při mém narození ovšem matka zemřela. Tvářil se, že nic, ale pak v záchvatu šílenství vyrazil sám z hradu ve snaze zabít se. Při tom ale narazil na Garashghagona a ten jej ušetřil. Nabídl mu pak dohodu a otec ji přijal.

Garashghagon s pomocí několika talentovaných, tj. mentaurů, co ovládali magii, vrátil mé matce na rok život a splnil svou část dohody. Eregnionovi se do roka narodil syn - Erekhyon - můj bratr. Matka po jeho narození vyčerpala zbytek darovaného života a zemřela."

"Sarion," řekl Draco přitlumeně. Všichni na ni koukali. Ztratila matku a mluví o tom tak klidně. Dívka k nim zvedla oči, které zely prázdnotou.
"To není konec vyprávění," ujistila je temně, až se lekli. Harrymu došlo, že je čeká ještě k zodpovězení jedna jejich otázka. Její život a jak se odtamtud dostala...
"Otec slib dodržel. Garashghagon slíbil otci, že na rok navrátí jeho ženě život a během toho roku se mu narodí syn. Měl to zařídit. A tak se taky stalo.

Měl ovšem požadavek. Chtěl, ať mu odevzdá své prvorozené dítě, když dosáhne věku šesti let. Otec nezapomněl. Vždycky toužil po synovi a po smytí hanby, že se mu narodila dcera. Jediný způsob, jak smýt takovou hanbu je dítě zabít a rovnalo se smrti, když se někdo ztratil v lese.

V den mých šestých narozenin mě odvezl hluboko do lesa, kde se poprvé setkal s prastarým mentaurem. Otec zmizel, jakmile se ten objevil.

Pamatuji si, jak jsem ho viděla poprvé. Ten pocit snad nikdo nedokáže popsat, musíte to zažít.

Od té doby se Garash ujal mé výchovy. Věděl, že jsem čarodějka jako všichni z mého rodu. Jeden věštec z řad mentaurů mu kdysi dávno - hned po uvěznění v Údolí - vyjevil jedno proroctví a Garash si mě kvůli němu vyžádal. Věděl, jakou mám schopnost, a věděl, jak ji využít.

Jednou jsem v lese zabloudila a konečně se setkala s Yannid. Yannid byla bytost světla, nevím přesně, co byla zač, ale vždycky říkala, že jsme jedno. Vypadala přesně jako moje zmenšená kopie.

Spřátelily jsme se. Sledovala Garashe a všechno, co znala, mi řekla. Objasnila mi Garashův plán. Od té doby jsem svůj výcvik sabotovala. Učila jsem se stejně jako předtím, ale Garashovi jsem ukazovala sotva polovinu a dováděla ho k šílenství.

Naučil mě všechno od základů. Během celé doby plné drezury a opovržení jsem se si vybudovala nezničitelnou nenávist vůči mentaurům. Potom jsem ale poznala i něco jiného.

Kdykoli jsem měla zlost, šla jsem se projít hluboko do lesa. Jistě, žili tam tvorové, kterým bych nestačila ani jako přesnídávka, ale byla jsem pod Garashovou ochranou, takže mi nic neudělali. Během jednoho takového záchvatu zlosti jsem našla v lese Kirka. Byl mentaur. Chtěla jsem se jim všem pomstít, ale pak se mi podíval do očí a mě došlo, že vlastně za to nemůže. Pomohla jsem mu, protože se tam zamotal v pasti.

Spřátelili jsme se a bylo to naše největší tajemství. Kirk se mě snažil naučit mluvit po jejich, ale mě to stále nešlo. V té době ale Garashovi povolily nervy. Povolal Krena, nejlepšího stopaře z jejich řad. Říkalo se, že podle jednoho otisku stopy poznal i vaši náladu.

S jeho pomocí vypátrali můj úkryt v lese a zajali Yannid. Když jsme se s Kirkem vrátili, poznali jsme jeho stopy. Rozběhli jsme se k obvyklému shromáždišti.

Yannid byla připoutaná ke kameni a Garashghagon ji... Nevěděla jsem o světě. Cítila jsem se jako v oku hurikánu, plná energie a nenávisti.

Nechala jsem Krena vybuchnout. Chtěla jsem zabít i Garashe a nikdo by mě nezastavil, ale pak mi došlo, že to pro něj nebude trest. S Kirkem jsme utekli, ale Kirk se dolů nemohl dostat.

Neuměli létat, a proto mě potřebovali a vycvičili. Měla jsem po kouscích zničit útes a vytvořit z kamenných bloků šikmou plošinu, aby se mohli dostat k lidem.

Kirk se pro mě obětoval, dal mi pár vteřin, jak se je pokusil zastavit. Během chvilky jsem se dostala na svislou plochu. Zpočátku po mě stříleli, ale pak jim došly šípy. Začali dolů házet kameny a svoje zbraně.

Byla jsem unavená a několik metrů nad zemí jsem ztratila vědomí. Našel mě Greg a chvíli jsem bydlela s ním a s Andym a Lukem. Bylo to, jako bych se poprvé nadechla… Daleko od Stínu. Po deseti letech jsem poprvé slyšela lidský hlas."

Všech pět jich na ni koukalo v tichosti. Na tohle se nedali nic říct. Jenom koukali. Pochopili, proč se tam nechtěla vrátit a chápali i její změnu nálady. Najednou se Sarion zvedla a rukávem si otřela tváře.


"Jdeme!" zavelela a šplhala dál. "Chtělo by to panáka," dodala tišeji.

Kapitola 21

25. june 2007 at 11:52 | Dia
"Řekni mi kdy a k narozeninám ti koupím svěrací kazajku," poznamenala Sarion.
"Crucio," uslyšela v hlavě ozvěnu jejího hlasu. Tohle říkal ten Smrtík, co zabil Grega, napadlo ji. Narazil do ní rudý paprsek kletby a ona vykřikla překvapeně. Bella hned odklonila hůlku.
"Líbilo se ti to?"
"Stejně jako ty," odsekla Sarion nevrle, až to některé jedince překvapilo. Teď už ale byla připravená. Když uslyšela v hlavě znovu její hlas, vytvořila na vteřinu štít. Hned na to zaútočila.

Soustředila svou mysl.

"Vítej ve světe bolesti, dámo," zasyčela temně a Bellatrix najednou začala řvát. Všichni se na ni dívali, protože nikdo netušil, co se to děje. Sarion ji nechtěla nechat vybouchnout, ale kdyby se to stalo, škoda by nebyla. Jak začala mít pocit, že Smrtička exploduje, přestala a pak zase začala. Ostatní Smrtíci na obě koukali částečně překvapeně, částečně vyděšeně.

Jeden ze Smrtijedů se rychle zorientoval a namířil hůlku na Sarion a zaútočil. Sarion sice slyšela v hlavě jeho hlas, ale nestačila vytvořit štít, když se plně soustředila na Bellatrix. Odhodilo ji to kousek dozadu a Draco k ní okamžitě přiskočil, kdyby tamten chtěl znovu útočit.

"To bolelo," ozvala se Sarion, když se vzpamatovala ze šoku. Draco jí pomohl na nohy. Přiložila si hřbet ruky k nosu, aby zastavila krvácení. Draco se trochu vysunul před ní, ale stále pozoroval toho Smrtijeda. Ten si pomalu - nejspíš pro dramatický efekt - shodil kápi a masku. Na tváři se mu rozhostil úsměv, jakým se směje vítěz na poraženého.
"Tvůj otec?" zamrkala Sarion na Draca vědoucně.
"Ne," zasyčel Draco nenávistně. "Možná máme stejné jméno, ale otce jsem nikdy neměl," řekl s lehkým nádechem smutku.
"Přestal jsi být mým synem, když jsi zradil," ujistil ho Lucius. "Nikdy jsem neměl být tvým otcem; měl jsem tě vychovat jako věrného stoupence Mistra a čisté krve, ani to mi však nebylo dáno. Bylo mi však dovoleno, abych byl tvým katem," zavzpomínal na setkání s Voldemortem před půl hodinou jako na romantickou procházku po pláži. "Ale nejdřív..."

Bellatrix vystoupila ze svého místa v řadě a stoupla si před Harryho.

"Sice jsem ho měla zabít já, ale Pán Zla to pak uložil jemu. Tebe mi ale nevezme ani on."
"Kdo jste a co tu chcete?" zeptala se Sarion znuděně a ještě stále si držela nos. Smrtijedi na ni koukli překvapeně. Byli zvyklí, že z nich lidé mají strach.

Blonďák - ten větší - k ní přistoupil.

"Jsem Lucius Malfoy, Pán Zla mě vyslal, abych tě našel."
"Stejně jako toho, co zabil Grega - a jak ten dopadl... Co když se mi ale nebude chtít?"
"Pak je zabijeme," pokrčil Smrtijed rameny.
"To byste mě naštvali."
"Tak tedy půjdeš s námi."
"Nemyslím," řekla vzdorovitě a zaujala defensivní postoj, jako by to mělo mít nějaký účinek proti hůlkám.
"Běž, my budeme v pořádku," ozvala se Ginny tiše. Z jejího hlasu byl cítit strach, ale zároveň i odhodlání. Všichni na ni koukli překvapeně.

Sarion se s úsměvem otočila.

"Díky, Ginny. Vím, že to pro tebe nebylo lehké říct. Přesto se mi ale tenhle scénář nelíbí, tak si ho trošku upravím," řekla a koukla se na Bellatrix. "A co ty, tobě se to líbilo?" zazubila se na ni. Harry překvapeně pozoroval, jak se přes Bellin obličej mihl stín strachu.
"Takže ty chceš své kamarádíčky obětovat?" zasmál se Malfoy starší.
"Ani ne," řekla Sarion zamračeně a zatímco odváděla pozornost mluvením, vymýšlela plán, jak z toho vyváznout.

Pomalu přesunovala nějaké šutry na hromadu za Smrtíky. V podstatě takový přesun byl víc než jednoduchý, ale nahromadit je bez sebemenšího zvuku bylo trochu obtížnější.

Malfoy se zamračil, bylo mu jasné, že Sarion něco plánuje, ale co…

Najednou se ozvala rána a okolí zahalil rozvířený prach.

Hermiona zpozorovala, jak Sarion zmizela. Nebyl to jenom přelud. Sarion se vždycky objevila u některých Smrtíků, zabavila jim hůlky, které předtím ukradli od pětice Bradavických, a pak se zase na okamžik ztratila, než se objevila u další své oběti

Prach pomalu klesal k zemi a to, co Smrtijedi uviděli, když už bylo vidět, je tak trochu zarazilo.

Harry, Ron, Hermiona, Draco a Ginny stáli na místě, kde předtím, jenom se tvářili trochu víc nechápavě, kdy se před chvíli podívali na Sarion.

Seděla na zemi před nimi s posměšným výrazem ve tváři. V jedné ruce držela pět hůlek, druhou se držela za noc, stále nepřestal krvácet.

Původně chtěla zabavit hůlky i Smrtijedům, ale nevyšel na to čas; odstranili prach rychleji, než předpokládala. Natáhla jednu ruku dozadu a podávala jim hůlky. Stále ale nespouštěla oči z těch fanatiků.

"Expeliarmus," uslyšela v hlavě několik ozvěn. Z několika hůlek vyrazily paprsky, aby ty hůlky získali zpět.
"To si myslíte, že jsem tak blbá?" upřela pohled na vysokého blonďáka, který zíral na hůlky, které stále držela v ruce. Vytvořila štít, ještě než kouzlo použili - pro jistotu.

Pětice si vzala hůlky.

"Mmnh," ozvala se Ginny nahlas, jak to jen šlo se zacpanou pusou. Otočili se na ni a strnuli.
"Možná zastavíš kouzla, ale mě ne," zasmála se Bella jako šílenec.
"Expeliarmus," uslyšela Sirae v hlavě Harryho hlas, ale nic se nestalo.
"Co-" zůstal stát jako přikovaný.
"Není tu magie," oznámila mu Sarion.
"Ale..."
"Musela bych přerušit ochranu..."
"Sarion..."
"Dobře. Zaútočí," oznámila tiše a Draco, Ron a Hermiona se postavili do střehu.
"Máš to mít," řekla Sarion zase k Harrymu.

Všem najednou proběhl mráz po zádech, jak se magie vrátila. V tom okamžiku Sarion zmizela a udělala dobře, protože na tom místě, kde ještě před chvíli stála, přistály hned čtyři kletby.

Okamžitě se strhla bitva. Harry jako jediný neútočil, jenom případně odrazil nějakou kletbu, co na něj letěla. Stál naproti Belly.

"Pusť ji a rozdáme si to," zavrčel na ni.
"To sotva. Lidské štíty jsou nejspolehlivější. Stupefy!"
"Protego! Ty že jsi původem Blacková?" zasmál se a doufal, že zareaguje. Stalo se a Ginny se hned na to proletěla vzduchem a Bella si nachystala hůlku k útoku.
"Nemáš tušení, o čem mluvíš, tak sklapni!" zařvala a mávla hůlkou jako mečem. Harry kouzlo zablokoval.
"Snad si nemyslíš, že se mě tak snadno zbavíš?"
"Představ si, že jo. Když jste se se Siriuskem tak zbožňovali, tak tě hned pošlu a ním," zašklebila se.
"Drž zobák!"
"Ale, ale... Pottříček nemá rád, když mu to někdo připomíná? Řekni mi, jak chceš zemřít?"

***

"Tenhle je tvůj, Draco, předpokládám," řekla Sarion, když se vedle něj objevila.
"Už se na to těším," kývl hlavou, a tak Sarion odběhla k Ginny, na kterou zrovna útočili dva, a ona je nezvládala.
"Takže ty se těšíš... Pošlu tě za matkou; můžeš ji pozdravovat... Crucio!" Draco s výkřikem klesl na kolena.
"Matka?" zasípal přes zaťaté zuby, zatímco se snažil nevnímat bolest.
"Och, ano... Pamatuješ si, jak Mistr slíbil, že ji zabije, jestli zklameš? Ano, Draco, pochopil jsi. Bylo to hned, ušetřil jsem jí bolesti, ani o tom nevěděla..."
"NE!" zařval Draco a vrhl se na něj.

***

Jeden Smrtijed explodoval a druhý zkameněl - doslova, v parku měli novou sochu...

"To bylo dobré. Kde ses to naučila, předpokládám, že v té škole asi ne," pomohla jí Sarion na nohy.
"Ne, to ne. Jenom jsem ho někde viděla a připadalo mi zajímavé..."
"A užitečné... Neviděla jsi Harryho?" zeptala se a Ginny mávla rukou někam směrem za ní a potom se rozběhla k Hermioně a Ronovi. Stáli zády k sobě a odráželi útoky tří Smrtijedů. Ginny se kotoulem dostala k nim a vyhnula se tak pár kletbám.
"Tak jak vám to tady jde?" zeptala se a hned obšťastnila novou kamennou sochu spokojeným úsměvem.
"Zatím to jde," zasmál se Ron a Hermiona jenom zavrčela něco na jejich stranu.
"Nemusíš se hned rozčilovat," podotkl Ron a odhodil jednoho Smrtijeda na strom, až to nehezky křuplo, když si o něj zlomil vaz.
"Já se neroz- ZMIZ!" přerušila sama sebe křikem, protože se k nim zleva připlížil poslední Smrtijed v dohledu a zrovna útočil. Zablokovala kouzlo a Ron ho zmrazil v polovině pohybu.
"To bychom měli," usmála se Hermiona a objala Rona. "A pro příště... Nerozčiluju se, jenom mi to vaše vtipkování během přestřelky nepřišlo moc vtipné, když nám šlo o život. Nic víc."
"Mnhmh!" zakřičel zmrazený Smrtijed. Ron s Hermionou se otočili a chtělo se jim zasmát. Smrtijed poulil vyděšeně oči na Ginny, která ho se zlomyslným úsměvem stále obcházela jako nějaký dravec svou kořist. Zřejmě ho dost znervózňovalo, když neviděl, co za jeho zády může dělat...
"Co to děláš?" zasmála se Hermiona.
"Jenom přemýšlím, co mu udělám..."
"Mě se líbí ty sochy," přistoupila Hermiona na její hru.
"Nemohl by ses postavit do nějaké lepší pozice?" zeptala se Ginny, až to u Rona vyvolalo záchvat smíchu. "Ou, pardón..."
"Mám nápad. Vždycky jsem to chtěl vyzkoušet."
"Jaký?" zeptaly se obě dívky. Ron se k nim naklonil a něco jim zašeptal. Smrtijed je pozoroval napůl zděšeně.
"Jestli ho dobře zachytíš, možná to někde vystaví," mrkl na Ginny se smíchem.
"Můžeš," řekla mu Ginny. Ron si stoupl před Smrtijeda a otočil se na Hermionu.
"Můžeš."

Hermiona mávla hůlkou a Smrtijed se rozmrazil. Ron se ještě v tom okamžiku rozmáchl a vrazil mu, až ten přepadl dozadu. Ron uskočil, jakmile ho praštil, aby mohla zasáhnout Ginny. Ladně mávla hůlkou a Smrtijed zkameněl. Země se dotýkal jednou rukou a jednou nohou - a kupodivu rovnováhu udržel i ve statické podobě - zbývající dvě končetiny volně vlály v prostoru, jak se snažil chytit balanc.

"Dokonalé dílo, mistře," obrátil se Ron na sestru.
"Vypadá jako Neo v Matrixu," zauvažovala Hermiona nahlas.

Najednou se ozvala rána a zábava skončila.

"Pozor!" zakřičela Sarion ze stromu a oni uskočili. Na zemi se Smrtijed rozprskl na atomy - tedy, na malé kousky a spoustu krve.

Sarion seskočila dolů hned vedle Ginny.

"Pardón," usmála se omluvně.
"Mě je špatně," oznámila Hermiona.
"Jsme v přírodě, nemusíš se stydět, keřů je tu dost," ujistila ji Sarion. Hermiona nejdřív chtěla říct něco ve smyslu, jak to je nechutné, ale vteřinku na to zmizela za keřem z vlastní vůle.

Chvilku na to se ozvala další rána. Brzy na to přišel nabroušený Harry a oznámil jim, že se Bela přemístila bůhvíkam. Rozhlédli se, protože jim stále někdo chyběl.

"Támhle," ulevilo se Sarion, čehož si snad jako jediná všimla Hermiona a Sarion si od ní vysloužila zkoumavý pohled.

***

"Crucio!" Draco zakřičel bolestí, ale ani na okamžik nezastavil.

Malfoy starší se zasmál tomu marnému pokusu kamene přeplavat jezero. A v tom okamžiku se to povedlo, ne že by kámen přeplaval jezero, to ne, ale Lucius na setinu vteřiny ztratil kontrolu nad situací.

Draco čekal právě na tuhle chvíli nepozornosti. Švihl hůlkou jako mečem a jeho otce to odhodilo dozadu. Malfoy starší zavřeštěl bolestí. Draco se nad ním postavil.

"Na tuhle chvíli jsem čekal hodně dlouho..."
"Tak to aspoň neprotahuj, ty zmetku," zavrčel Smrtijed.

***

Koukali na Draca, jak stojí nad otcem. Porazil ho!

***

"Avada Kedavra," zasyčel Draco. Hůlka se rozechvěla, zazářila zeleně, ale nic se nestalo.
"Nemáš na to. Tvoje nenávist není dostatečná," zasmál se Lucius. Draco se koukl na hůlku a vložil ji zpátky do kapsy. Sklonil hlavu.

Udělal několik kroků a šlápl Smrtijedovi na krk, protože se zrovna chtěl zvedat.

"Máš pravdu," řekl klidně a z jeho hlasu byl cítit smutek. "Necítím k tobě nenávist..." Malfoy starší se zatvářil, jako by dostal facku plechovou rukavicí.
"...lituji tě," řekl Draco tak tiše jako ve snu.
"Nestojím o tvou lítost!" křikl Smrtijed a zmizl ve víru barev (přenášedlo).

Draco se otočil na ostatní, potom ale zamířil někam stranou, opřel se o nějaký strom a svezl se dolů.

Netušili, co mají říct. Hermiona se s Ronem vzdálili. Sarion chtěla jít za Dracem, ale Ginny ji chytila za ruku.

"Na Harryho možná lest zafunguje, abys ho uklidnila. Věř mi ale, že na něho ne."

Sarion sklonila hlavu.

"Něco ti ukážu," ozvala se Hermiona, když zpozorovala, že se trápí, když mu nemůže pomoci. Chytila obě dívky za ruku a se smíchem je zavedla kousek dál. Zdálo se, jako by se zbláznila.

Dívky se brzy začaly smát taky, ani netušily proč.

"Tady je to!" ukázala Hermiona.
"WOW! Ta socha je dokonalá!" zasmála se Sarion.
"Dík," usmála se Ginny.
"To ty?"
"My tři," ukázala Ginny ještě na Hermionu a Rona, který o něčem debatoval s Harrym.
"Dobrý... Mít sprej," zabásnila. Ginny je nenápadně opustila.
"Co bys s ním dělala?" zeptala se Hermiona.
"Upravila bych mu vizáž, šedou moc nemusím, i když..." napadlo ji najednou a začala se hrabat v tašce.
"Co hledáš?" užasla Hermiona.
"Tohle," zazubila se Sarion a vítězoslavně vytáhla lihový fix. Hermioně blýsklo v očích porozumění.
"Můžu první?" zeptala se nejistě. Sarion ještě jednou zalovila v tašce.
"Nemusíš," vytáhla ještě jeden. "Červený nebo černý?"
"Červený."
Už teď mi je toho Smrtijeda líto...

***

"Nenávist plodí jenom nenávist," ozvalo se nad ním. Zvedl hlavu.
"We- Ginny, co tady..."
"Udělal jsi dobře."
"Myslíš?"
"Vím to. Tvoje slova ho zabolela víc, než ty kletby; šla od srdce..."
"Myslíš... myslíš, že jsem slabý?" zeptal se tiše. Ginny si před něj klekla a donutila ho, aby se jí podíval do očí.
"Nenávist neděla člověka silnějším, oslabuje ho a svazuje. Zabít nenáviděnou osobu dokáže každý druhý slaboch, ale darovat život nepříteli, to chce sílu," promluvila mu do duše.
"Nejspíš máš pravdu," přiznal.
"Mám ji," ujistila ho.
"Dík a... promiň za to..."
"Co bylo bylo... Měl jsi pravdu, změnil jsi se. Nevím, co na to zbytek světa, ale já s tebou příměří uzavřu," usmála se a nabídla mu ruku. Překvapeně na ni pohlédl. Potom ruku s mírným úsměvem přijal. Vstal a pomohl jí na nohy.
"Takže, pojďme za Hermionou a Sarion," navrhla.
"A kde jsou?"

"Dívají se na jednu sochu... Mimochodem, mám pocit, že se Sarion líbíš," uchichtla se.

20. - 3 v 1 (2. část)

25. june 2007 at 11:51 | TheMajestic |  Zavržené bohatství
20. kapitola

Kapitola 20

25. june 2007 at 11:48 | Dia
Harry s nikým poslední hodinu nepromluvil.

"Proč nám alespoň Remus neřekl o paní Grayové?" zeptal se najednou.
"Nevím, třeba ho požádala, ať to nikomu neříká…"
"Nebo se mu ozvala až nedávno," navrhla Hermiona.
"Harry? Vidíš to co já, nebo mám halucinace?" zeptala se Hermiona.
"Proč?"
"Nepřipomíná ti to něco?" ukázala někam do dálky. Harry přimhouřil oči a uviděl nějakou věž. Potom ji poznal, překvapený výraz jeho tváře Hermionu ujistil, že halucinace nemá.
"Big Ben? My jsme v Londýně?"
"Nespíš tam ta osoba je. Jestli se schovává, pak je to pochopitelné; v tak velkém městě byste byli neviditelní i v kostýmu lokomotivy," zauvažovala Ginny.
"Tady je ale dost lidí, už bychom měli sletět dolů, aby nás náhodou někdo neviděl," řekl Ron a všichni souhlasili.
"Ale co s košťaty?" zeptal se, když přistáli.
"Kolik je hodin?" zeptal se Harry Hermiony poněkud bez souvislosti.
"Tři čtvrtě na deset."
"Už?" podivila se Ginny.

Připadalo jim to jako kousek, když den odpočívali. Nakonec přijali pozvání Jamese na ještě jednu noc, protože tvrdil, že ještě jeden den odpočinku jim nemůže ublížit. Vyrazili tedy až dnes ráno kolem šesté. Stejně to ale sletělo rychle.

"Tak to není problém," řekl Harry. "Hodím to k našim kufrům na půdu," oznámil jim, když se na něj podívali tázavě. Potom mu podali košťata, pro jistotu mu ještě dělali zeď. Harry zmizel a za pár vteřin se zase objevil.
"Říkal jsem, že to nebude problém, a teď... Vzhůru do Londýna," zamumlal kouzlo a hůlka ukázala směr.

***

"Harry, pojďme si na chvíli sednout," zaprosila Ginny.
"Jo, mám celkem hlad," přidal se Ron.
"Navíc, večer až bude trošku tma, budeš s tou hůlkou na ruce méně nápadný," dodala Hermiona, když už chtěl něco namítnout.
"A kam zajdeme?"
"Do Příčné?" zkusila Ginny.
"Ne. Na narozeniny jsem dostala od babičky nějaké peníze a ještě mi něco zbylo, takže vás zvu do normální mudlovské restaurace," řekla Hermiona a úsměvem.
"Tam jsem ještě nikdy nebyla," přiznala Ginny.
"Tušila jsem to. Chci, abyste poznali nějaké jídlo, které z talíře neutíká, kdy se mu zachce," vzpomněla si na minulý oběd v Bradavicích. "A klidně se vsadím, že jste nikdy ještě neměli pizzu.," zazubila se.

Harrymu došlo, že už šest let žije v kouzelnickém světě a teď si tam připadá jako doma, ale Weasleyovi moc mudlovský svět neznají - krom pana Weasleyho, samozřejmě - tak se Hermiona rozhodla je tady trochu provést.

Nakonec jim z dnešního dne Hermiona udělala hezký výlet. Na chvíli si sedli v Hyde Parku, aby si odpočinuli. Potom je pozvala na zmrzlinu. Harry si to nenechal vymluvit a rychle zaběhl přes Děravý kotel ke Gringottům vyměnit nějakou částku na libry, aby to Hermiona nemusela platit celé. Potom je provedla přes Trafalgar Square a nejdéle se zdrželi na London Eye. Nakonec je s Harrym zavedli do pizzerie.

Ginny s Ronem nejdřív koukali na velkou těstovou placku se zeleninou trochu nedůvěřivě. Nakonec ale Rona zmohl hlad a pustil se do jídla. Po prvním kousnutí oznámil, že to je dobré, po druhém, že vynikající, a po třetím už neměl na mluvení čas.

Z restaurace odcházeli, až už byla tma. Ginny s Ronem zářili, jak se jim to líbilo. Harry nakonec vytáhl hůlku a ta se roztočila. Najednou se zarazil.

Jako ve zpomaleném záběru viděl kluka s blond vlasy. Bylo mu horko, jako by chtěl vybuchnou, protože se mu vybavil zmijozelák. Když se kluk otočil, byl to samozřejmě někdo jiný, ale Harryho to už nepřešlo. Ani si nevšiml, že hůlka trochu změnila směr.

"Jsi v poho?" zeptal se Ron, když si uvědomil, že Harry zůstal pozadu.
"Jasně," rychle je dohnal.
"Tudy," řekla Ginny, když se koukla Harrymu na dlaň, kde měl položenou hůlku.

Zamířili si to dál od centra. Občas procházeli uličkami, kde by člověk sám nezamířil.

"Stát," řekl někdo. Ginny vypískla. Hermiona se stáhla k Ronovi.
"Co chceš?" zeptal se Harry. Nemohl si pomoct, ale chlapík mu strašně připomínal Dudleyho - s tou výjimkou, že Dudley by se v noci bál, teta Petunie by mu nedovolila chodit s nezavázanými tkaničkami, neměl by kolem jedné ruky obmotaný řetěz, v druhé ruce by nedržel nůž a rozhodně by neměl oholenou hlavu a na lebce vytetovaného buldoka, jinak ta podoba opravdu seděla...
"Co asi?! Prachy a fofrem!"
"Trhni si," řekl Harry a nenápadně mávl hůlkou. Chlápka to odneslo někam stranou a netvářil se, že by se chtěl zvedat.

Ti tři vykulili na Harryho oči, tak je obeznámil s faktem, jak strašně mu připomínal Dudleyho, takže z něj nemohl mít strach.

"Co bychom si bez tebe počali?"
"Nakopali mu zadek sami," odtušil a znovu položil hůlku na dlaň. Vydali se dál podle její rady.

***

"Vítej! Už jsme se dlouho neviděli, Sue!" zavolal někdo od stolu.
"Nazdar, Jimmy!" zavolala přes celý lokál. Čekal, že se po nich všichni otočí, ale zřejmě tyhle vřelosti nikomu starost neděly, když měli co pít.

Sarion ho sem dotáhla, jakmile se na nohu mohla postavit. Tvrdila, že by si mohl taky jednou vyrazit. Tak ho zavedla k Baronovi, jak jinak. Sedl si u stolu vedle ní.

"Sue?" zeptal se.
"Nebudu se představovat jako Sarion, v mudlovském světě to zní divně..."
"Ahoj, Sue. Co to bude dneska? Jako obvykle?" usmál se hospodský a Sarion mu to oplatila.
"Díky, Ede. Dvakrát," řekla a otočila se na milého chlapíka, co ji zachránil.
"Co ti říká vodka s džusem?" zazubila se.
"Zřejmě ne to, co by měla," odtušil a nervózně se kolem rozhlížel.
"Neboj, tady tě Voldy hledat nebude. Tady by tě nehledala ani Policie, už jenom proto, že by se nedostala přes zátaras raperského shromáždění dva bloky odtud," uklidnila ho.
"Proč mu říkáš, ehm, Voldy? Nenávidí každého, kde mu říká jménem, natož takhle... Ještě nikdo se to ani neodvážil... Řekl bych, ž se mu to moc líbit nebude...
"Garashovi to taky vadilo, ale nemohl mě zabít..."
"Garash?"
"Jo, ten mentaur, celým jménem Garashghagon, ale než bys ho oslovil, uplynou věky. Podle mě je docela zbytečné se učit dlouhá jména, vždycky je zkracuju - dvě slabiky maximum," vysvětlila. Logické, ne?
Možná si říkáte, že vám něco uniklo v tomhle příběhu, že ten chlapík o ní ví všechno...
Asi týden nemohla na zraněnou nohu došlápnout, tak trávila čas vysedáváním na gauči a vyptáváním. Třetí den už mu věčné otázky lezly na nervy, tak se ji svěřil, kdo je, co Voldemort považoval za zradu, jeho důvody k nenávisti a tak dále, a je to!
Sarion se mu pro změnu svěřila s tím, kdo je a on ji pak prozradil, že po ní Voldemort pátrá, ale ještě neví, kde je, ani jak vypadá... Taky ji řekl,co od ní chce.

"Slyšet tě, je po tobě," shrnul celou svou myšlenku.
"Není, protože mě potřebuje. Věděl jsi, že, když budeme spolu, je větší pravděpodobnost, že nás najde," nadhodila dívka.
"To by od něj bylo pozorné, aspoň bych po něm nemusel pátrat, ušetřil by mi čas."
"To mě taky. Uděláme dohodu, kamkoli půjdeme - vždycky spolu. Je větší naděje jak na to, že nás najde, tak na to, že jich víc pošleme pod kytičky," usmála se zlověstně.
"Platí," podal ji ruku a zpečetili to vodkou s džusem, kterou jim Ed právě přinesl. Rovnou si objednali novou rundu. Po chvilce se přestal cítil tak nesvůj, když kolem byli jen mudlové a předvedl(k největšímu údivu Sarion), že i on se umí bavit.

***

"Našla jsem ho, pane," poklekla Bela před Voldemortem.
"A proč tady není s tebou?"
"Pane, bylo tam hodně lidí a nebyla jsem si jistá, jestli stojíte o tak velkou pozornost."
"Je mi to jedno, doufej, že tam ještě bude, nebo místo něho zabiju tebe..."
"Ano, pane. Bude tam, byl tam s nějakou holkou..."
"On a s holkou, dost pochybuji, že tam byla dobrovolně, stejně tak pochybuji, že není čarodějka. Pro jistotu s sebou vezmi posily."
"Já to zvládnu, můj pane."
"Crucio," namířil na ni hůlku, po chvilce rudý paprsek zase odklonil.
"Ano, pane. Myslíte, že pět mužů bude stačit?" zeptala se ještě roztřeseným hlasem."
"Ano, myslím."

Bela pak opustila místnost. Chvíli přemýšlel, jak asi pokročil Malfoy senior s hledáním té osoby.

***

"Harry, víš jistě, že jdeme dobře?" zeptala se Hermiona, když už půl hodiny bloudili v úzkých uličkách.
"Určitě. Měj trochu strpení, tohle není GPS lokátor, co ti zároveň určí i směr a délku trasy," uklidňoval ji Harry.

Najednou stanuli před nějakou putykou. Rychle ustoupili stranou, protože vyhazovač zrovna učil jednoho opilce létat. Opilec přistál v louži vy-nejspíš-víte-čeho a vy-nejspíš-víte-co se rozprsklo po okolí. Čtyřlístek naštěstí včas odskočil, takže, když opilec dopadl, byli už v bezpečné vzdálenosti.

"Míníte tam jít ještě dnes?" zavrčel a oni se všimli, že to žádný vyhazovač není. Chlapík si to zamířil k jednomu stolu, kde na něho čekala jeho holka.

Najednou se Harry zarazil.

"Ale ne," pochopila Ginny.
"Co?" obrátila se na ni Hermiona.
"Harry nehledal tu osobu, ale jeho," ukázala k jednomu stolu.

Seděl tam pár a Hermioně došlo, co se stalo. Harryho pomstychtivost nakonec zvítězila.

"Malfoyi!" zavrčel, když stanul před párem.
"Pottere?" podivil se Draco. Čekal by tu spíš Snapea s mopem než tohohle.

Harry už chtěl zaútočit, když najednou shledal, že v ruce už nemá hůlku. Ležela na zemi, nejspíš mu vypadla z ruky. To už ale Sarion(doufám, že vám předtím došlo, kdo byl ten pár...) stála mezi nimi.

"Opovaž se šáhnout na mýho kluka a zpřerážím ti všechny kosti v těle," zavrčela.
"Ty..." To už mu ale zleva jedna přiletěla. "A mě tu taky nadávat nebudeš. Jseš drzej jak lázeňská veverka, ty vyžle jedno! Kliď se a je mi jedno, proč jsi přišel! Nemůžeš sem jen tak vpochodovat a myslet si, že můžeš všechno!" syčela na něj. Potom spustila salvu nadávek, že Harry až ustoupil. Tvářil se poněkud vyjeveně.

Hermiona se zarazila. Dívka, co seděla vedle Draca, Harryho pozorovala už od chvíle, kdy vstoupili. Najednou Harryho hůlka opatrně vyklouzla z jeho ruky. Hermiona koukla na Malfoye, ten ale hůlku neměl, alespoň ne v ruce. Podívala se na tu dívku a tase zlověstně usmívala. Žeby ona byla… Telekineze? Co když Harryho hůlka přece jenom ukazovala správný směr a Malfoy je jenom bonus?

Harry už chtěl něco říct, ale Ginny mu zacpala puse. Hermiona si stoupla před dívku.

"Je mi to líto. Jsme celý den na nohou. Harry a Draco se moc nemají v lásce, tak na něho hned vystartoval, normálně hned neútočí..."
"To by to opravdu vysvětlovalo," kývla dívka a hodila po Harrym vražedný pohled. "A teď, nesednete si k nám?" navrhla a okatě ignorovala Dracovo vrčení.
"To by bylo milé... Sarion," usmála se Hermiona. Draco okamžitě zpozorněl.
"Těší mě, Susanne Connorová," podala ji Sarion ruku. Ani na vteřinku nezaváhala a tvářila se jako normální lehce podnapilá mudlovská holka.
"To ne, já jsem Hermiona Grangerová," bránila se dívka.
"Aha, těší mě, Hermi," řekla a otočila se k ostatním.
"Ron Weasley."
"Ginny Weasleyová," představila se a jednou rukou ještě držela Harryho.
"A ty?" otočila se k němu dívka, ale ten zarytě mlčel. "Sorry, že jsem na tebe vyjela, ale dneska nemám dobrou náladu, i když si stále stojím za tím, že na Draca nebudeš mířit tím klackem," dodala pro jistotu.
"Jsem Harry," řekl nakonec.
"Fajn. Posaďte se. Co si dáte? Nealko tady nemají," dodala tak tiše, aby ji mohli slyšet jenom oni.
"Ale my ještě nejsme plnoletí," namítla Hermiona.
"Tak to tady kromě barmana skoro nikdo," ukázala na hospodu plnou lidí.
"Nemám tušení," vložil se do toho Harry, protože správně předpokládal, že tady ohnivá whisky v nabídce nebude. "Doporuč nám něco..."
"Pivo může být?"
"Jo," kývl Harry. Koukla se na Rona a ten taky kývl.
"Ede?"
"No?"
"Dvě piva, dva giny s tonikem, dvě vodky s džusem - prosím si jahodový - a jednu čistou," oznámila hospodskému s úsměvem.

Posadila se vedle Draca a naklonila se k němu.

"Sorry, že jsem řekla, že jsi můj kluk," řekl a smířlivě.
"Tohle mě tak nenaštvalo," ujistil ji.
"Takže by ti to nevadilo."
"To jsem neřekl."
"No jo, já vím..."
"Takže ty víš, že Draco je, ehm..."
"Že umí čarovat?" zeptala se Sarion jednoduše.
"No," kývla Hermiona.
"Nemohla bych chodit s někým, kdo mi něco tají, takže jsem to z něj vypáčila," kývla.
"Jak dlouho se znáte?"
"Vlastně teprve týden," zamyslela se Sarion.

Ed jim brzy donesl pití. Sarion to rozdělila.

"Vodky s džusem sem," přitáhl k nim dvě skleničky. "Tohle je nejkultivovanější pití, co tady můžete dostat," posunula dva giny s tonikem k holkám. "A pánové souhlasili s pivem," šoupla každému psa (A/N: Dog in the Fog = značka piva).
"A ta vodka?" zeptala se Ginny.
"Ta je pro něho," ukázala na Harryho, "tváří se, jako bych mu zrušila Vánoce, ta vodka je na uklidnění. Uznejte ale, že některé věci opravdu jdou vyřešit i v klidu." Posunula skleničku k Harrymu a pozorovala ho. Chvíli se na ni díval.
"Dík," kývl hlavou. Hermiona, Ron a Ginny na ni koukali.
"Co?" pokrčila rameny.
"Kde je tu záchod, Sue?" naklonila se k ní Ginny.
"Pojď," usmála se a vstala.

