13. - Dávna minulost

25. june 2007 at 11:14 | TheMajestic |  D.A.S. 2: Desert Snake
13. kapitola

Rychle běžela po schodech dolů. Nakonec, když na schůzi dorazila, chyběla ještě polovina lidí. Oddychla si a svezla se na židli trochu níž. Schůze byla jako obvykle hodně dlouhá a hodně nudná, samozřejmě jako obvykle byla účast povinná. Severus tam nebyl, a tak celou svou pozornost věnovala Voldemortovu výkladu. Naštěstí. Ke konci jim Voldemort oznámil, že příští útok na Řád je naprosto připravený a že se teď už jenom čeká na znamení od nějakého člověka. Měli členy Fénixova řádu vylákat tím, že polapili jednoho z nich. Bude tam samozřejmě nachystaná past a s trochou štěstí zase řady členů Řádu trochu prořídnou.
Po tomhle oznámení je propustil. Llein cítila obrovskou potřebu varovat Brumbála, přesto vycházela jako jedna z posledních a šla celkem pomalu, aby nikomu nebylo nic podezřelé.
Když dorazila do svého pokoje, lehla si na postel a dala se do psaní dopisu. Několik minut na to ji nějaký šestý smysl varoval, že se někdo blíži.
Mávla hůlkou nad dopisem a ten se zneviditelnil. Potom ho smetla pod postel. Aby zamaskoval svou předchozí činnost, začala se hrabat v tašce, až našla jeden papír. Byl odshora dolů popsaný nějakými symboly. Zadívala se na něj. Začala to psát na pouštním parníku do Sintry. Od té doby tenhle list papíru často pozorovala, ale nikdy ho nedokončila. Věděla, že tam na konci jeden znak chybí. Vždycky se ale příliš bála, než aby ho dopsala. Teď už neměla co ztratil, tak vzala do ruky brk a zamočila špičku do inkoustu.
Ve chvíli, kdy ten znak dokončovala, dveře místnosti se rozrazily a v nich stál Voldemort. Ze začátku chtěl říct něco ve smyslu, že ji chytil při činu, potom se ale zarazil.
Llein klečela na posteli. Kolem ní se z ohně zhmotňovaly ony symboly a sdružovaly se do kružnic, které začaly rotovat, naklánět se a křižovat. Mezi jednotlivými prstenci se objevilo něco jako fialové silové pole. Voldemort k ní nejistě došel. Hůlkou se dotkl pole a, kdyby nestál pevně, odhodilo by ho to na stěnu. Chvíli ještě cítil brnění v ruce. Mezi prstenci po povrchu toho pole se začaly míhat blesky.
Najednou jeden z nich proletěl skrz dívku. Vyhnula se v zádech jako luk a oči otevřela dokořán. Chtěla vykřiknout, ale něco jí v tom zabránilo.
Voldemort zkusil poslat proti tomu nějaké mocné kouzlo, to se však odrazilo a rozcupovalo na kousky dveře, když Voldemort, naštěstí pro sebe - naneštěstí pro zbytek světa, uskočil stranou. Zdálo se, že se přes to pole nejde dostat. Tak se zatím spokojil s tím, že bude sledovat, co se děje.
***
Rozhlížela se kolem zmateně. Všude byl led a sněhová vichřice řádila ze všech sil. Věděla, že by jí měla být zima, ale nebyla. Nebe bylo tmavě modré barvy a vypadalo to, že temná mračna nemají konce. Jako by tady ta vichřice měla být navěky.
"Vždycky tu byla a vždycky tu bude," ozval se hrubý hlas. Llein se zmateně rozhlížela, ale vánice ji foukala do očí a znemožňovala jí výhled. Navíc se těsně u země tvořila lehká mlha, takže si ani nebyla jistá, kam šlape, když udělala několik kroků ve směru, odkud hlas zaslechla.
"Kde to jsem?"