Sarion se nahnula přes bar, až se všichni kluci na ni obrátili - dnes ty kalhoty neměla... Potom Ginny zavedla k jednomu temnému rohu místnosti, kde byly nenápadné dveře.

"Dík. Chtěla jsem se tě na něco zeptat," začala Ginny.
"Hm?"
"Nejsi čarodějka?"
"Já? Pár triků s kartami mě naučil Luke, ale už to je dlouho," zavrtěla hlavou.
"Jak se ti to teda povedlo?"
"Co?"
"Uklidnit ho. Harry obvykle zuří klidně i půl dne a i pak je ještě naštvaný a nemluví se světem..."
"To je tím, že jsem cizí, neví, co všechno si může dovolit. Většinou to zatrhnu na začátku. Vždycky říkám, že v mém okolí mám právo rozčilovat se jenom já. Kdybych ho do pěti minut neuklidnila, naštvala bych se sama a to už může být naštvaný, jak chce, ale mě holt nepřeřve, tudíž se chtě-nechtě stejně uklidní."
"Tamto jsi nekřičela?" užasla Ginny.
"Kdepak. Naštvat mě se zatím povedlo jen dvěma osobám a pokoušelo se jich o to už hodně. Asi ti s tím cholerikem nepomůžu. Když bude naštvaný, tak ho ignoruj. Zajdi si třeba s přáteli někam vyrazit a řekni mu, že může přijít, jestli bude chtít. Už jenom cestou za vámi se uklidní, protože se bude o tebe strachovat," poradila ji.
"Jakto, že se v tom tolik vyznáš?"
"Na Grega - to byl můj kluk - to platilo taky, ale ten byl zase posedlý prací. Obvykle jsme se sebrali a šli jsme do baru, protože víme, že ho ticho dovádí k šílenství. Do půl hodiny se zase choval normálně," zazubila se.
"Já to příště zkusím," ujistila ji Ginny s úsměvem.
"Počkám tě tu," řekla ještě Sarion.
Zamyšleně pak sledovala zeď naproti.
"Co tady vlastně dělají? Žeby mě hledali stejně jako Voldy? Ale proč? Pokud vím, tak Draco říkal, že to jsou "ti hodní". Voldy hledá Garashe a doufá, že s ním a jejich spojenými armádami ovládne svět. Tihle sotva budou hledat tohle... Tak co tedy?"
"Děje se něco?" zeptala se Ginny.
"Co? Eh, ne, jenom jsem se zamyslela... Jdem?" obrátila se na ni zase s úsměvem.
"Jo."
"Já ještě odnesu ten klíč," poslala ji napřed, protože si za zapraseným oknem všimla pohybu.

Rychle vykoukla ze dveří. Najednou se na ni otočily dvě bílé masky. Sarion se zúžily oči do štěrbinek, když jí to okamžitě došlo. Hned na to oba zmizeli.

Sarion rychle vrátila klíč. Prohrábla nepořádek v tašce a vytáhla pár zmuchlaných bankovek. Položila je na bar před Eda.

"Platím za celý stůl, zbytek si nech," oznámila mu.
"Vždyť to je před dvě libry," namítl překvapeně.
"Štědrý den," vykouzlila na tváři úsměv.

Došla ke stolu, ale nesedala si.

"Měli bychom jít, tak to dopijte," řekla hned.
"Proč?" proč zeptala se Draco a Harry současně.
"Za dveřmi byli dva Smrtíci a myslím, že brzy jich tu bude mnohem víc," řekla. Draco vodku s džusem exnul a taky vstal.
"Smrtíci?" zeptal se Harry nechápavě.
"Smrtijedi," vysvětlil Draco, který už začal většinu jejích zkratek znát. Všichni se začali rychle zvedat.
"Co tady dělají?" zeptal se ještě Harry.
"Minulý týden jsme je trošku namíchli, takže po nás jdou," oznámil jim. Sarion je už vlekla k zadním dveřím.

Dovedla je až do nějakého parku, kde se teprve zastavili.

"Snad to tam nezničí," zadoufala.
"Rone, udělej pro mě něco," zašeptala mu Hermiona do ucha.
"Cokoli..."
"Drobnost stačí. Použij to kouzlo, abys našel náš cíl," řekla neurčitě, protože ji všichni poslouchali.
"Investigamento," řekl a hůlka se neotočila ani dvakrát a zastavila se na Sarion. Ta se na ni koukala trochu nechápavě.
"Už můžeš přestat předstírat, Sarion. Chceme tě o něco požádat," řekla Hermiona a Harry s Ginny na ni vykulili oči.
"Jsi chytrá, Hermi," ušklíbla se Sarion.
"Takže ty jsi..."
"Nebylo to nic osobního, jenom se chráním," založila ruce. "Co tedy potřebujete?"
"Údolí Stínu, říká ti to něco?"
"Počítačová hra?" zeptala se stejně, jak Andy před dvěma lety.
"Narodila ses tam."
"To snad ještě vím, byl to jenom vtip."
"Potřebujeme se tam dostat."
"Zavolejte si taxík." Tomu říkám jemné odmítnutí.
"Půjde po tobě zřejmě i..."
"Voldy? O tom vím. Doufám, že nás brzy najde, máme nevyřízené účty, jeden Smrtík zabil Grega," řekla pochmurně, jako by to všechno vysvětlovalo. Ginny na ni pohlédla překvapeně a pak posmutněla. Nedokázala si ani představit, jaké by to bylo, kdyby přišla o Harryho. Muselo to pro ni být těžké.
"To je mi líto," ozvala se tiše. Sarion na ni pohlédla a kvůli ni se zase usmála.
"Měsíc stará záležitost, od té doby ho hledám, což je zvláštní... Oba se hledáme, navíc tady Draca taky hledají a on hledá je... Pořád se ale nějak míjíme... Nejraději bych se vrátila do Barona, ale tam je moc lidí..."
"Půjdeš tedy s náma do Údolí Stínu?"
"Přísahala jsem si, že mě tam už nikdy nikdo nedostane..."
"Vždyť tak toužíš po pomstě," zaútočil Harry na slabinu, která fungovala i na něj. Sarion na něj pohlédla.
"Dobrá strategie a máš vlastně i pravdu. Řekněte mi jediný dobrý důvod."
"Taky hledá Údolí Stínu."
"Pokud vím, chce se spojit s Garashem, takže se mi nechce mu ukazovat cestu," poznamenala.
"Kdo je Garash?" zeptala se Hermiona.
"Garashghagon je jedno nechutně staré, nechutně zlé a vůbec nechutné stvoření... Nejspíš tenhle druh v tomhle mírumilovném světe neznáte," řekla dívka temně a, i když to znělo vtipně, když měli Voldemorta za zády, věděli, že nemluví do větru.
"To jméno jsem už někdo slyšel," ozval se najednou Harry.
"Co? Jak bys mohl. Už tisíc let tam je se svou armádou zavřený a, pokud vím, Godrik měl všechny záznamy o mentaurech vymazat," pronesla Sarion zamyšleně.
"Ty víš, co jsou mentauři?" užasla Hermiona jelikož o nich hledala zmínku snad věčnost. "Hledala jsem o nich něco v knihovně."
"Říkala jsem, že Godrik měl vymazat všechny údaje, co kdy kde byly..."
"Myslíš Godrika Nebelvíra?"
"A koho jiného asi tak... Když uzavřeli Údolí, mělo všechno zmizet, aby lidé a vše ostatní mohlo zapomenout."
"Už vím, kde jsem to viděl. Ty rodokmeny, kde jsme našli tvoje jméno. Ta kniha patřila tomu Gar... no víš. Nemohl jsem to ani přečíst."
"Taky jsem to zpočátku nedokázala vyslovit, ale měla jsem dost času se to naučit," řekla a přes obličej přelétl stín minulosti. Pohled jejích oči nabral lehký nádech šílenosti ducha. "Takže Voldy to místo taky hledá, to je velmi zajímavé... Co ty na to?" obrátila se na Draca. Mezi nimi přeskočily pohledy plné porozumění, jak v duchu plánovali masakr. Draco vypadal, jako by o něčem horečnatě přemýšlel.
"V poho?" zeptala se ho Sarion.
"Jo, jenom mě něco napadlo."
"Jsem jedno velké ucho."
"Mě Voldemort.."
"Eh?" vydal Harry nějaký neurčitý zvuk. Malfoy se nikdy neodvážil vyslovit jeho jméno, tak na něj teď koukal jako na černovlasého albína.
"Nemusíš se divit," řekl Draco klidně, což je překvapilo ještě trochu víc(po tomto druhém stupni překvapení existoval ještě třetí...), "trochu jsem se změnil od našeho posledního setkání... Harry," pronesl tiše, teď jim pro změnu málem čelisti upadly(To byl ten třetí stupeň...).
"Takže," pokračoval dál, "mě Voldemort hledá, protože jsem zradil, tebe, protože chce najít mentaury, ale je tu ještě jedna drobnost..."
"Jaká," zatřpytily se Sarion oči nedočkavostí.
"Harryho se snaží dostat už sedmnáct let," usmál se na ni.
"Pravděpodobnost se nám zvyšuje," usmála se Sarion zlověstně.
"O čem to mluvíte?" nechápal Ron.
"Oba chceme dostat Voldyho, proto jsme se spojili, aby se mu to povedlo dřív, když pátrá po nás po obou..."
"Takže s Harrym chcete tu vaši pravděpodobnost ještě zvýšit? Asi nejste normální," zavrtěla hlavou Hermiona.
"Možná ne, ale můžeme vám pomoct..."
"Jak?"
"Chcete do toho proklatého údolí?"
"Jo."
"Ukážu vám, kde je, ale mám podmínku."
"Jakou?" zeptal se Harry věcně.
"Draco jde s námi."
"Co?"
"To je podmínka, na vás je, jak se rozhodnete," řekla neústupně.

Harry koukl na Draca. Zkoumal na něm každý detail, každý gest. Stále mu leželo na žaludku, jak ho oslovil. Bylo to skoro jako omluva. Říkal, že se změnil, ale je mu možné věřit po tom všem, co udělal? Pohlédl mu do očí a Draco pohled opětoval. Harry si překvapeně všiml bolesti, zloby... a taky strachu... Že se změnil, bylo vidět. Ale jak moc? A k dobrému nebo ke zlému?

Podíval se na Ginny. Na druhou stranu to byla jediná možnost, jak to místo najít...

"Souhlasím," řekl Harry tiše.

Najednou se ozvalo zapraskání. Překvapeně se otočili, ale nikdo tam nebyl.

"Takže domluveno," shrnula to Sarion.
"Umíte se přenášet?"
"Přenášet?"
"Draco?" koukla na něj s prosbou o pomoc v hlase.
"Přemisťovat," protočil oči v sloup.
"Jo, to podle mapy?"

Všichni kývli, jenom Ginny se nepokojně kroutila.

"Vezmu tě s sebou," ujistil ji Harry, tak se hned usmála.
"Dobře, seženeme nějakou mapu a já vám ukážu místo, odkud se tam dostaneme," řekla Sarion. Harry se na chvilku zamyslel.
"Hned jsem zpět," řekl a v hlasitém PRÁSK! se ztratilo další prasknutí větvičky. Po chvilce byl zpět i s mapou.
"Snad Dursleyovi nebudou brzy cestovat," zapřemýšlel nahlas, ale ten škodolibý úsměv na rtech jasně naznačoval, že by mu to až tak moc nevadilo. Sarion rozložila mapu na zemi.
"Nechceš na to posvítit?" zeptala se Hermiona.
"Máte baterku?" podivila se dívka. Hermiona zavrtěla hlavou, mávla hůlkou a bylo světlo...
"To fakt všichni používáte ty klacky?" otočila se na Draca.
"No jo, bez toho nám kouzlení moc nejde..." přikývl.
"To máte blbý," ozvalo se ze stínu a všem vyskočily hůlky z rukou… A z kapes a rukávů…

Ze stínu začaly vystupovat postavy v černých hábitech a s bílými maskami na tvářích. Pomalu uzavíraly kruh kolem nich. Ginny trochu couvla k Harrymu, ale už nedala najevo, jak se lekla. Hermiona se postavila mezi Ginny a Rona. Sarion stála ruce zkřížené ve věrné adaptaci průměrného vyhazovače a Draco vedle ní s vražedným pohledem.

Z řady vystoupila nějaká postava a jakmile promluvila, poznali v ní podle hlasu Bellatrix Lestrangeovou.


"Mistr bude mít radost. Dáreček jako k narozeninám. Malý zrádce, malý průvodce a samozřejmě Pottříček, tři v jednom..." začala se smát.

Kapitola 19

25. june 2007 at 11:46 | Dia
Bylo už skoro poledne a na statku ještě měli půlnoc. Večer to protáhli, navíc byli všichni hodně unavení.

Děvčata se probudila kolem půl dvanácté a sešly dolů do kuchyně.

Žena se tam skláněla nad velkým hrnkem kávy.

"Dobré ráno," pozdravily se. Podle jejich vzhledu poznala, že není jediná, kdo potřebuje kávu. Nalila další dva hrnky do plna a postavila je před ně.
"Děkuji, paní," řekla Ginny ještě napůl ospale.
"Nechtě si tu paní, pro přátele jsem Billie." Dívky se na ni podívaly nejistě. Jenom na to zavrtěla hlavou.
"Tak paní Grayová, když musíte vykat," řekla nakonec.

Seděli chvíli v tichu, dokud ho Hermiona neporušila.

"Včera jsem o tom večer ještě přemýšlela. Řekla jste, že jste přestala kouzlit... Mohli vás ale vypátrat podle hůlky."
"Zlomila jsem ji, když S... Jamesův otec zmizel," opravila se rychle, protože zaslechla na chodbě pohyb. Byl to James. Dívky pochopily, že ho stále udržuje ve vědomí, že je opustil. Na jednu stranu pro něj bylo lehčí nikdy nemít, než mít a ztratit... Alespoň v tomhle případě. Musel by si hodně vytrpět, kdyby všichni považovali jeho otce za vraha... Takhle s tím vědomím vyrostl, v opačném případě by se smiřoval se smrtí znovu nalezeného rodiče.

James se zastavil a koukal na ně jak na zjevení.

"Hermiona Grangerová a Weasleyová..." zamyslel se, jak se vlastně zrzka jmenuje.
"Ginny," dokončila za něj.
"Těší mě. Co tady děláte?"
"Včera jsi měl nehodu a oni mi tě pomohli najít," vysvětlila mu matka.
"Oni?"
"Ještě tu je Harry a Ron," kývla Hermiona.
"Ale jak jste se sem dostali?"
"Náhodou jsme byli blízko, když tě tvoje mamka hledala, tak jsme jí pomohli."
"Díky. Co se vlastně stalo?"
"Nejspíš jsi byl na Zubu a spadl jsi."
"To je možné, poslední, co si pamatuju, je, jak lezu nahoru," kývl James.
"Jelikož vím, že je celkem zbytečné ti to zakazovat, tak se příště alespoň jisti, měla jsem o tebe strašný strach."
"Promiň," ozval se tiše a sedl si ke stolu. "Řekl bych, že to vysvětluje, proč mě bolí celé tělo," poznamenal po chvíli.

Asi za půl hodiny sešli dolů i Ron s Harrym. Paní Grayová ani nechtěla slyšet o tom, že by letěli před obědem, když za chvíli bude hotový, tak její pozvání přijali.

Jelikož tam byli na košťatech, rozhodlo se, že si půjdou házet míčem. James přinesl fotbalový míč a oni ho hned uznali jako naprosto dostatečný. Bohužel neměl koště, ale Hermiona mu naprosto ochotně podstrčila to svoje, jenom aby ji nedonutili na ně vlézt, dokud to není nezbytně nutné. Potom je ze země pozorovala.

Ginny ještě cestou na pole zastavila Harryho a řekla mu, že James neví, že byl Sirius jeho otec, tak ať se o tom nezmiňuje. Harry chvíli Jamese pozoroval, potom Ginny ujistil, že si dá pozor.

***

"Kde tady bydlíš?" zeptala se. Kluk na ni pohlédl.
"Ve čtvrtém patře, proč se ptáš?"
"Výtah tu asi není... To, co tě vozí mezi patry, abys nemusel šlapat po schodech," vysvětlila po chvíli odevzdaně. Moc dobře věděla, jaké to je, když lidi kolem vás používají naprosto neznámá slova.
"To nevím," řekl a přidržel jí dveře. Dívka se uvnitř pozorně rozhlížela a potom zklamaně konstatovala, že tam taková vymoženost opravdu není.
"Tak to bude problém," poznamenala.
"Proč?" nechápal.
"Protože nemůžu chodit," ukázala mu na nohu.
"Tak jdem," řekl jenom a hned na to ji vzal do náruče a šlapal nahoru.

Sarion otevřela dveře a potom je zase zavřela. Položil ji na gauč, potom si zašel odložit plášť.

Sarion si mezitím sundala kalhoty, takže zůstala jenom v tom zeleném triku, které naštěstí bylo dost dlouhé na to, aby šlo použít jako krátké šaty. S těmi kalhotami to byl trochu problém, protože ta noha dost bolela, ale nakonec to zvládla, když ke svému projevu přidala několik nadávek.

Když se vrátil, nesl v ruce nějaké obvazy. Potom ještě došel pro čistý hadřík a nádobku s teplou vodou.

"Jak je možné, že kouzlíš bez hůlky?" vyptával se, zatímco jí čistil ránu.
"To je ten klacek?"
"Eh?"
"Máváte s tím, když používáte magii."
"Ty neznáš hůlku?"
"Aha, hůlka. Neznám. V životě jsem to v ruce neměla."
"Ty neumíš kouzlit s hůlkou, ale bez ní jo? Učitele si toho nevšimli?"
"Jací učitelé?"
"Ve škole."
"Vy tady máte školu magie?" vykulila oči opravdu překvapeně.
"Ty jsi nechodila do školy?"
"Nikdy. Používat magii mě naučila Yannid, to byla moje kamarádka," vysvětlila hned. Sice měla instruktory v magii, když byla malá - stejně jako ostatní děti na hradě - ale o tom se zmiňovat nehodlala.

Chvíli na ni koukal, ale pak jen zavrtěl hlavou.

"Proč mi vůbec pomáháš?" zeptala se.
"Byl jsem jedním z nich, pak jsem ale zradil," řekl ponuře.

Sarion na něj koukla. V jeho očích bylo mnoho smutku a zlosti.

"Oni tě jen tak nechali jít? Vždyť musí mít spousty tajností..."
"Mají a nenechali mě jít. Utekl jsem jim a od té doby se skrývám před světem. Zradil jsem obě strany a nemůžu doufat v lidskou náklonnost."
"Zachránil jsi mi život, mou náklonnost máš. Jsem na tvé straně."
"Budou mě pronásledovat..."
"Tím líp, alespoň je nebudu muset hledat, mám s nimi nevyřízené účty," prohlásila a v očích jí zazářila nenávist a pomstychtivost.
"Kdybych byl silnější..."
"Jsi silný," namítla. Podle toho, co si pamatovala z Rudé Luny, tak teda obstojně, protože byli v přesile. Určitě by jich pár zdolal.
"Ne jako on. Ne dost... Nenávidím ho..."
"Voldyho?" zeptala se. Škubnul sebou, pak si ale uvědomil, jak mu to řekla a mírně se pousmál.

"Jo. Voldemorta," vyslovení toho jména mu stále dělalo problém, i když ho už stotisíckrát proklel.

Kapitola 18

25. june 2007 at 11:45 | Dia
"Investigamento," zamumlali Harry s Ronem současně a obě hůlky ukázaly stejným směrem.
"To jako pojistka stačit bude," shrnula to Hermiona, když obě hůlky ukázaly směr jih.

Jako azimut si určili jeden kámen na vrcholku docela vzdálené hory, nasedli na košťata a letěli. Zpočátku museli letět pomalu kvůli Hermiony, než si zvykne.

"Nevíte někdo, kde to jsme?" zeptal se Ron.
"To ne, ale měli bychom si najít nějaký nocleh," zauvažoval Harry, když stáli na travnatém vrcholku nějakého kopce a on zrovna pozoroval slunce, jak se pomalu blíži k horizontu.
"Nemohli bychom se jednoduše přemístit?" zeptala se Hermiona celá nešťastná po celém dni na koštěti.
"To sice mohli, ale klidně bychom se mohli od cíle vzdalovat."
"Navíc já se neumím přemísťovat a pamatuju si, jak byl Harry unavený, když se přemísťoval se mnou," namítla Ginny.
"No jo, já vím... Jenom to koště je jako za trest," stěžovala si.
"Za chvilku si zvykneš," utěšovala ji Ginny.

Harry použil vyhledávací kouzlo a vydali se tím směrem. Brzy dorazili do nějakého městečka. Harry se na chvilku vzdálil, pak jim oznámil, že jsou v Derby. Na nocleh se chtěli zeptat ve městě, ale tam už bylo všechno zavřeno. Vydali se tedy pátrat po okolí. V téhle oblasti bylo spoustu statků, tak doufali, že by se mohli zeptat tam.

"Jamesi!"

Harry zarazil koště v letu a ostatní se přidali.

"Co se stalo?"
"Jenom... ale nic, asi se mi jenom něco zdálo..."

"Jimmy!"

Koukli se po sobě.

"Dobře, tak to se mi nezdálo. Co myslíte, že se stalo?" zeptal se ostatních.
"Nevím, můžeme klidně přistát. V té tmě se o utajení bát nemusíme."
"Taky pravda," kývl Harry a zamířil si to k zemi, tu nejvíc ze všech uvítala Hermiona. Zamířili si to k místům, odkud slyšeli to volání.
"Jamesi! Ozvi se!" křičela nějaká žena a z jejího hlasu byl patrný strach.
"Potřebujete pomoct?" zeptala se Hermiona. Žena až nadskočila, jak se lekla.
"Omlouvám se," řekla rychle Hermiona.
"To nic. Kdybyste mi mohli pomoct, byla bych vám vděčná. Ztratil se James, můj syn. Bude starý asi jako vy. Odpoledne šel ven a ještě se navrátil a už je dost pozdě."
"My vám pomůžeme," uklidnila ji Ginny.

Žena si je pozorně prohlédla. Čtyři teenageři uprostřed pustiny. Najednou se zarazila - všichni čtyři drželi košťata.
"Jste v pořádku?" zeptal se Harry, když si všiml, jak si je prohlíží.
"Jenom jsem se zamyslela," potřásla hlavou a řekla jim, kam její syn zpravidla chodí.

Všichni čtyři zabodli košťata do země, rozdělili se na skupiny a vydali se prohledávat les, který byl nedaleko.

"Proč ses jí ptal, jestli je v pořádku?" zajímala se Ginny, když osaměli.
"Prohlížela si nás jako přízraky."
"Co bys dělal ty? Z ničeho nic se na takovém neobydleném místě objeví čtyři děcka s košťaty v rukách. Každý mudla by se díval, kde máš pečovatele z blázince."
"Asi máš pravdu. Myslíš, že bude v pořádku?"
"Kdo?"
"James, ten kluk."
"Nevím, ale kvůli ní doufám, že jo," prohlásila Ginny zamyšleně.
"Možná bychom mohli použít Pátrací kouzlo," navrhla Hermiona a Ron kývl.
"Investigamento," pronesl a zamířili si to, kam ukazovala hůlka. Hermiona tou svou svítila na cestu.

Po chvíli se zastavili, protože slyšeli nějaké praskání. Když Hermiona zhasla hůlku, uviděli světlo, ale řekli si, že to nejspíš bude nějaká chalupa. Pokračovali tedy dál. Stromů začalo ubývat a na zemi se povalovaly stále větší kameny.

Stanuli na mýtině a kousek od nich se z lesa vynořili Harry s Ginny.

"Asi jsme měli stejný nápad," podotkla Ginny, když si všimla hůlky v bratrově ruce. Vtom se ozvalo zavrčení, všichni se vylekaně koukli tím směrem.
"Siriusi," vydechl Harry.

Pod vysokou úzkou skalou se krčil velký černý pes a vrčel na ně.

"Harry, nechoď tam. Může mít vzteklinu," chytila ho Ginny, ale pes přestal vrčet, jakmile uslyšel jeho jméno. Potom zakňučel a ustoupil jim z cesty. Uviděli, že tam na zemi leží nějaký kluk. Rychle k němu přiběhli. Harry se ještě rozhlížel, kde zmizel ten pes.
"Harry?" řekla Hermiona zaraženě.
"Hm?"
"Nepřipomíná ti někoho?" přidal se Ron podobně překvapeně.
"Sirius?" užasl Harry. Na zemi ležela přesná Siriusova kopie v jejich věku.
"Není to divné? Nejdřív ten pes a teď tohle..."
"Vypadalo to, jako by na něho dával pozor," podotkl Ron.
"Žije," vložila se do toho Hermiona.

Dřepli si vedle něj. Na hlavě měl ránu, ve které už zaschla krev. Nejspíš spadl z té skály. Harry na nic víc nečekal.

"Umí někdo nějaké kouzlo, co mu může pomoct?"
"Ne."
"Hermiono, Rone, najděte tu paní a doveďte ji na to místo, kde jsme nechali košťata. My ho tam do té doby přepravíme." Ron s Hermionou okamžitě zmizeli v noci. Harry mávl hůlkou a kluk se vznesl do vzduchu. Ještě se na chvilku otočil.
"Díky, Siriusi," řekl a zdálo se mu, že zaslechl štěknutí.

***

"Našli jste ho?" nemohla uvěřit vlastním uším.
"Ano, kamarádi ho nesli k místu, kde jsme se setkali, my jsme šli za vámi, abyste už nehledala," kývla Hermiona. Žena se hned vydala ke kraji lesa. Museli jít po tmě, protože se Hermiona neodvážila rozsvítit hůlku.

Žena vypadala nerozhodně, jako by váhala, nakonec se ale odvážila zeptat.

"Neznáte náhodou Remuse Lupina?" zkusila jméno, které by potvrdilo její domněnky.

Hermiona na ni překvapeně pohlédla a Ron se až rozkašlal.

"Promiňte, ale chtěla jsem se ujistit," usmála se mírně. Ti dva na ni stále koukali vyjeveně.
"Takže jsem uhodla," shrnula to.
"Jak?" dostal ze sebe nakonec Ron, když se blížili ke kraji lesa.
"Čtyři mladí s košťaty v ruce uprostřed pustiny... Napadlo mě to hned, ale neměla jsem jistotu."
"Jak o tom víte?"
"Taky jsem čarodějka a James s vámi nejspíš studuje ve stejném ročníku jako vy."
"James je taky kouzelník?"
"Ano, chodí do Havraspáru do šestého ročníku. Vzala jsem ho domů dřív kvůli... však vy víte. Měla jsem o něj strach a teď... Měsíc je doma a stane se tohle..."
"Zdál se mi povědomý," kývla Hermiona.
"Kromě podoby?" koukla na ni Ron zvědavě.
"Jo. Mám pocit, že jsem ho potkala v knihovně."
"To by vysvětlovalo, proč ho neznám. Tam jsem nebyl od druháku," kývl Ron chápavě.
"Je to zvláštní po tolika letech o tom mluvit s někým jiným než s Jamese."
"Vy se s nikým nestýkáte?"
"Už skoro šestnáct let."

Hermiona tedy hned rozsvítila hůlku, aby viděli na cestu, když už nebyly tajnosti nutné.

Za chvíli uviděli druhé světlo. To byl Harry s Ginny. Jak se blížili, tak Hermiona sledovala zděšení, které se objevilo ženě na tváři, když je uviděla, a čím víc se přibližovali, tím se prohlubovalo.

Poklekla u syna.

"Je snad..."
"Je v bezvědomí," částečně ji uklidnila Hermiona.

Harry na ně hleděl překvapeně, že jí nejspíš prozradili, že jsou kouzelníci. Žena se po chvilce obrátila na Hermionu.

"Už dlouho jsem to nedělala, ale mohla bych to zkusit. Měla bych si to ještě pamatovat, v sedmém ročníku jsem to kouzlo používala docela často. Nepůjčila bys mi hůlku?" zeptala se a Hermiona jí ji podala. To už Harrymu málem vypadly oči z důlků překvapením a Ginny na tom byla obdobně.

Žena se sklonila nad synem a šeptala nějakou formuli. Rána se začala pomalu zacelovat.

"Myslím, že se hned neprobere, ale snad by měl být v pořádku," řekla, když rána úplně zmizela. Podala pak hůlku zpátky Hermioně.
"Mohla byste mě to pak naučit?" hlesla dívka, když si vzpomněla, co je v blízké době čeká.
"Jistě."
"V-vy jste čarodějka?" zalapal po dechu Harry.
"Ano," kývla.

Hermiona Jamese hůlkou nadzvedla a vydali se k ženě domů.

"Co jste tu vlastně dělali?"
"Hledali jsme ve městě nějaký nocleh, ale už tam bylo všude zavřeno, tak jsme letěli se porozhlédnout po okolí. Potom jsme zaslechli vás, jak voláte."
"Jestli chcete, můžete zůstat u nás, místa je na statku dost a za vaši pomoc vám něco dlužím," usmála se na ně.

Po půlhodině chůze uviděli malý statek a žena zamířila přímo k hlavní obytné části.

***

Žena je vpustila dovnitř a zavřela dveře.

"Ještě jednou bych vám chtěla poděkovat," řekla a otočila se na ně. Najednou strnula a prohlížela si Harryho.
"Jamesi..."
"Mami?"
"Jimmy, zlato," otočila se rychle na syna, který se právě probouzel.
"Bolí mě hlava..."
"Budeš v pořádku, teď si pojď lehnout, něco ti připravím proti bolesti," pomohla mu na nohy a vedla ho po schodech nahoru do jeho pokoje.
"Taky si myslíte, že to první Jamesi nepatřilo jejímu synovi?" zeptala se Ginny.
"Jo," kývl Ron.
"Proč jste jí řekli, že jsme kouzelníci?"
"Zeptala se, jestli neznáme Remuse," řekl Ron.
"A jak ho zná ona?"
"James s námi studuje v Bradavicích, možná jí o něm vyprávěl..."
"On je taky kouzelník? Počkat... Jestli je ale čarodějka, musela studovat taky v Bradavicích..."
"Ale to už bylo dávno," ozvalo se ze schodů.
"Nedáte si něco? Pojďte si sednout do kuchyně, budete asi něco málo chtít vysvětlit, že? Harry?"
"Odkud znáte moje jméno?"
"Prvně, čtu Denního věštce a potom jsi přesná kopie svého otce, jak si ho pamatuju ze školy," řekla, když si sedli. Hned na to se zasmála, když viděla, jak se zatvářili.
"Takže odtud znáte Remuse," objevila Hermiona Ameriku.
"Ano. Od Jamese vím, že jednou dobou učil Obranu proti černé magii, takže jsem to zkusila. Kdybyste ho neznali, tak byste si řekli, že to byla obyčejná otázka..."
"Vy jste znala mého otce?" zeptal se Harry.
"I tvou matku. Lily byla jednou dobou jediné, co mě drželo nad vodou, ale pak..." odmlčela se. Všem došlo, co se stalo pak.

Žena před ně postavila máslové ležáky, které právě vytáhla z lednice. Vděčně je přijali, protože dnes bylo překvapení hodně a nějak tušili, že je ještě pár čeká.

Žena se pak na chvíli ztratila a vrátila se s velkou knihou.

"Musel jsi to mít těžké, Harry, vyrůstat bez rodičů. Určitě jsi o nich hodně slyšel, ale jestli bys něco chtěl vědět, zeptej se."
"Vy jste s nimi chodila do ročníku?"
"Dokonce do Nebelvíru. Jednou jsme se s tvou mamkou kvůli Siriuse pohádaly, ale za měsíc jsme se tomu už smály," zavzpomínala. "Málem bych zapomněla. Nevím, jestli máš nějaké fotky, ale přinesla jsem ti album. Z jejich svatby jich tam bude asi nejvíc, ale určitě tam najdeš i jiné zajímavé momentky," řekla a poslala mu po stole tu obrovskou knihu, co přinesla.

Harry si album prohlížel, ani nedýchal. Zastavil se u jedné fotky. Byli tam jeho rodiče se Siriusem. Všimla si, jak si tu fotku prohlíží.

"To už byli svoji. Chtěli se vyfotit se svými svědky, ale nikdo nedokázal přimět ten foťák, aby sám fotil," usmála se.
"Svědky? Měl jsem dojem, že jenom Sirius..."
"Siriuse požádal James, mě Lily. Chtěli po nás jako svatební dar, abychom se usmířili, což se jednou dobou zdálo nemožné," vysvětlila.
"Ale na té fotce nejste."
"Někdo je vyfotit musel," řekla a otočila stránku. Na další fotce byli jeho rodiče a vedle nich ta žena. Harry na ni koukl.
"Tuhle asi Hagrid neměl. Na konci prvního ročníku mi vyrobil album, abych měl na ně nějakou vzpomínku," vysvětlil hned, když se zatvářila nechápavě.
"Hagrid je ještě v Bradavicích?"
"Jistě, je to skvělý učitel..."
"Učí? To bych do něj neřekla. Když jsem tam studovala, byl hajný."
"Učí péči o kouzelné tvory, ale hajný je taky."
"Moc se snažil... Pamatujete, jaké to bylo, když na první hodiny nám ukázal hipogryfa?" zasmál se Ron. Harry se trochu pousmál zasněně, když si vzpomněl, jaké to bylo, když byl ještě Voldemort minulostí.
"Celý on, jako bych ho viděla," usmála se žena.

Harry se jí občas zeptal, když se zastavil u nějaké fotky. Takhle jim sletěl celý večer.

"Vy jste byla taky na křtinách?"
"Nemohla jsem chybět, byly společné..."
"Společné?" nechápal Harry.
"James?" zeptala se Hermiona opatrně.
"Jistě. Měli jste křtiny ve stejný den. Dohodly jsme to s Lily. Tvrdila, že se to hodí, když máte i narozeniny stejné."
"My jsme stejně staří?"
"Pár hodin sem, pár hodin tam, podle toho, kdy se James s Lily ze svatby vytratili," uchichtla se a jim hned došlo, jak to myslí.
"Sirius?" vykulil Harry oči, když mu došlo proč ta podoba.
"Nakonec jsme se přece jenom usmířili," přikývla žena a začervenala se. Kluci zrudli až za ušima a holky se pro sebe usmály.
"Vy jste se nevzali?" zeptala se Ginny.
"James ho asi rok přemlouval, že když spolu žijeme a máme syna, že to už je jenom formalita. Nakonec ho přemluvil, ale nestihli jsme to," posmutněla žena.
"Proč se o vás nezmínil?" zeptal se Harry.
"Nevěděl o nás, netušil, že jsme ještě naživu. S Jamesem pracovali v Řádu a pátrali po Vy-víte-kom. Bylo to nebezpečné a s Lily jsme se o ně strašně bály. Potom ale padl a jeho Smrtijedi začali pátrat po všech, co s tím měli něco společného. K tomu všemu Siriuse obvinili z vraždy a uvěznili v Azkabanu. Chtěla jsem svědčit, ale žádný proces se nekonal. Jen tak ho zavřeli. Nakonec se v novinách začalo psát o strašlivých vraždách a bylo jich hodně. Nevěděla jsem, co dělat, tak jsem se s Jamesem odstěhovala zpátky na statek k otci. Kouzla jsem od té doby nepoužívala, aby nás nikdo nemohl vypátrat," dovyprávěla.
"Víte o tom, že Sirius..."
"Remus mi to napsal. Je poslední z mých přátel, kdo zbyl."
"Taky jste to neměla lehké," řekl Harry tiše.

V místnosti zapanovalo ticho. Čtyřlístek se po nějaké době odebral spát. Ginny ještě Hermionu pozdržela, ať na ni počká. Zašla pak za tou paní.

"Proč nám to James ve škole neřekl? Byli by z nich dobří přátelé," řekla Ginny tiše.
"Nemohl. Neřekla jsem mu, kdo je jeho otec. Byl malý, mohl se prořeknout, a kdo ví, kdo by poslouchat. To, že umí kouzlit, jsem mu řekla, až přišel dopis z Bradavic," vysvětlila tiše.
"Děkuji za Harryho," řekla nakonec Ginny po malé odmlce.
"Proč?"
"O svých rodičích věděl jenom něco málo od Hagrida a Remuse. Navíc vím, že pro vás muselo být těžké oživit vzpomínky na ně," vysvětlila Ginny mírným hlasem. Žena na ni pohlédla.

"Harry je šťastný člověk, že tě má. Vybral si dobře," usmála se na ni.

Kapitola 17

25. june 2007 at 11:44 | Dia
"Musíte na sebe strhávat pozornost i v baru plném lidí?" zasyčel Voldemortův hlas a na nejbližšího Smrtijeda seslal Cruciatus. Ten vykřikl a padl na kolena. Voldemorta to ve skutečnosti ani tak nenaštvalo, ale zrovna dneska mu přišly zprávy, že jeden z těch, co hledali tu osobu, selhal.
"Ona vás urážela, mistře," ozvalo se z řady.
"Mě nikdo neuráží," zasyčel Voldemort, ale hůlku odklonil. Smrtijed se zvedl a pro jistotu zalezl někam dál do zadu.

Voldemort se chvíli zamyslel, potom namířil hůlku na jiného ze svých věrných.

"Legillimens."
"On vás všechny zabije, nebo zotročí!" křičel nějaký chlapík.
"Neopovažuj se takhle mluvit o Pánu Zla," zavřeštěl muž nalevo od něj a poslal proti němu červený paprsek kletby. Chlapíka to odneslo k baru.
"Proklínám tě, Voldemorte," zachroptěl a zemřel. Po vyslovení toho jména zavládlo v místnosti ticho.
"Takže Voldy," zavrněla nějaká holka u baru spokojeně a obrátila do sebe poslední skleničku.

Voldemort zasyčel nějakou nepublikovatelnou větu.
Smrtijedi okamžitě reagovali a poslali proti ní tři zelené kletby.

Voldemort už chtěl spojení ukončit, ale všiml si něčeho zvláštního. Předpokládal, že dívka zemřela, ale mýlil se, tak se hrabal ve vzpomínkách dál.
Kletby se roztříštily o nějaký magický štít. Smrtijedi na to koukali překvapeně.

Voldemort taky.

"Čarodějka, ale vždyť nepoužila hůlku..."
Pár lidí se postavilo bok po boku se Smrtijedy a zbylí se vytratili. Voldemort si všiml, že v rohu je ještě někdo, kdo tam zůstal.
Dívka vstala od baru. Smrtijedi se už vzpamatovali a začali po ní pálit kletby.
Pohnula se a Voldemort zjistil, že opravdu žádnou hůlku nepoužívá. Tři Smrtijedi najednou explodovali.
Dívka se skluzem dostala pod nejbližší stůl, který zablokoval zelenou kletbu. Za stolem do ní narazila dvě zmrazovací kouzla. Pohybovala se velmi pomalu a Smrtijedi na nic nečekali a zaútočili znovu. Tři z nich proti ní vyslali Sectumsempru. Nemohla se tomu vyhnout. Voldemort překvapeně sledoval, jak dívka klidně stojí a čeká na smrt...
Najednou se pohnula postava ve stínu a zablokovala kletby, potom se vrhla k dívce. Poslala nějaké kouzlo a všechno zahalil hustý dým.

Voldemort odklonil hůlku. Chvíli zamyšleně pozoroval své stoupence. Podle vzpomínky si vybral jednoho z nich a začal mu v hlavě pátrat.
Postava ve stínu se pohnula a Voldemort uviděl jeho tvář. Nezřetelně, ale poznal ho.

"Zavolejte mi Bellatrix," zasyčel Voldemort a s tím je propustil. Během patnácti minut se objevila a poklekla.
"Co si přejete, mistře?"
"Jak pokračuje tvoje pátrání?"
"Mám jenom staré stopy, pane."
"Asi před třemi hodinami byl u Rudé Luny."
"Děkuji, pane."
"Ještě něco."
"Ano, pane?"
"Zakazuji ti ho zabít, chci ho živého," zasyčel temně. Bellatrix se jenom uklonila a pak opustila místnost.
"A teď pátrání číslo jedna," řekl si a dal si zavolat několik Smrtijedů. V čele kráčel Lucius Malfoy s lehkými kruhy pod očima.
"Á, Luciusi, vítej zpátky. Vidím, že pobyt v Azkabanu udělal své," přivítal ho Voldemort.
"Ano, pane."
"Před nedávnem jsem vyhlásil pátrání po jedné osobě. Nevíme, jak vypadá. Jeden z lovců se nevrátil, takže předpokládám, že narazil na odpor, čili tu osobu našel. Vypravíte se na místo a zjistíte, jak tomu bylo.

Osoba se jmenuje Sarion a bude jí kolem sedmnácti podle roku narození. Lovec se naposledy ozval z Global Road v Londýně.

Tu osobu nesmíte zabít, jen mi ji přiveďte. Za žádných okolností nesmí zemřít."

Smrtijedi se uklonili a opustili místnost.

Voldemort se usadil do svého křesla. Začal si pročítat jednu knihu, ale po chvíli přestal, protože se nemohl soustředit.

Co dělal v tom baru. Podle posledních informací zmizel a nikdo po něm nemohl najít jedinou stopu. Proč by se jenom tak ukazoval, když se mu už dařilo unikat.


Druhou věcí, která ho trápila, byla ta dívka. Bylo zřejmé, že to byla čarodějka, ale nevypadala moc staře. Pokud si pamatoval, tak ani jednou nepoužila hůlku, ale to by musela mít úžasné schopnosti, aby to dokázala, navíc v tak raném věku... Mnoho čarodějů to nedokázalo ani ve dnech své největší slávy. Navíc, jestli byla čarodějka, musela studovat v Bradavicích a tam by si Brumbál určitě všiml jejího potenciálu. Pokud ne on, tak jeho informátor rozhodně. Že by to pořád tajila? Podle těch vzpomínek se zdálo, že se teď nějakou dobu bude pohybovat v jeho společnosti, takže jestli ho Bela najde, najde i ji. Chvíli ještě přemýšlel, co mohlo být za kouzlo, když ti Smrtijedi explodovali, ale když na nic nepřišel, dal se zase do čtení.

Kapitola 16

25. june 2007 at 11:42 | Dia
"Nechcete si vyrazit, slečno?" ozval se hlas vedle ní.
"Jen přes mou mrtvolu," opáčila dívka a vypila další dvě skleničky.
"To byste byla hodná," řekl ten někdo. Sarion zvedla překvapeně hlavu a otočila se k němu. Najedno se jí zvedl žaludek a málem toho zombíka poblila.
"Vrať se do hrobu," zavrčela, když se ujistila, že žaludek nebude podnikat žádné zběsilé akce.
"Víš, co mi můžeš," zachroptěl zombík.
"Rozmlátit hlavu?" koukla na něj výhrůžně a zombík se dekoval.

Mávnutím ruky přivolala obsluhu a ten před ní postavil novou řadu skleniček. Za těch několik večerů se už naučil, že kdyby jí to měl nosit po jedné, tak nedělá nic jiného, než že kmitá mezi ní a barem a na nic ostatního už nemá čas. Sarion se zašklebila na novou várku a s chutí ji načala.

Dost lidí se na ni dívalo, jako na šílence, nejenom proto, že to už byla asi třetí várka skleniček, ale samo o sobě dostatečně stačil její vzhled a konkrétně její oblečení, aby přitahovala pozornost, obzvlášť v místnosti plné kouzelníků a podobných, pro které se móda přestala vyvíjet ve viktoriánské době.

Sarion na sobě měla dlouhé zelené triko, které jí sahalo do půlky stehen, k tomu měla černé upnuté a roztrhané kalhoty pod kolena a na nohou měla červené tenisky. Žlutá taška přes rameno jako vždycky perfektně doplňovala její semaforové aranžmá.

Najednou otočila hlavu, protože se za ní ozval hluk rozbíjeného skla. Nějaký opilec se potácel k baru a nejspíš měl krapet rozostřené vidění, jelikož bral místnost křížem krážem, ale bar pokaždé nějakou nehodou minul. Zato se setkal s velkým odporem naštvaných zákazníků.

"On vás všechny zabije nebo zotročí!" křičel.
"Náboženský fanatik? Tady?"
"Opovaž se takhle mluvit o Pánu Zla!" zavřeštěl někdo a poslal proti němu červený paprsek kletby. Sarion koukla, kdo to byl. Stačil jí jediný pohled na bílou masku a bylo jí to jasné.

Nešťastníka to odneslo k baru.

"Proklínám tě, Voldemorte," zachrčel a zemřel. Po vyslovení toho jména zavládlo v místnosti hrobové ticho.
"Takže Voldy," zamručela Sarion potěšeně, když konečně zjistila, jak se ten Pán Zla jmenuje, a obrátila do sebe poslední skleničku.

Rychle vyvolala magický štít a tři zelené kletby paprsky se o něj roztříštily jako nic. Smrtijedi na to koukali víc než udiveně, protože si nevšimli, že by použila hůlku, kterou samozřejmě neměla, ale to nemohli vědět. Na stranu Smrtijedů se postavilo několik osob a zbytek se velmi moudře vytratil. Nepotřebovali jste být génius, aby vám došlo, že zůstat tady věští smrt.

Dívka vstala od baru. Smrtijedi se už vzpamatovali a začali po ní pálit kletby. A všechny se okamžitě vytratily, jakmile se dotkly štítu. I když v davu byl zřejmě nějaký génius, který po ní hodil dýku. A ta bohužel přes štít dostala bez problému, tak Sarion nezbylo než uhnout manuálně.

Jakmile první vlna kleteb utichla, zrušila Sarion štít, aby mohla přejít do útoku. Hned na to tři Smrtijedi explodovala a zpestřili už tak nevkusnou dekoraci baru. Sarion se skluzem dostala pod jeden stůl, který zablokoval zelenou kletbu. Za stolem jí ale čekaly na oplátku dvě modré.

Najednou jí všechno připadalo jako ve zrychleném filmu. Potom si uvědomila, že oni se pohybují normálně, ale ona je pomalejší; to modré zaklínadlo jí muselo nějak zpomalit. Účinek těch kleteb naštěstí netrval moc dlouho, na druhou stranu ale dost dlouho na to, aby se nemohla bránit.

Proti ní letěly tři kletby a Sarion věděla, že magickou bariéru vyčarovat už nestihne.

"Protego," uslyšela v hlavě něčí hlas. Tři kletby se ve vzduchu srazily s nějakým silovým polem. Ještě v tom okamžiku se před ní objevil stín a ona ucítila, jak někdo trhl jejím tělem. Semkla pevně víčka.

***

Ochladilo se a když oči otevřela, všimla si, že je venku. Koukla se směrem, odkud přicházelo světlo. Nalevo od ní byla Rudá Luna. Smrtijedi se zmateně trousili ven a z otevřených dveří se valil kouř. Vůbec netušila, co se stalo. Najednou se podívala vedle sebe. Nad ní stála nějaká postava v černém plášti.

"Kdo jsi?" zeptala se a pokusila se vstát, ale nijak zvlášť ji to nevyšlo. Podal jí ruku a pomohl jí na nohy.

Předtím si to ani neuvědomila, ale teď si všimla, že má něco s nohou.

"Budou to tady prohledávat. Měli bychom se ztratit," řekl její zachránce a rozhlížel se.
"A kam?" zeptala se.
"Někam, kde nás nebudou hledat."
"Nás?"
"Podařilo se mi naštvat pár lidí, ale o tom později..."
"Tak kam?"
"Mám podnájem v mudlovské části Londýna u jedné staré čarodějky," řekl. "Umíš se přenášet?"
"Snad jo," kývla.
"Chtěl bych asi moc, abys věděla i kde je Chaucer Valley, co?"
"Tam to znám," zaradovala se. Bála se, že si vymyslí nějakou nenormální kouzelnickou adresu. Naštěstí ne. Normální Londýn znala moc dobře, navíc tuhle část obzvlášť, jelikož dva bloky odtamtud bydlela s Gregem.
"Vážně?" podivil se.
"No jo. Kde tam, ať tam skočím jak nejblíž, moc chodit nemůžu." Postava v plášti jí tedy vysvětlila, kde přesně bydlí a popsala ten dům. Sarion tedy kývla, že nejspíš ví, kde to je.
"Dobře, sejdeme se tam,"zamumlal a vytáhl hůlku. Když se mrkl na dívku, už tam nebyla.
"Tak tiše, to není možné. Nemohla se přemístit bez hluku..." To už ale na sebe namířil hůlku. Ozvalo se hlasité PUF! a i on zmizel.

***

"Myslel sis, že nám utečeš?"
"To ne, jenom jsem nechtěl..."
"Harry, přestaň už s tím. Nesnaž se nás pořád chránit. Jdeme s tebou, za všech okolností."

Harry chtěl ještě něco namítnout, ale Ron ho nepustil ke slovu. Brzy dorazila i Ginny.

"Ginny, prosím tě, nechoď," řekl Harry vážně.
"Proč?"
"Mám o tebe strach a pochybuji, že tam budeš v bezpečí."
"Harry, pochybuji, že teď bude bezpečno kdekoli, Ani Bradavice už nejsou chráněny, když tu není Brumbál. Dokonce se říká, že je zavřou."
"Cože?"
"To jste neslyšeli?" podivila se Ginny, když se všichni tři zatvářili nechápavě.
"Tak povídej."
"Teď studenti pojedou domu, takže, Harry, stejně bych byla doma. Neví se ale, jestli Bradavice příští rok vůbec otevřou. Pochopitelně rodiče budou chtít mít své děti u sebe, když Bradavice jsou ideálním cílem. Není těžké přesvědčit dospělého, aby konal zlo, ale pokud se Ty-víš-kdo zmocní Bradavic, může se vychovávat vlastní armádu."

Zírali na ni.

"Buď jsi o tom hodně dlouho přemýšlela, nebo..."
"... jsem založila McGonagallové v kabinetu odposlech," zazubila se Ginny. Zírali ještě víc.
"Ale jak?"
"Fred a George."
"Aha."
"Jak jste věděli, že chci dnes odejít?"
"Ale, Harry, co si o nás myslíš?" zatvářila se Hermiona ublíženě.
"Aha, takže jsi mě sledoval," otočil se na Rona s úsměvem.
"Přinutila mě. Navíc, nešlo to jinak. Nechceš nás vystavovat nebezpečí, ale to my tebe taky ne. Když nás bude víc, máme větší šanci uspět."

Harry nakonec rezignoval, protože to vypadalo, že si připravili odpověď na každou jeho námitku.

"A co vaši rodiče?" zeptal se po chvilce.
"Jsme u Hermiony," zašklebila se Ginny.
"A já jsem ve škole. Snad si nemyslíš, že jsem tak hloupá, abych rodičům řekla, co se tady děje," přidala se Hermiona.
"Ale vždyť nejste připravení na cestu a co vaše věci?"
"Všechno, co potřebujeme, máme s sebou. Naše kufry jsou sbalené a schované na Ústředí," zašklebil se na něj Ron.
"Tak jo. Vzdávám se."
"Sakra, jsme dobří," usmál se Ron na Hermionu a objal ji.
"To teda jsme," kývla Ginny a hodila Hermioně kabátek, který přinesla z pokoje.
"Nebude se někdo starat, kde jsme?"
"Teď si rodiče skoro v jednom kuse odvážejí své děti domů. Nejde zjistit kdo, kdy a taky kam."
"Jo, navíc mamka nám s radostí dovolila jet k Hermioně, jelikož bydlí daleko od kouzelnického světa, takže je tam dokonce menší nebezpečí," řekl Ron.
"Jinak bychom museli sedět doma," kývla Ginny.
"Mám docela strach o Ústředí. Být vámi, hodil bych si věci někam jinam."
"Proč?"
"Snape ví, kde Ústředí je. Kdo ví, jak dlouho budeme na cestě, takže se klidně může stát, že když se na Ústředí vrátíme, už tam nemusí stát.
"Máš pravdu, ale kam si je teda máme dát?"
"Kam sis je dal ty?"
"Tam, kde by nikdy nikoho nenapadlo hledat," usmál se.
"Kam?"
"K Dursleyovým."
"COŽE?!"
"Vidíš? Říkal jsem, že by to nikdo nečekal."
"Oni ti to dovolili?" užasl Ron.
"A kdo se jich ptal... Od Hermiony jsem pochytil to zmenšovací kouzlo a pak jsem je zneviditelnil," zakřenil se vítězoslavně.
"Geniální myšlenka."

"Řekl bych, že v tuhle denní dobu ještě doma nebudou," oznámil jim Harry s úsměvem, tak se vydali nejdřív na Ústředí.

Kapitola 15

25. june 2007 at 11:42 | Dia
Vydala se pak k tomu baru, kde byla původně. Řada byla mnohem kratší než předtím. U vchodu stál nějaký chlápek a něco těm lidem dělal tím klackem, když přišli na řadu. Před ním stál ještě jeden a ten vás pro změnu řízl do ruky. Zřejmě jste museli projít kolem obou.

"Barbaři," řekla si Sarion tiše. Mohla by skočit dovnitř, ale netušila, jestli by tam našla temný roh, kde by si nikdo nevšiml, že se tam dostala bez placení. Rozhodla se, že tentokrát zaplatí a uvnitř si najde nějaké místečko, aby se tím příště už nemusela zabývat.

Přišla na řadu. Od předchozích zákazníků odkoukala, co udělat. Takže si vyhrnula rukáv na pravé ruce. Chlápek jí bez okolků podřezal žíly a nechal její krev téct do jedné nádobky. Potom hůlkou zastavil krvácení.

"Máš nějakou připravenou?" zeptal se ten druhý chlápek.
"Ne," řekla, stejně netušila, o čem mluví.
"Dobře. Legillimens," přiložil ji klacek ke spánku.
Na zemi ležel Greg a svíjel se bolestí, nad ním stál nějaký chlapík v černém s maskou na tváři. Nechápala, co se tam děje.
"Crucio" ozval se znovu.
Sarion se od něj odvrátila a poklekla u Grega. Už dávno nekřičel, ale ještě stále se klepal. Přiložila mu ruku k čelu, měl horečku.
"Co jsi mu udělal?"
"Stupefy."
"To je- Au!" vykřikla. Ve chvíli neopatrnosti se kouzelník sebral ze země a zaútočil na ni. Zasáhl ji do ruky, až jí vytryskla krev a odhodilo ji to na protější zeď.
"Avada Kedavra," uslyšela v hlavě jeho hlas a místnost zalilo zelené světlo.

Když to výběrčí myšlenek uviděl, koukl se na dívku. Ona to přežila a ten kluk ne? Kdo byla zač? Snažil se zrušit spojení nitrozpytu, ale k jeho zděšení to nešlo. Pohlédl jí do očí a obešla ho hrůza. V hlavě se mu odehrávala stejně jako jí ta vzpomínka, ale tentokrát pokračovala ještě kousek dál. Výběrčí ji musel chtě-nechtě přijmout.
Ucítila něco, co už dlouhou dobu ne. Nenávist. Grega měla velmi ráda. Ruce se jí klepaly a z očí tekly slzy. Uslyšela zašustění a prudce se otočila. Slzy zmizely a v očích se jí objevily blesky - doslova. Kouzelník s hrůzou v očích a smrtí na jazyku ustoupil.
Sarion pomalu vstala.
"Tos neměl dělat," zavrčela a chlapík začal křičet. Vtom se rozprskl po místnosti. Jakoby spolkl bombu a zmáčkl spoušť. Krev byla na stěnách i na podlaze.
Výběrčí se chvěl hrůzou a díval se na dívku. Zírala na něj a ještě měla nenávist v očích. Pohlédla mu upřeně do očí. Chlápkovi na tom klacku zůstala viset stříbrná nitka její vzpomínky. Rychle jí ustoupil z cesty a nechal ji projít dovnitř. Potom za ní ještě nějakou chvíli zíral. Nakonec si otřel pot z čela a schoval vzpomínku do malé lahvičky.

***

"Co tady děláte?" vykulil oči Harry a snad poprvé po dlouhé době z jeho hlasu nebyla cítit nenávist.
"Měli jsme o tebe strach," řekla Ginny a posadila se vedle něj.
"Ale jak jste mě našli?"
"Tak či tak, našli jsme tě."
"Nemusíte o mě mít strach," zamručel tiše.
"Ale no tak, když už jsme tady, tak ti snad pomůžeme. Neboj, odrazovat od pátrání tě nebudeme, víme, že by to nemělo smysl," vložil se do toho Ron.
"Nemělo," kývl Harry.
"Tak na co jsi přišel za ty večery, co trávíš mimo?"
"Nic moc. Tady se jednou dobou objevovali jeho stoupenci, ale pak sem vtrhl Pošuk a od té doby si dávají velký pozor. Čekám alespoň na jednoho, abych zjistil, kde se scházejí."
"Jacku, ty bys chtěl zajmout Smrtijeda?" zeptala se Hermiona šeptem.
"Proč hned zajmout, Mary?" přidal se k její hře. "Stačí sledovat."
"No jo. Mám ale jistější způsob, jak se k nim dostat, než tady vysedávat po večerech," řekla tiše Hermiona.
"A jaký?" zeptali se všichni tři.
"Pojďme hledat potomka od Gwyneth. Vždyť oni ho taky hledají a pochybuji, že budou méně důkladní než my."
"Asi máš pravdu..."
"Jenom doufám, že ho ještě nenašli."

Chvíli tam ještě zůstali, jestli se tam náhodou někdo neobjeví. Když tam byl už půlhodiny relativně klid, vydali se na cestu zpět. Jakmile vyšli z hospody, přemístili se zpět do Bradavic.

***

"Formule zní Investigamento, tak to nespleťte," řekla jim Hermiona. "Je to pokročilé kouzlo, protože je na něj třeba spousta soustředění."

Položila si hůlku na levé dlani a pravým ukazováčkem se jí zhruba v polovině dotkla.

"Investigamento," zašeptala. Hůlka se začala otáčet jak kompas vedle magnetu a nakonec se špička zastavila a ukázala na Rona. Hermiona trochu zrudla, ale hned vysvětlovala dál. "Musíte se soustředit za a) na to, co hledáte, a za b) na špičku svého prstu. Tohle kouzlo je těžší, jelikož se hůlky dotýkáte jenom lehce. Normálně při kouzlení držíte hůlku a ta nasměruje potřebnou porci magie na cíl. Tady je to naopak, vy musíte kouzlo usměrňovat sami a ovlivnit hůlku vaší myšlenkou."

Všichni tři na ni zírali s otevřenou pusou.

"Aha."
"Ingesti... Nechceš to kouzlo napsat na stěnu? Nejde si to zapamatovat," stěžoval si Ron.
"Jdu na záchod," oznámil Harry a vyšel z místnosti.

Ron tedy zkoušel dál a Hermiona si našla stanoviště za ním, kde se mu opřela o záda, a našeptávala mu do ucha nejrůznější rady. Po půlhodině se mu to konečně povedlo a hůlka se zastavila směrem k němu.

"Co?"
"To nic," řekla Hermiona a obešla ho. Hůlka se točila stále za ní.
"Jsi v pořádku Ginny?"
"Jasně. Asi se půjdu podívat po Harrym," pípla a zmizela za dveřmi.

Utíkala chodbou k nejbližším chlapeckým záchodům. Těsně před dveřmi se ale zastavila. Zaposlouchala se, jestli tam Harry je. Najednou se zarazila.

Tichounce otevřela dveře a vstoupila. Harry seděl na zemi opřený o zeď, kolena měl přitažené k tělu a hlavu svěšenou. Klekla si k němu.

"Harry?" Zvedl hlavu a podíval se na ni uslzenýma očima. Objala ho. Ještě ho nikdy neviděla v takovém stavu.
"Můžeme ho vůbec bez Brumbála porazit?" zeptal se.
"Ty ho porazíš a my budeme celou dobu stát při tobě. Můžeš se na nás spolehnout."
"Já se ho bojím," zašeptal.

Ginny ho pevně tiskla k sobě. Nikdy smutku nepodléhal. Když Sirius zemřel, byl naštvaný na celý svět, teď to na něj ale dolehlo velmi těžce.

"Musíme jít, čím rychleji tu osobu najdeme, tím větší máme šanci, že to Voldemort nestihne dřív," řekl Harry tiše. Ginny jen kývla. Pomalu vstali. Harry přešel k umývadlu a pustil si na hlavu proud studené vody.
"Můžeme," řekl pak odhodlaně.
"Doufám, že je při něčem nevyrušíme," zachichotala se Ginny tiše a Harry se při té představě trochu zvedla nálada.
"Neměli bychom zaklepat?"

Harry opatrně zaklepal na dveře. Dost hlasitě, aby ho slyšeli, ale ne tak nahlas, aby zburcoval Filche nebo Norrisovou.

Otevřel jim překvapený Ron.

"Proč klepete?"
"Abychom nerušili..." protáhla Ginny.
"Jseš blbá," zavrtěl hlavou a pustil je dál. "Ale tiše, ať ji nevzbudíte," ukázal do rohu. Na velkém polštáři tam ležela stočená do klubíčka Hermiona a klidně oddychovala.
"Mysleli jsme, že jste se ztratili oba, ale Hermiona na vás chtěla počkat. Kde jste vůbec byli tak dlouho?" zeptal se podezřívavě.
"Jseš blbej," řekla protentokrát Ginny. Ron se pak tiše usadil vedle Hermiony.


Harry s Ginny se sedli na druhou stranu místnosti a Ginny mu pomohla kouzlo zvládnout.

Kapitola 14

25. june 2007 at 11:41 | Dia
Smrákalo se a nebe bylo zatažené. Pršet by nemělo, ale to tvrdila ta stejná rosnička, co předtím předvídala sucho…

Sarion se dovlekla až do jednoho parčíku, který jí někdo doporučil. Dovrávorala k jedné lavičce a chystala, že si sedne, když vtom se za ní ozvalo:

"Tady si nesedej."
"Proč ne?" vykulila oči podnapile.
"Uvidíš," řekl ten někdo dobrosrdečně a mobilem na lavičku posvítil. Někdo jednoduše nesnesl velký tlak na žaludku, tak si ho vyprázdnil. Sarion nebylo nijak valně, ale když se dokážete nepozvracet při pohledu na člověka, co vypadal, že prošel strojkem na maso, nerozhodí vás už nic.
"Dík."
"Co tu vlastně hledáš?"
"Nějaké zboží," zamávala mu před obličejem portrétem královny Elizabeth II., který se občas vystřídal s Darwinem na rubu. Moc dobře si předtím všimla, jaká libá vůně se z toho chlapíka linula, tak se teď na něj jenom zazubila.
"Zákazník, koukám," usmál se. "Pojďme se posadit vedle..."

"To chceš utratit všechno?" koukl na peníze v její ruce.
"Pokud možno," kývla a její hlas už pomalu začínal znít střízlivě, což není dobré znamení. Když vystřízliví, tak půjde hledat toho Pána Zla, aby si s ním vyrovnala účty.
"My dva si budeme rozumět," zašklebil se.
"To je dobře," opřela se pohodlněji.
"Za chvíli ti něco seženu, zatím se ale trochu posilním," řekl a vytáhl z kapsy jointa. S potěšením sledoval, jak dívka pozoruje každý jeho pohyb.
"Jsem James Beckett, pro přátele Jimmy," podal jí ruku.
"Susanne Connorová, Sue," vymyslela si na počkání falešné jméno, které si zvládne zapamatovat i pro příště.
"Fajn. Dáš si taky, Sue?" zeptal se a dívce se úsměv ještě rozšířil.
"Beru to jako jo," zasmál se a potáhl si. Pak jointa podal Sarion.
"Dík," vzala si to od něj. Potáhla a zadržela dech.

***

"A mám vás," pomyslela si Sarion, když uviděla pár lidí. Cítila z nich takovou podivnou auru touhy po moci. Moc dobře si ten pocit pamatovala od toho chlápka, co zabil Grega.
"Rudá Luna?" koukla na vývěsnou tabuli. "Bože, proč všechno, co se týká magie, tu musí být tak poetické?" zhnusila se.

Sledovala frontu lidí před barem nedůvěřivě, protože tam bylo hned několik podivných existencí. Ne všechno byli lidé. Kolem ní se potácel nějaký čtyřicátník, co na sobě měl hábit červené barvy. Zastavil se před dívkou.

"Na, kup si něco na sebe," řekl a vrazil jí do ruky nějakou minci. Sarion nevěděla, jestli se má urazit nebo ne. Pohled jí padl na minci.
"Galeon? Co to má být?" pozdvihla obočí, když si přečetla, co bylo na minci napsané. Obrátila se na patě a běžela za tím kouzelníkem.
"Počkej!"
"Pro tebe Dung, zlatíčko," usmál se blaženě.
"Ehm, Dungu... Kde bych si mohla vyměnit libry na ty galeony?"
"Libry?"
"Tohle," ukázala mu desetilibrovou bankovku.
"Myslíš mudlovské peníze?"
"Jo, ty," kývla.
"Přece na Příčné..."
"A to je kde?"
"Děláš si legraci?"
"Ani v nejmenším. Nejsem odtud a u nás doma platí nekouzelnické peníze i v kouzelnických obchodech."
"Vážně? A odkud jsi?"
"Zdaleka, přicestovala jsem do Anglie, abych to tady poznala." Sarion se divila sama sobě; takové hlouposti si vymýšlet na počkání. Ještě že byl Dung natolik opilý, že by jí uvěřil, i kdyby řekla, že je z Antarktidy a přijela sem osvobodit tučňáky z místní ZOO.
"Zavedu tě tam. Víš vůbec něco o tom, jak se počítají?"
"Jedna plus dva je tři?"
"Ne."
"Čtyři?"
"Tak jsem to nemyslel, mám na mysli systém bankovek."
"Asi ne, je jiný než u liber?"
"Ano, to je. Jeden galeon platí sedmnáct srpců - ty stříbrné - a jeden srpec je dvacet devět svrčků - ty měděné."
"Binární soustava už byla zadaná, co?"

Přes Děravý kotel a zadní branku ji dovedl do Příčné a Sarion si všimla, že všichni používali ke kouzlení ty klacky.

"Jde se na Příčnou dostat i jinak?" zeptala se, protože ten kouzelný klacek neměla a netušila, kde si může nějaký pořídit.
"Letaxem nebo přemístit."

Jelikož neměla nejmenší tušení, co ten letax je, byla ráda, že existuje ještě třetí možnost. Jenom doufala, že to přemísťování je to, co si myslí, že je.

Yannid ji naučila jistý způsob dopravy, kterému říkala skoky. Na jednom místě jste se ztratili a na dalším objevili. Nezkoušela to sice už dobrý rok, ale takovéhle věci se nezapomíná.

Dung ji zavedl ke Gringottově bance.

"Máte i vlastní banku?" zírala.
"Jo. Teď tam bude zavřeno, ale vždycky tam je otevřená budka se dvěma pracovníky, kdyby někdo náhodou něco potřeboval," vysvětlil.

Došli k té budce a u okénka je uvítal jeden lehce podnapilý skřet v červené uniformě.

"Asi jsem to s tou trávou trochu přehnala," poznamenala tiše sama pro sebe.
"Přejete si?" zeptal se a měl s přesnou formulací věty menší problémy.
"Slečna by chtěla rozměnit mudlovské papíry," prohlásil Dung. Skřet vstal tak rychle, až láhev, co stála na stole, spadla.
"Au!" ozvalo se zpod stolu. Za chvíli odtamtud vylezl další skřet.
"A tady je i ten druhý," utrousila Sarion a podala tomu, co nespal, dvacet liber. Obratem ji podal šest galeonů jedenáct srpců a dvacet svrčků. Pak si otevřeli novou flašku.

"Nechceš si zajít někam sednout?" zeptal se jí.
"A kam?"
"Vidím to na Děravý kotel," řekl Dung zamyšleně.
"Tak jo.


Sedli si u pultu a Dung jim objednal dva panáky. Sarion se pak pustila do řeči s nějakým chlapíkem, který si sedl vedle ní. Když odešel, Dung už spal. Sarion si zaplatila účet a odešla.

Kapitola 13

25. june 2007 at 11:40 | Dia
"Crucio."

Draco zase vykřikl a v bolestech se svíjel na zemi. Černalo se mu před očima. Sám sobě se divil, že ještě dokáže křičet.

"Zklamal jsi mě, Draco, a to se neodpouští. Zrovna od tebe jsem to nečekal."

Voldemortův ponižující monolog trval, dokud Draco neomdlel. Nechali ho ležet, kde byl, a pokračovali v debatě dál.

"Severusi, od tebe jsem to taky nečekal," zasyčel Voldemort, tentokrát potěšeně.
"Děkuji, pane."

Když skončila porada, Malfoy junior se stále ještě neprobíral, tak ho tam nechali ležet.
"Přidej se na správnou stranu..." ozval se Brumbálův hlas v jeho hlavě.
"A která strana je ta správná?" zamumlal Draco v bezvědomí.
"Do toho, Draco, doraz ho!"
"Tak dělej, Draco, honem!"
"Nemůžu..."
"Pokouším se ti pomoct. Přísahal jsem tvé matce, že tě budu chránit."
"A teď mou matku sám zabiješ a taky mého otce, nenávidím tě, Snape a tebe taky... Vol... Voldemorte," vydralo se Dracovi přes hrdlo podivné zachrčení. Část jeho já se snažila zabránit vyslovit to jméno a druhá část plná nenávisti ji překonala. "K čemu vám je ta čistokrevnost, když všechnu tu krev máte na rukou?"

Draco otevřel oči a vyčerpaně se rozhlédl po prázdném sále. Nechali ho tu o samotě. A bez hlídek.

"Měli jste mě zabít..."

***

"Já vím, že je to těžké, ale nesmíš se v tom smutku utápět," snažila se Harryho uklidnit Hermiona, protože už týden s nikým nepromluvil ani slovo a to včetně Ginny. Harry na ni koukl.
"Já se ve smutku neutápím," promluvil a jeho hlas zněl ochraptěle. Hermiona na něj pohlédla překvapeně a vyděšeně zároveň, protože jeho hlas zněl absolutně jinak, než obvykle. Byl z něj cítit smutek, ano, ale mnohem víc tam bylo nenávisti…

Hermiona se od něj trochu odtáhla, protože z něj šel strach.

***

"Kde jsi byl včera, Harry?" zeptal se Ron opatrně.
"Venku."

Hermiona na Rona mrkla a oba kývli hlavou. Nechali ho o samotě a šli hledat Ginny.

"Nebyl Harry včera s tebou?" zeptal se Ron, protože i jemu i Hermioně přišlo divné, že se Harry stále někam ztrácel.
"Ne, proč se ptáš?"
"Zase včera někam zmizel."
"Budu ho sledovat," rozhodla se Ginny.
"A my jdeme s tebou," oba přikývli.

***

"Jsi tu, Rone?" zašeptala Ginny do tmy společenské místnosti.
"Jo," ozvalo se z rohu. Ginny a Hermiona sešly ze schodů a rozsvítily hůlky. Ron jim vyšel vstříc.
"Tak jak dopadlo pátrání?" zeptala se Hermiona.
"Každý večer se vydá přes pozemky a pak někam zmizí, pravděpodobně se přemístí."
"Ale to nesmí! Vždyť mu ještě nebylo sedmnáct, navíc nesložil zkoušku z přemísťování!"
"Řekl bych, že ho to nijak netrápí, jako spousta dalších věcí. Zajímalo by mě, kde…" zasekl se, protože se ozvaly nějaké zvuky. Zhasli hůlky a seděli tiše.

Čekali dobrých deset minut, ale stále se nic nedělo.

"Asi to byla jenom myš," poznamenal Ron.
"To si děláš srandu," zavrčela Ginny. Hermiona svítila hůlkou, aby viděla, jestli se opravdu nějaká nepřibližuje.
"Mohly byste se už uklidnit? Zpět k plánu; jak ho najdeme?" zeptal se Ron.
"Nápad bych měla, ale záviselo by to na tom, jak rychle se Ginny učí."
"Učím se sice rychle, ale nechápu co to s tím má společného."
"Chceme najít Gwynethina potomka. Když jsem říkala, že jsem našla to kouzlo, je docela obtížné ho zvládnout. Bohužel já ho na Harryho použít nemohu," řekla.
"Proč ne?"
"Protože, ať jsem se snažila, jak jsem chtěla, nedokázala jsem hůlku přimět, aby se zaměřila na to, co chci. Nebo spíš se na to zaměřila a nenechala si to vymluvit..."
"Eh?"
"Ať jsem hledala cokoli, vždycky ukazovala na Rona," začervenala se.
"Takže myslíš, že když mě to naučíš..."
"Najdeš Harryho. Abychom našli toho potomka, budeme to potřebovat naučit kluky, protože předpokládám, že ty jsi taky absolutně soustředěná jenom na Harryho. Teď nám to ale může pomoci."

"Dobře, tak mi to nějak ve zkratce vysvětli," souhlasila Ginny.

Kapitola 12

25. june 2007 at 11:40 | Dia
Nikdy nevěřte ranní rosničce; jsou to nájemní lháři.

"Tak to mi ještě scházelo," zavrčela Sarion, protože začínalo pršet. Rychle si přehodila kapuci přes hlavu, ale ten kabátek nebyl stavěný do deště, tak bylo jasné, že tuhle průtrž mračen nerozchodí. Sarion neušla ani dvacet kroků, když se liják už spustil na plno a ona byla promáčená jako utopené kotě. Rychle se schovala pod nejbližší přístřešek.

"Madam, tady nemůžete být," řekl někdo z ochranky. Pasáž byla výslovně snobská a Sarion mezi nimi vypadala jako bezdomovec.
"Proč ne?"
"Buď si tady něco chcete koupit, nebo musíte jít. Tohle není přístřešek, madam."
"Tu madam si laskavě nech od cesty, je mi teprve šestnáct," zavrčela Sarion.
"Přesto tady nemůžete zůstat," trval na svém.
"Víš, co mi můžeš," ztratila dívka nervy a vstoupila do deště. Rychle se vydala pryč.

Sarion sice šla, jak nejrychleji dokázala, ale už se ani nenamáhala schovat se před deštěm. Brala to všemi zkratkami, které znala, dokud konečně nestanula před známým panelákem.

Plán zněl jasně: osprchovat se v horké vodě, převléct se do suchého a zahrabat se do peřin.

Najednou se zarazila.

"Co to k čertu je?" zauvažovala nahlas, když si všimla v oknech jejich bytu nějakou světelnou show, co nemohla být televize, protože ji neměli.

V bytě se každou chvíli objevil nějaký záblesk; jednou žlutý, potom dva modré hned po sobě. Sarion chvíli zkoumala, co by to tak mohlo být, ale na nic nepřišla. Barevné osvětlení určitě neměli a pochybovala, že by Greg pořádal párty. Najednou se ozval zvuk tříštěného skla a zhaslo světlo. Když si už myslela, že zábava skončila, objevilo se další záblesk - tentokrát červený - a k němu se přidal i Gregův křik.

To už Sarion na nic nečekala a rozběhla se tam. Na cestě ji málem srazilo auto, ale toho si ani nevšimla. Nezdržovala se nějakým prosím a pardon a vrazila do jednoho páru, co zrovna stál ve vchodových dveřích. Výtah byl obsazený a zdržoval se někde mezi třetím a čtvrtým patrem, tak to vzala po schodech až do osmého patra.

Neobtěžovala se nějakým otvíráním. Dveře byly poodemčené, tak do nich jenom vrazila. Potom stanula jako přimražená.

Na zemi ležel Greg a svíjel se v bolestech, nad ním stál nějaký chlapík v černém županu s maskou na tváři. Nechápala, co se tam děje.

"Crucio," uslyšela, ale ten hlas zněl tak vzdáleně.

Najednou jí proběhl mráz po zádech, když si uvědomila, že to je vnitřní hlas; stejný jakým se mezi sebou domlouvali mentauři. Už to byl skoro rok, co ten hlas neslyšela, tak jí to překvapilo. Navíc nikdy netušila, že ho dokážou používat i ostatní lidé; sama si vzpomínala, že Kirkovi trvalo skoro rok, než jí to naučil.

"Crucio," ozvalo se znovu a Sarion si tentokrát všimla, že se ten v masce s nikým nebavil, jedině tak sám se sebou.

Greg znovu vykřikl. A Sarion okamžitě přestala dumat nad rozpolcenou osobností útočníka. Soustředila se na něj a najedno zařval i ten chlápek v černém. Greg přestal křičet a chlapík se otočil na ni.

"Expelliarmus," uslyšela v hlavě ozvěnu jeho hlasu. Proti ní vyšlehla vlna energie. Instinktivně postavila štít z magie a kouzlo v něm zmizelo.
"Ty jsi kouzelník," došlo Sarion a okamžitě pohlédla na klacek v jeho ruce. Když proti ní použil magii, tak s tím mávnul. Žeby mu to pomáhalo v ovládání magie?
"Ty jsi Sarion?" zeptal se a podle toho, jak překvapeně se zatvářila, usoudil, že je.
"Stupefy," znovu zaslechla v hlavě jeho hlas. Okamžitě postavila štít. Žeby ten vnitřní hlas používali jenom na magii? Tenhle svět je divný.
"Co tu děláš?" zeptala se Sarion.
"Hledám tě."
"Proč?"
"Protože mi to rozkázal můj pán."
"Kdo je tvůj pán?"
"Pán Zla."
"A má nějaké jméno?"
"Nikdo mu neříká jinak."
"Proč ne?"
"Jeho jméno se bojí vyslovit i ti nejodvážnější kouzelníci světa."