"Vítej v pekle," ozval se z druhé strany ženský hlas.
"Ale jakto?" nechápala, co se to s ní děje.
"Do toho světa se jde ze světa živých dostat dvěma způsoby. Jelikož vypadá, že jsi živá, protože tě tu nic nevězní, jeden z těch způsobů můžeme vyloučit. Takže ses sem mohla dostat jedině kouzlem, to znamená, že jsi čarodějka. A existuje jediný rod, který to kouzlo dokáže použít. Můj rod," řekl nějaký stařec.
Před Llein se, jak postupovala opatrně dopředu, začaly objevovat nějaké obrysy. Najednou se zarazila. Byl to nějaký starý muž. Na sobě měl obyčejnou šedou tuniku. Měl fialové, omrzlé tváře a jeho ústa byla vykroucená do divokého šklebu plného bolesti. Llein si myslela, že nejspíš přimrzl, ale pak si všimla jemných bílých nitek, které byly obtočeny kolem jeho těla jako provazy a držely ho na místě.
Najednou vykřikla, protože starci právě odpadly dva prsty a na zemi se rozpadly na malé kousíčky. Pohlédla na něj vyděšeně.
"Jsi z mého rodu?"
"A kdo jsi, pane?" zeptala se vystrašeně.
"Já jsem Seghazel, otec Salazara a Sebbethena," řekl hrubým hlasem. Dívka na něj zírala neschopna slova.
"Jsi z mého rodu?!" zaburácel a vedle dívky narazil do zledovatělé země blesk, až se kousky rozlétly do stran. Mohutné zahřmění ji prostoupilo, byl to zvuk, jako by se na ni chtěla svalit hora.
"Nevím, pane. Neznám svého otce," řekla pevně.
"Prozraď mi své jméno, dítě," řekl hlas nějaké stařeny.
"Jmenuji se Elleinoire Ephirsová, madam," řekla dívka slušně.
"Llein?" ozval se ji za zády tichý mužský hlas.
"Ty ji znáš, Barene?" zahřměl opět starcův hlas a dívka s hrůzou v očích sledovala, jak mu tentokrát upadla celá ruka. Stařec zavrčel, jak tlumil křik.
"Ano, znám. Je to moje dcera," řekl smutně hlas. Llein se téměř zatmělo před očima. Cítila, jak se jí sevřel žaludek a krev se jí nahrnula do hlavy. Brnělo ji snad celé tělo a do očí se jí draly slzy, které nedokázala zastavit. Pomalu a nejistě se otočila. Bála se, co uvidí. Šla pomalu, až se před ní začala rýsovat další postava v šedém šatu. Donutila se muži dívat do očí. Vzhledově vypadal na dvacet pět let, víc určitě ne. I přes omrzliny bylo poznat, že má snědý obličej a černé rovné vlasy. Jeho oči byly barvy lesního medu. Zase ji po tváři začaly stékat slzy. Když trochu sklonila hlavu, všimla si, že na zemi leží červené křišťálky velikosti krupice. Věděla, že takhle vypadá, když se část vašeho těla rozpadne na kousky ledu.
"Tati?" vyšeptala nezřetelně.
"Jsi tak nádherná, celá matka. Moc mě mrzí, že jsem s tebou nemohl být, ale nedožil jsem se ani tvého narození. Tohle mě bude držet při zdravém rozumu ještě několik generací. Vzpomínku na tuhle chvíli budu střežit jako poklad."
"Proč..."
"Llein, za svého života jsem nebyl žádný svatoušek a na mém kontě je mnoho hříchů."
"Řekla bych, že se setkáme. Možná dřív, než by bylo hezké," dodala tišeji.
"Takhle nemluv, Llein."
"Co se stalo, nevrátí se zpět. Nejspíš s tím svatouškováním budu po tobě."
"Snad jsi někoho ne..."
"Ano, zabila. Jednoho jediného člověka, ale lhala bych, kdybych řekla, že toho lituji."