Sarion se od něj odvrátila a poklekla u Grega. Už dávno nekřičel, ale ještě stále se klepal. Přiložila mu ruku k čelu, měl horečku.

"Co jsi mu udělal?" zeptala se Sarion vnitřním hlasem, aby otestovala svou teorii, jestli ten hlas používají jenom na magii nebo i normálně.

Kouzelník odskočil překvapením.

"Nejspíš ne," řekla si pro sebe. "Co jsi mu udělal?" zeptala se tentokrát nahlas, ale kouzelník neodpovídal a jenom na ni zíral jako na zjevení.
"Stupefy," zaznělo jí v hlavě a Sarion kouzlo znovu blokovala.
"Sarion, dávej pozor," zašeptal Greg.
"Ublížil ti?"
"Na tom nezáleží. Dávej pozor, dokáže způsobit strašnou bolest. Vím, že taky umíš kouzlit, ale i tak..."
"Jak to víš?"
"Všiml jsem si některých divných věcí, co se kolem tebe věčně dějí, a nakonec, jak nás přepadli ti frajeři, jsem si všiml, jak jsi dva z nich poslala k popelnicím bez jediného doteku."
"Proč jsi nic neřekl?"
"Zdálo se, že nechceš, aby o tom někdo věděl..."
"To je- Au!" vykřikla. Ve chvíli neopatrnosti se kouzelník sebral ze země a zaútočil na ni. Zasáhl ji do ruky, až jí vytryskla krev a odhodilo ji to na protější zeď.
"Avada Kedavra," uslyšela v hlavě jeho hlas a místnost zalilo zelené světlo.

Sarion otevřela oči. Před ní stál ten kouzelník a mířil na ni tím podivným klackem.

"Teď půjdeš se mnou," řekl výhrůžně. Sarion všechno bolelo a nechtělo se jí ani hýbat. Prozkoumala místnost očima.

Najednou v ní zatrnulo. Greg stále ležel na zemi, ale...

"Ne!" vykřikla a rázem byla plná energie. Poklekla u něj. Zkusila na zápěstí nahmatat puls. Nic. Nedýchal, oči dokořán.

Ucítila něco, co už dlouhou dobu ne. Nenávist. Grega měla velmi ráda. Ruce se jí klepaly a z očí jí tekly slzy. Uslyšela zašustění a prudce se otočila. Slzy zmizely a v očích se jí objevily blesky - doslova. Kouzelník s hrůzou v očích a smrtí na jazyku ustoupil.

Sarion pomalu vstala.

"Tos neměl dělat," zavrčela a chlapík začal křičet. Vtom se rozprskl po místnosti. Jakoby spolkl bombu a zmáčkl spoušť. Krev byla na stěnách i na podlaze.

Sarion bylo jasné, že tady zůstat nemůže. Vrhla poslední pohled na Grega a vběhla do svého pokoje. Popadla několik věcí a hodila je do tašky, potom sebrala všechny jejich schované peníze. Nakonec si klekla u toho kouzelníka a strhla mu masku.


"Tohle si půjčím," řekla a vypadla do deště. Její jediný plán bylo dostat se jak nejdál od všech kouzel.

Kapitola 11

25. june 2007 at 11:38 | Dia
"Neviděla jsi Harryho?" zeptal se Ron.
"Byl s tebou na hodině, ne?" opáčila Ginny.
"Jo, ale pak se ztratil. Dostal nějaký vzkaz a odešel."
"Od té doby jsi ho neviděl?"
"Ne."
"Nejspíš si vysedává trest u Snapea."
"Proč myslíš?"
"Denis Creevey říkal, že ho dnes odpoledne potkal a prý se tvářil, jako bůh hrůzy. Proč vlastně Harryho hledáš?"
"Někdo u nás byl."
"Jak to myslíš?"
"Zatímco jsme byli ve škole, někdo se nám vloupal do pokoje; všechno je poházené, jakoby tam něco hledali."
"Ztratilo se něco?"
"Ještě nevíme. V tom nepořádku bys nenašla ani nás."
"Mám teď s holkama schůzku v knihovně, ale jestli ho potkám, pošlu ho sem."
"Dobře."

"Neuvěříte," spěchala k nim Hermiona.
"Hm?"
"Brumbál se vrátil!"
"Vážně?"
"Jo. Teď jsem ho zahlédla na chodbě. Měli bychom za ním konečně zajít a říct mu, co jsme našli."
"Taky máme novinky," zamručel pochmurně Ron.
"A jaké?"
"Někdo se nám vloupal do pokoje a Harry se ztratil."
"COŽE?"
"Jo."
"Jdeme za Brumbálem. V téhle škole snad nikdy nebude chvilka klidu," brebentila Hermiona celou cestu.

Zastavili se před chrličem.

"Znáte někdo heslo?"

Chvilku zkoušeli bušit na stěnu, ale nic to nepomohlo.

"Uá!" vykřikl Ron a uskočil od stěny, kde se zničehonic objevil Skoro bezhlavý Nick.
"Vyděsil jste mě..."
"Děkuji; co tady děláte?"
"Neznáme heslo."
"Stejně tam Brumbál není. Asi před půlhodinou odešel."'
"To snad není možné!"

***

Písek mu skřípal pod boty, jak pospíchal k Ústředí. Vběhl rovnou do knihovny, jakmile se ujistil, že je Voldemort daleko.

Knihovna byla v jednom obrovském sále. Regály tam byly naskládány až pod strop. Vypadala, jakoby ji prošel hurikán. Do poloviny byly knihy seřazené podle velikostí. Oproti tomu v druhé půlce byly knihy místy poházené po zemi, místy naskládány na hromady. Snapeovi došlo, že v uklizené části se ještě Voldemort po své knížce nepídil, tak ji založil dozadu v nějakém regálu a klidil se odtamtud.

Na chodbě zpomalil. Vtom ucítil, jak ho Znamení Zla pálí na předloktí - Voldemort svolával schůzi. Pospíšil se k sálu, kde obvykle schůze bývají. Když vstoupil, byli tam zatím Voldemort, Malfoy, Rockefeller, Greenwood, Avery a Goyle.

"Vítej, Severusi. Dnes jsi tu nějak rychle. Jsme zvyklí, že jsi mezi posledními," zasyčel Voldemort.
"Byl jsem na cestě sem, když jste nás svolával, můj pane," řekl Snape a poklekl.
"Nesl jsi mi nějaké zprávy?"
"Ano, pane. Brumbál se stále neobjevil a Draco už dokončuje práci," kývl Snape.
"Malfoy junior se činí, jak poslouchám. Počkáme na ostatní a zorganizuji náš výlet. Bez toho starého blázna Bradavice nejsou tak nedobytné," prohlásil Voldemort a Nagini se propletla k jeho hlavě a něco mu zasyčela do ucha.
"Výborně, poslední dorazili, takže se do toho můžeme pustit," zasyčel Voldemort potěšeně, hned na to se otevřely dveře. Dovnitř vstoupili Macnair, Nott, Crabbe, Bellatrix a nakonec i Šedohřbet.

***

Baron byl jako každý sobotní večer plný lidí. Sarion s Gregem posedávali v rohu a čekali na Andyho s Lukem. Už dobrý půlrok se neviděli, tak si domluvili schůzku.

Během páté vodky s džusem -Greg - a šestého ginu s tonikem - Sarion - konečně dorazili. Nejdřív vešel Andy. Šklebil se od ucha k uchu. Andy se vůbec nezměnil, široko daleko kolem něj se šířila vůně trávy. Dosedl na volnou židli, takže zbývala už jenom jedna.

"Máte to špatně rozpočítaný," oznámil ji zpěvavě.
"Jakto?"
"Budeme potřebovat ještě jednu židli," nemínil jim prozradit nic víc. Greg tedy zabavil od vedlejšího stolu jednu židli.
"Ty vole," vytřeštila Sarion oči ke dveřím. Greg tam taky koukl a brzy se zatvářil úplně stejně. Ve dveřích stáli Ewe s Lukem a světe-div-se; drželi se za ruce. Spolu došli k ostatním.
"Co tak zíráte?" zeptala se Ewe, Luke se jenom křenil.
"Vy... Co?" kulila oči Sarion.
"Jakto že jste spolu? Co si pamatuju, při posledním setkání jsi mu vyhrožovala soudním zákazem..."
"Něco málo se změnilo."

Kolem zrovna procházel číšník, tak Greg objednal další tři nápoje.

"Mě jenom čistý džus," zastavila číšníka Ewe se záhadným úsměvem.
"To si děláš srandu!" křikla Sarion, které to došlo dřív než Gregovi.
"Nedělám," zasmála se Ewe.
"Jak dlouho?"
"Dva měsíce."
"Gratuluju… a gratuluju ještě jednou," dodala vyjeveně, když si všimla prstenu na její ruce.
"Stop! Mohl by mi tady někdo něco vysvětlit?" zavrčel Greg.

Ewe mu podstrčila ruku se snubním prstenem skoro až pod noc. Greg jí ruku chytil a zkoumal, co je tam nového. Luke mu pro jistotu podal i svou ruku, aby mu to došlo.

"A není to vtip?" ujišťoval se ještě Greg.
"Ne," řekli oba svorně.
"I když to je neuvěřitelné, nezbývá mi, než vám gratulovat," řekl nakonec Greg lehce otřesen.
"Dík."
"A co jste se tak se Sarion radovali?"
"Víš jistě, že toho na tebe ještě nebylo moc?" zasmál se Luke.
"I šok má svoje hranice..."
"Jsem v tom, druhý měsíc," pošeptala mu Ewe do ucha. Greg do sebe okamžitě obrátil celou sklenku vodku s džusem. Ostatní se zasmáli.

Chvíli si jen tak nezávazně povídali.

"A co ty, Sarion. Máš už něja-"
"Kde to vázne?!" vložil se do toho Greg okamžitě, což nebývalo jeho zvykem.
"Co?" otočila se na něj Ewe.
"Sarion, nechceš skočit za tím barmanem? Půjčím ti boxera…"
"A co chceš, zase vodku?" zasmála se Sarion a Greg kývl. Rychle odběhla k baru, ale boxera Gregovi nechala.
"Co se děje?" zeptala se Ewe, která v tom jako jediná postřehla úhybný manévr.
"Na tohle téma se nebavte. Sarion měla kluka, ale před týdnem ho na tržnici zastřelil nějaký atentátník," řekl ve zkratce.

Všichni na něj zírali naprosto vyjeveně. Potom jenom kývli.

"Měli bychom nahodit nějaké neutrální téma," doporučil Greg.
"A co jako?"
"Hm... Bude to kluk nebo holka?"
"Chceme se nechat překvapit. I když vím, že to bude kluk," řekl Luke.
"Holka," opravila ho Ewe.
"Kluk."
"Holka."

Sarion se vrátila během šestého kluk. Když sledovala, jak pokročili, zavrtěla hlavou. Postavila před Gregem skleničku.

"A máte aspoň jména?" zeptala se.
"Luke," řekl Luke.
"Velmi kreativní, jak dlouho jsi to vymýšlel?" zeptala se Sarion a Luke po ní hodil ublíženeckým pohledem.
"Jestli to bude kluk, bude se jmenovat Lucas, jestli holka, pak jsme si vybrali Amélii," přerušila je Ewe. Luke ještě zavrčel a pak si přivolal číšníka.

Večer se přehoupl v noc. Andy se někam s někým ztratil. Greg s Lukem podřimovali v jejich bytě. Sarion vzala Ewe k sobě do pokoje, aby měly alespoň trochu klid od chrápání, co se šířilo z vedlejšího pokoje.

"Poslyš, Sarion, Greg mě varoval, abych s tebou o tom nemluvila, ale já si nedokážu pomoct," řekla ustaraně.
"Asi o Rockym," kývla Sarion smutně.
"O kom?"
"Můj kluk."
"Jo, o Rockym. Je mi to moc líto. Jestli si o tom chceš promluvit, jsem tady," řekla Ewe starostlivě.

***

"Konečně!" zaradoval se Voldemort a vytáhl knihu ze zadu z regálu. Okamžitě se odebral do svých komnat.

Položil knihu na pracovní stůl. Rychle obracel listy, až našel Nebelvírův rod. Pak našel Gwyneth a prozkoumal její rod. Soustředil se na ty červeně napsané jména. U jednoho jména se zastavil.

"Sarion, po tolika letech... Věštba nelhala. Opuštění rodu - prozrazení rodu. Přes tebe odhalím to tajemství a tebe najdu přes oheň," syčel si pro sebe.

Potom konečně vstal a zamířil si to do soukromých sklepení. Na zemi tam byly načmárány kruhy a podél nich nápisy psané symboly. Uprostřed těch kružnic byla křišťálová koule, která osvětlovala celou jeskyni do modra.

Voldemort překročil všechny kruhy a sedl si ke kouli. Začal odříkávat nějaké kouzlo a v křišťálové kouli se začaly objevovat oranžové plamínky.

Po hodině Voldemort vyšel zpět do svého kabinetu.

"Tři," řekl si pro sebe. Pak si dal zavolat tři Smrtijedy.
"Každý z vás prozkoumá jednu z těchto oblastí a někoho mi najdete," ukázal jim na mapu, kde byly zakřížkovaná tři místa. "Naučím vás jedno kouzlo, které vám umožní najít tu osobu, potom mi ji dovedete sem. Pokud bude klást velký odpor a hrozilo by nebezpečí, že byste ji museli zabít, zapamatujete si, jak vypadá, a vrátíte se pro posily. Nikdo z nich nesmí zemřít." Tři Smrtijedi přikývli. Voldemort je obeznámil s tím kouzlem a Smrtijedi se uklonili a rychle se vytratili.

***

"No tak, Gregu, pojď s náma," žadonila Ewe.
"Víš, že bych rád, ale teď mám domluvenou schůzku s Markem, a nemůžu se z ní vymluvit..."
"Tak jo, ale zajedete se k nám podívat," přidal se Luke.
"No..."
"My víme, že Rochester nesnášíš, ale pár dnů snad přežiješ."
"Dobře, za měsíc jsme tam, ještě se domluvíme. Vaše číslo mám," souhlasil nakonec Greg. Rozloučil se s nimi, oblékl si sako a vydal se na metro.
"Ty s námi doufám pojedeš," obrátila se Ewe na Sarion.
"Odprovodím vás na nádraží," přikývla Sarion a hodila si klíče od bytu do tašky přes rameno.
"Ty takhle vážně chodíš ven?" vykulil oči Luke.
"No a?"

Sarion na sobě mela černé tričko s nápisem - You're the reason the gene pool needs a lifeguard - potrhané džíny a ošoupané červené tenisky. Přes to měla přehozený zelený kabátek, který jí sahal po kolena a naprosto kontrastoval se žlutou taškou, co měla přes rameno.

"No a nic," mávla rukou Ewe. Luke zvedl jejich tašku a všichni tři se vydali chytit si taxík.

"King´s Cross," oznámila Ewe řidiči.

Kapitola 10

25. june 2007 at 11:38 | Dia
"Kde jsi zase byl?" zeptala se Ginny, protože Harry dorazil na večeři poněkud pozdě.
"Snape," zasyčel a všem bylo jasné, že tohle téma je pro dnešek tabu.

Harry se mrkl na Rona a Hermionu. Oba se tvářili maximálně spokojeně, takže si o tom nejspíš promluvili a zřejmě to dopadlo dobře.

"Tak tedy, jsme tu všichni, už nám to konečně řekneš?" zeptala se ho Hermiona, jakmile si naložil jídlo.
"Nějak se mi povedlo usnout na dějinách..."
"To je novinka."
"... a zdál se mi sen o Siriusovi."
"Harry..."
"Počkej, Hermi. Bylo to o tom, jak odešel z domu. Celý den jsem o tom přemýšlel a nakonec jsem na to asi přišel."
"Tak nás nenapínej."
"Když odešel, tak jeho matka vypálila jeho jméno z gobelínu. To jsme viděli, když jsme byli na Ústředí. Zajímavé ale bylo, co se stalo předtím. Když se hádali, tak jeho jméno bledlo a písmo se ztenčovalo, jako by samo chtělo zmizet..."
"Už asi vím, kam tím míříš," kývla Ginny.
"Tak. Včera si Ginny všimla, že jméno jednoho ze stále žijících členů je napsáno jinak. Na první pohled to není jen tak poznat, ale je napsané tenčím písmem. Napadlo mě, jestli to nemá nějakou spojitost. Možná, že ta osoba taky opustila rod."
"To by ale znamenalo..."
"Že máme možnost, jak to místo najít," přikývl Harry.
"Ale to je úžasné! Už jsi to řekl Brumbálovi?"
"A to je problém; Brumbál zmizel," řekl Harry tiše.
"Cože?! Jakto, že-"
"Klid, Hermi. Zatím to ví jenom málo lidí. Nechceš snad rozpoutat paniku, ne?" uklidňoval ji Harry.
"Jak dlouho už to víš?"
"Zhruba deset minut, měl jsem domluvenou schůzku s Brumbálem, ale když jsem vešel do jeho pracovny, byla tam McGonagallová a řekla mi, že ředitel odešel před třemi dny a už se měl vrátit. Prý mu zrušila všechny domluvené schůzky, ale netuší, jak dlouho to bude moci tajit. Prý to nemám nikomu říkat, tak to nikomu neříkejte," dovyprávěl Harry.

Všichni tři na něj koukali víc než vyjeveně.

"Co ale budeme dělat?"
"To je snad jasné, pokusím se tu osobu najít bez něho."
"A jak to asi máme udělat?" zeptal se Ron. Hermiona se vedle něj nervózně vrtěla.
"Chtělo by to nějaké dobré a silné vyhledávací kouzlo," mínil Harry.
"Myslím, že jsem něco takového někde viděla, omluvte mě na chvíli," vyhrkla najednou a vyběhla ze síně.
"Kam běžela?" zeptal se Neville, zatímco ji překvapeně sledoval.
"Knihovna," řekli všichni tři najednou.

***

Byly už skoro tři ráno a bylo pod mrakem. Stále bylo až nepřirozené dusno, jakoby se schylovalo k bouřce, i když ranní rosnička se zapřísahala, že by mělo být sucho ještě nejméně dva týdny.

Najednou se zablesklo... Jenomže to nebyl blesk, ty nebývají zelené, navíc nemívají ve zvyku se objevovat v domech…

"Milý Severusi, jsi v maléru," oznámil mu jízlivý hlas za zády.
"Taky tě rád vidím, Luciusi," zavrčel Snape, aniž by se otočil.
"Náš Pán hledal jednu knihu ze své soukromé knihovny a nemohl ji najít."
"A co já s tím?" upřímně se podivil černovlasý křivonos.
"Myslím, že jsem si ji půjčil a náhodou zapomněl u tebe," protáhl modroočko. Snapeovi se zatmělo před očima. Už měl hůlku v ruce, když vtom do sálu vstoupil Voldemort. Nebýt toho, Draco by už byl sirotek. Snape se kousl do rtu, když kolem něj Voldemort prošel jako by se nic nedělo a pokračoval dál v cestě do svých komnat.

Když se pak Snape rozhlédl, byl už Malfoy pryč. Proklel celý jejich klan do příštích deseti generací a rozběhl se k východu. Co nejrychleji scházel strmou cestičkou po skále dolů k moři, aby se mohl přemístit.

***

Vpadl do své pracovny a začal ji prohledávat. Měl ještě Malfoye chytit pod krkem a vymlátit z něj, kam to vůbec schoval a co to vlastně bylo za knihu. Bohužel pro něj a naštěstí pro Malfoye se ten ztratil dřív, než k tomu měl křivonos možnost.

Když v pracovně nic nenašel, vpadl do vlastní knihovny. Sice pochyboval, že Malfoy je tak hloupý, že by schovával knihu sem, kde by ji každý hledal, ale přesto i tuhle možnost připustil po zdravém uvážení faktu, že Malfoy je blonďák.

Očima kmital po názvech knih a hledal něco, co sem nepatří.

***

"Našla jsi něco?" zeptal se Harry. Ron se rovnou vedle ní posadil a koukal jí přes rameno.
"No, našla, ale nevím, jestli to bude stačit."
"Co je to za kouzlo?" zeptal se Harry.
"Ukáže ti, kterým směrem je to, po čem nejvíc toužíš."
"V tom přece problém není," podivil se Harry.
"V tomhle opravdu ne. Je to složité kouzlo, a i když tě nechci podceňovat, pochybuju, že se to jen tak naučíš."
"Ale ty bys to dokázala," namítl.
"To sice ano, ale nepomohlo by to, jelikož právě toužím po něčem naprosto jiném," obrátila pohled na Rona. "Z toho taky vyplývá fakt, že s námi Ginny nemůže jít pátrat. Myslel bys jenom na ni a nenašel bys tu osobu."
"Ale jakto?" nechápala Ginny.
"Když s náma nebudeš, bude se Harry soustředit taky na něco jiného."
"To by znamenalo, že ho nic učit nemusíš. Jestli bych jela já a Ron tady zůstal, tak to můžeš použít i ty," namítla Ginny.
"Ono to je trochu jinak," přiznala Hermiona. "Deaf," mávla hůlkou na Rona. "A ne že mu to někdo řeknete," obrátila se na Harryho s Ginny.
"Co?" nechápali.
"Není pravda, že bych to mohla použít, protože už dva roky nemyslím na nikoho jiného. Ať jsem s ním, nebo na druhém konci Anglie..." začervenala se Hermiona. Potom mávla hůlkou a zrušila kouzlo, které použila na Rona. Ten na ně koukal stále ještě vykolejeně.
"Takže nezbývá než, abys mě to naučila. Můžeme se třeba sejít v Komnatě nejvyšší potřeby. V kolik ti to vyhovuje?"
"Třeba v osm večer, to už máte po tréninku, ne?"
"Takže zítra v osm," kývl Harry a rozloučili se.

***

"Mám tě," zasyčel Snape na obrovskou bichli. Věděl určitě, že tahle do jeho sbírky nepatří. Vytáhl ji. Těžká, černá, stará - to by odpovídalo. Otevřel ji, aby se ujistil. Najednou se kniha zachvěla a proměnila se v jinou knihu, kterou dobře znal: Vlkodlaci, kde je najít a jak zneškodnit. Tohle byla jeho kniha, ale kde se teda ztratila ta druhá?
"POTTERE!" ozvalo se ze žalářů a bylo to slyšet až do třetího patra.

***

"Tak a je to," usmál se Ron. "Kolik ti toho ještě chybí?"
"Ještě dvě stránky, Zmijozelů bylo strašně moc. Stejně nechápu, proč musíme přepisovat i ty ostatní rody, copak nestačí Nebelvírův?"
"Ale teď jich už přece není tolik," namítl Ron.
"Čistokrevných určitě ne, ale i tak toho je dost."
"Tak já jdu na večeři. Něco ti přinesu, neboj."

Harry se jenom sklonil nad knihou a přepisoval další jména. Ve společence byl sám, tak si alespoň na těch pár posledních řádků udělal pohodlí. Vtom tam uviděl známé jméno; Tom Raddle.

Najednou Harrymu zmrzl úsměv na rtech. Na stejném řádku jako Voldemortovo jméno bylo další známé jméno: Rae Hughes.

"To je vtip?" zeptal se jako by čekal, že mu kniha odpoví. Zůstal na ni zírat ještě dobrých deset minut. V tomhle stavu ho zastal Ron s Hermionou a Ginny, která jim byla v patách.
"Jsi v pořádku?" zeptala se ho Hermiona.
"To je vtip?" pohlédl Ron na Harryho, když se taky podíval do knihy.
"Asi ne, ta kniha nelže," zavrtěl Harry hlavou.
"Stalo se něco?" zeptala se Ginny a Hermiona na ně zírala, taky chtěla vysvětlení.
"Netušil jsem, že Zmijozelův potomek může studovat v Nebelvíru," řekl po chvíli Harry.
"Cože?" vykulila oči Hermiona a sedla si ke stolu a naklonila se nad knihou a Ron jí rychle prstem ukázal na jedno jméno.
"Bože... A to ještě není všechno," ujistila je Hermiona, odsunula Ronovu ruku a prstem ukázala na jméno, které bylo hned pod Voldemortovým.

Všichni se tam podívali. Od červeného Voldemortova jména vedla úzká linka směrem dolů a na jejím konci bylo černě napsáno jméno, na které Hermiona ukazovala: Amber Brand.

"On měl dceru?" podivila se Ginny.
"Ona byla dcerou Ty-víš-koho?" zeptal se Ron.
"Takže proto," vydechl Harry, jak si vzpomínal na to, jak se Voldemort před dvěmi lety vrátil. Objevila se tam společně s Brumbálem. Potom se jenom dozvěděli, že ji Voldemort zabil.
"On zabil vlastní dítě," řekl Harry tiše.
"Možná bych to měla napsat Remusovi," zauvažovala Hermiona.
"Že zabil vlastní dítě?"
"Ne o Amber, ale o Rae; dlouho se kvůli ní trápil," řekla Hermiona a koukla na Rona, ten jenom pokýval hlavou.
"Jakto?"
"Ty o tom nevíš?"
"O čem nevím?"
"O zimních prázdninách jsme byli s Ronem na návštěvu na Ústředí a ona tam byla."
"Co by tam dělala?"
"Objevila se v kuchyni a vypadala, jako by právě prošla bitvou, když se Remus chystal něco říct, paní Weasleyová nás poslala pryč. Večer jsme zaslechli, jak se Moody baví s Remusem, že ho nezajímá, že to je jeho známá, že není členkou Řádu a nemá tam co pohledávat."
"A co bys mu teda chtěla napsat?"
"Během jedné potyčky v nějakém klubu po ní nezůstala jediná zmínka a Remus ji ještě snad dnes hledá. Je to teprve dva měsíce."
"Mohla bys to vysvětlit polopaticky?"
"Tak se koukni pořádně," ukázala na její jméno. Harry chvilku uvažoval, co je na tom tak zvláštního, ale pak mu to došlo; bylo napsáno černě, takže už nebyla naživu.
"Chtělo by mu to ale sdělit nějak šetrně," poznamenala Ginny.

Dlouho bylo ticho a Harry se v té době trochu vzpamatoval a dopsal ten zbytek jmen na pergamen. Pak knihu zavřel a všechny svitky s rody Zakladatelů stočil do jedné roličky.

***

"Jestli se mi připleteš do cesty, Pottere, zabiju tě," vrčel celou cestu Snape. Mezitím vykračoval do schodů a mířil si to do společenské místnost Nebelvíru. Bylo něco po poledni a všichni měli být na hodinách.

Buclatá dáma ho bez okolků pustila dovnitř. Snape proběhl místnost a vyběhl schody do chlapeckých ložnic. Trvalo mu skoro patnáct minut, než našel Harryho ložnici. Celou místnost obrátil vzhůru nohama, než ho napadlo hledat v kufru. Na samém spodku ležela Voldemortova kniha.

Původně chtěl nahlásit krádež a podezřeni, ale netušil, co to bylo za knihu, takže se rozhodl pro nejjednodušší způsob.


Sebral knihu a zamířil si to na pozemky a pak dál od hradu, aby se mohl přemístit.

9. - Zvraty

25. june 2007 at 11:37 | TheMajestic |  Zavržené bohatství
"Proboha, co se ti stalo?" vykřikl Greg a rychle za Sarion zavřel dveře.
"Nic mi není."
"Vždyť jsi celá od krve!"
"Není moje. Pamatuješ si Rockyho?"
"Moc dobře," přikývl Greg pochmurně a promnul si pěst. Včera mu málem rozbil nos.
"Dneska jsem byla zase s ním."
"Co ti udělal?!" zavrčel.
"Ale nic, vždyť mě vůbec neposloucháš! NIC MI NENÍ! Byli jsme na tržnici a jeden maník tam vytáhl kalašnikov a začal řvát něco o tom svém bohu. Rocky to schytal."
"To jako že je mrtvý?"
"Jo."
"To mě mrzí."
"Sotva."
"Neměl jsem ho rád, ale ty jo. Fakt mě to mrzí, kvůli tobě..." prohlásil šeptem.
"Dík," kývla a vydala se do svého pokoje. Dveře se za ní zavřely samy. Na posteli se přetočila na bok čelem ke stěně. Zpod polštáře vytáhla discmana a sluchátky ukončila spojení se světem.

Nedokázala myslet na nic jiného. Koukla na strop. Přimhouřila oči. V místnosti se díky její myšlence objevil nespočet malých plamínků jako od zapalovače. Rukou udělala krátký pohyb a hned na to se všechny plamínky začaly pohybovat ve stejném směru. Zasněně je pozorovala. Najednou však zbystřila. Přišlo jí, jako by se v jednom plamínku objevila její tvář, takže plamínek vypadal jako Yannid. Zamrkala. Asi se jí to jenom zdálo.

***

"Co to je?" zeptala se Ginny.
"Jméno?"
"Haha, vtipný... Koukni, jak to je napsané."
"Červený inkoust a co?"
"Myslím, proč je to napsané jinak, ten rukopis je mnohem užší, než všechny ostatní.," upřesnila to Ginny.
"Mě to připadá stejné," přisunul si Harry knihu blíž k sobě, "ale není; máš pravdu," přiznal nakonec.
"A?"
"Nemám tušení, proč to je napsané jinak."
"Nemohl je tam dopsat někdo jiný?"
"Pochubuju, ta kniha se zapisuje sama," zamítl to Harry.
"Neviděl jsi Hermionu? Možná by mohla pomoci..."
"Ty dva raději nech."
"Jaké dva?" nechápala Ginny.
"Ron se včera konečně odhodlal a zeptal se, jestli by s ním nechtěla chodit."
"Co ho k tomu po tolika letech přimělo?"
"Nemám tušení."
"A jak to dopadlo?"
"Vyšlo jim to, takže teď nejspíš budou spolu."
"Aha. Možná bychom se měli zařídit podle jejich příkladu."
"Naprosto souhlasím," kývl Harry a odnesl knihu do ložnice. Pak se vydali s Ginny na dlouhou procházku po pozemcích.

***

"Můžu dál?" zeptal se Greg. Sarion okamžitě plamínky nechala zmizet. Chvíli na to se otevřely dveře.
"Neruším?"
"To je dobrý," kývla a koukla se na něj tázavě.
"Jenom jsem se chtěl ujistit, že jsi v pořádku," vysvětlil.
"Jasně že jo."
"Jestli to víš jistě…"
"Proč jsi sem přišel doopravdy?"
"Nechceš zajít do Barona?" zeptal se opatrně.

Baron byl jeden zapadlý bar, kde se Sarion seznámila s Rockym. Bylo to kousek a bylo to místo, kde dívka trávila poslední čtyři měsíce, co byli v Londýně, každý večer. Od Rockyho smrti tam ale ještě nebyla.

"Proč ne?" přikývla a vstala z postele. Gregovi se na tváři rozhostil široký úsměv. Nechal ji o samotě, aby se mohla převléknout, sám si došel pro bundu.

***
"Jestli chceš bydlet pod touhle střechou, tak se laskavě chovej jako Black!"
"Laskavě tady bydlet nechci!"
"Jak je libo! VYPADNI!"
"S RADOSTÍ!" křikl Sirius a už ho nebylo.
Ženština stála v obývacím pokoji před obrovským gobelínem. Koukala se na dvě čáry vedou od jejího jména. Na konci jedné z nich stálo ozdobným písmem: Regulus Black. Na konci druhé čáry bylo jméno: Sirius Black. Už ale nebylo tak výrazné a zdobné, jako ostatní jména. Vypadalo, jako by se chtělo samo ztratit.
"Opustil jsi rod," zašeptala babizna a přiložila hůlku k jeho jménu. Koberec zasyčel a místnost prostoupil pach spáleného, jak se snažila synovo jméno vymazat.

***

"Harry! Vstávej!" šťouchal do něj Ron.
"Co je?"
"Konec hodiny."
"Už?"
"Jo, ty dějiny vždycky sletí," zasmál se Ron. Harry se rozhlížel po učebně. Nikdo tam nebyl.
"Kolik je hodin?"
"Tři čtvrtě na tři, plus mínus."
"Zajdeme do kuchyně? Mám docela hlad."
"Jsi v pořádku?"
"Jo. Proč?"
"Tváříš se, jako by ti ulítly včely."
"Jenom se mi něco zdálo."
"A co?"
"O Siriusovi a možná jsem i na něco přišel..."
"Harry, Sirius je-"
"Mrtvý, já vím. To ale neznamená, že nám to nemůže pomoci."
"No dobře. U večeře to řekneme holkám. Teď bychom se měli mrknout na to pojednání pro Snapea, víš něco o lykanech?"
"Moc ne, ale vypadá to, že se na večeři ani nedostaneme, takže bychom se měli najíst teď."

***

"Ani hnout!" křikl plešoun na konci ulice.
"Protože ty řekneš," odbyl ho Greg otráveně.

Plešoun se ohlédl za sebe a ze tmy vystoupili další tři frajeři. Všichni měli kožené bundy s vyšitou kobrou na zádech, všichni byli plešatí a všichni se tvářili naštvaně.

"Jsme v přesile, takže sem hoďte prachy a cennosti a nic se vám nestane."
"JO! KASU NA ZEM A VYPADNĚTE!" přidal se druhý skin.
"To jseš ty, bílá lebko?" zeptala se Sarion výhrůžným tónem.
"To snad není možný. Šéfe, to je ta stejná děvka, co minule."
"Ale dnes s ní není ten negr..."
"ROCKY NEBYL NEGR! BYL TO ITAL, TY DEMENTE!"
"A kde je teď? Nechal tě?" zasmál se šéf.
"NEOPOVAŽUJ SE O NĚM TAKHLE MLUVIT! NIKDY!" zařvala Sarion a vytrhla Gregovi z ruky boxera, kterého pro všechny případy nosil vždy s sebou.

Vběhla do středu té plešaté hromady a boxerem si prorazila cestu až k jejich vůdci a bez jakýchkoli okázalostí mu přerazila nos. Když se na ni zbytek vrhl, jednoho praštila boxerem do spánku a další dva se jen tak vznesli do vzduchu a doplachtili až k popelnicím, které nešetrně zastavily jejich let. Jejich vůdce se už zase začal zvedat ze země, tak mu Sarion prokřupla nos ještě na druhou stranu. Tentokrát se už nezvedl. Dívka k němu přiklekla.

"Opovaž se ještě jednou říct jediné křivé slovo o Rockym. Jasan?" promluvila mu do duše, zatímco mu klečela krku. Týpek zběsile kýval hlavou a pomalu ale jistě modral z nedostatku kyslíku.
"Hodný chlapeček," řekla a vstala a plešoun se konečně mohl nadechnout.
"Na," podala boxera zpátky Gregovi a doufala, že si nevšiml dvou létajících skinů.
"Dík," schoval boxera zpátky do kapsy a celou cestu domů na ni koukal trochu vystrašeně.

***

"Co plánujete na dnešek?" zeptal se Harry, když čekali ve společence na Rona.
"Ani nevím. Co plánuješ na dnešek?" usmála se na něj Ginny.
"Co říkáš na Prasinky?"
"Ale vždyť se tam dnes nejede, až za týden."
"Tajnou chodbou do Medového ráje a pak ke Třem košťatům..."
"Kdo by čekal týden," kývla Ginny.
"Harry nechtěl jsi nám něco říct?" zeptala se najednou Hermiona.
"Já?"
"Ron se včera zmínil, že jsi měl nějaký sen..."
"Jo tohle… Řeknu vám to u večeře, až budeme všichni. Víc hlav víc ví. My se zatím s Ginny někam ztratíme," řekl Harry a nenápadně mrkl na Ginny.

Seběhli až k jednooké čarodějnici, kde se na chvíli zastavili.

"Dissendium," řekl Harry a hůlkou se dotkl hrbu, který se hned na to otevřel.
"Proč jsi odtamtud tak pospíchal?" zeptala se Ginny, když se konečně usadili u Tří košťat.
"Víš, včera večer se Ron ztratil z pokoje a byl s Hermionou. Sice jsem se ho ptal, kde byl, ale nic mi nechtěl říct. Tvrdil jenom, že si nejdřív potřebuje promluvit s Herminou, tak jsem mu udělal prostor," vysvětlil.
"Takže on už byl vzhůru?"
"Jo."
"Myslíš si taky, že spolu..."
"Mě stačí, že jim to klape."
"Já vím, jsem jenom zvědavá a neříkej, že ty ne."

"Jsem zvědavý a to hrozně, ale respektuju jejich soukromí. Stejně o tom za pár dní bude mluvit celá škola, tak se dozvíme spousty věcí." Oba se při té myšlence zasmáli, ale bylo jim jasné, že přesně tomuhle se chtějí vyhnout.

Kapitola 8

25. june 2007 at 11:36 | Dia
"Jdete pozdě," ozval se Snape a Harry mu jenom s povzdechem podal hůlku.
"Vaším úkolem bude oprášit tyto knihy, všechny tyto knihy. Věřte, že bych byl nejradši, kdybych vás mohl zaměstnat při nějakém obzvlášť nebezpečném magickém stvoření, ale bohužel žádné není k mání a úplněk je daleko. Dejte se do toho."

Snape za ním zamkl dveře a Harry osaměl v profesorově soukromé knihovně. Hned, jak si pomyslel, že to nemá ani čím oprášit, objevily se před ním hadříky a nějaká napěněná voda, aby při té příležitosti smyl prach i z polic. Během prvních několika minut ucítil pálení v kapse, rychle z ní vytáhl předmět doličný. Byl to falešný galeon, jeden z těch, které v minulém roce používali k sjednávání schůzek BA. Koukl na něj pozorně, všiml si, že místo čísel, kde se obvykle objevovaly datum a čas příští schůzky, tam stálo: Oba ti držíme palce. Usmál se a galeon zase schoval, pak se dal do práce, aby to měl co nejrychleji za sebou.

***

Ohlédl se po dlouhých regálech - měl už dobrou polovinu práce hotovou - a rozhodl se, že si udělá přestávku. Opřel se o jednu z mnoha polic a rozhlédl se po místnosti. Všechny čtyři stěny byly pokryty regály s neskutečně rozsáhlou sbírkou knih o černé magii a lektvarech. Harry si občas nějakou knížku prohlédl.

Přimhouřil oči, nedovolil si je ale zavřít, bál se, že by usnul. Po několika minutách s povzdechem vstal a pustil se na další knihy. Některé byly natolik těžké, že je sotva snesl na zem.

Najednou se zarazil, když ucítil mírný závan. Obrátil se zpět ke knize v kožené vazbě, kterou právě položil na zem. Název byl jistě kdysi pozlacený, ale byl natolik ohmataný, že to už nebylo možno přečíst. Otočil tedy na první stránku.

Byla to genealogická sestava všech čistokrevných čarodějnických rodin. Už na první pohled bylo vidět, že ta kniha je něčím neobvyklá a po prohlédnutí několika stránek Harrymu taky došlo proč. Kniha byla stará už několik staletí, přesto v ní byli zaznamenáni i nyní žijící kouzelníci a čarodějky. Kniha se musela doplňovat sama.

Připlížil se ke dveřím a zaposlouchal se, ale nic se na druhé straně nedělo, všude bylo ticho. Mrkl přes klíčovou dírku; Snape seděl za pracovním stolem a opravoval práce studentů. Rozhodně nevypadal, že by ho někdy chtěl jít kontrolovat.

Vrátil se tedy ke knize a začal v ní listovat. Na první stránce se zastavil a přečetl si, co je tam napsáno.

"Tato kniha náleží..." zarazil se. To jméno nešlo skoro přečíst, natož vyslovit. Pomyslel si, že je chudák ten, kdo se tak jmenuje.

Na prvních několika stech stránkách byly rozepsané stromy. Občas byla u jednotlivých rodinných větví dopsána poznámka nebo nějaká charakteristika.

Nezúčastněně listoval stránkami dál. Ke konci se najednou zastavil. Jedna stránka mu připadala poněkud hrubší. Rychle zalistoval zpět, aby ji našel. Nemýlil se. A hned na to zjistil proč; bylo to hned několik stránek slepených dohromady. Nastavil ji proti světlu pochodně a koukl se, co na nich je napsáno. Naneštěstí se ale písmo strašně prolínalo, takže to nešlo přečíst. Jenom jedna poznámka těsně u okraje šla z větší části přečíst.

Knihu pak schoval zpět. Najednou zaslechl nějaký hluk za dveřmi, tak se jal ukládat knížky zase zpět.

"Dneska už vypadněte, Pottere," ozval se nad ním profesorův hlas.
"Co?" nechápal, protože mu ještě zbývala celá jedna stěna plná regálů plných knih.
"Já už chci jít spát, takže nechci nic riskovat a nechat vás tu," zavrčel. Harry se teda sebral a šel.
"A, Pottere, zítra to dokončíte, třeba hned po škole," křikl za ním ještě Snape ze dveří. Harry mu odvětil něco naprosto nepublikovatelného, ale naštěstí pro něj už měl Snape zavřené dveře.

***

"Tak co?" vyptával se Ron s Hermionou jeden přes druhého. Harry se sedl na gauč a čekal, až s tím přestanou. Hermioně jeho gest brzy došel, a tak šťouchla do Rona.
"Takže?" zeptala se ho.
"Zítra to musím dodělat," oznámil jim Harry.
"To je ale šmejd."
"Mě to ale nevadí," ujistil je, což vyvolalo dost překvapené pohledy.
"Jakto?"
"Protože jsem dneska něco zjistil."
"Co?"
"No tak povídej," vybídl ho Ron.
"Nechal mě čistit svou knihovnu, při té příležitosti jsem našel jednu zajímavou knížku. Nevím proč, ale zdá se mi, že je velmi důležitá..."
"Jak to můžeš vědět?"
"Co já vím; šestý smysl?"
"Tak co je to za knihu, už nás nenapínej."
"Neměj strach, stejně jsem vám chtěl říct o tom úkolu od Brumbála, takže nejdřív k tomu, na co jsem už přišel a co mi řekl sám Brumbál:

Kdysi dávno se konala bitva, kdy zakladatelé naší školy bojovali proti nějakým zrůdám. Nakonec je porazili něčím, nikdo neví čím. To něco je to, co hledá Voldemort a tudíž i my. Brumbálův zvěd v jeho řadách toho moc nevěděl, ale doneslo se k němu něco málo o té bitvě. Jako jediné vodítko nám mělo být, že ty zrůdy byli mentauři.

Brumbál tvrdil, že mu to něco říká, ale nedokázal si vzpomenout, takže řekl, že o tom něco zjistí."

"No fíha," vyvalil oči Ron.
"A co ta kniha, kterou jsi našel?"
"Poslední indicie říkala něco o odnoži nějakého rodu, které se usídlilo kdovíkde po nějaké obrovské bitvě. Předpokládám, že tou bitvou byla myšlená ta bitva mezi Zakladateli a těmi stvůrami, jelikož v dějinách země nebylo až tak moc čistě kouzelnických bitev, když nepočítám skřetí revoluce, takže pravděpodobnost je velká. Z toho všeho bych usuzoval, že ten rod se usadil někde v místech, kde se ta bitva odehrávala.

V podstatě se teď snažím najít místo té bitvy, čímž se dostáváme k té knize, kterou jsem objevil u Snapea."

"Harry, prosím tě ve zkratce," zaškemrala Hermiona, která si nedočkavostí málem okousávala nehty.
"Dobře, dobře. Je to neskutečně obsáhlá kniha a jsou v ní snad všechny čistokrevné kouzelnické rodiny světa a jejich genealogické stromy vedené od nepaměti."
"A jak nám to má pomoci?" nechápal Ron.
"Předpokládal jsem, že ta rodina, co se tam usadila, byla odnoží nějakého mocného rodu, který se účastnil bitvy a vsadil jsem na rodinu jednoho ze Zakladatelů, takže jsem tam hledal je, jestli se někdo z nich neusadil někde jinde, než je obvykle. Třeba například neobyčejné neosídlené místo, kde by si z ničeho nic vybudoval vlastní nové sídlo."
"Stále to nechápu," prohlásil Ron.
"A našel jsi něco?"
"Ano i ne. Měl jsem málo času, protože mě Snape vyrušil..."
"Takže proto jsi rád, že tam zítra zase půjdeš," došlo Ronovi.
"Jo, neměl jsem moc času a pochybuju, že ho zítra budu mít víc, tak mě napadlo,jestli bych si tu knihu nemohl vypůjčit..."
"Ty chceš okrást Snapea?" zasmál se Ron.
"Ne, někdy bych mu to přece vrátil. Na školní tresty tam jsem skoro denně," ohradil se Harry.
"A jak to chceš udělat?" zeptala se vždy praktická Hermiona.
"Já ne."
"Ne?"
"Ne."
"A kdo?"
"Ty."
"Já?"
"Jo."
"Ale.."
"Zítra ti půjčím neviditelný plášť a půjdeš tam se mnou. Uděláš kopii té pravé knihy a tu pravou schováš. Potom je můžeme vyměnit."
"Ale proč já?"
"To je snad jasné! Protože jsi nejlepší!"

***

"To je taky dost, že jdete," zavrčel Snape. Harry chvíli zůstal ve dveřích, aby se Hermiona dostala dovnitř bez povšimnutí. Harry to zamaskoval tím, že si zvedal brašnu.

Snape mu ukázal dveře, které vedly do knihovny a potom ho tam zamkl.

"Tak kde je ta kniha?" zeptala se Hermiona šeptem.

Harry ji zavedl až k příslušnému regálu. Hermiona mávla hůlkou a kniha se ladně proletěla až ke křeslu. Harry se na to díval závistivě, protože se včera s tou knihou namáhal celou minutu, než jí tam dostal.

"Nepůjčíš mi pak hůlku?" zaškemral. Hermiona na něj koukla, pak jenom mávla hůlkou a všechny knihy se samy oprášily a police vyčistily.
"Dík," zazubil se na ni.
"Jasně. Proč jsi teda tu knihu chtěl vzít? Vždyť stačí ty rodokmeny najít a přepsat."
"Jo, já vím, ale to není tak jednoduché. Víš kolik to má stránek?"

Hermiona jenom otočila pár listů, aby zjistila, že to opravdu nebude jen na pár minut. Harry si začal prohlížet knížky a nakonec z nějakého temného rohu dotáhl obrovskou bichli.

"Myslím, že tahle bude ideální," řekl a položil ji před Hermionu.

Dívka pronesla nějaké podivné zaklínadlo a kniha se proměnila. Byla absolutně k nerozeznání od té pravé. Kouzlem ji pak přenesla na příslušné místo.

"Jak dlouho tu už jsme?" zeptal se Harry.
"Asi hodinu, možná víc."
"Dobře, to by stačilo. Půjdeme?"
"Dej mi chvilku," řekla Hermiona a kouzlem knížku zmenšila do přenosných rozměrů. Nakonec se schovala pod pláštěm.
"Jdeme," zavelela a Harry zaklepal na dveře. Po chvilce mu Snape otevřel.

Oba se dostali bezpečně až ke dveřím.

"Vrátíte mi hůlku? Pane?" dodal nakonec, když ho Snape probodával vražedným pohledem. Potom mu hůlku přece jenom podal do natažené ruky.

***

"Tak jak jste dopadli?" zeptal se Ron, který je očekával ve společenské místnosti. Usadili se do křesel vedle něj a začali mu vyprávět, nakonec Hermiona položila knihu na stůl před ně a zvětšila ji do normálních rozměrů.
"Co hledáme?" zeptal se Ron.
"Počátek rodokmenů jednoho ze zakladatelů Bradavic," řekla Hermiona.
"Ale dřív než to. Dokázala bys rozlepit nějaké stránky?" zeptal se Harry.
"Jistě, proč se ptáš?"

Harry nalistoval v knize těch pár slepených stánek.

"Včera jsem si něco málo přečetl, ale byl to sotva jeden čitelný odstavec," vysvětlil ji, zatímco stránky hledal.
"Tady je to." Hermiona mávla hůlkou a stránky se pěkně odlepily jedná od druhé.
"Heuréka!" prohlásil Harry najednou.
"Co?"
"Nejspíš už nemusíme hledat."
"Jakto?"

Harry jim natočil knihu. Stránku předtím začínal Nebelvírův rodokmen a na těch stránkách bylo jeho pokračování, alespoň jeho část.

"Kdo je Gwyneth?"
"Podle všeho Godrikova sestra a tohle," jela po čáře dolů až na konec stránek, "bude zřejmě ta ztracená odnož něčího rodu," doplnila.
"A tady jsou ty poznámky, které jsem dokázal přečíst," ukázal Harry na text na okraji, ale to, co přečetl, byl jenom malý fragment toho, co tam bylo.
"Ukaž," přitáhla si Hermiona knihu k sobě. Chvíli vrtěla hlavou. Najednou se jí rozzářily oči štěstím.
"Mám to."
"Co jsi našla?"
"Godrikova sestra se spolu se svým mužem usadili v neobydlené části Anglie, kterou nazývali Údolí Stínu."
"Tak to byli fakticky optimisti."
"Podobný název bych čekal od Voldemorta, v našem případě od Salazara, ale ne od někoho z Nebelvírova rodu."
"Možná to nebylo bezdůvodně," ozvala se Hermiona.
"Že ne?"
"Nejspíš je to místo prokleté."
"Proč si to myslíš?"
"Koukej. Nikdo z nich se nedožil více jak třiceti let. Možná pár výjimek, ale jinak nikdo."
"Třeba to bylo v módě."
"To sotva. Co to..."
"Hm?"

Hermiona se chvilku nakláněla nad knihou a něco zkoumala.

"Co tam máš?" ptal se Ron.
"Vypadá to jako nějaký nápis, ale to písmo se nepodobá ničemu, co jsem kdy viděla," prohlásila a po chvilce si zase sedla do křesla.

Harry mezitím odběhl do pokoje pro kalamář, pergamen a brk. Pak se pohodlně usadil a dal se do překreslování toho divného nápisu.

"Proč jsou tihle napsání černým inkoustem a tihle červeným?" všiml si najednou Ron.
"Hm?" Hermiona se naklonila nad knihou a potom na kluky pohlédla.
"Oni ještě žijí."
"To by ale znamenalo, že bychom to útulné místečko mohli najít," zaradoval se Harry.
"To není jisté."
"Proč ne?"
"Koukni se, co je napsáno jako místo jejich narození."
"Údolí stínu," přečetl Harry a zalistoval ve stránkách. "Všichni až na Gwyneth a Rodolpha se narodili tam," dodal pak. "Co na tom záleží, kde se narodili?" nechápal.
"Dost, pokud tam i zemřeli," podotkla Hermiona a Harry se znovu naklonil nad knihu.
"Jestli si všimneš, tak se tam neobjevuje nikdo jiný, než ten, kdo se tam narodil. Jako by se vůbec nestýkali s okolním světem."
"To jako, že se to, ehm, víš, jen mezi sebou?" zašklebil se Ron.
"Vypadá to tak."
"Fuj."
"Ale no tak, Rone."
"Jako bych nic neřekl."
"Tak co teď?" zmalomyslněl Harry.
"Uvidíme, nějak se k tomu dopracujeme, od toho máš nás."

Vtom se portrét Buclaté dámy rozlétl a dovnitř vstoupila nasupená Ginny.

"HARRY!"
"Co?"
"TRÉNINK ZAČAL PŘED PŮLHODINOU!"
"Sakra, já zapomněl..."
"Klidně běž," vybídla ho Hermiona a Ron je sledoval vražedným pohledem.
"Možná..."
"Zapomeň, Ronalde. Pomfreyová tě pustila z ošetřovny jen pod podmínkou, že s tou rukou nebudeš hýbat," usadila ho Hermiona.
"Stejně to nejde; ale podívat se můžu, ne?" prohlásil uraženě.
"Dobře, tak to já jdu taky," rozhodla Hermiona.

"Fajn. Já odnesu tu bichli a za deset minut tady," rozhodl Harry.

Kapitola 7

25. june 2007 at 11:36 | Dia
"Co tam pořád hledáš?" zeptala se Hermiona. Harry už totiž delší dobu studoval nějakou knihu a nechtěl jí prozradit, co to je. I když už samotný fakt, že Harry z vlastní iniciativy něco studuje, byl dostatečně šokující.
"Ale nic," odbyl jí, ale skoro vůbec ji nevnímal.
"No tak dobře! Dělej si, co chceš!" prskala na něj uražená Hermiona.
"Co?" odlepil oči od knížky, jakoby si teprve teď všiml, že nad ním stojí. "Říkala jsi něco?"
"Ty mě vůbec NEPOSLOUCHÁŠ!" začala po něm křičet.

Portrét Buclaté dámy se odklonil a dovnitř vstoupil Ron. Vyvalil oči, otočil se na patě a chtěl odejít z místnosti, ale bylo už pozdě. Hermiona si ho všimla.

"RONE!" Ve tváři se mu objevil útrpný výraz. Celé dva dny se mu dařilo jí unikat. Věděl, že se jednou přece jenom potkají, ale nečekal, že to bude tak brzy.
"Řekni mu něco!" křikla na něj přes polovinu společenky. Ron se k nim doplahočil a zmučeně dosedl na gauč vedle Harryho.
"Něco," prohodil odevzdaně a Harry se zasmál.
"Jste strašní! Já to vzdávám!" hodila na ně ještě poslední vražedný pohled a vyběhla schody do dívčích ložnic.
"Tak co to čteš?" zeptal se Ron a opřel se.
"Ale, Brumbál přišel na nějaký Voldemortův plán. Podle všeho se snaží najít nějakou zbraň, která mu pomůže k ovládnutí světa. Takže my pochopitelně děláme to stejné co on. Pravděpodobně by nám to nijak nepomohlo ho porazit, ale jestli to získáme dřív než on a podaří se nám to zničit, tak to bude jenom výhoda pro nás."
"Jakou zbraň?"
"Nevím, jestli říkal přímo zbraň, moc jsem ho neposlouchal, možná říkal způsob nebo tak nějak. Tak či onak musíme to získat jako první."
"Neříkal alespoň, co to je, nebo jak to vypadá?" zeptal se Ron.
"Nic konkrétního, jenom samé metafory a nesmyslná vodítka. Říkal, že taky bude hledat, ale já osobně jsem z toho na větvi. Do toho všeho ještě škola a famfrpál. Nevím, kam dřív skočit. Nejraději bych se rozdvojil, pokud možno - roztrojil.
"To ti nezávidím," kývl Ron a koukl Harrymu přes rameno.
"Rodokmeny?"
"No jo. Teď hledám nějaká kouzelnický rod, který to něco vlastní, nebo alespoň ví, co to je."
"Co?"
"Tak zněla minulá indicie."
"Jaká indicie?"
"V každé knize najdu sotva náznak a občas nějaký odkaz na nějakou další knihu nebo podobný blábol. Někde tam," ukázal na hromadu knih na stole, "jsem narazil na to o té starobylé rodině." Ron jenom zavrtěl hlavou a nechal Harryho o samotě.

***

"Harry. No tak... Vstávej!" budila ho Hermiona.
"Nech mě ještě spát," žadonil.
"HARRY! Je tři čtvrtě na osm!" křikla mu do ucha hlasitě, až nadskočil.
"Co? Co se děje?" rozhlížel se kolem.
"Za chvíli začíná hodina," oznámila mu.
"Aha. Dík."
"Myslím, že bych si teď zasloužila vědět, co jsi to pořád tak studoval."
"Brumbál mi na minulé schůzce dal nějaký úkol, tak jsem to hledal."
"Klidně ses mě mohl zeptat, mohla jsem ti pomoct."
"To mě ani nenapadlo. Po škole vám to všechno objasním, taky co jsem už zjistil," rozloučil se s ní. Rychle pobral všechny knížky a vyběhl po schodech do chlapeckých ložnic. Za chvíli seběhl zpátky i s Ronem. Ten vypadal, jako by teprve před chvilkou otevřel oči, Harry pro změnu musel hlavu strčit pod studenou sprchu, aby se vůbec probral.

***

"Doufám, že se vám dnes podaří zhotovit paměťový lektvar. Nečekám, že někdo bude vědět, k čemu slouží, takže se pusťte do práce. Ve vlastním zájmu by měl být ke konci hodiny hotový. Začněte."

Snape se usadil za katedru a očima zkoumal třídu.

Hermiona se celou dobu samozřejmě hlásila, ale pan profesor ji samozřejmě ignoroval. Harry na něj stále civěl.

"Nesnáším Slughorna," šeptal si pořád, zatímco hledal v učebnici příslušný lektvar. Brzy ho i našel spolu s patřičnými poznámkami prince. Hermiona se na něj otočila.
"Proč Slughorna? Vždyť nás teď učí Snape," namítla.
"No právě, kdyby Slughorn neonemocněl, nemuseli bychom mít supla," zavrčel Harry. Oba se dali do práce. Zpočátku se přesně řídil poznámkami prince, ale potom najednou poznámky skončily. Nejspíš bylo podle prince samozřejmé, jak pokračovat, že to tam ani nepsal. Harry teda každou chvíli koukal k Hermioně, aby věděl, jak dál.

Už nějakou chvíli bylo až podezřelé ticho, které asi po čtvrthodině přerušil Snape. Harry se zrovna ohlížel na Hermionu, aby mu poradila.

"Patnáct bodů dolů, Pottere, hleďte si vlastního kotlíku," zavrčel Snape tiše. Harry taky zavrčel nějakou nadávku, naštěstí natolik ticho, že to sotva slyšel Ron, který seděl vedle něho.
"Říkal jste něco, Pottere?"
"Ne."
"Pět bodů dolů za ten sarkastický tón."
"Jaký?!"
"Jestli nepřestanete, Pottere, vysloužíte si školní trest, zatím vás to bude stát dalších deset bodů," obšťastnil ho Snape jízlivým úšklebkem.
"Za co proboha?!"
"A je to tu zas," poznamenala tiše Hermiona.
"Na dnešní večer si nic neplánujte, v šest večer vás očekávám u sebe v kabinetu. A být vámi," přerušil ho, protože se Harry užuž nadechoval, aby mu něco řekl, "bych si s tím lektvarem pospíšil."

Harry se mrkl na hodinky. Snape měl pravdu, do konce hodiny jim už zbývalo jenom několik minut.

***

Harry ztěžka dosedl na lavici a naložil se na talíř, co se na něj vešlo.

"Chystáš se na zimní spánek?" užasla Hermiona, když to viděla. Harry jenom něco nesrozumitelně odsekl a dal se do jídla.
"Tak, co jsi nám chtěl říct o tom úkolu od Brumbála? Co teda vlastně hledáš a co jsi už našel?" zeptala se Hermiona a nedala mu chvilku klidu, dokud jí to neprozradil.

***

"Mám dojem, že by už stačilo," pronesl barman.
"Ještě jednu," koukla na něj prosebně. Protočil oči v sloup a pokrčil rameny, nakonec jí ale donesl skleničku a dolil ji do plna.

Lehce si usrkla a na tváři se jí rozhostil blažený úsměv. Otočila hlavu směrem k parketu a zorničky se jí nějakou chvíli musely přizpůsobovat, protože na rozdíl od osvětleného baru tam byla tma.

Těsně nad podlahou byly otvory, odkud proudil kouř. Na taneční ploše bylo opravdu plno, lidé na něm vypadali skoro přízračně. Laserové osvětlení blikalo ze všech sil. Znovu si usrkla. Opřela se o bar a zamyšleně sledovala protější stěnu.

"Ještě jednu," řekl někdo vedle ní. Pohlédla na něj, jako by se právě probudila. Potom mrkla na svou skleničku, byla prázdná. Ani si neuvědomila, kdy ji vypila. Barman skleničku okamžitě doplnil a šel se věnovat dalším hostům.
"Díky," zvedla skleničku a přiťukli si. Očkem postřehla, že neznámý kluk pije vodku s džusem.
"Jsem Rocky a ty?" představil se.
"Sarion."
"Těší mě, nechceš si zatančit?" zeptal se. Lokla si ze své skleničky a vyrazili k tančícím párům.

Zavířily bubny, potom začaly vyznačovat tempo v rychlém pravidelném rytmu. Dívka se mírně vlnila na místě. Ozvaly se rychlé tóny elektrické kytary. Udělala otočku a zastavila se, když jemně položila ruku na jeho rameni. Chytil ji kolem pasu.

Píseň, jakkoli byla rychlí, byla smutná. Po pěti minutách, během kterých se ozývaly jenom bubny, elektrická kytara a občas klavír, jste se mohli jednoduše uklidnit. Po těch pěti minutách ovšem kytar utichla a ke klavíru se přidaly housle. Jednou zahrály hudbu písně a poté se k nim přidal i zpěvákův charismatický hlas.

Píseň pomalu utichala v tichém cvrlikání houslí. Pak skončila.


Zůstali na parketu. Další písnička byla mnohem pomalejší. Objala ho kolem krku, on ji kolem pasu. Během prvních pomalých tónů se políbili a s malými přestávkami takhle protančili tuhle i další skladbu, která byla taky velmi pomalá.

Kapitola 6

25. june 2007 at 11:35 | Dia
"Ticho," ozval se někdo šeptem.
"Já ji nevzbudím, neboj," odpověděl bezstarostně druhý hlas.
"Říkám, ať tam nechodíš, musí odpočívat."
"Ale jo zas! Vezmu si jenom lahvinku a budu ticho jako myška."
"To jistě! Dupeš jako slon, i když chodíš po trávě. Do toho pokoje nepáchneš! Zatím si dej třeba čaj!"
"ČAJ?! Jseš normální?!" křikl ten druhý. První se začal neovladatelně smát.
"Moc vtipný..."

Otevřela oči. Byla v malé tmavé místnosti. Ležela na nějaké věci, kterou si pamatovala z dob, kdy byla ještě malá. Byla to samozřejmě postel, ale ono to slovo by vám taky vypadlo z hlavy, kdybyste deset let spali na stromě.

Z toho si odvodila, že ji nejspíš našli nějací lidé.

Hned druhá věc, které si všimla, byla, že se o ni někdo postaral. Byla sice ještě špinavá, ale všechny rány měla opatřené.

Zaostřila tedy sluch na třetí věc, která upoutala její pozornost. Ti dva za dveřmi se ještě stále hádali. Jeden mu zakazoval vstup dovnitř, druhý se samozřejmě naopak vstupu dožadoval, prý pro nějakou lahvinku. Sarion koutkem oka zachytila debatovaný předmět na stole. Opatrně vstala. Ani se jí nezamotalo v hlavě, nejspíš si opravdu potřebovala jenom odpočinout. Vzala tedy ze stolu láhev a přešla ke dveřím. Chvíli je ještě poslouchala. Bylo docela příjemné slyšet hlasy a ne jen ty ozvěny v hlavě. Jasně, mentauři uměli i mluvit normálně, ale ona za posledních deset let slyšela jenom Garashe, Kirka a Yannid. Byla to prostě změna.

Nakonec dveře otevřela.

Zavládlé ticho bylo až neskutečné. Ti dva se na ni koukali jako na zjevení boží. Ticho bylo přerušováno jenom jejím tichým smíchem. Poslední dobou neměla moc příležitostí k smíchu.

Opřela se o rám dveří a podala jim láhev. A co oni na to? Zase se začali hádat.

"Tys ji probudil!" křikl zase ten první. To už ale Sarion nevydržela a začala se smát nahlas. Ti dva to taky po chvilce vzdali a přidali se k ní.
"Běž si alespoň sednout, musíš být unavená," řekl jeden z nich, ve kterém podle hlasu poznala toho, který chtěl lahvinku.

Všichni se sesedli na jednu postel a opřeli se o zeď. Sarion si sedla strategicky doprostřed, aby se alespoň chvilku nehádali.

"Abych nezapomněl, já jsem Andy," představil se ten s láhví v ruce.
"A já jsem Luke," představil se ten druhý.
"Sarion," řekla dívka. Koukli na ni poněkud udiveně.
"Odkud jseš?"
"To je divný jméno..."
"Kde je ten třetí?" zeptala se.
"Co?"
"Jak víš, že tady bydlíme tři?" užasl Luke.
"Jsou tu tři postele."
"Ah. Jmenuje se Greg, ale ten se vrátí až za hodinu nebo dvě. To on tě našel," řekl Andy.
"Jo mělas štěstí, že zrovna ten den šel na kytičky, jinak bys tam ještě ležela."
"Taky to už vypadalo, že je po tobě, když tě přinesl. Prý tě našel na hřbitově pod nějakou skálou."
"Hřbitov?"
"Všude kolem byly samý kříže..."

Kříže? Ah, možná ty meče, aspoň některé se musely zabodnout do země a připomínat kříž…

"Tak my tě necháme odpočívat, jinak bude Greg zuřit."
"Stejně bude, když jsme ji probudili," poznamenal Andy.
"Nemusí to vědět. Klidně jsem se mohla probudit sama," mrkla na ně Sarion spiklenecky. Kluci se tomu zasmáli a nakonec tam s ní zůstali.
"Nechceš loka?" zeptal se po chvilce Andy.
"Co to je?" mrkla na láhev podezřívavě.
"Vodka." Sice jí to nic neříkalo, ale klást po sobě tu stejnou otázku by mohlo vypadat dost podezřele. Vzala tedy láhev do ruky a napila se. Ani se jí nezkřivila tvář. Podala pak láhev zpátky Andymu.

Tekutina trochu pálila v krku, ale jinak to bylo celkem dobré. Připomínali jí to jednu slabší pálenku.

"Chutná?" zasmál se Andy.
"Dobré…"
"Dobré? Lepší než to je snad jenom lékařský líh," řekl pan notorik dotčeně. Sarion si začínala pomalu ale jistě připadat jako idiot, když ani netušila, co to je ten líh a jaký že měl být, to ji docela uniklo. Chtěla to ale s Andym urovnat, tak se natáhla po své tašce, kterou uviděla vedle postele a vyndala z ní čutoru.
"Zkus tohle," řekla a nabídla mu vlastní kontraband "Malý lok stačí…"

Andy mávl rukou, ale dal si opravdu jenom malý doušek. Okamžitě však vrazil bandasku Lukovi do ruky a vyběhl z místnosti. Odněkud z venku slyšeli, jak zvrací. Dívka se spokojeně usmála na posteli a Luke se šklebil od ucha k uchu. Opatrně si přičichl k ústí bandasky a raději ji hned zašpuntoval.

"Co to je za hnus?" zašklebil se na dívku.
"Kirkova pálenka."
"Kdo je Kirk?"
"Byl to můj přítel," řekla smutně. Luke se dál neptal. Moc dobře si všiml minulého času. Za chvilku se do pokoje vpotácel zelený Andy.
"Dejte mi vodku, potřebuju to zapít." Luke se Sarion se zasmáli.
"Tady není nic směšného! A dejte mi tu vodku!"
"No jo, no jo, tady máš," slitoval se Luke.
"Nech tu flašku na pokoji, Andy," ozvalo se ode dveří.
"Ale, Gregu, já ten hnus potřebuju zapít..."
"Tak se napij vody, ne, neřekl jsem tam to k," upozornil ho ještě, když se zase natahoval pro lahvinku, co měl v ruce jeho bratr.
"Jseš hroznej!"
"Jenom potřebuju, aby se mnou šel do města někdo střízlivý a Luke byl minule."
"Já bych šla," řekla tiše Sarion. To už bylo za dveřmi ticho, něco tam zašustilo a po chvilce vstoupil třetí nájemník - Greg. Byl vysoký a oproti bratrům, měl světlejší vlasy. Na rozdíl od nich vypadal dospěle... a střízlivě.
"Takže tě probudili," konstatoval.
"Probudila jsem se sama. A podle toho, jak se cítím, tak jsem musela spát aspoň celý den…"
"Dva."
"Vážně?"
"Jo. Mimochodem, jmenuju se Greg."
"Sarion."
"Těší mě. Říkala jsi něco, že bys šla se mnou?"
"Jo."
"To by mohl být problém, protože nejsi zrovna ve stavu, jak by ses mohla pohybovat v Rochesteru. Ale pokud tady budeš chtít zůstat, tak ti budeme muset najít nějaké normální věci," dodal po chvilce.
"Vezmu ji k Ewe," nabídl se Andy okamžitě.
"Co bys neudělal, jenom abys nemusel do města. To ti ta Matilda tak leží na srdci?"
"Vlastně to byla Hilary, ale jinak ses docela trefil. Její tatíček by mě asi vykastroval a její bratr rovnou zabil, aby měl jistotu."
"No tak dobře, tak ji za ní zaveď. Až se vrátíte, vzbuď mě, ale ať vám to netrvá dlouho," upozornil ho ještě a svlékl ze sebe špinavé věci. Podle jeho vzhledu to vypadalo, že se plahočil nad pas v bažinách.

***

Andy jí našel nějakou bundu, která by ji alespoň trochu ohřála, protože venku už byla s koncem podzimu docela zima. Dovedl ji až k malému domku na kraji lesa. Domek vypadal strašlivě staře. Andy zaklepal na dveře. Dlouho se nic nedělo, a tak se nešetrně opřel o zvonek. Brzy uslyšeli, jak někdo zevnitř odmyká dveře. Hned na to se dveře otevřely a v nich stála nějaká holka. Mohlo jí být kolem dvaceti. V ruce držela pánev.

"Ani se nepřibližuj," zasyčela na Andyho.
"Hej, já jsem Andy! Já ti nic neudělám," uklidňoval ji.
"No a co?! Tuhle můžeš bráchovi klidně vrátit," křikla a vlepila mu facku.
"Potřebujeme pomoct," řekl Andy, ale pro jistotu si držel dvoumetrový odstup.
"My? Kdo potřebuje pomoc?" zeptala se udiveně.
"Prostě my všichni. Přibyla k nám jedna bludná duše a nemá co na sebe, no a Greg chce do Rochesteru..."
"Vždyť máte hadrů dost!" přerušila ho Ewelin.
"To jo, ale nepříliš vhodných," řekl a ustoupil, aby viděla na Sarion, která si zatím prohlížela její dům. V ten moment se na Ewe obrátila a zamávala jí.
"Ahoj, já jsem Ewe, jak se jmenuješ?"

Obě dívky pokračovaly dál do domu a Andyho si nevšímaly. Ewelin brzy vyhrabala z jedné skříně na půdě nějaké svoje staré věci, ze kterých už sama vyrostla.

"Zkus si to, snad ti budou," podala jí je. Sarion je zkusila obléknout, ale nešlo. Ať se snažila, jak chtěla, nedokázala skrýt všechny nedostatky, co se týká moderní techniky... Na tom taky ztroskotal její pokus navléknout si nějakou ohavnost, o které Ewe tvrdila, že to je sukně...
"Musíš to nejdřív rozepnout," zavrtěla hlavou dívka. Sarion na ni bezradně pohlédla. Ewelin protočila oči v sloup, ale nakonec se nad ní slitovala.

Sarion není hloupá, aby neuměla rozepnout knoflík, ale ty pekelné šaty byly na zip; tj. vymoženost s jakou se ještě nikdy předtím nesetkala. Nakonec se do nich Sarion nějak nasoukala. Byly jí trochu velké, ale Ewe dopnula několik poutek a hned byly tak akorát. Prohlédla si dívku od hlavy k patě.
"Myslím, že to lepší už nemůže být, jenom ty vlasy..."
"Co je s mými vlasy?" nechápala Sarion a přidržela si jeden koneček v zorném poli, aby se ujistila, že maskovací kouzlo stále působí.
"Kromě toho že by chtěly umýt, učesat a v neposlední řadě i ostříhat, tak nic..."
"Proč ostříhat? Vždyť je mám krátké…"
"Krátké je máš taky. Ale v první řadě je máš hrozně křivě ostříhaný…"
"Tak jo, dělej jak je libo..."

Ewelin tedy Sarion vlasy zarovnala a chvíli se pokoušela o nějaký účes, než to nakonec vzdala s konstatováním, že jsou moc krátké, tak jí jenom upnula ofinu nahoru, aby jí nepadala do očí.

Nakonec zavedla dívku do kuchyně, kde bylo v rohu místnosti obrovské zrcadlo. Sarion ale zrcadlo nijak neznala, takže se lekla. Sice měla z dětství a hradě několik vzpomínek, ale žádné zrcadlo v nich nefigurovalo. Připomínalo jí to hladinu vody, ale ta nikdy nebyla ve vertikální poloze. Zvědavě se prohlížela v zrcadle. Cítila se poněkud divně. Její obvyklé ehm, oblečení, které zakrývalo jen to nejdůležitější, bylo nahrazeno nějakým nepohodlným tvrdým tmavým dvoudílným kusem hadru; tj. kostýmek. Kromě krátkého kabátku a sukně pod kolena, měla bílou halenku a nějaké černé boty, které musely být ten nejnepohodlnější vynález pod sluncem. A to nepočítala, že boty si jen matně vybavovala, jako součást garderoby, protože v lese nic takového neexistovalo.

Sarion se musela tvářit při pohledu do zrcadla patřičně zděšeně, jelikož netrvalo dlouho a Ewe se začala smát.

Do místnosti vběhl Andy, kterého přilákal smích a myslel si, kdovíco se tady děje. Po chvilce si ale všiml, že Sarion vypadá poněkud vyjeveně, a ani on neodolal a začal se tomu smát. Z úst mu při tom vycházel úzký pramínek kouře.

Ewelin se najednou přestala smát. Zavětřila. Po chvilce její pohled padl na Andyho pravačku. Zachytil směr jejího pohledu a úsměv se mu roztáhl od ucha k uchu, div že se mu hlava neodklopila dozadu.

"Je to to, co si myslím?" zeptala se víc než nadšeně.
"A co si myslíš?" opáčil, ale věděl už, co bude následoval.

Tak se taky stalo. Ewe se v očích téměř doslova objevily hvězdičky od toho nadšení.

"Dej mi," zašeptala škemravým hlasem, jako to dělají v ty mrtvé děti v hororech, když tě chtějí zabít. Andy chvíli bojoval s nutkáním ji jointa opravdu dát, ale nakonec přece jenom odolal. Z jejích očí pomalu vymizel hladový výraz a postupně ho nahradil dravčí. Andy vycítil nebezpečí, ale to už bylo pozdě. Ewe na něm ležela a brala mu z ruky objekt svého zájmu.

Potáhla si a zadržela dech, Andy se zatím sbíral ze země. Sarion na ně překvapeně koukala, ale bavila se docela dobře. Chvíli se snažila nesmát se tomu, jak Ewe doluje z Andyho ruky tu kouřící věc, potom se ale naplno rozesmála, když po chvilce Ewe vítězně vyfoukla kouř. Na tváři se jí objevil blažený úsměv.

"Nesměj se," řekl Andy Sarion krapet uraženě. Zato Ewe k ní došla houpavým krokem a vzala ji kolem ramen. Podala jí onu kouřící věc.
"Nedávej jí to. Musí s Gregem do města," zarazil ji na poslední chvíli.
"No a?"
"Je to i ve tvém zájmu. Greg má i od tebe dlouhý seznam."
"No jo pořád. Holt máš smůlu."

***

"Kde je Sarion?" zeptal se rozespale Greg a pomalu se zvedal z postele.
"Hned dojde," mávl rukou Andy a padl na vlastní postel.
"Kde jste se tak zdrželi?"
"Malé neshody s Ewe."
"Jako vždy."

Greg došel ke stolu a napil se. Vtom vešla dívka a chvilku stála ve dveřích.

"Tak kdy vyrazíme?" zeptala se. Greg se na ni otočil a hned se rozkašlal, jak mu zaskočilo pití. Málem ji nepoznal. Když měla normální šaty a byla učesaná...
"Jsi to ty?" zeptal se a zkoumavě si ji prohlížel. Sarion se jenom usmála.
"Páni, nepoznal bych tě."
"Kdy teda vyrazíme?"
"Jo, hned. Jen se obleču," kývl Greg a oblékl se košili. Přes to si přehodil tmavou koženou bundu.
"Taky by sis už mohl pořídit nové šaty," podotkl Luke a při tom mu z úst vylétl obláček dýmu.
"Šetřím," obhájil se i tentokrát Greg stejně.
"No jo."

***

"Na co šetříš?" zajímala se Sarion, když vcházeli do Rochesteru.
"Abych odtud konečně vypadl. Nesnáším to tady. Mám už u jednoho přítele slíbenou v Londýně práci. Nejdřív si ale musím sehnat byt a to stojí peníze."

"Aha." Sarion se tolik chtěla vyptávat, ale nakonec se spokojila se svým tichým průzkumem. Jestli ten byt je tak důležitý, tak se o tom ještě budou bavit a ona se možná dozví, co to je.


11. - Pár serepetiček

25. june 2007 at 11:25 | TheMajestic |  D.A.S. 3: Black Puma
11. kapitola

10. - Rudá Luna

25. june 2007 at 11:24 | TheMajestic |  D.A.S. 3: Black Puma
10. kapitola


8. - Lektvar vědomí

25. june 2007 at 11:23 | TheMajestic |  D.A.S. 3: Black Puma
8. kapitola

7. - Schizofrenie!