"Kdo to byl?"
"Tvůj známý. Rejen Raaven."
"Bastard. Byl to prohnilý člověk, co jsi mu udělala?"
"Shořel," řekla temně. Otec se na ni podíval zkoumavě.
"Ty jsi vyvolala vnitřní oheň? Llein, to se nikomu nepovedlo za posledních..."
"Byl jsem jediný, komu se to kdy povedlo," ozval se Seghazelův hlas za jejími zády.
"Je to pravda, náš rod je proklet. Kdokoli se v našem rodu narodí, skončí tady, jelikož nikdo z nás nedokáže odolat temným silám," řekl smutně Baren.
"Ale já nechci zabíjet. Jeden kouzelník mi slíbil pomoc. Rejen byl jediný člověk, kterého jsem kdy toužila zabít," řekla nenávistně, až na sebe upoutala pozornost.
"Cítím z tebe svou vlastní krev a je to tolik povzbuzující," řekl Seghazel tiše.
"Co se stalo, že ho tolik nenávidíš?"
"Odpřísáhla jsem mu krevní pomstu a ta se naplnila."
"To není jen tak, pomstít se někomu. Za to se draze platí."
"Já zaplatím za své hříchy, on za své."
"Ale stejně jsi..."
"Zabil mi matku," zasyčela Llein zlověstně. Baren oněměl a kdyby mohl, začne plakat.
"Výborně, Elleinoire," řekl Seghazel mocně. Nakonec se zasmál. Kvůli smíchu, ale nedokázal včas zadržet výkřik. Llein se rychle otočila a rozběhla se za ním.
Přes tvář se mu objevila prasklina a ta se rozcházela do menších a menších. Stařec na ni ještě mrkl. Potom se bez jediného vzdechu ale s utrpením vepsaným hluboko do tváře se celý rozsypal na malé kousíčky. Llein na to zůstala zírat. Najednou vykřikla, jak se lekla. Do místa, kde ležely malé křišťálky zbytků jeho těla, udeřil blesk. Mezi křišťálky to začalo jiskřit a pomalu se začaly spojovat. Během několika vteřin naproti ní stál starý muž a protáhl si krční páteř, až zakřupala.
"Vy nejste zmrzlý."
"To přijde za nějaký čas. Takhle to chodí stále dokola. Nejhorší je zamrzání, když se rozpadáš, už to není tak hrozné. Čím víc se hýbeš, tím častěji se rozpadáš a tím častěji zase srůstáš a mrzneš. Stále dokola."
Najednou se podíval na dívku ustaraně, protože její tělo sevřela křeč. Padla na kolena. Začala se třást, i když jí nebyla zima.
"Už jsi tu moc dlouho, taky začínáš zamrzat," konstatoval stařec. "Nastala chvíle, kdy se musíme rozloučit."
"Nevím jak," řekla dívka a vstala. Už se ani netřásla a její tvář byla zase bez jediného náznaku bolesti.
"Jak jsi tu bolest přemohla?"
"To přece nebolelo, jenom mě to vyděsilo nebo snad překvapilo, nevím."
"Úžasné. Nastal čas jít," kývl jí stařec.
"Nevím, jak se mám rozloučit."
"Dělej čest našemu rodu, jsi jedna z posledních," řekl Seghazel. Dívka kývla.
"Dávej na sebe pozor," nabádal ji otec.
"Věř v sebe a ve vlastní schopnosti," přidala se stařena.
"Sbohem, možná se brzy uvidíme," rozloučila se a začala se proměňovat ve světlo(Kouzlo přestávalo účinkovat a tam to tak vypadalo.), Seghazel na ni pohlédl a usmál se na ni.
"Sbohem," řekl, dokud ho ještě dívka slyšela, "ty, dítě, sem už nikdy nezavítáš."
Poslední, co viděla byla jeho tvář, na které se usídlil jemný úsměv.
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.