25. june 2007 at 11:22 | TheMajestic |  D.A.S. 3: Black Puma
7. kapitola

6. - Přítele poznáš v nouzi

25. june 2007 at 11:21 | TheMajestic |  D.A.S. 3: Black Puma
6. kapitola

5. - Nepoučitelná

25. june 2007 at 11:20 | TheMajestic |  D.A.S. 3: Black Puma
5. kapitola


15. - Ztracená budoucnost 1. část

25. june 2007 at 11:17 | TheMajestic |  D.A.S. 2: Desert Snake
15. kapitola

14. - Prokletá současnost

25. june 2007 at 11:15 | TheMajestic |  D.A.S. 2: Desert Snake
14. kapitola

13. - Dávna minulost

25. june 2007 at 11:14 | TheMajestic |  D.A.S. 2: Desert Snake
13. kapitola

12. - Chci ven

25. june 2007 at 11:14 | TheMajestic |  D.A.S. 2: Desert Snake
12. kapitola

11. - Temný vír

25. june 2007 at 11:13 | TheMajestic |  D.A.S. 2: Desert Snake
11. kapitola

10. - Zkouška a pomsta

25. june 2007 at 11:13 | TheMajestic |  D.A.S. 2: Desert Snake
10. kapitola

9. - Nové známosti

25. june 2007 at 11:12 | TheMajestic |  D.A.S. 2: Desert Snake
9. kapitola

8. - Na konci světa

25. june 2007 at 11:12 | TheMajestic |  D.A.S. 2: Desert Snake
8. kapitola

7. - Podpásovka

25. june 2007 at 11:11 | TheMajestic |  D.A.S. 2: Desert Snake
7. kapitola

8. - Tomu se říká konec

25. june 2007 at 11:10 | Dia
Držela svíčku v ruce a dívala se do plamene, jako by nabízel odpovědi na otázku universu. Malý ohýnek sotva doutnal, víc mu chladný vítr nedovolil. Po tvářích se dívce kutálely slzy.

Kolem ní stály zástupy příbuzných z matčiny strany rodiny. Otce ale nikde nezahlédla; nikdy se o ně nezajímal a teď nejspíš ani nevěděl, že zemřela.

Klekla si u čerstvého hrobu a vedle nově posazeného náhrobku postavila svíčku.

Pamatovala si, jak se lidé kolem ní začali jeden po druhém vytrácet a opouštět tohle pochmurné místo. Nakonec tam zůstala sama… se svým smutkem.

Zůstala tam klečet, jako by čekala, že se její matka znovu objeví; jen tak vystoupí z mlhy a odvede si ji domů. Svíčka už dohořela a se soumrakem začala padat i mlha.

***

Poklekla u neznámého hrobu, ale duchem byla někde úplně jinde a hrob, který před sebou viděla, byl důvěrně známý. Výhled jí hatily jedině slzy, které se jí začaly hromadit v očích. Mávnutím hůlky vykouzlila svíčku a obratem ji hned zapálila.

***

Objevila se mlha a začala vše halit do šedavé kaše, jenom v jednom místě se barvila do oranžova. Voldemort se zamračil a otočil se k rušivému elementu v království stínů. Brzy si toho všimli i ostatní Smrtijedi a zvedlo se mírné hučení jejich šepotu.

Voldemort je ale ignoroval a vydal se k onomu světlu. Netrvalo dlouho, sotva pár kroků, a on stanul za Amber.

Dívka klečela před hrobem, hlavu měla skloněnou a vlasy jí padaly do obličeje, a i když to Voldemort nemohl vidět, nějak tušil, že pláče. Voldemort sice netušil proč, ale něco ho k té dívce táhlo. Najednou se dívka zvedla a otočila se a Voldemort zjistil, že se opravdu nepletl, když si všiml jejích slz.

Amber na něj pohlédla a Voldemort zůstal stát, odněkud ty oči znal… Dívka si ho prohlížela a on ji nechal, už snad jenom proto, že to bylo poprvé v dlouhé řadě let, co se na něj někdo nedíval jako na monstrum. Její pohled byl pátravý, jako by v něm něco hledala. A Amber se opravdu v tuhle chvíli nedívala na Voldemorta ale na Toma, na vzpomínku časů, které už minuly. Dívala se mu do očí a snažila se vyčíst, jestli tam ještě někde uvnitř žije Tom, nebo ne.

Následovalo několik dalších slz a ona se otočila zpátky k náhrobku. A Voldemort se ani nestihl zarazit, když se jeho ruka natáhla k ní a spočinula jí na rameni, jako by jí chtěl vyjádřit upřímnou soustrast.

Ruka putovala k zemi a Amber se vydala pryč. Ale přesně podle předpokladu, udělala sotva pár kroků, když ji vtom Voldemort zastavil.

"Stůj."

Jeho hlas zněl spíš jako sykot, ale Amber opravdu zůstala stát.

"Znám tě. Už jsem tě jednou potkal… ve snu… a ty…"
"Nebyl to sen, ale propojení myšlenek."
"Cože? Jak se to stalo?"
"Na to časem přijdeš," Amber pokrčila rameny a otočila se k němu. "Víš, je zajímavé… Už tolika lidem jsi zničil život tím, protože jsi k nim přišel… Přijdeš, zabiješ a pak jdeš zase dál… Jsem snad jediný člověk, kterému jsi život zničil, protože jsi nepřišel. Opustil jsi nás a už ses nikdy nevrátil…"
"Co tím myslíš?" zeptal se Voldemort ostře a podíval se na ni, Amber tam už ale nebyla, a když se rozhlédl, uviděl ji vedle Harryho a vydal se k nim.

"Utíkejte," řekla Amber tak tiše, že ji Harry jenom sotva slyšel.
"Přece tě tu nenechám…"
"Měla jsem na výběr…"
"Cože?"
"Ale nic, běžte, dokud to ještě jde… Brumbál tě vezme zpět do Bradavic."
"Brumbál?" zeptal se Harry nechápavě, vtom se ale Brumbál zhmotnil hned vedle něj a tahal Harryho za ruku, aby ho následoval.

To už byl Voldemort jen pár metrů před nimi a v natažené ruce měl hůlku, kterou na nich mířil.
"Už je pozdě," usmál se na ně, i když ten úsměv byl stejně výhrůžný jako jeho zloba. "Už vás nikdo nezachrání a sami proti přesile nemáte šanci," řekl a Smrtijedi se začali shlukovat kolem něj.
"To se ještě uvidí," řekla Amber a pronesla větu v nějakém neznámém jazyce. Ve vzduchu před ní se objevilo něco, co vypadalo jako malá bublina ze světla a zůstala viset na místě.

Přihlížející se na ten objekt dívali zamyšleně, to už ale Amber bublinu popadla a hodila ji na Brumbála a Harryho, kteří teď stáli za ní. Bublina se dotkla Harryho a zastavila a pak se začala zvětšovat, dokud nebyla tak velká, že byla všude kolem těch dvou jako nějaký přízračný štít.

Voldemort se zamračil.
"Crucio," řekl a červená kletba se rozlétla k Harrymu. Svého cíle ale nedosáhla, jakmile se kletba dotkla bubliny, odrazila se jako paprsek světla od povrchu zrcadla, a zamířila si to k jednomu ze Smrtijedů, který to nečekal a brzy se skácel k zemi v bolestech.
"Pozoruhodné," pronesl Voldemort a Amber se jenom usmála. "Kouzelníci se snažili najít cestu, jak skloubit runy s kouzly a mnoha zaklínačům se to povedlo, ale ještě nikdy jsem neslyšel o někom, kdo by byl schopen sloučil runy s kouzly bez fyzického objektu, natož to kouzlo udělat použitelné v boji. A je očividné, jak účinné to je, když obyčejné Protego dokáže s runami odvrátit i Cruciatus…"

Voldemort si Amber prohlédl zkoumavě. Tuhle schopnost chtěl. A bylo jasné, že před ním stála jediná osoba, která to kdy dokázala. Velice pochyboval, že by jí to kdo naučil; Mistr takového kalibru by se nejenom nezapřel, ale byl by i znám po celém světě.

Jeho matka sice neměla mnoho magie, ale z toho, co se dozvěděl, byla přeborníkem, co se týká nejen lektvarů, ale i run, které se dědily v Salazarově linii jako rodinná schopnost, a obzvlášť Hadí runy, které mohl využít pouze Hadí jazyk. On sám byl Mistrem run, ale o zaklínání se nikdy předtím moc nezajímal, jedinou výjimkou bylo stvoření Znamení Zla. Když ale viděl účinnost kouzla sloučeného s runami, nemohl odolat. A když byl i teď nejmocnějším kouzelníkem svého času, jak silným by se stal, kdyby tohle ovládal…

Jak ji ale donutit, aby se s ním o své znalosti a dovednosti podělila? Dokázal by ji přimět přidat se k němu?

"Expelliarmus."
Amber ale nečekala na kouzlo a mávnutím hůlky se z bubliny za ní oddělil malý obláček světla a vyrazil proti Voldemortově kletbě. A když se rudý paprsek odzbrojovací kletby ztratil, světelný mráček blikl a taky se vytratil. Amber jenom kývla hlavou směrem k Voldemortovi a hůlku si schovala do kapsy.

Ten se na to zamračil, ale poskytnuté šance se nevzdal a vydal se k ní, dokud nestál přímo před Amber.
"Teď se už ale neubráníš," zasyčel na ni, přesto ale nečekal, jestli se rozhodne hůlku znovu vytáhnout nebo ne, a chytil ji za krk. Z jeho ruky prýštila rudá záře stejná jako z jeho očí. Nejvíce světla však proudilo z Amber. Měla zavřené oči, a i když nemohla dýchat, tvář měla klidnou.

Něco tichounce šeptala a sotva postřehnutelně naznačovala ukazováčky rukou nějaké obrazce. Pomalu se z ní začínala linout stále bělejší záře. Teď už to byla Amber, která mohla dýchat, a Voldemort začal křičet bolestí a snažil se dostat od ní, ale nešlo to. Namířil tedy na dívku hůlku a kouzlem se dostal z jejího sevření. Amber upadla na zem a nehýbala se, i když měla otevřené oči. Voldemort si oddechl, když bolest ustala, a namířil na ni hůlku.

"Crucio," zašeptal. Dívka se ani nehnula, přesto z jejích zatnutých pěstí bylo poznat, že bolest cítí. Voldemort byl natolik zaskočený, že se přestal soustředit a kouzlo se přerušilo. Amber se s námahou zvedla a podívala se na něj. Voldemort její pohled opětoval a zaraženě sledoval emoce, které jí mihotaly v očích. Ne že by bylo nějak překvapivé, že by vyčetl z očí emoce, to ne, oči jsou konec konců okny do duše. Co ale už překvapivé bylo, že tam neuviděl ani známku strachu, jenom smutek…

Brumbál se na druhou stranu tvářil velmi zmateně, protože tuhle scénu znal. On sám jasnovidec nebyl, ale už tohle jednou ve snu viděl. V jejím snu… Tehdy sen končil v momentě, kdy ležela na zemi. Ale taky věděl, podle toho co mu řekla Hermiona, že těch snů měla víc… mnohem víc… Věděla, jak tohle dopadne?

Zatímco byla Voldemortova pozornost soustředěná na její oči, Amber skryla ruku za zády a ve vzduchu vyznačila několik run, které okamžitě vyslala k ochranné bublině. Runy se do štítu vpily a celá bublina - i s Harrym a Brumbálem - se vznesla do vzduchu. To už ale upoutalo pozornost ostatních Smrtijedů, kteří hned začali něco pokřikovat.

To už i Voldemort zbystřil a začal posílat kletby za uprchlíky. Ty se ale od štítu odrážely a hned několik Smrtijedů doplatilo na to, že se je snažili pronásledovat.

Jeden ze Smrtijedů uviděl osud svých přátel a rozhodl se, že změní cíl. Ti dva možná byli chráněni v té bublině, Amber ale ne.

"Avada Kedavra!"
Brumbál s Harrym se instinktivně otočili po zvuku kletby, ale co uviděli je zděsilo, protože jakmile se ohlédli, uviděli zelený paprsek Smrtící kletby srazit Amber k zemi.
"Ne!"

Voldemort zaklel, když uviděl dívku padnout k zemi; chtěl ji za živa. Vtom se ale zatvářil překvapeně a nebyl sám, protože se přímo před jejich zraky Amber zvedla jako by nic a ohnala se hůlkou směrem k Harrymu. A bublina, ve které byli uvězněni, proplula vzduchem a jediným skokem byli vedle přenášedla.

"Vypadněte odsud," zavrčela na ně Amber a z její ruky, která byla nasměrována na Smrtijedy, zářilo bílé světlo a tvořilo něco jako stěnu, která velmi připomínala štít, který předtím vykouzlila kolem Brumbála a Harryho.
"Přece tě tu nenecháme!"
"Tohle byla moje volba. Brumbále, dostaňte ho odsud."

Ten opravdu na nic nečekal a jak držel Harryho kolem pasu, tak zvedl přenášedlo a byli pryč.

***

Dopadli na kraji bludiště a Harry pomohl Brumbálovi na nohy. Oba se pak vydali do ředitelovy pracovny.

Najednou jim cestu zastoupil Moody.
"Jak vypadal?" zeptal se.
"Co? Kdo?"
"Přece On… Jak je přivítal? Tolik jsem toho pro něj udělal…" Harry na něj koukal vyjeveně, Brumbálovi ale rychle došlo, o kom mluví, a že to byl Alastor, nebo jeho dvojník, kdo začaroval Pohár. A než falešný Moody stačil jakkoli zareagovat, už do něj narazilo Omračovadlo.

Teď už i s podvodníkem zamířili k ředitelně, kde Brumbál okamžitě poslal Fawkese se vzkazem pro Snapea.

Výslech netrval nijak dlouho, jelikož Veritasérum zapracovalo a neměli žádné problémy se dozvědět, co potřebovali.

Mezitím se v ředitelně nahromadila celá sešlost; většinou profesoři, ale vyskytli se tam i někteří členové Fénixova Řádu. Jakmile se uklidnili - v rámcích možností - po oznámení, že je Voldemort zpátky, Brumbál jim rychle vylíčil, co se ještě stalo na hřbitově, a hned na to se jal shromažďovat dobrovolníky, kteří se tam s ním vrátí.

***

Jakmile se Brumbál s Harrym ztratili, na hřbitově zapanovalo ticho. Někteří Smrtijedi se sice ještě rozhlíželi, kam že to zmizeli, většina se ale zaměřila na dívku, která tam zůstala.

"Spoutejte ji," zasyčel Voldemort.
"Nemám v úmyslu utíkat," pokrčila rameny a Smrtijed, který se chystal vyplnit rozkaz, se zastavil v půlce pohybu. Voldemort kývl a zvědavě se na Amber otočil.
"Kdo jsi?"
"Čarodějka?"
"Crucio. Špatně. Jak se jmenuješ?"
"Amber, ale to ti k ničemu nebude."
"Proč myslíš?"
"Protože se na tvou stranu stejně nepřidám."
"Proč si myslíš, že chci, aby ses ke mně přidala?"
"Chceš, abych tě naučila, jak skombinovat runy s kouzly, přesněji, jak skloubit Hadí runy s útočnými kletbami."
"Jak to víš?"
"Protože jsem ukázala, co runy s kouzly dovedou, a jsem jediný člověk, který tě to může naučit. A co se týká Hadích run? Prosím, jako bys mohl odolat možnosti zdokonalit Zmijozelův odkaz…"
"Nepleteš se… A jsem rád, že jsi už o Hadích runách slyšela, alespoň nebudu muset strávit čas vysvětlováním. Ale popravdě jsem to očekával, jakmile jsem viděl, že jsi Mistr run; Hadí runy jsou v tom oboru legenda…"
"Jediný zádrhel tvého plánu je, že počítáš s tím, že budu ochotná tě to naučit, což nejsem. A neexistuje nic, co by mě k tomu přinutilo…"
"To můžeš říct jenom proto, že neznáš mé Smrtijedy… Ani mě," dodal s úšklebkem, který hned zmizel, jakmile si všiml, že se Amber na jeho hrozbu jenom usmála.

Voldemort se zamračil, potom se ale jeho úsměv vrátil a on zvedl ruku směrem k Amber a začal syčet v Hadím jazyce.
"Svit měsíce na vodní hladině, záře Ashneyae na stříbře mysli, odkaz Varamie v temnotě duše…"

Kolem jeho ruky se objevilo stříbřité světlo a to pokračovalo k Amber, dokud jí celou neobklopilo. Chvíli to vypadalo, že se nic neděje, když vtom se v onom světle začaly objevovat stíny, jako stínové siluety a byl od nich slyšet tichý šepot. Voldemort se usmál ještě víc, když zaslechl první známky toho, že jeho kouzlo proniklo Amber a dostalo se do ní. Teď už jenom počkat, až mu stíny řeknou vše, co chtěl vědět.

"Sluneční pramen Hanasovy zahrady, Ashneyavo kopí v srdci temnoty, Abmesův Kreastenový štít na hranicích Prilia."

Stříbřité světlo zezlátlo a zintenzivnilo, načež stinné siluety vykřikly v nelidském šepotu a vytratily se. Voldemortovi zmrzl úsměv na rtech a on se zahleděl na Amber. Ne, nezdálo se mu to. Opravdu to byla ona, kdo jeho kouzlo zrušila. Nejenom že znala tuhle prastarou magii, ale stejně jako on i Amber vyřkla zaklínání v Hadím jazyce.

"Ty… Ty jsi…"
"Hadí jazyk," dokončila za něj.
"Ale jakto?"
"V mé rodině to je dědičné."
Voldemort se zamračil; pokud věděl, pouze rod Salazara Zmijozela vládnul schopností mluvit Hadí řečí.
"Mám pocit, že se budu chtít dozvědět víc, než jenom jak kombinovat runy s kouzly… Strazhulo," zasyčel a mávl hůlkou k dívce. Ta se ani nehnula a brzy i bylo jasné proč.

Fialový vír, který vylétl z Voldemortovy hůlky, se k dívce přiblížil, pak pronikl skrz ni a nakonec se bezpečně vytratil v jednom z náhrobků za ní.

"To ti taky nebude k ničemu," řekla Amber a Voldemort na ni jenom koulil oči.
"Jakto že se tě to ani nedotklo?!"
"Je to rodinná kletba; to ti maminka neřekla, že to nejde použít proti nikomu v rodině?"
"Co… Ty… Lžeš!"
"Proč bych měla? Důkaz máš přímo před sebou."
"Ale vždyť…"
"Před patnácti lety v Albánii?"
"Ona měla dítě…" dovtípil se konečně Voldemort a pohlédl užasle na Amber, na svou dceru, která jenom kývla.

Smrtijedi se rozhlédli jeden po druhém zaraženě, když i oni pochopili z rozhovoru, kdo Amber je.

Voldemort se mezitím vrátil ze vzpomínek a znovu pohlédl na Amber. Ano, podoba by tu byla, měla jeho oči - nebo tedy aspoň podle toho jak si je vzpomínal, jelikož to už byla nějaká doba, co se jeho oči vlivem černé magie proměnily v rudé - jinak byla Amber celá její matka. Chvíli si nadával, že mu to nedošlo dřív, ale nakonec se nebylo čemu divit; nikdy nečekal, že se z jednoho hezkého týdne v Albánii vyklube nějaké pokračování.

Ale dcera nebo ne, stále z ní potřeboval dostat informace a věděl, že to po dobrém nebude; ať už je tvrdohlavá po něm nebo po Stelle, v obou případech to nic dobrého nevěští… Na moment jej přepadla chvilka melancholie a řekl si, jestli by přece jenom nestálo za to dostat Amber na svou stranu, potom ale zavrtěl hlavou. Informace potřeboval teď, nějaké přemlouvání může přijít potom…

Zamířil hůlkou na Amber, ale zarazil se, ještě než vyřkl nějakou kletbu. Pozorně se na ni podíval a zamračil se, potom udělal dva rychlé kroky k ní a poklekl u dívky, která ležela bezvládně na zemi. Na vteřinu ho jakékoli pomyšlení na kouzla opustilo a on k ní natáhl ruku a přiložil ji jí ke krku, jak se snažil nahmatat tep.

Marně.

Co následovalo, byl prvořadý záchvat vzteku; nejenom že teď už Amber nepřesvědčí na svou stranu, ale jediná osoba, která znala tajemství kombinování bojových kouzel s runami a která ho to mohla naučit, už nežila.

Smrtijedi se začali pomalu ale jistě vytrácet, než Voldemortovi dojdou příhodné objekty k vyhazování do vzduchu a on bude mít potřebu si svou zlost vylít na něčem jiném… respektive, na někom jiném…

***

Zpustlým hřbitovem se ozvalo hned několik prásknutí, jak se tam přemístila skupina lidí.

Brumbál se rozhlédl a zatímco se ostatní vydali prohledávat trosky a hromady zhroucených náhrobků, on se vydal do středu hřbitova, kde předtím byl Voldemort a kde zkáza byla nejhorší.

Společně s ním se tam vydal i Snape, protože chtěl prozkoumat onen lektvar, který Voldemort použil k navrácení se do života. Jakékoli známky po kotli byli tatam, ale díky temné skvrně na zemi bylo alespoň poznat, kde předtím stál. Několik kroků před tím se ale zastavil a zaraženě hleděl na hromadu kamení hned vedle. Za napůl zbortěným náhrobkem si něčeho všiml a vzhledem k Brumbálově misi se tam hned vydal.

Viděl dobře.

Amber seděla na zemi opřená o polámaný náhrobek a vypadala jako by spala. I když byla na tváři samá odřenina a hábit měla potrhaný, ve tváři byla klidná a na rtech jí hrál malinký úsměv.

Brumbál šel za Snapem, ale jak uviděl Amber, tak k ní rychle přiskočil.
"Musíme ji odvézt k Mungovi."
Ale Snape jenom odevzdaně zavrtěl hlavou:
"Albusi, pro ni je už pozdě. Je mi to líto."
"To ne…"

-Konec-

7. - Křišťálová koule

25. june 2007 at 11:09 | Dia
"Už zase jste si procvičovali kouzla?" zeptala se Amber.
"Je to tak poznat?"
"Heh, všichni tři vypadáte jako chodící mrtvoly."
"Musíme to procvičovat, vždyť ten hloupý úkol je už za týden."
"Já vím," kývla hlavou Amber a dala se do jídla.
"Co teď máš za hodinu?" zeptala se ji Hermiona.
"Jenom jasnovidectví."
"Ty chodíš na hodiny s tou bláznivou ženskou?" zeptala se překvapeně Hermiona.
"Hm, no jo. Občas se tam dá dobře zdřímnout, nemyslím, že bych se v tomhle oboru měla nějak uchytit."
"Tak proč sis ho vybrala?"
"Asi jsem chtěla změnu," pokrčila rameny a věnovala se toastu s džemem.

Harry se začal zvedat, že už půjde na hodinu.
"Asi už taky půjdu," prohlásila Amber a vzala si jeden toast na cestu.

***

Seděli v učebně a na stoličkách před nimi stály křišťálové koule. Amber si už na začátku roku vybrala stoličku strategicky umístěnou v temném koutě, kde na ni nebude vidět, jako by tušila, co to bude za hodiny. Teď se mohla klidně opřít o stěnu a v klidu si zdřímnout a nikdo si toho ani nevšiml.

V křišťálové kouli se objevovaly mléčné obrazce, a jak je tak pozorovala, uspávalo jí to. Oči už měla přivřené, když si vtom všimla, že se v kouli začíná rýsovat i něco jiného. Rozhlédla se po třídě, jestli si toho nevšiml ještě někdo. Ne, nic neviděli. Vzala kouli do rukou a položila si ji na kolena. Dívala se, jestli v ní zase něco nezahlédne. Zdálo se, že nic.

"Asi se mi to jenom zdálo," zavrtěla hlavou a znovu se opřela o stěnu.

"Ale tohle už sen nebyl," řekla si pro sebe, už naprosto vzhůru. V kouli se začaly objevovat nějaké obrysy. Přitáhla si učebnici a četla.
"Jeskyně, to znamená budoucnost. Postel znamená sen nebo spánek. Žeby ty sny přece jenom nebyly sny, ale nějaké vidiny budoucnosti? A tohle? Vypadá to jako holubice, to znamená naděje. A to… to je přece Smrtonoš. Smrt. Naděje ve smrti? Smrt - zánik naděje? Jak to mám chápat? Moment, moment… Ta holubice bojuje s tím černým psem…"

Pozorovala, co se bude dít dál, protože se zdálo, že ani jeden z nich neměl převahu. Najednou holubice zasáhla psa a ten klesl na kolena, pak se svezl k zemi a zůstal ležet. Holubice přistála na psu a uvelebila se na něm; hlava jí pomalu klesla k hrudi. Jeden by si pomyslel, že spí, ale Amber si všimla, že už nedýchá.

"Zabila ho. Vyhrála nad smrtí a pak sama zemřela? Něco mi to připomíná. Nebylo v jedné z těch knížek z Obrtlé něco o oddálení smrti? Možná bych se na to měla podívat, když se mi o tom zdá…"

Jakmile se události v kouli uklidnily, Amber zavřela oči. Měla o čem přemýšlet, ale byla strašně unavená.

Zdálo se, jako by to byla jenom vteřina, co usnula, když ji probudil nějaký hluk. Otevřela oči a uviděla Deana, který se na ni zasmál.
"Dobré ráno."
"To už je konec hodiny?"
"Jo, už jsme skončili," zavrtěl hlavou pobaveně a vydal se k padacím dveřím.

Amber se tedy zvedla a odnesla křišťálovou kouli na poličku. Na chvíli se na ni ještě otočila, jestli se nerozhodne jí ještě něco ukázat, ale zdálo se, že s ní koule už přestala komunikovat.

"Nashledanou."
"Tvá budoucnost se chýlí ke konci."
"Co?" otočila se překvapeně. Trelawneyová vypadala divně, jako by byla v transu.
"Tvé sny jsou tvá budoucnost, tvůj osud, který tě již brzy stihne; a věz, že smrt nikoho nemine. Tobě ale byla dopřána svoboda volby; smíš si vybrat, jak zemřeš… Hrdina nebo zbabělec, z ruky nepřítele nebo spojence. Jedna smrt tě stihne již brzy a ty si smíš zvolit cestu. Nakonec ale nikdo smrt neporazí," chraptěla Trelawneyová. Amber na ni zírala napůl překvapeně napůl vyděšeně. Potom se ale raději otočila na patě a zmizela.

Původně měla namířeno na oběd, ale nějak se nemohla na jídlo ani podívat.

"Měla jsem pravdu. Je to budoucnost. Takže mě Voldemort zabije. Ale kdy? Kdy se to ksakru má stát?"
Věděla, že ať už to je kdykoli, bude tam s Harrym. Hřbitov. Zamračila se, jak si snažila vybavit všechny detaily z těch snů. Potom si vzpomněla, že v jednom z nich uviděla i někoho jiného. Cedrik. Pamatovala si, jak tam jenom tak ležel. Mrtvý. Nakonec si i vybavila Voldemortovy kletby. Smrtící kletby se k ní blížily, ale ona se jim vyhnula. Vzpomínala si, jak se ve snu ohlédla, a uviděla, koho ty kletby zasáhly místo ní. Ale proč by se jim neměla vyhnout? Který normální člověk by se jen tak nechal zabít?
"Já nechci umřít!"
"Věz, že nikoho smrt neminula."
"Já vím, že zemřu; každý jednou zemře, ale já nechci umřít tak brzy."
"Tobě ale byla dopřána svoboda volby, smíš si vybrat, jak zemřeš…"
"Tak to je pěkné, můžu si vybrat, kdy zemřu, ale stejně mě to nemine," zavrčela si pro sebe a rozběhla se po schodech nahoru.

Vrátila se na pokoj a výjimečně si na svého discmana ani nevzpomněla. Okamžitě otevřela noční stolek a šáhla po knížce, kterou pořídila v Obrtlé. Rychle prolétala stránkami, dokud se někde ve třetí čtvrtině nezastavila, protože se konečně dostala tam, kam potřebovala. Poslední kapitoly té knihy byly věnovány smrti.

Amber byla možná hodně věcí, ale zbabělec teda rozhodně ne. A jestli je její smrt jistá, tak se ale aspoň ujistí, že bude mít poslední slovo.

Konečně i našla to, co chtěla. Runový diagram, který dokáže oddálit smrt.

***

Tribuny byly přeplněné lidmi a všude kolem to bzučelo jako ve vosím úlu, přestože se den už chýlil ke konci.

Následovala malá světelná show, jak se Ludo snažil různými kouzly upoutat na sebe pozornost, poté co zjistil, že ani se Sonorusem nedokáže tu vřavu překřičet.

Konečně se dav uklidnil natolik, aby mohl zahájit poslední úkol, ale po jeho krátkém projevu se rámus ozval dvojnásob.

Najednou se ozval výstřel, který oznámil počátek úkolu, a první lidé vstoupili do bludiště.

***

Amber seděla v prázdné společenské místnosti a právě dokončila dopis, který psala, a vložila ho do první runové knížky. Na chvíli se zamyslela, jestli napsala všechno; poznámky ke knížkám, překlady, význam run a jejich chápání, pak hned několik stran věnovaných jí samotné. Po chvilce rozmýšlení ke knížkám přidala svůj deník, kdyby náhodou na něco zapomněla. Nakonec mávla hůlkou a celý stoh knih byl okamžitě úhledně zabalený a svázaný.

Odhodlaně kývla. Zvon na věži odbil půl osmé a ve společenské místnosti se objevil domácí skřítek, kterému podala svazek knih s přesnými instrukcemi co a jak. Nakonec si skočila do pokoje pro hábit a vyrazila ven. Zamířila si to za zvukem jásajícího davu, který byl slyšet už zdaleka, a když tam došla, tak se nenápadně usadila za Brumbálem. Nikdo si jí nevšímal, protože před chvíli se nad bludištěm objevilo červené světlo, jak se některý ze soutěžících dostal do potíží a žádal o pomoc. Zanedlouho vynesli z bludiště Fleur, které se okamžitě ujali léčitelé.

Amber se zahleděla někam do středu bludiště, kde byla vidět slabá zlatavá záře od Poháru. Ale když přimhouřila oči, uviděla nad Pohárem něco, co i z dálky připomínalo Znamení Zla. Nechápala ale, že na to nikdo nereaguje, jakoby to viděla jenom ona. Netrvalo dlouho a jí došlo, že to musí být past.

Už před nějakou dobou se smířila s významem svých snů. Jediné, co jí ale nikdy nedalo spát, bylo, že nevěděla, kdy se to má stát, přestože co jí sny objasnily do všech pochmurných detailů. Mohla si být jistá, že se nejedná o příliš vzdálenou budoucnost, a každým dnem čekala, kdy sekera spadne.

Teď, když zírala na ono neviditelné Znamení Zla uprostřed bludiště, konečně mohla s jistotou říct, že nadešel ten čas. Ne že by ho očekávala s nadšením, ale konečně zmizlo to věčné nevědomí

Jedinou otázkou zůstalo, jak se tam dostat. Nemůže se jenom tak procházet bludištěm uprostřed úkolu, zatímco na ni všichni zírají. Tak se pokusila vybavit si detaily jejích snů.

Zrození Voldemorta a všechny kletby si vzpomínala v celé jejich kráse, co se ale týká ostatních detailů… Kdyby aspoň věděla, kde ten hřbitov je, tak by se tam mohla dostat. Pomalu myšlenkami zabrouzdala k náhrobkům a viděla, jak je Harry přivázaný k jednomu z nich. Snažila se zaostřit na náhrobek a konečně…

"Tom Raddle," řekla si pro sebe tiše, jak v duchu četla jméno na náhrobku. Vtom ale Brumbál před ní zbystřil a překvapeně se na ni otočil.

Vtom se najednou začalo všude kolem ozývat, že závodníci zmizeli, Brumbál to ale nevnímal, byl zcela zaujat tou dívkou.
"Co jsi to říkala?"
"Řekla jsem: Tom Raddle."
"Odkud ho znáš?"
"Neznám ho, ale jak vidím, tak vy ano. Víte, kde je pohřben?"
"Cože?"
"Spěchá to, potřebujeme se tam dostat."
"Jak to…?"
"Navrhovala bych přenášedlo."

Brumbál na ni ještě chvíli zíral. Odkud to jméno znala? Proč se musí dostat k jeho hrobu? Proč to spěchá? Zeptal by se, ale dívka byla evidentně odhodlaná ho přerušit, jakmile s nějakou otázkou začal. Když mu odpovědět nechce, tak možná by mohl to přenášedlo vytvořit, přemístit se s ní a zjistit si z první ruky, o co tady jde.

Nakonec tedy kývl, vytáhl z kapsy citrónový bonbón a začal nad ním kroužit hůlkou. Koutkem oka ale zaregistroval pohyb od Amber, a jak byl s přenášedlem hotov, otočil se na ni a s úžasem jí sledoval.

Amber kolem sebe hůlkou vyznačovala, co se zdálo být runami, a kolem ní se začala objevovat jemná záře. S každou runou vyslovila patřičné zaříkadlo, nebo co to bylo; Brumbál se snažil poslouchat, ale i když pochytil jednotlivá slova, nerozuměl jim. Nakonec se záře kolem ní zableskla a zmizela. Brumbál si jenom povzdychl a v duchu si slíbil, že až tahle epizoda skončí, nechá si Amber zavolat, ať mu všechno vysvětlí.

Když na něj pohlédla, on si všiml, že její oči mají nějaký divný lesk, ale než to stačil komentovat, Amber mu řekla, ať se zneviditelní Chameleoním zaklínadlem. Pak se už oba dotkli cukrovinky, která je okamžitě přenesla na kýžené místo.

Dopadli na zem na odlehlé části hřbitova; Brumbál se jen tak rozhlížel a Amber se mezitím rozběhla směrem ke středu. Až když se Brumbál podíval za ní, všiml si, že ze středu hřbitova k němu proniká nějaké světlo. Vydal se tedy za Amber.

Před nimi se začaly rýsovat malé náhrobní kameny, čím blíže byli, tím byly náhrobky větší a okázalejší. Amber se snažila běžet, jak nejrychleji dokázala, ale hřbitov se zdál být nekonečný.

To už ale byli místu dění natolik blízko, že už i Brumbál viděl, co se tam děje.

Vedle rozlitého kotle stál Voldemort, u jeho nohou byl na zemi přikrčený Petr Pettigrew a kolem nich bylo moře černých kápí, jak se Smrtijedi hrnuli ke svému pánovi. Jenom kousek od toho všeho byl Harry, připoutaný k náhrobku Toma Raddlea.

Amber se otočila na Brumbála a řekla mu, že odpoutá jejich pozornost; ať toho využije a dostane Harryho. A než stačil cokoliv namítnout, už byla pryč.

Rozhlédl se, aby našel Amber. Všiml si jí, jak se sklání nad jedním hrobem nedaleko od Voldemorta a Smrtijedů.


6. - Trošku špatné sny

25. june 2007 at 11:09 | Dia
Mířila na školní trest a cesta podzemními chodbami se jí strašně táhla. Konečně dorazila k cíli a zastavila se před posledními dveřmi a zaklepala. Kamenný ornament na stěně zasyčel a odvrátil od ní hlavu a jako na povel se dveře samy otevřely.

Dveře se za ní zase zavřely. Jakmile se ale Amber rozhlédla po kabinetu, zamrazilo ji; tak hrozně se to tu podobalo pracovně Radunského. Nemohla si pomoct a znovu se otřásla.

"Je vám zima?" ozval se Snape velkého křesla před krbem.
"Já… ne," řekla nakonec, mimovolně ale od něj o krok odstoupila.
"Co je vám?"
"Co bude školní trest?" zeptala se rychle, aby změnila téma, ale její hlas zněl poněkud zastřeně.
"Školní trest… ano, mám tady jistou sbírku, která by potřebovala vyčistit," ukázal do vedlejšího pokoje a mávnutím hůlky se tam rozsvítily pochodně na stěnách.

Naskytl se jí pohled na neskutečnou sbírku lotroskopů, slídivých kukátek a dalších všemožných nástrojů pro detekci černé magie. Podobným harampádím byl zaplněn i Radunského kabinet, napadlo Amber, která zůstala stát ve dveřích, dál ani krok. Přece po ní nemůže chtít, aby tady zůstala. Snape jí ruku na rameno a dívka zavřela oči, aby se nemusela na Radunského ani podívat.
"Jste v pořádku?" zeptal se jí Snape a Amber opět otevřela oči… Když je otevřela, na stěnách zase vesele plápolaly plameny a Radunského stín se ztratil, místo něho před ní stál Snape a pozorně si ji prohlížel. Odvrátila zrak.
"Jsem v pořádku. Mám to teda vyčistit?" zeptala se, aby odvrátila jeho pozornost.
"Bez hůlky," řekl a natáhl k ní ruku, tak mu hůlku poslušně podala. Snape se pak vrátil k sobě do kabinetu a Amber v místnosti osaměla. S povzdechem se dala do čištění toho nepořádku.

Trvalo téměř tři hodiny, než se propracovala na druhou stranu místnosti, a když se dostala ke světlu na konci tunely a rozhlédla se zpět po místnosti, ani nevěřila, že tu je správně. Bylo tam čisto a nástroje byly úhledně poskládány na pracovních stolech. A ona si oddychla, když to tady konečně přestalo připomínat její noční můry.

Vydala se tedy za Snapem.

"Už to máš hotovo?"
"Jo. Můžete mi už vrátit hůlku?" zeptala se.
Snape jenom kývl a hůlku jí podal, ta si ji hned vzala a uložila na své místo; konečně si mohla oddychnout.
"Nashledanou," rozloučila se nakonec.

Když ale byla před dveřmi, ty se najednou rozletěly dokořán a v nich se objevil Malfoy. Dveře do ní zákonitě vrazily a Amber se rozplácla na zemi a všechno jí povypadovalo z kapes. Malfoy na ni překvapeně koukl, ale ani se nehnul, aby jí pomohl. S patřičně vražedným pohledem za tu neaktivitu si rychle pobrala všechny věci a vyběhla z místnosti. Nevšimla si ale malé lahvičky s krvavě rudým lektvarem, která se zakutálela za skříň Malfoyovy bystré oči si ale lahvičky všimly a on jí se spokojeným úšklebem zvedl a potěžkal v ruce. Když se ale chystal, že si ji schová do kapsy, úsměv ho rychle přešel, protože se za ním objevil Snape a než Malfoy stačil cokoli namítnout, lahvička mu byla zabavena. Snape ji rychle vložil do kapsy.

***

Amber seděla u večeře, ale chuť k jídlu nějak neměla, tak spíš jenom sledovala lidi kolem, zatímco přemýšlela o snech. Najednou se přes ni roztáhl něčí stín, a když se otočila, uviděla za sebou nějakého kluka ze Zmijozelu..

"Na," podal ji lísteček se vzkazem a zmizel jak noční stín před slunečním světlem. Překvapeně zamrkala, ale pak lístek rozložila a přečetla si krátký vzkaz.
"Snape?" Překvapení na druhou.

Zapomněla jste si u mě mně v kabinetu lahvičku s jistým lektvarem. Pokud jej chcete zpět, dostavte se pro něj dnes po večeři.

  1. Snape

"Sakra, jak jsem si mohla nevšimnout, že mi ten lektvar vypadl?" zanadávala si, když si chvatně prohledávala kapsy, aby se ujistila, že ho opravdu nemá. A jelikož stejně nejedla, tak se rychle vydala zpět do sklepení, kde stanula před Snapeovým kabinetem a zaklepala.

"K čemu vám je Bezesný lektvar?" zeptal se, zatímco hledal, kde lahvičku založil.
"Pro bezesnou noc," pokrčila rameny a pomalu začínala přemýšlet, jestli by nebyla udělala líp, kdyby se vrátila na pokoj pro jinou dávku, protože ji už brzy bude potřebovat.
"Máte zlé sny?"
"Jo."
"To musíte mít opravdu hrozivé sny," poznamenal spíš pro sebe.
"Proč si to myslíte?"
"Je to ten nejsilnější lektvar, jaký známe, a existují i mnohem méně náročné lektvary, které působí stejně. Tenhle jste musela hledat v knihovně a to velmi pečlivě; sám jsem ho jednou hledal a nikde jsem ho nemohl najít."
"Hm…" kývla. Moc dobře to věděla, však ho taky hledala skoro týden. Byl v jedné knize, která byla zapadlá, a kdybyste nehledali velmi pečlivě (a velmi zoufale), nenašli byste ho.
"Co se vám vlastně zdá?" ptal se dál. Od té doby, co se jí na ošetřovně naboural do myšlenek, stále s Brumbálem hledali nějakou spojitost mezi ní a tím podivným viděním s Pánem Zla, tak se snažil něco dozvědět, protože se zdálo, že Brumbál zatím na nic nepřišel.
"To je docela osobní, nemyslíte?"
Snape se na vteřinku zarazil, ale potom s kývnutím pokračoval v hledání. Nakonec si vzpomněl, že když u něj byla Amber na školním trestu, tak opravoval práce třeťáků, a že ten lektvar možná hodil do šuplíku i s pracemi.
"Nemá se ale brát pravidelně?" upřesňoval si to.
"Každých dvanáct hodin. Mohl byst si pospíšit?" zeptala se, ale věděla, že to už asi nestihne. Cítila se slabá, jako by se propadala to hluboké temné jámy.

Snape opravdu mimoděk přidal a konečně taky lektvar našel zapadlý pod hromadou písemek.

"Kdy ho obvykle berete?" zeptal se, ale už se mu odpovědi nedostalo. Snape se kvapně otočil.

Amber ještě stihla před malou chvilkou pronést Silencio, teď měla zavřené oči a potichu plakala. Snape k ní přiskočil a pokusil se ji probrat; bezúspěšně. Jediným dotykem zjistil, že se chvěje, jako by měla zimnici. Rychle odzátkoval lahvičku, otevřel jí ústa a dal jí napít lektvaru. Pomalu se začala uklidňovat, přesto ji sen už ale ovládl a nehodlal se jí jen tak vzdát.

Chytil ji za hlavu, aby si neublížila, jak sebou škubala.

Najednou se mu před očima na okamžik objevila něčí tvář s nepříčetným úšklebkem na rtech.

Mrkl a byl opět ve své pracovně.

Zase nějaká chodba. Všude byla tma.

A zase byl zpátky. Zakroutil hlavou. Co se to děje?

Najednou ucítil strašlivé horko a tlak a jemu konečně došlo, že to proudí z Amber, nebo spíš z jejího snu.

Zaplavila ho tma. Amber byla přivázaná a nějaký muž jí do krku násilím lil nějaký lektvar. Přestala sebou zmítat, bylo to dominasérum.

Už mu došlo, odkud to dívka znala a odkud taky znala tu protilátku.

Snapeovi se před očima objevily útržky poškolních setkání Amber s Radunskim a bylo mu z toho na zvracení. Cítil ale, že horko i tlak povolují. Věděl, že to zabírá ten lektvar, že konečně začíná vyhrávat nad snem. Pomalu se začal vytrácet obraz a všude se rozhostilo ticho a tma. Pak se Snapeovi objevily v mysli rudé hadí oči a zaslechl hadí šepot; sice mu nerozuměl, ale stejně nějak věděl, že rozkaz zněl: Zabij Harryho. Potom se ozval jiný hlas, který říkal: Nagini, stůj.

Lektvar už stoprocentně zabral, ale předchozí vize byly pro Snapea takový šok, že se ani nepohnul. Nakonec se ale zvedl a přešel k pracovnímu stolu, kde si sedl a složil hlavu do dlaní. Ví o tom Brumbál? To byl tedy důvod, proč přestoupila…

Amber se trhnutím probrala a Snape se na ni podíval.

"Je vám dobře?" zeptal se, ale věděl, že není.
"Myslím, že si půjdu lehnout."
"Doprovodím vás."
"Já to zvládnu," řekla a vyběhla z místnosti, než stihl cokoli namítnout.

***

"Ne, Harryho ne!"

Záblesk.

***

Voldemort držel dívku za krk. Z jeho ruky prýštila rudá záře stejná jako z jeho očí. Nejvíce světla však proudilo z Amber. Měla zavřené oči, a i když nemohla dýchat, tvář měla klidnou.

Něco tichounce šeptala a sotva postřehnutelně naznačovala ukazováčky rukou nějaké obrazce. Pomalu se z ní začínala linout stále bělejší záře. Teď už to byla Amber, která mohla dýchat, a Voldemort začal křičet bolestí a snažil se dostat od ní, ale nešlo to. Namířil tedy na dívku hůlku a kouzlem se dostal z jejího sevření. Amber upadla na imaginární zem a nehýbala se, i když měla otevřené oči. Voldemort si oddechl, když bolest ustala, a namířil na ni hůlku.

"Crucio," zašeptal. Dívka se ale ani nehnula, přesto z jejích zatnutých pěstí bylo poznat, že bolest cítí.

***

Rozhlédla se kolem, ale hřbitov se zdál být opuštěný. Ne! Tamhle někdo je! Na zemi se tam v bolestech svíjel Červíček a z kotle před ním najednou vystoupil Voldemort. Harry byl připoutaný k náhrobku a Voldemort si to zamířil k němu. Otřásla se.

Najednou ucítila, jako by vedle ní někdo stál, a když se koukla vpravo, uviděla tam Brumbála, který na celý ten výjev jeho zíral.

***

Najednou stál Voldemort před ní a za zády měla Brumbála s Harrym.

"Už je pozdě. Už je nikdo nezachrání a sami proti přesile nemají šanci," zasyčel blížící se Voldemort. Kletby se vydaly přímo na ni a ona se jim instinktivně vyhnula a přikrčila se u země. Když se ale ohlédla, uviděla, jak místo do ní ty kletby narazily do Harryho a Brumbála.
"Ne!"

***

"Ne!" rychle se posadila na posteli. Okamžitě si ale zakryla ústa a doufala, že křikem nikoho neprobudila. Všude se zdálo být ticho, tak se rozhlédla po pokoji a zjistila, že holky spí klidně, tak si zpátky lehla. Pokoušela se usnout, ale po půlhodině marné snahy to vzdala. Převlékla se a vydala se po schodech dolů do společenské místnosti.

Všude byl klid; nikde nikdo. Usadila se pohodlně v křesle naproti už skoro vyhaslého krbu a zahleděla se do červenajících se uhlíků. I když už bylo téměř léto, stále bylo v noci chladno, tak si po chvíli přisunula křeslo blíž ke krbu a natáhla ruce k teplu, které z něj krásně sálalo.

"Opravdu to byl jenom sen? A co ty sny předtím? To, jak Voldemort přišel k Potterovým, aby se zbavil malého Harryho, to přece byla pravda, ne?" Tak co tedy ty ostatní? Jsou to jenom sny, nebo snad skutečnost? Co když se to má opravdu stát?"

Dřevo v krbu zapraskalo. Amber to však nezaskočilo, protože jí teplo ukolébalo a ona už dávno spala…

***

"Co se to s tebou děje, Hermiono?" zeptala se Amber, protože když u oběda uviděla Hermionu, tak vypadala spíš jako zombie…
"S Ronem pomáháme Harrymu se připravit na poslední úkol."
"A jak?"
"Procvičujeme kouzla, která by mohl potřebovat."
"A to cvičíte po nocích?"
"A kdy jindy?"
"Aha, to by to vysvětlovalo."
"Co?"
"Ty kruhy pod očima…"

Po obědě se Amber vydala na procházku po pozemcích, kterou zakončila na kraji Zapovězeného lesa. Stála tam několik minut a zírala to temnoty v lese. Přestože venku na pozemcích bylo velmi slunečno a teplo sálalo ze všech stran, v lese byla tma a byl z něj cítit až nepřirozený chlad.

"Copak tu děláš?" zeptal se někdo, a když se otočila, zjistila, že to byl Hagrid.
"Nic, jenom tak… koukám…"
"Nechceš se jít ke mně na chvíli posadit?"
"Dík, ráda," kývla a zamířila si to s ním k hájence.
"Dáš si čaj?" zeptal se jí, při tom jí už lil do obrovského hrnku horkou tekutinu.
"Dík," uchopila hrnek a napila se. Zahleděla se do rohu v hájence, byla tam taková tma… Nedokázala si pomoci, ale stále musela vyhledávat nějaký temný kout, jako by jí mohl zodpovědět všechny otázky. Cítila, jak ji něco pořád sžírá, a věděla, že to jsou ty sny, jestli to teda jsou sny…

"Co jsi to tam dělala u toho lesa?"
"Nějak jsem se zahleděla, ani nevím…"
"Ten pohled znám. Stalo se něco?"
"Poslední dobou mívám takové divné sny a nevím, co s tím," svěřila se mu s povzdychem.
"Nemáš nikoho, s kým by sis o tom popovídala?" zeptal se udiveně.
Amber jenom zavrtěla hlavou a znovu se napila.

Když se vracela od Hagrida, cítila se podivně lehce. Vlastně skoro nemluvili, jenom tak seděli a popíjeli čaj, přesto si ani nemohla představit příjemněji strávený čas. Nic víc vlastně ani nepotřebovala. S těmi sny jí stejně nikdo nemohl pomoci. Stačilo jí vědět, že v tom není sama, že kdyby něco potřebovala, je tady někdo, ke komu by mohla jít a svěřit se mu.


12. - Poslední zklamání

25. june 2007 at 11:07 | Dia |  Taková hloupost jako láska
"Proč sis to ještě nevzala?"
"Protože mě napadlo něco mnohem lepšího."
"Takže ten lektvar vůbec nepoužiješ?"
"Ale ano, ale lepší to bude, že to absolutně dokonale načasované. Musí se s ním rozejít a pěkně hnusně."
"Ale jak toho chceš dosáhnout?"
"Jednoduše, ty ji zabavíš a zavedeš ji ven, třeba jí řekni, že si chceš vylít srdíčko. Já mezitím proklouznu na ples místo ní a rozejdu se se Siriuskem pěkně před celou školou."
"To je hnusné… Kdy přijede?" zasmála se.
"Zaslechla jsem Lily, jak říkala, že přijede na poslední chvíli, že se jim to protáhlo."
"To znamená, že naše chvíle pomsty…"
"Je za rohem. Jdeme se připravit. Kdyby se po mě někdo ptal, řekni, že mi není dobře. Já přijdu asi za dvě hodiny. Nejdřív jí zničím život, pak se půjdu převléknout do vlastních šatů."
"Měly bychom si pohnout," přikývla brunetka a zamkla dveře.
"Jasně, uděláš mi potom něco s tím modrým, co budu na hlavě?"
"Určitě, tak do toho…" podbízela ji kamarádka.

Jane se zhluboka nadechla a obrátila do sebe skleničku s nechutně vypadajícím obsahem.

***

"Tak si to tam užij a na zimní prázdniny přijeď, vyrazíme si někam," loučila se s ní Lucyina matka.
"Určitě přijedu. To už by ti dva měli být zpátky a ráda bych věděla novinky, ještě dokud jdou nové," mrkla šibalsky na starou paní.
"Beru tě za slovo a očekávám tě tu," objaly se nakonec ještě. Potom si Billie vzala několik věcí a vstoupila do krbu.

Balanc chytla na poslední chvíli a nezakopla o nějakého prváka. Rozběhla se po schodech nahoru a vpadla do pokoje. Upřelo se na ni několik očí.

"Kde jsi?! Za chvíli to bude začínat," spěchala Lily. "Moment," zarazila sama sebe a obešla dívku dokola.
"Co?" vykulila na ni oči Billie.
"Jak jsi to udělala?"
"A co?"
"Tvoje vlasy mají normální barvu a vůbec, jakto že je máš rovné a tmavší?"
"Lucy s tím chtěla něco udělat, když viděla tu modrou. Byla to hezká zahradní slavnost a neladila bych jim výzdobou," pokrčila Billie rameny.
"Ale vždyť ta barva nešla odstranit," namítla Lily.
"Nešla, ale šlo ji překrýt jinou," zazubila se na ni.
"Ať žijí staré dobré mudlovské výtvory jako barva na vlasy," přikývla Lily.

Chvíli se tam skoro nic nedělo. Lily si upravovala vlasy. Najednou Billie zpozorněla.

"Neslyšela jsi něco?"
"A co jako?"
"Zdálo se mi, že slyším řev," zamyslela se Billie. Obě se na sebe podívaly a rychle vyběhly z pokoje. Billie měla pravdu, byl to opravdu řev. Najednou se kolem mihlo něco modrého. Za tím něčím běžela malá brunetka.
"Utekly jí šaty?" podivila se Billie se smíchem.
"Billie!"
"No jo, já vím, že to není vtipný," smála se Billie. "Ale uznej, že něco takového hned tak neuvidíš."
"Stejně jako tebe na zahájení?" mrkla na ni Lily.
"CO?" zpozorněla Billie.

***

Kamarádka ji sledovala víc než jenom zděšeně.

"Co tak zíráš?" obořila se na ni Jane.
"Ty…" ukazovala na ni.
"Co?" podívala se na svoje ruce.

Najednou se ozval řev, který by netrumfla ani požární siréna.

"BARVA NA VLASY! NESNÁŠÍM JI!" řvala dívka, zatímco pomalu modrala. Až už byla její kůže perfektně modré barvy, byly její hlasivky natolik namožené, že se rovnou rozběhla na ošetřovnu.

***

"Ples začíná za dvacet minut a dovol, abych ti při pomněla, že ještě nejsi ani oblečená."
"Kruci, kruci, kruci…"

Billie začala pobíhat po pokoji a sbírat všechny věci, co potřebovala. Potom se zamkla v koupelně.

"Děláš si legraci, William?! Nemáš čas se jen tak jít koupat!"
"Já musím, smrdím jako hospoda po tom včerejšku!" zakřičela přes dveře.
"Co mám říct Siriusovi?"
"Já to stihnu!"
"To chci vidět…" sedla si Lily na postel.
"Tak koukej," ozvalo se, když se otevřely dveře. Do pokoje vběhla Billie jenom ve spodním prádle a pokoušela se nalíčit a obléct zároveň.
"A vlasy?"
"Co s nima?"
"Mokré…"
"Neboj, mám prima švagrovou, taky všechno dělá na poslední chvíli," oznámila jí Billie. Jakmile dokončila líčení, vyhrabala hůlku z bundy, ve které přijela. Jediným mávnutím hůlky vlasy usušila.
"Máš pět minut," řekla Lily.
"Stíhám to," zavrčela Billie nezřetelně, protože v zubech držela sponku.

"Věděla jsem, proč to nesnáším," vztekala se Billie, když se soukala do šatů.
"Co zase? Vždyť jsou hezké…"
"Nemají ramínka a nemám to ráda."
"Nestěžuj si pořád, měla bys být spokojená."
"Já jenom nestíhám!" Rychle si obula druhou botu. Chtěla něco říct, ale jenom koukla na Lily.

Obě si to rychle vyrazili dolů do Velké síně, měly sotva minutu do zahájení. Billie se ve společence zarazila. Nebyl tam… Jasně nebude přece čekat tady…

"Co je?" otočila se Lily.
"Běž napřed, zapomněla jsem ten šátek," řekla jí Billie a vyběhla zpátky po schodech nahoru. Lily jenom zavrtěla hlavou a vydala se na ples. Před schodištěm na ni čekal James. Šarmantně jí políbil ruku a vydali se spolu dál.

Do Velké síně přišli akorát na zahájení plesu. Bylo to tam nádherně vyzdobené, ale najednou James zbystřil.

"Zabiju ho," oznámil okamžitě.
"Co? Koho?" nechápala Lily.
"Tam," ukázal rukou.

Stál tam Sirius a s ním…

"Kdo to je?" zeptala se Lily.
"Jednou jsem je spolu viděl, ale říkal, že jenom od něj něco potřebovala, už nejspíš vím co…"
"Počkej, Jamesi. Co s Billie?"
"Musíme něco udělat," souhlasil James. "Jemu sotva někdo podobné blbosti rozmluví, ale alespoň ji nějak ušetřit toho pohledu. Kde vůbec je?"
"Zapomněla si šátek, vrátila se pro něj."
"Počkej na ni a něco jí namluv, kvůli čemu by tady Sirius nemohl být."
"Třeba že je na ošetřovně?"
"Dnes tam skončí," ujistil ji pochmurně. "Ale říct jí to můžeš, možná sem ani nepřijde. A jestli ano, snad už s ním budu venku," kývl.

Oba se rozešli každý na jinou stranu. Lily si stoupla u vchodu a James vyrazil za Siriusem.

"Můžu ti ho ukrást?" zeptal se James dívky. Ta se na něj na chvilku podívala a potom kývla. James chytil Siriuse kolem ramen a vedl ho ven jiným vchodem, než stála Lily.

"Potřeboval jsi něco, Dvanácteráku?" zeptal se ho.
"Potřeboval, Siriusi," kývl temně.
"Co se stalo?"
"To se stalo!" ukázal na malou blondýnku v růžových šatech.
"Co je s ní? Připadá mi v pořádku…"
"A nezapomněl jsi na něco?" zavrčel James.
"Na co?" nechápal Sirius.
"Will… tvoje holka, pamatuješ? Pozval jsi ji na ples."
"Vždyť nepřišla."
"Naštěstí, jinak by tě viděla s ní. Víš, co by to s ní udělalo? Už jsi zapomněl, jak se naposledy chtěla vyhnout ponížení?" zasyčel James. Bylo vidět, že to alespoň Sirius vyslechl. A zdálo se, že i přemýšlí.
"Asi máš pravdu, byla to blbost…"
"Jako vždy."
"Jdu jí říct, že musím jít," řekl tiše a odešel zastavil se před blondýnkou. Najednou se ohlédl a uviděl mezi stoly dvojici. Zarazil se v půli slova a šel za nimi.

Jamesovi sice přišlo divné, že ho tak lehce přivedl k rozumu, ale moc to neřešil. Podíval se směrem, kde byla Lily, ale ani ji neuviděl. Do sálu přicházelo moc lidí. Rozběhl se tady za ní.

***

Billie rychle vyběhla do pokoje a popadla šátek, který nechala na posteli. Potom zase běžela zpět. Dole pod schodištěm uviděla Lily s Jamesem, chtěla na ně zavolat, ať počkají, ale bylo tam moc lidí. Omotala si blankytný šátek kolem krku a vydala se pomalu dolů.

Rozhlédla se po Velké síni. Výzdoba byla ještě krásnější než před rokem. U stropu se vznášely tisíce malých světýlek a trochu níž ve vzduchu byly zavěšené lampiony. Rámy obrazů byly ozdobené sušenými květinami. Tématem dnešního plesu, co se výzdoby týká, byl zřejmě podzim.

U jednoho stolu uviděla Brumbála, jak se baví s McGonagallovou a ta se tomu směje. Idylka a zábava.

Zatmělo se jí před očima. Opřela se o dveře. Kousek před ní byli Lily s Jamesem a debatovali nad něčím. Její pohled ale patřil jedné blondýnce v růžových šatech, vedle které stál Sirius a podával jí pití. Chvíli ještě doufala, že to je jenom nějaká shoda okolností, ale pak ji jenom Sirius utvrdil v omylu, když dívku chytil kolem ramen.

Billie se okamžitě otočila a zamířila si to pryč. Chtělo se jí brečet.

"Nech toho," napomenulo ji svědomí. "Chtěla si mu dát šanci, když jsi měla podezření a věřila jsi mu. Dala jsi mu ji a on ji promarnil. Je zklamání, ale neříkej, že jsi to nečekala."
"Čekala," přiznala dívka.
"Je to jenom "další" zklamání a měla by ses s tím smířit, život je jich plný. Užívej si, dokud to jde."
"Jako vždycky, máš pravdu… Už předtím jsi říkala, že to mám ukončit, dokud to neudělá on a měla jsi pravdu. On se nikdy nezmění."
"Nesmíš se kvůli němu trápit, je takový. Hodně před tebou ho zkoušelo změnit a hodně ještě bude, ty s tím ni nenaděláš, tak se tím netrap."
"Nejspíš tě poslechnu, ale nejdřív mu něco vysvětlím," blýsklo jí zle v očích. Najednou si všimla, že vedle ní někdo stojí. Podívala se mu do očí.

**

Šel pomalu chodbou. Všichni se bavili, ale o ne. Proč taky, nebylo co slavit, tak proč se radovat. Jenom další Vánoce, které stráví sám, nic víc. Jenom ten hloupý nesmyslný svátek rodiny, kterou nikdy neměl. Pro tentokrát si ale řekl, že se alespoň zajde podívat. Na chvíli. Možná tam bude a on se mu pomstí za tu nemilou honičku po škole. Sice jim nakonec unikl, ale málem při tom zabil ty dvě holky kletbou, která patřila jemu.

Jenom nakoukl do sálu, aby se zhnuseně otočil. Výzdoba byla jako každého roku strašná, ale to tomu starému bláznovi snad nikdy nikdo nevymluví. Vydal se raději ven, nebylo tam tolik lidí.

Když se koukla do sálu, všiml si, že tam je.

"Co to měl s sebou zase za holku? Blondýna… Jak hluboko jsi klesl…(?)" Najednou se zastavil. "A zřejmě jsi to svoji holce nějak zapomněl oznámit," dodal sám pro sebe, když se zastavil. Vypadala jinak, než předtím. Najednou se na něj otočila. Myslel si, že bude mít v očích slzy. Mýlil se. V jejích očích našel jenom zlost a jakousi zlomyslnost. Sám pro sebe se zasmál.
"Tohle je pro tebe, Blacku. Možná ta pomsta ještě vyjde," pomyslel si.
"Naposledy jsi měla modré vlasy," poznamenal.
"Naposledy jsem ještě neměla rozum," oznámila mu suše.
"Takže sis ho tam všimla," sedl si vedle ní.
"Nejde ho přehlédnout, jako vždy."
"Z tvého pohledu tuším nějakou pomstu," nadhodil.
"Tušíš správně. Bude mi stačit malé ponížení. Co myslíš, kolik holek se s ním rozešlo před celou školou?" zeptala se s úšklebkem, co nevěštil nic dobrého.
"Mám návrh, jestli budeš souhlasit."
"Ven s ním."
"Co myslíš, že by řekl na to, kdyby se tam jeho holka objevila s jeho největším nepřítelem," vykouzlil na tváři podobný úsměv jako ona před chvíli.
"Přemýšlíš nad tím dlouho, nebo plány vymýšlíš za pochodu?" usmála se.
"Nějakou malou pomstu jsem mu slíbil a tohle mě napadlo jen tak."
"Kdybych souhlasila, jak by to vypadalo?"
"Z mé strany se zrady neboj. Nic mu neudělám. Budu tam jenom pro případ, abych tě podpořil, kdybys to sama nezvládla. Jako pomsta mi bude celkem stačit vzpomínka na jeho výraz tváře," ujistil ji.
"A po plese, změní se nějak náš vztah z absolutní ignorace?" zeptala se ještě.
"Nijak," pokrčil rameny.
"Takže platí," kývla. Snape vstal.
"Nuže, má přítelkyně v pomstě. Nechcete si zatančit?" nabídl jí rámě.
"S radostí," usmála se nevinně a rámě přijala.

***

"Mám pocit, že jsme zklamali," řekla Lily Jamesovi.
"Proč?"
"Když jsem sem přišla, zdálo se mi, že jsem Billie zahlédla, ale nebyla jsem si jistá."
"A proč máš pocit, že jsme zklamali. Myslíš, že ho viděla?"
"Zcela určitě," ukázala na kamarádku.
"Kde ji vidíš?"
"Tamta černovláska," vysvětlila Lily, když si vzpomněla, že James ji naposledy viděl ještě s modrou hlavou.
"A jé…"
"Co se děje?"
"Snape…"
"Je sice s ním, ale mohl ji požádat o tanec ne? To zakázané není."
"… a Sirius," dokončil větu a ukázal na přítele, který mířil k nim.
"A jé…" souhlasila Lily.

***

Koukal na ni, jako by ji v životě neviděl. Vypadala úplně jinak. Měla dlouhé rovné černé vlasy. Na sobě měla dlouhé blankytné šaty bez ramínek a kolem krku omotaný šátek, který k nim zřejmě patřil. Byla naprosto nádherná.

Vtom si všiml kluka vedle ní. Až ho zamrazilo a stanul jako přikovaný, když se s ním dívka bez zaváhání bavila. Překonal se a pohnul se. Došel až k nim.

"Kde máš přítelkyni?" rozhlížela se Billie překvapeně.
"To ty…"

Billie na chvíli zaváhala a Severus okamžitě reagoval a stiskl jí ruku trochu pevněji. Dívka jemně přikývla na souhlas, že to bude dobré.

"Nejspíš ses chtěl rozejít už předtím, když ses mi pořád vyhýbal, takže by nemělo moc smysl to prodlužovat. O podrazy z tvé strany nestojím, takže ti nechám volnou ruku. Půjdeme?" otočila se na Snapea.
"Will," chytil ji Sirius za ruku.
"Tys to zřejmě nepochopil, Blacku," řekla výhrůžným tónem, až se na ně otočilo celé okolí. "Tohle je konec," řekla mu polopaticky.
"To ale nemůžeš."
"To se ale pleteš. Můžu," ujistila ho a koukla na Snapea. Mírně se usmíval. Tohle byl pro něj skutečný dárek.

"Nechceš si zatančit, Will?" zeptal se ještě stále s úsměvem, když se konečně nabažil Blacková překvapeného pohledu.
"Moc ráda," usmála se. Nechali Siriuse stát tam, kde byl, a vyrazili na parket.
"Tak to byl pěkný dárek," oznámil jí během tance.
"Veselé Vánoce, Severusi," usmála se se škodolibým pohledem na svého bývalého.

-Konec-

11. - Svatba

25. june 2007 at 11:06 | Dia |  Taková hloupost jako láska
"Proboha, co se ti stalo?!" vyjekla Lucy a hned na to se začala smát jako smyslů zbavená.
"Poděkuj za to svému nastávajícímu, ta barva je opravdu trvalá," zašklebila se na ni Billie.
"Aha, tak to už chápu, ale stejně s tím musíme něco udělat, pokud nechceš, aby se lidi lekli."
"Já vím, ale nejde to dolů. Kamarádka, nutno dodat, že jedna z nejlepších v ročníku, už zkoušela všechno," oznámila jí Billie.
"Tak to zkusíme u normálního mudlovského holiče," rozhodla Lucy.
"Odkdy ty uznáváš mudlovské metody?"
"Od té doby, co si jednoho z nich beru. Ale stejně bychom tam museli zajít. Objednala jsem nás tam na zítra, že nám udělají stejné účesy, ale nemohla jsem se rozhodnout mezi dvěma, takže to dnes spojíme. Ještě se ho budu muset zeptat, kde našel tu modrou barvu, protože, pokud si pamatuju, u mě v obchodě to nemáme."
"Tak či tak, drž ho ode mě dál," varovala jí Billie a Lucy se zase začala smát. Moc dobře věděla, jaké nálady panují mezi Johnym a Billie.

***

"Ahoj, tati!" zavolala Billie a její otec se za ní hned otočil.
"Prokrista co to máš na hlavě Billie?"
"Johny mi poslal další balíček," informovala ho.
"Nebojte se, pane Grayi, zrovna to jdeme napravit k holiči," řekla mu rychle Lucy, když si všimla, jak vyděšeně se tváří.
"Hlavně se brzy vraťte. A už jednou jsem tě prosil, Lucy, ať mi tykáš," obrátil se na ni.
"Dobře, tati," moc jí to nešlo přes hrdlo, ale nakonec to zvládla.

"Vidíš, taky se mu líbila tvoje barva vlasů," zasmála se Lucy.
"Málem ho ranila mrtvice," konstatovala Billie.
"To bylo z nadšení," odporovala Lucy se smíchem a vydaly se ven.

"Mami, chtěla bych ti představit William, Billie, to je moje mamka," představila je.
"Těší mě, zlato," usmála se na ni dáma a snad jako první nereagovala na její vlasy. Billie jí to taky hned řekla.
"Neboj se. V životě jsem viděla dost divných věcí a to i na kouzelnický svět. Modré vlasy mě rozhodit nemůžou, taky mě zajímalo, na co Johny tu barvu potřebuje," dodala s tlumeným smíchem.
"To má od tebe, mami?" zeptala se Lucy překvapeně.
"Něco mi zůstalo z pár oslav a nějaké věci se mi dostaly do sklepa jenom tak náhodou. Asi před dvěma týdny jsme hledali další příbory, aby bylo dost pro všechny hosty, a on tam objevil tu barvu. Zeptal se mě, jestli ji ještě potřebuju a dál to asi znáte líp než já."
"Poslal mi ji v balíčku a nijak se toho nejde zbavit," řekla Billie, ale musela se usmívat představě, co tahle postarší paní může mít všechno ve sklepě. Líbila se jí.
"To mě mrzí, ale strašně ti to sluší," přikývla dáma. "Kam se to vlastně chystáte?"
"K mudlovskému holiči, kouzla s tím nic nesvedly," vysvětlila jí Lucy.
"Taky zrovna jedu do města a pan Gray mi půjčil auto, takže vás můžu svézt."
"Odkdy umíš řídit?" vykulila oči Lucy. Vždycky si myslela, že její mamka je normální žena a teď se z ní klubalo pěkné kvítko.
"Ještě než jsem potkala tvého otce, chodila jsem s jedním mudlou a ten mě občas nechal na polních cestách řídit…"
"Ty jsi chodila s mudlou?"
"Ale to už bylo dávno…"

***

"Á, dobrý den, Lucy, přejete si něco?" zeptal se holič. Lucy ustoupila a holič oněměl, uhádli jste, spatřil Billie.
"Ehm, a co si s tím přejete udělat?" zeptal se zdvořile a předstíral, že to je normální.
"Cokoli," zaúpěla Billie a holič se usmál. I jemu došlo, že zřejmě modrá barva nebyl její úmysl.
"Posaďte se," ukázal jí židli. Rozpustil jí vlasy. Jako vždy byly velmi vlnitě a, i když byly učesané, vypadaly rozcuchaně, protože neposedně trčely na všechny strany. Holič jí prohrábl vlasy a stačily mu tři slova, aby vystihl situaci:
"Ostříhat, nabarvit, narovnat…"

Lucy se posadila a sledovala, co podniká. Billie seděla před zrcadlem, tak pro změnu zavřela oči.

"Předpokládám, že chcete něco, co by tu modrou zakrylo."
"Prosím…"
"Co třeba červená, ta by vám slušela nebo tmavě hnědá dočerna," navrhl jí holič.
"Jsem pro červenou, ale aby se z toho nestala fialová," zauvažovala Billie.
"Odbarvíme vlasy a naneseme červenou barvu…"
"Peroxid se mé hlavy nedotkne," ujistila ho okamžitě Billie.
"Takže tmavě hnědá dočerna."
"Jo myslím, že se ke mě bude hodit víc než ta červená, nejsem moc na teplé barvy," přikývla Billie.

Holič se naklonil k Lucy.

"Neříkejte jí to, ale ať chceme použít jakoukoli barvu, nejdřív budeme muset odstranit tu modrou, takže ten peroxid bude v každém případě," řekl jí a ta se začala smát.
"Co je tady vtipného?" otočila se na ně Billie.
"Ale nic, klidně pokračujte," ujistila je Lucy.

"Takže to ostříháme, na jak dlouho byste si to představovala, můžeme to taky klidně sestříhat, nakonec to stejně narovnáme, takže to bude hezky vidět…"

***

"Tak to bylo úmorné," oddechla si Billie, když po dvou hodinách vystoupily ven.
"Jo, ale za to vypadáš, jak člověk a objednaly jsme si na zítra krásný účes," poplácala ji Lucy po rameni a vydaly se ještě na nákupy. Potom si zašly do restaurace a udělaly takovou malou rozlučku se svobodou.

Když byla Billie na záchodě, tak se tam dlouho prohlížela před zrcadlem. Nemohla uvěřit, že z jejích vlasů šlo udělat něco takového. Teď sice měla vlasy v copku, ale stejně to byla změna. Byly spíš černé než tmavě hnědé barvy, měla je sestříhané a sahaly jí do půli zad, když byly narovnané. K tomu všemu jí na to napatlal nějaké svinstvo, které vlasy kupodivu narovnalo, navíc holič tvrdil, že to je natrvalo. Ještě jednou zavrtěla hlavou, umyla si ruce a šla zpátky za Lucy.

***

"No ne, jste si jisté, že jste nebyly u kouzelnického holiče?" zeptala se Lucyina mamka, když je znovu uviděla.
"Řekla bych, že spíš než kouzlo, to byl zázrak," poznamenala Billie a obě straší ženy se zasmály.
"No, měly byste už jít spát děvčata, ať jste na zítřek odpočinuté," poradila jim dáma a děvčata ji poslechla a vydala se k Billie do pokoje, kde byla teď dočasně nastěhovaná i Lucy. Vykouzlily si jednu další postel a šly si lehnout.

***

"No tak, Lucy, vstávej," budila jí Billie. Nic.
"Za hodinu se vdáváš," zašeptala jí do ucha a Lucy doslova vyletěla z postele.
"COŽE?! To si snad děláš legraci!"
"Jo."
"Co?"
"Máš ještě čtyři hodiny čas, ale jinak tě z postele dostat nešlo," omluvila se Billie, ale rychle vyběhla z pokoje, protože proti ní letěl polštář.

***

"Tady bych se dneska nepohybovala," oznámila Johnymu, který zrovna něco vybaloval.
"Proč ne?"
"No, předně, protože jsem tu já a ještě jsem ti neoplatila tu modrou barvu. Ale taky kvůli tomu, že se právě před chvíli probudila nevěsta a pravděpodobně brzy vyjde z pokoje. A jelikož vím, jak jsi pověrčivý, můj milý bratříčku, tak ti něco připomenu; když vidí ženich nevěstu před svatbou, přináší to smůlu," řekla a začala se smát, protože se Johny zatvářil tak vyděšeně, jako by se naproti němu snesla čtyřhlavá saň plivající oheň. Johny rychle vyběhl z místnosti a Billie to zašla vybalit za něj.
"To bych do tebe neřekla," zavrtěla hlavou se smíchem Lucyina mamka.
"Beru to jako odplatu za tu modrou. Původně jsem měla vymyšlenou takovou hezkou neškodnou pomstu, ale tenhle výraz mi bude stačit, jenom lituju, že tu nemám foťák," usmála se Billie. Stará paní se začala smát a Billie docela nechápala proč.
"Po svatbě ti dám taky jeden dárek, že jsi mé dceři jako podpora," usmála se na ni paní a odešla zpátky do svého pokoje. Billie na ni chvíli koukala, ale potom jenom zavrtěla hlavou.

Za chvíli bylo slyšet brebentění a Billie došlo, že se Lucy konečně vyhrabala z postele. Billie zaslechla jenom svoje jméno a hned se bránila:

"Spala jsi skoro jedenáct hodin. Stejně ti čtyři hodiny na přípravu nebudou stačit. Navíc za dvě hodiny přijde mistr kadeřník, takže být tebou už bych se začala strojit," vybalila Billie poslední ubrousky a opatrně skládala skleničky do pyramidy na jeden z bočních stolu.

Většinou už bylo všechno hotovo na hostinu. Chtěla si zajít do koupelny, ale uvědomila si, že tam teď ordinuje Lucy, tak si šla ještě na chvilku lehnout.

O půl hodiny později se vrátila Lucy s mokrými vlasy.

"Jak to chceš stihnout?" zeptala se Billie.
"Takhle," mávla hůlkou a vlasy se jí samy usušily.
"Jestli nám zbude trochu času, musíš mě tohle naučit," zazubila se na ni Billie a s ručníkem vystartovala do koupelny. Když se vrátila, měla už Lucy na sobě spodní část šatů.

Měla bych to vysvětlit. Lucyiny šaty se skládaly z dvou vrstev. Ta spodní - bílá, byla jednoduchého střihu nad kolena a bez ramínek. Ta vrchní část byla ze zelené látky jemné jak babí léto. Spodní sukně byla nutná, jelikož ta zelená látka byla poněkud průsvitná.

Billie měla šaty stejných barev, jenom byly méně zdobné (obsahovaly jenom tu spodní část) s jedním ramínek a šikmým střihem. Kategoricky totiž odmítla cokoli bez ramínek.

Jelikož jim zbývala ještě hodina, než dorazí kadeřník, naučila Lucy Billie to kouzlo na osušení vlasů a rovnou si to mohla vyzkoušet na vlastních vlasech. Obě dvě si sedly na postel a začaly se líčit. Lucy sice chtěla jít na dvorek, že tam je lepší světlo a čerstvý vzduch, ale Billie ji okamžitě usměrnila, že tam někde je Johny, takže se tam nemůže jen tak objevit. Lucy to moc dobře nechápala, takže jí Billie vysvětlila jedno staré pořekadlo.

"Možná ho nezná," pokrčila rameny.
"Můj bratr?" zasmála se Billie a vyprávěla jí, co mu ráno udělala. Obě se rozesmály, když Billie Lucy popisovala, jak se zatvářil.
"Vidím, že se dobře bavíte, děvčata," usmála se Lucyina mamka, která právě vstoupila do pokoje.
"Snažím se ji pořád rozptylovat, ať na to nemusí myslet," zasmála se Billie.
"Dobře, tak se snaž dál," usmála se na ně a šla zase ven.

Najednou se ozvalo klepání a vstoupil kadeřník.

"Lucy, myslím, že začneme s vámi," usmál se na ni.
"Poslužte si, já jsem ještě neskončila," zamávala jim Billie pudřenkou.

Kadeřník se pustil do práce a Billie se za chvíli musela posadit do křesla u okna, jelikož celou místnost zaplňovaly výpary z laku na vlasy a podobných serepetiček, co se patlají na vlasy, aby držely, i když nechtějí.

A nakonec to dolehlo i na Lucy. Bylo půlhodiny před odjezdem a ona začala panikařit. Billie včera schválně šla spát včera dřív, aby to s ní dnes vydržela. Sice ještě nikdy na svatbě nebyla, ale ptala se holek ze školy, které s tím nějaké zkušenosti měly. Spotřebovala absolutně všechny rady, jak odpoutat její pozornost. Nakonec to vzdala a zaúkolovala ji: ať jí pomůže najít ve šperkovnici nějaký náramek, ať jí najde její kabelku… Ještě stále chybělo pár minut, tak ji ze záchvatu zoufalství vyzvala k partii Pokeru. Sice většinou prohrávala, ale Lucy to nejspíš zaměstnalo natolik, že se nesoustředila na nic jiného, tak jí Billie nechala, ať klidně vyhrává.

***

"Jsi fakt dobrá, jak jsi to dokázala?" zeptala se Lucyina matka šeptem, když se postavila vedle Billie po straně oltáře.
"Už jsem si nevěděla rady, tak jsem ji vyzvala k partičce Pokeru a ono to zabralo," pokrčila dívka rameny.
"To by mě nikdy nenapadlo, ale je vidět, že ty jsi už taky zkoušela a znáš, co lidí uklidní nejvíc," koukla na ni podezřívavě.
"No jo. Nejvíc ji ale bavilo vyhrávat, a tak jsem ji u toho nechala," zasmála se Billie tiše, protože právě začali hrát ten patetický pochod od Mendelsona.

Johny stal u oltáře a tvářil se docela nervózně. Zato Lucy byla klidná a povzbuzená několika vítězstvími v Pokeru, šla bez obav k oltáři, hlavu nahoru… Johny na ni koukal, protože v těch šatech vypadala opravdu nádherně.

Zastavili se před oltářem a otec předal její ruku do ruky ženicha (že to slovo zní divně?). Johny ji dovedl ještě dva kroky blíž a pochod zmlkl. Do ticha zazněl knězův hlas ve známých pasážích.

Potom nadešlo klasické, jestli má někdo námitky, proč by se tito dva mladí lidé nemohli vzít, ať vystoupí nyní, nebo mlčí navždy. Jelikož v sále moc lidí nebylo, tak se nečekalo ani dlouho a kněz už pokračoval veselým tónem.

"Tímto vás prohlašuji za muže a ženu. Smíte políbil nevěstu."

Johny se nenechal pobízet a v ozval se potlesk, který ozvěna dělala hlasitějším. Vyšli z kostelíku. Lucy se pak zastavila a přes rameno hodila dozadu kytici. Billie se nějakým zázrakem z této povinnosti vyvlekla, když se nabídla, že někde s něčím pomůže,

Potom se obě rodiny i s hojným kruhem přátel vydali auty na statek, kde byla přichystaná zahradní slavnost. Venku byly rozložené stoly, u kterých se konala hostina, uvnitř byly naleštěné parkety, kde jste mohli tančit a po stranách přichystané ovocné punče s pyramidami ze skleniček, které Billie ráno pracně a opatrně ukládala, v pozadí.

Všichni se sešli u stolů a pronášeli přípitky a gratulovali novomanželům. Potom se ozvala hudba a Johny dovedl Lucy na parket. Začali tančit jenom oni dva a po několika minutách krásného valčíku se přidali i ostatní.

"Na co se tak koukáš?" zeptala se jí stará paní, se kterou se během včerejška a dneška dobře spřátelila.
"Netušila jsem, že to nemehlo umí tančit," zavrtěla hlavou překvapeně.
"A o kterém z nich mluvíš," zasmála se paní a došla si pro punč. Billie tam jenom posedávala, protože vlastně neměla ani co dělat. Všechno občerstvení bylo formou švédského stolu. Jediné, co bylo třeba občas udělat, bylo dolévat mísy s punčem, který sice stále ubýval v neskutečném množství (a neskutečné rychlosti), přesto ho bylo stále dost. Paní se vrátila i s punčem. Podala Billie jednu skleničku.
"Děkuju," koukla na ni Billie překvapeně.
"Není zač, zlato. Jakto, že tu není tvůj přítel?" zeptala se jí najednou.
"Jak víte, že…"
"Nejsem ani slepá ani hloupá. Tyhle pohledy znám moc dobře. Navíc jsi hezká, mladá dáma. Proč bys nemohla mít přítele?"
"Ředitel Brumbál ho nepustil, protože to vlastně není rodina," řekla Billie tiše. Brumbála se neptala, ale tušila, že by ho nepustil. Navíc, za poslední týden viděla Siriuse sotva jednou. Ani na jednu domluvenou schůzku se nedostavil.
"To ale není všechno, co tě trápí," poznamenala žena.
"Není," kývla dívka a netrvalo dlouho a žena z ní dostala všechny potřebné informace, aby jí oznámila, že:
"Pokud si myslíš, že si s tebou jenom hraje, ukonči to. Pokud jsi si jistá, že to myslí vážně, dej mu ještě jednu šanci."
"Víte, máte pravdu. Děkuju."
"Není zač, není zač. Já jsem ti ráno vlastně slíbila jeden malý dáreček, že?" vzpomněla si žena.
"To přece…"
"Hloupost, je to jenom taková maličkost, která ti vykouzlí úsměv na rtech," řekla žena a vytáhla malou obálku. Podala jí Billie. Ta jí zvědavě otevřela a v ní…
"Vy jste měla foťák," zajásala Billie, že její životní úspěch nebyl zmařen.
"No jistě. Dnes ho mám už od rána s sebou. Tehdy jsem nějak vycítila, že na něj něco chystáš, tak jsem ho pro jistotu vytáhla… A oplatilo se to, ne?"
"To teda jo. Tohle budu mít na nočním stolku," zasmála se Billie. Stará čarodějka měla pravdu, úsměv na rtech to opravdu vykouzlilo.

Kolem deváté večer se zábava rozjela na plné obrátky. Lidé se už usadili uvnitř, protože venku začalo sněžit. Billie se po chvilce připojila k ostatním a vydala se na taneční parket. Jako na každé oslavě těchto typů zjistíte, že tři čtvrtiny rodiny neznáte vůbec a ta zbývající čtvrtina, kterou znáte, vás brzy přesvědčí o opaku.

***

Když se ráno (dobře, kolem poledne) probudila, vůbec netušila, kde je. Nakonec se nad ní ozval hlas staré ženy, že usnula na schodech, jak odpočívala, tak ji někdo odnesl k ní do pokoje, protože Billiin pokoj byl v tu dobu už plný a to počítám i místa na zemi.

Chvíli se pokoušela vzpamatovat ze šílené opice (cca King Kong) a když to nezabralo, tak si sedla ke stolu, kde už pár lidí bylo v podobném stavu. Pak se ale objevil nějaký bratranec (měla zvláštní pocit, že se jí včera představoval, ale měla to trochu zamlžené) se širokým úsměvem na rtech. Mluvil trochu nahlas… Jako první to nevydržel Michael (jeden z bratranců, kteří se jí představili v době, kdy si je ještě byla schopná pamatovat, chcete-li, vnímat) a zasyčením mu oznámil, že pokud nemá lektvar proti opici, tak ať se raději vypne. Neznámý bratránek se zasmál tak nahlas, až všichni zaúpěli, a vytáhl nějakou flašku, kterou držel schovanou v ruce za zády.

"Vaše vykoupení," oznámil tiše a položil ji na stole. Všichni na to koukali, jak na osmý div světa. Potom se všichni vrhli pro nějaké skleničky a neznámý bratránek jim to nadávkoval, aby nedostali otravu lektvarem, který jim měl pomoct.

Potom ho už jenom všichni vítali s otevřenou náručí…


10. - Vše je přichystáno

25. june 2007 at 11:06 | Dia |  Taková hloupost jako láska
Bylo sice velmi brzy, ale Billie už byla na snídani. Nějak nemohla spát. Měla špatné sny, byla strašně nedočkavá na tu svatbu a k tomu si poslední dobou se Siriusem moc nerozuměli. Připadalo jí, jako by se od sebe vzdalovali. Seděla zamyšleně u stolu a četla si nějakou knížku, když zahlédla Jamese s Remusem.

"Ahoj, Will!" zavolali na ni, jakmile ji v prázdném sále uviděli.
"Dobré ráno, jakto, že už nespíte?" zeptala se.
"A proč ne ty?" oplatil jí James.
"Mám špatné sny, ještě nejsem úplně domluvená s Lucy na tu svatbu, jinak nic zvláštního."
"Aha, tak to Náměsíčník má jenom problémy s těmi sny, asi máte něco společného."
"A proč nespíš ty?"
"Protože mě probudil a už jsem nemohl usnout, tak jsem ho dotáhl na snídani. Chtěl si číst," řekl skoro ublíženě, jako by to bylo nakažlivé. Billie mu lehce nadzvedla knížku od stolu.
"Vzdávám se, jste v přesile," zasmál se James.

Naložili si na talíř a začali snídat.

"Můžu si s tebou promluvit?" zeptala se Billie tiše.
"A o čem?" nechápal James.
"Viděla jsem, jak jsi Siriuse donutil říct ti o… tom," mrkla na zápěstí a James pochopil, o čem mluví.
"Tak to ses nespletla."
"Už jsi to řekl Lily?" zeptala se ještě tišeji.
"Ne, proč se ptáš?"
"Vím, že to máš v plánu, ale prosím, neříkej jí to."
"Co?"
"Nechci, aby si o mě dělala starosti a už to je za mnou," vemlouvala mu.
"Já jí to neřeknu, dokud se nezeptá, ale víš dobře, že já jí nedokážu lhát, takže, když se sama zeptá, neručím, že to ze mě nevypadne," slíbil jí James.
"Díky," kývla a pokračovala ve čtení. James si všiml, jak si Remus taky otevřel knížku, kterou do jídelny propašoval v kapse. Nechápavě zavrtěl hlavou a nechal ten čtenářský kroužek o samotě.

"Asi jsem tě včera vyděsil…" řekl tiše Remus.
"Blázníš? Zachránil jsi mi život, Remusi. Kdyby ses tam nebyl objevil, už teď bys se mnou nemluvil," zamítla to okamžitě dívka zvedla oči od knihy.
"Upřímně, nevím, jak by se měl k tobě chovat, když teď už znáš moje tajemství," přiznal nakonec Remus tiše, což vysvětlilo jeho nervozitu.
"To nechápu. Jak by ses měl chovat. Chovej se jako obvykle, z mého pohledu se na tobě nic nezměnilo. Pořád jsi ten stejný Remus jako včera, jenom teď o tobě vím trochu víc," dívala se na něj zkoumavě.
"Dík."
"Za co?"
"Lidi mají z vlkodlaků strach."
"V tom lese z tebe fakt šel strach," přiznala Billie, "ale teď jdi Remus můj přítel." Pohlédl jí do očí.
"Přítel?"
"Nevím, co bych si bez tebe počala. Byl jsi jediný člověk, který mě vyslechl, jediný jsi mi taky uvěřil, zastal ses mě."
"Ale nevyšlo to."
"To už ale nebyla tvá chyba. Mě stačilo vědět, že v tom nejsem sama, že je někdo na mojí straně. Nejspíš sis to ani neuvědomil, ale velmi jsi mi pomohl. Takže po tom všem, co jsi udělal, jak bych si mohla myslet, že jsi nějaká krvelačná zrůda, jak se to hezky říká v učebnici. Taky jste lidi a nemáme právo vás odsuzovat za něco, co nemůžete ovlivnit."

Remus na ni dlouho zíral.

***

"Já už asi půjdu," ozvala se najednou Billie a vstala od stolu.
"Tak se měj," rozloučil se s ní Remus. Billie rychle zmizela bočním vchodem.
"Jak se vede?" zeptal se někdo tak znenadání, až se lekl.
"Siriusi,vylekal jsi mě."
"To jsem taky měl v plánu," zašklebil se na něj a sedl si ke stolu.
"Vy jste se s Will pohádali?" zeptal se Remus na věc, co ho strašně zajímala.
"Ne, pokud vím," zavrtěl hlavou Sirius. "Proč se ptáš?"
"Protože tady seděla přes hodinu a zrovna se před chvilkou zničehonic zvedla a odešla."

***

Billie se už dlouho přehrabovala ve věcech.

"Hledáš něco konkrétního?" zeptala se jí Lily už snad podesáté.
"Snažím se najít jeden šátek."
"Na co šátek?"
"K šatům jako doplněk," mávla rukou.
"Ale vždyť to už máte s Lucy přece dohodnuté."
"To jo, ale mám teď na myslí Vánoční ples. Musím si to už teď připravit, protože jak přijedu v sobotu kdovíkdy, tak bych to už asi ani nestihla…"
"Aha a nemám ti pomoct?"
"Ne, dík. Můžeš mě pozorovat a když tak mě vyhrabat, kdybych se v těch hadrech ztratila," odmítla její pomoc. Lily se sama pro sebe usmála a dál si prohlížela album všech kouzelných bylin a opakovala si, která je která.
"Billie, jak vypadal ten šátek?" zeptala se najednou.
"Takový světle modrý…"
"Jako támhleten?" zeptala se a ukázala jí na hromadu, na které zrovna stála. Úplně vespod tam čouhal malý kousíček dlouho hledaného šátku.
"Jsi moje záchrana, co bych dělala bez tebe?"
"Nejspíš bys to musela uklízet ručně," zasmála se Lily a natáhla se pro hůlku. Pamatovala si, jak se snažila Billie naučit kouzlo, které vám věci samo poskládá a uloží do poliček, tehdy se skříň rozletěla a až na čtvrtý pokus se jim podařilo dát ji zase dohromady.
"Díky, bez tebe bych byla v koncích," řekla Billie a šátek vytáhla. Lily pak mávla hůlkou a všechno se hezky složilo a uložilo.

"Prozradíš mi už, jak vám to jde se Siriusem?" zeptala se Lily a okamžitě si všimla, že, i když Billie předstírala, že jí starosti dělá ta svatba, ve skutečnosti to byl právě vztah se Siriusem.
"Aha. Takže si pojď ke mně sednout," odložila Lily atlas. Billie si sedla na postel vedle ní.
"Vlastně to nic není, jenom mám takový divný pocit. Připadá mi, jako bychom se od sebe vzdalovali. Navíc se mi zdá, že se mi vyhýbá."
"Jdete teda spolu na ten ples?"
"Jasně, jenom ten týden je nějak divný. Bojím se na tu svatbu," přiznala po chvilce poslední věc, která ji trápí.
"Proč, vždyť není tvoje…" nechápala Lily.
"Johny pozval mamku. Neviděla jsem ji dva roky, Lily," opřela se o stěnu a přitáhla si kolena k tělu.
"Vy jste od té doby…"
"Nebyly jsme spolu, ani jsme si nezavolaly ani slovo ani řádek," řekla Billie.
"Tak to se ti teda nedivím."
"Ale zítra večer to už bude za mnou."
"Vem to z té lepší stránky, zítra jdeš na svatbu, pozítří tě ale čeká překrásný ples," utěšovala ji Lily a zdálo se, že tenhle argument zabral.

***

"Kam to jdeme?" zeptala se brunetka.
"Vydrž chvíli, někde by tu měl být," řekla Jane.
"Hledáš někoho?" ozvalo se tajemně zpoza rohu.
"Tebe," usmála se Jane zlověstně. "Máš to?"
"Jo, ale tím jsou naše účty smazány."
"Uvidíš mě jenom na chodbách a ve Velké síni," kývla.
"Fajn, tady to je. Je to jenom jedna várka, takže máš hodinu. Nevím, na co to chceš, ale jestli se na mě vymluvíš, v životě jsem tě neviděl."
"Je mi to jasný," kývla Jane a kluk jí podal malou zazátkovanou láhev. Jane si ji prohlížela jako kdovíjakou vzácnost. Kluk mezitím bez rozloučení zmizel.
"A teď jdeme sehnat hlavní přísadu," zasmála se Jane.
"A kdy to chceš udělat?"
"Jestli tu přísadu získám ještě dnes, tak zítra, kdy bude na té svatbě, jestli se mi to nepovede, tak až těsně před plesem."

***

Billie se trošku zavrtěla na lavici, ale jinak spala klidně. Najednou do ní Lily šťouchla a dívka se okamžitě probrala. Profesor se mezi lavice proplétal, aby zkontroloval, jak jim jde práce. Billie si rychle otevřela sešit a dělala, že něco píše. Když nechtěla, tak by po ní nepřečetl ani sebetalentovanější grafolog. Některé sešity byly celé absolutně nečitelné, takže si mohli klidně myslet, že celou hodinu pracovala, i když tam měla poznámky asi zpřed půl roku. Zvon ohlásil konec hodiny, konec poslední hodiny…

Billie se spolu s Lily rychle přesunuly do společenské místnosti. Billie, aby se mohla letaxem přesunout k Lucy. Lily, aby se s kamarádkou rozloučila. Billie se ještě rozhlédla po místnosti. Potom nervózně mrkla na hodiny.

"Běž už, ať nepřijdeš pozdě. Jak ho potkám, tak se s ním za tebe rozloučím a za sebe přidám pohlavek," ujistila ji. Billie se s ní ještě jednou rozloučila a pak vhodila do krbu letax. Objevily se zelené plameny a dívka do nich hned vkročila.


9. - Zapovězený les

25. june 2007 at 11:05 | Dia |  Taková hloupost jako láska
"Co tu děláte?" ozvalo se nad nimi. Hned ho podle hlasu poznala a zvedla hlavu. James se na ni jednom zašklebil. Billie jenom mávla rukou.
"Čekám na Siriuse a Lily se učí," prohlásila a zase se opřela.
"Proč proboha?! Vždyť nemáme žádné úkoly!"
"Učím se na OVCE, Jamesi," řekla Lily, aniž by jenom zvedla hlavu.
"Co? Proč? Vždyť ty jsou až za půl roku."
"Každý den si něco málo zopakuju, abych toho potom neměla moc, říká se tomu průběžně."
"A kdy skončíš?" zeptal se odevzdaně.
"Za chvilku, jenom si opakuji lektvary."
"Co to máš?" zvedl jeden papír, který se povaloval po stole.
"Pojednání o měsíčním kameni? Vždyť to je učivo prváků."
"Vím, ale pozapomněla jsem to, tak jsem si řekla, že bych si to mohla přečíst?" řekla ledabyle.
"Aha, aha… A jak dlouho je pro tebe ta chvilka?"
"Asi deset minut, ale čím víc mě budeš rozptylovat, tím déle mi to bude trvat," varovala ho a upřela na něj smaragdové oči, usmála se a zamrkala. James zrudnul až za ušima.
"Tak to já tě nebudu rušit, ale za deset minut jsem zpět," ujistil ji a s širokým úsměvem zmizel za portrétem Buclaté dámy.

Billie se ještě chvilku válela.

"Tak co, jak vám to jde?" nevydržela to už Lily. Odložila učení a koukla na Billie.
"Jak to myslíš? Komu?"
"Přece tobě a Siriusovi."
"Dobře… myslím," řekla a nervózně se otočila ke vchodu do společenky.
"Jak dlouho už na něj čekáš?" zeptala se Lily, protože, když se přišla učit, Billie tu už byla.
"Chvilku," zahleděla se někam před sebe. Nechtěla Lily lhát, ale nechtěla jí přidělávat starosti. Sama si tak trochu lhala.
"Jak dlouho je pro tebe ta chvilka?" usmála se Lily stejně jako předtím James. Billie neodpověděla.
"Kdyby se tu Sirius náhodou objevil, tak mu prosím řekni, že jsem se šla projít," řekla Billie a vyběhla do ložnice. Za chvilku šla zpátky a oblékala se bundu, protože venku bylo skoro po kolena sněhu a, i když ta, až taková zima nebyla, na mikinu to rozhodně nebylo. Pomalu vyšla ze společenky. Ve dveřích se srazila s Remusem.
"Kampak, Will?" zeptal se.
"Jenom se projít," zamumlala a rychle odešla, dokud se jí ještě nezačal vyptávat.

Původně si to zamířila k Hagridovi do hájenky, ale nakonec změnila směr a vstoupila do Zapovězeného lesa.

Bylo tam nádherně, jako vždy. Billie tady ale už dlouho nebyla, vlastně od jejího posledního výletu za klukama. Pomalu se procházela. Nebyla tam skoro vůbec zima, tak si rozepnula bundu. Nohama šustila v listí, protože sem sníh nenapadal. Koruny stromů ho zadržely nahoře a vytvořily jakousi neproniknutelnou střechu, takže sem nedopadalo ani moc světla.

Nebála se, že by se jí tady něco stalo. Věděla dobře, že kentauři žijí až hlouběji v lese a to byla jediná stvoření, která jí mohla nějak ublížit. Zbytek byl vlastně neškodný, pokud jste mu nic neudělali (nebo neměli hlad, ale už bylo po obědě?).

"Co tu děláš?" zeptal se někdo tak znenadání, až nadskočila.
"Hagride," uklidnila se a usmála se na něj.
"Do Zapovězeného lesa je vstup přísně zakázán," zarecitoval.
"Já vím."
"Dobře, takže jsi tu na vlastní nebezpečí," pokrčil rameny.
"Jako vždy," zasmála se.
"Tak co tu děláš?"
"Jen jsem si vyšla na procházku. Potřebuju si utřídit myšlenky a tady je vždycky klid."
"To není tak moc jisté," řekl a Billie si všimla, že vypadá poněkud nervózně a kuši svírá velmi obezřetně.
"Co se stalo?" zeptala se.
"Víš, zrovna včera jsem našel jednoho mrtvého raracha a dneska ráno jich už bylo mnohem víc."
"Co se mohlo stát?"
"Mám podezření, že se tady potuluje vlkodlak," řekl tiše.
"Ale, Hagride, ti přece žijí hluboko v lese," namítla Billie.
"Já vím a právě to mi dělá starosti. Co by dělal tak blízko ke kraji lesa? Mám teď pohotovost."
"Mohlo by se stát, že by zaútočil na nějakého studenta?" zeptala se.
"Toho se Brumbál bojí. Tesák a já máme pořád hlídku, abychom tomu zabránili. Z vlkodlaků mám opravdu strach. Sice není úplněk, ale s těmi tvory jsem se nikdy nedokázal domluvit a to mě krapet děsí."
"Tak s náma se nejde domluvit, jo?" zavrčel ze stínu hlas.
"Will utíkej," řekl Hagrid se strachem v hlase.
"Ani se nesnaž, holčičko. Za pár minut je úplněk a už bys to nestihla," řekl hlas. Pak ze stínu vystoupil muž. Nebyl nijak vysoký. Mezi rozcuchanými vlasy měl napadané listí ze stromů. Ve tváři měl divoký výraz. Podle hlasu bylo poznat, že není zvyklý mluvit, alespoň ne lidsky.
"Já se taky ani nesnažím," řekla Billie a sevřela v kapse hůlku mnohem pevněji.

***

"Kam tak pospíchala?" zeptal se Remus překvapeně, když si sedl vedle Lily.
"Říkala, že se jde projít," zamluvila to Lily. "Proč ty nejsi v knihovně? Zítra máme ten velký test z přeměňování," všimla si Lily, co jí nesedí na Remusově přítomnosti ve společence. Remus se nervózně zavrtěl.
"Čekám na kluky, s něčím mi měli pomoct," řekl a Lily si všimla, že vypadá nemocně.
"Jsi v pořádku?" zeptala se ho ustaraně.
"Jasně. Neviděla jsi je?" zeptal se.

***

"Vážně teď na mě nemáš čas?" zamrkala blondýnka.
"Moc rád bych, ale…"
"Hej! Tichošlápku, musíme za Náměsíčníkem!" zakřičel na ně někdo z konce chodby.
"Ale teď opravdu nemůžu," dokončil větu Sirius a omluvně se na ni usmál. Dívka protočila oči v sloup a rozloučila se s ním. Sirius se pak rozběhl za Jamesem, který tam na něho pro jistotu počkal.
"Už jsem byl na cestě, když mě zastavila," mávl rukou Sirius.
"Doufám, že jsi nedělal to, co si myslím, že jsi dělal," zavrčel James a vydal se na cestu.
"Potřebovala jenom…"
"… poradit cestu do knihovny?" zeptal se James s výmluvným pohledem. Tuhle povídačku mu sám před třemi léty pomáhal vymyslet. Sirius na něj koukl prosebným pohledem.
"Neboj, já jí to neřeknu, protože se považuji, za tvého přítele, ale neměl bys to dělat. Uznej, že je to vůči ní nefér a taky od tebe pěkně hnusné," oznámil mu James. Sirius na to raději nic neřekl. Pospíchali do společenky.

***

"Nedělej si o ní starosti, možní se cestou zastavila do knihovny. Víš, že si chtěla něco půjčit," uklidňoval Remus Lily, protože byla Billie na té procházce už moc dlouho.

Najednou se otevřel průlez a v nich se objevili James se Siriusem.

"Siriusi, kde jsi byl tak dlouho? Neviděli jste Billie?"
"Ne, proč?" zeptal se James překvapeně.
"Bude to už půlhodiny, co šla ven a ještě se nevrátila," řekla Lily plná starostí.
"Proč by chodila ven? Vždyť tam už je skoro tma?" nechápal James.
"Nejspíš jste měli spolu něco domluvené," obrátila se na Siriuse, "ale dlouho jsi nešel, tak se šla projít."
"Vy jste měli rande?" zeptal se James vražedně. Sirius nezřetelně pokrčil rameny.
"To si ještě vyřídíme," slíbil mu šeptem, aby to Lily nezaslechla.
"Teď máme něco velmi důležitého, ale jestli ji cestou potkáme, tak ji sem pošleme," řekl James neurčitě, aby se Lily tolik nestrachovala. Věděl, že Billie nepotkají tam, kde mají teď namířeno.
"Dík," usmála se na něj. Kluci se pak sebrali a vyrazili ven.

***

"Mám sto chutí ti vynadat, ale vím, že by to byla zbytečná námaha," vrčel James tiše. Remus se na ně otočil.
"Co se stalo?" zeptal se jich podezřívavě.
"Nic se nestalo," zamluvil to James okamžitě a Sirius se pro jistotu ani neozval.
"Kolik máme ještě času?" zeptal se Remuse.
"Zhruba půl hodiny," odhadl kamarád podle toho, jak mu bylo špatně.

Zamířili si to mezi stromy.

***

"Tak ty si budeš hrát na hrdinku?" zasmál se chraplavě vlkodlak.
"To ne. Možná jsem zbabělec, ale nenechala bych tady přítele o samotě s tebou," odvětila suše.
"Will, prosímtě, zmiz odsud," řekl Hagrid a z jeho hlasu byla znát skoro panika.
"Už jsem plnoletá a můžu se rozhodnout sama," namítla Billie.

"Teď už to je jedno, milý poloobře," zasmál se muž a padl na kolena. Začínal se měnit.

Billie to sledovala napjatě a v duchu si probírala, jaké má vlkodlak slabiny a co na něj účinkuje. Končetiny se mu prodlužovaly. Lebka se mu zužovala a zároveň protahovala. Celý porůstal hustou černo srstí, špičatěly mu uši. Zuby se mu prodlužovaly a zostřovaly, dorůstal mu ocas. Upřel na ně hladový pohled a okamžik na to se ozvalo zdlouhavé zavytí. Brzy na to se ozvalo ještě jedno, ale to už nikdo z nich nevnímal.

Billie si chytila pohodlněji dlouhý klacek, který během jeho proměny zvedla ze země. V druhé ruce křečovitě svírala hůlku.

Hagrid na nic nečekal a zaútočil jako první. Vlkodlak v ten stejný okamžik skočil. Šíp ho zasáhl se skoku a smetl ho stranou. Zakňučení se proměnilo v zavrčení a to hned ve vytí, při kterém mrzla krev v žilách.

"Bite!" vyslala Billie proti zvířeti červený paprsek. Vlkodlak štěkl a skočil na dívku. Ta se ale ohnala klackem. Chvíli ho držela v šachu, ale potom zvíře sevřelo pevně čelist a větev se rozlomila vedví. V Billie zatrnulo, protože ta větev byla tak dvakrát hrubší než její ruka. Těžce polkla a vyslala proti němu další kletby. Trochu ho to zpomalilo, ale ne dost. Skočil na ni a povalil ji na zem. Naštěstí do toho zase zasáhl Hagrid, který proti němu poslal hned tři šípy, takže stvoření slezlo z Billie, ještě než ji stačilo kousnout, v našem případě spíš nakousnout (a pak sežrat). Zaútočilo na Hagrida. Ten do něj zase nepřetržitě střílel šipky. Vlkodlak se přikrčil k zemi a vyrazil k útoku. Skočil po Hagridovi a zakousnul se do kuše.

Billie chvíli ležela na zemi a popadala dech. Rozhlédla se kolem a uviděla, jak je zvíře zakousnuté do kuše. Od tlamy mu odkapávaly sliny smíšené s krví, protože mu jeden šíp uvízl v hrudníku a zdálo se, že zasáhl plíce. Oči měl podlité krví a zběsile škubal s kuší. Billie rychle vstala, na strach teď nebyl čas.

Vyslala proti vlkodlakovi plamen a ten hned uskočil. Celý ho pohltily plameny a dostal záchvat šílenství - tehdy jsou zvířata nejnebezpečnější.

Billie se oháněla několika kouzly, a tak se vlkodlak zaměřil spíš na Hagrida, který se mohl bránit jenom zničenou kuší (když se do ní vlkodlak zakousl, tak jí prokousl napínací lano, které vystřelovalo šípy). Zároveň se otáčel tak, že se Hagridem kryl před dívčinými kouzly. Drápl Hagrida po tváři a odhodil ho k jednomu stromu (a to uznejte už musel mít fakt sílu (a hlad)). Dívka k Hagridovi rychle přiběhla. Pálila po vlkodlakovi a držela se před Hagridem, aby k němu nemohl.

Vlkodlak se přesto odhodlal k útoku a skočil.

***

Velký černý pes a jelen se po sobě nechápavě podívali, protože se Remus choval nějak divně, tedy když pomineme fakt, že se právě měnil na vlkodlaka. Jakmile se proměnil ozvalo se vytí, ale nebyl to on. Obě zvířata pochopila - je tu někde ještě jeden. S obavami se podívali na přítele, který právě táhle zavyl. Hned na to se pustil lesem. Obě zvířata ho hned následovala. Snažila se ho nějak zastavit, ale nešlo to. Největší starosti jim dělal ten druhý vlkodlak, netušili, co tam dělal, ale skoro se báli nad tím přemýšlet.

Už před chvíli ztratili jeho stopu, ale pes ho nějak vyčenichal až sem. Nikde ho ale neviděli, najednou vyskočil z křoví.

***

Billie chtěla zavřít oči, ale místo toho sevřela v dlani hůlku pevněji. Vlkodlak skočil. Skrčila se. Najednou zaslechla štěknutí, zavrčení a zaskučení. Rychle se otočila zpátky. Po zemi se tam váleli dva vlkodlaci. Najednou jeden z nich bolestivě zavyl a ztichl. Druhý se vyškrábal na nohy a olízl si tlamu od krve. Otočil se na dívku, ale hned na to zaskučel bolestí a klesl na zadní. Billie si přepravila hůlku a chtěla ho zneškodnit.

Najednou z houští vyskočili jelen a velký černý pes. Zastavila se, protože se jí jelen postavil do cesty, zatímco se pes rychle otočil k vlkodlakovi a lehl si vedle něj. Začal mu lízat rány. Dívka to sledovala víc, než překvapeně. Udělala další krok, ale jelen se postavil těsně před ní. Dívka se klepala od hlavy k patě, v hlavě slyšela bušení srdce a bylo jí strašně teplo. Připadala si, jakoby stála vedle hořícího domu, protože jí v uších hučelo. Netušila, co se děje. Rozhlédla se kolem. Až se jí jelen začal rozmazávat před očima, došlo jí, že je něco špatně s ní.

Podívala se na vlkodlaka. Už chtěla zaútočit, když si všimla, že to je vlastně ten druhý, který vyskočil z houští. Hůlka jí vypadla z ruky. Po tvářích jí tekly slzy. Předtím si ani neuvědomila, c jakém nebezpečí byla, ale teď, když už bylo po všem, si moc dobře uvědomovala, co se právě stalo.

Aby toho nebylo málo. Vlkodlak zavrčel. Pes okamžitě zpozorněl a postavil se. Vlkodlak ho brzy následoval. Jelen se taky otočil. Billie využila jeho nepozornosti a rychle zvedla hůlku ze země. Vtom se jelen otočil a šťouchl do ní, takže kletba zasáhla strom za těma dvěma. Vlkodlak chtěl zaútočit, ale pes ho přitlačil k zemi. Jelikož byl vlkodlak zraněný, tak mu nedalo moc práce ho udržet. Billie chtěla znovu zaútočit.

"Nedělej to," řekl jí známý hlas a ona se otočila. Místo jelena tam stál James.
"Co ty tady děláš?" zeptala se zmateně.
"Nedělej to, Za chvíli skončí úplněk a do té doby ho udrží," zopakoval James, ale pro jistotu vzal dívce z ruky hůlku.
"Co tu děláš?" zeptala se Billie znovu.
"Pomáhám jednomu příteli," řekl neurčitě.
"Ale…" namítla dívka a koukla se, jak nejlépe Jamesovi zabavit svou hůlku.
"Přestaň, Sirius to zvládne," řekl.
"Sirius?" nechápala, tak se otočila na ty dva.

A potom jí to došlo.

"Dvanácterák, ten jelen, tos byl ty. A ten pes, Tichošlápek… Sirius?" James kývl.
"Remus," otočila se Billie na vlkodlaka.
"Jo," přitakal. Už nemělo ani cenu zapírat, jelikož se Remus začal proměňovat. Zůstal ležet na zemi. Sirius se nad ním skláněl už ve své lidské podobě.

Remus vypadal špatně. Na boku měl velkou ránu, jak ho tamten vlkodlak kousl.

"Bude v pořádku?" zeptala se. Sirius se překvapeně otočil.
"Co ty… Jo bude v pořádku," kývl překvapeně. Pak si dřepl u mrtvoly toho druhého, chvíli hůlkou kouzlil a zamaskoval tak vlkodlakovo prokousnuté hrdlo.

Billie se otočila k Hagridovi a udělala pár kroků k němu. James šel za ní. Poklekla u něj. Najednou se jí před očima objevily mžitky, které hned mrkáním zahnala, ale z úst se jí vydralo syknutí. James zpozorněl.

"Will?" zeptal se. Koukla na něj a on si všiml, že je podivně bledá.
"Co?"
"Jsi v pořádku?" zeptal se jí, i když mu bylo jasné, že bude zapírat.
"Jo, proč se ptáš?" podívala se na něj zkoumavě. Jenom zavrtěl hlavou.

Billie mu vzala svou hůlku z ruky a sklonila se nad Hagridem.

"Ty jsi levačka?" zeptal se James. Billie se na něj otočila.

Zatímco šla pomalu k Hagridovi, zjistila, co jí bylo. Na pravé ruce měla krvácející ránu. Zpočátku se lekla, že ji kousl, ale pak se jí vybavilo, když ji škrábnul. Předtím to vypadalo, že ji minul, protože bolest necítila, ale to bylo jenom tím, že ji nevnímala.

Ignorovala tedy Jamese, protože věděla, že škrábnutím vás vlkodlak nenakazí, takže to nic vážného nebylo. Chvíli přemýšlela, jak byla ta formule a pak začala nad Hagridovou ránou kouzlit. Na tváři mu zůstala malá jizva a začal se probírat.

"Netušil jsem, že umíš taková kouzla," podivil se James.
"Naučila jsem se ho teprve nedávno," řekla a nenápadně mrkla na svá zápěstí. "Ještě to není dokonalé. Neměla by po tom zbýt ani jizvička, takže to ještě musím procvičovat, ale, jak vidím, bude k tomu dost příležitostí," mrkla na něj a pak se otočila, že půjde k těm dvěma. James jí pomohl na nohy, podvědomě mu podala pravou ruku, ale tím se prozradila, protože to zabolelo a on to z její tváře poznal.
"Nechceš mi něco říct?" zeptal se.
"Nic to není," řekla rychle, ale James ji už zneškodnil.
"Vzdávám se, hlavně na tu ruku netlač," řekla Billie a vysmekla se mu, jakmile stisk povolil. Dívka si sundala bundu, na které byla také trhlina. Když si ji sundávala, všiml si James té díry a zatrnulo v něm.
"Co se stalo?" zeptal se Sirius, ke kterému už došli.
"Je zraněná," sdělil mu James.
"Will!"
"Nic to není…"
"Vždyť to byl vlkodlak."
"Nekousl mě," upřesnila a vyhrnula si rukáv.
"Příště ti tak budu věřit, že ti nic není," zalapal po dechu James. Podélně přes skoro celé předloktí se dívce táhla dlouhá rána, ze které vesele tekla krev. James stočil pohled někam, kde ruka nebyla od krve. Teď se ale zastavil a pozorně si dívku prohlédl. Billie v mezičase pronesla kouzlo. Zůstala po tom opravdu malá jizvička.
"Páni, to je rekord. Možná u Remuse to už vyjde i bez jizvy," řekla potěšeně.
"Will?" zalapal po dechu James. Otočila se na něj, co ho tak vyděsilo. Všimla si, že pozoruje její zápěstí. Otočila se a poklekla u Remuse. Vyhrnula mu tričko, aby na ránu lépe viděla. Začala kouzlit. Jeho zranění jí trvalo trochu déle, protože bylo o něco vážnější, ale nakonec se jí to povedlo. Jizva tam ale zbyla, tak pět centimetrů.

***

"Siriusi? Na slovíčko," řekl James a odtáhl kamaráda trochu dál.
"Co?"
"Viděl jsi to taky?"
"Co?"
"Ty malé jizvičky na zápěstí…"
"Aha, ty," přikývl Sirius smutně a srdce se mu sevřelo, když si vzpomněl, jak k nim přišla a hlavně tedy proč.
"Tys o tom věděl?"
"Myslel jsem si, že ti to Remus řekl," přiznal Sirius a nakonec z něj James vypáčil, co se stalo. Když Sirius dovyprávěl, díval se na něj strašně nebezpečně.
"Copak se stalo, kluci?" zeptala se Billie zvesela. James se na ni podíval potom na Siriuse. Nakonec jenom zavrtěl hlavou, ale hodil ještě jeden ustaraný pohled na Billie.
"Nic se nestalo," řekl James pochmurně.
"Chtěla jsem vám poděkovat, že jste se tady zastavili."
"To Remus vystopoval toho druhého, my jsme byli s ním."
"Tak alespoň za to, že jste mi zabránili v tom, mu ublížit," kývla směrem k Remusovi, který se klepal zimou, ale už vypadal trochu líp. "A taky, že jste mi řekli pravdu o tom tajemství," dodala tišeji.

Vydali se pak s Hagridem do hájenky. Řekli mu, že kluci tam byli jenom náhodou a že zabili toho vlkodlaka. Chvíli u něj ještě zůstali a pak se vydali na kolej. Náhodou ještě potkali paní Norrisovou, ale jediné mávnutí hůlky stačilo, aby se proletěla o poschodí níž.

"Dneska toho už stačilo," řekl omluvně Sirius. Jenom zavrtěli hlavami, ale v duchu s ním souhlasili.