8. - Tomu se říká konec

25. june 2007 at 11:10 | Dia
Držela svíčku v ruce a dívala se do plamene, jako by nabízel odpovědi na otázku universu. Malý ohýnek sotva doutnal, víc mu chladný vítr nedovolil. Po tvářích se dívce kutálely slzy.

Kolem ní stály zástupy příbuzných z matčiny strany rodiny. Otce ale nikde nezahlédla; nikdy se o ně nezajímal a teď nejspíš ani nevěděl, že zemřela.

Klekla si u čerstvého hrobu a vedle nově posazeného náhrobku postavila svíčku.

Pamatovala si, jak se lidé kolem ní začali jeden po druhém vytrácet a opouštět tohle pochmurné místo. Nakonec tam zůstala sama… se svým smutkem.

Zůstala tam klečet, jako by čekala, že se její matka znovu objeví; jen tak vystoupí z mlhy a odvede si ji domů. Svíčka už dohořela a se soumrakem začala padat i mlha.

***

Poklekla u neznámého hrobu, ale duchem byla někde úplně jinde a hrob, který před sebou viděla, byl důvěrně známý. Výhled jí hatily jedině slzy, které se jí začaly hromadit v očích. Mávnutím hůlky vykouzlila svíčku a obratem ji hned zapálila.

***

Objevila se mlha a začala vše halit do šedavé kaše, jenom v jednom místě se barvila do oranžova. Voldemort se zamračil a otočil se k rušivému elementu v království stínů. Brzy si toho všimli i ostatní Smrtijedi a zvedlo se mírné hučení jejich šepotu.

Voldemort je ale ignoroval a vydal se k onomu světlu. Netrvalo dlouho, sotva pár kroků, a on stanul za Amber.

Dívka klečela před hrobem, hlavu měla skloněnou a vlasy jí padaly do obličeje, a i když to Voldemort nemohl vidět, nějak tušil, že pláče. Voldemort sice netušil proč, ale něco ho k té dívce táhlo. Najednou se dívka zvedla a otočila se a Voldemort zjistil, že se opravdu nepletl, když si všiml jejích slz.

Amber na něj pohlédla a Voldemort zůstal stát, odněkud ty oči znal… Dívka si ho prohlížela a on ji nechal, už snad jenom proto, že to bylo poprvé v dlouhé řadě let, co se na něj někdo nedíval jako na monstrum. Její pohled byl pátravý, jako by v něm něco hledala. A Amber se opravdu v tuhle chvíli nedívala na Voldemorta ale na Toma, na vzpomínku časů, které už minuly. Dívala se mu do očí a snažila se vyčíst, jestli tam ještě někde uvnitř žije Tom, nebo ne.

Následovalo několik dalších slz a ona se otočila zpátky k náhrobku. A Voldemort se ani nestihl zarazit, když se jeho ruka natáhla k ní a spočinula jí na rameni, jako by jí chtěl vyjádřit upřímnou soustrast.

Ruka putovala k zemi a Amber se vydala pryč. Ale přesně podle předpokladu, udělala sotva pár kroků, když ji vtom Voldemort zastavil.

"Stůj."

Jeho hlas zněl spíš jako sykot, ale Amber opravdu zůstala stát.

"Znám tě. Už jsem tě jednou potkal… ve snu… a ty…"
"Nebyl to sen, ale propojení myšlenek."
"Cože? Jak se to stalo?"
"Na to časem přijdeš," Amber pokrčila rameny a otočila se k němu. "Víš, je zajímavé… Už tolika lidem jsi zničil život tím, protože jsi k nim přišel… Přijdeš, zabiješ a pak jdeš zase dál… Jsem snad jediný člověk, kterému jsi život zničil, protože jsi nepřišel. Opustil jsi nás a už ses nikdy nevrátil…"
"Co tím myslíš?" zeptal se Voldemort ostře a podíval se na ni, Amber tam už ale nebyla, a když se rozhlédl, uviděl ji vedle Harryho a vydal se k nim.

"Utíkejte," řekla Amber tak tiše, že ji Harry jenom sotva slyšel.
"Přece tě tu nenechám…"
"Měla jsem na výběr…"
"Cože?"
"Ale nic, běžte, dokud to ještě jde… Brumbál tě vezme zpět do Bradavic."
"Brumbál?" zeptal se Harry nechápavě, vtom se ale Brumbál zhmotnil hned vedle něj a tahal Harryho za ruku, aby ho následoval.

To už byl Voldemort jen pár metrů před nimi a v natažené ruce měl hůlku, kterou na nich mířil.
"Už je pozdě," usmál se na ně, i když ten úsměv byl stejně výhrůžný jako jeho zloba. "Už vás nikdo nezachrání a sami proti přesile nemáte šanci," řekl a Smrtijedi se začali shlukovat kolem něj.
"To se ještě uvidí," řekla Amber a pronesla větu v nějakém neznámém jazyce. Ve vzduchu před ní se objevilo něco, co vypadalo jako malá bublina ze světla a zůstala viset na místě.

Přihlížející se na ten objekt dívali zamyšleně, to už ale Amber bublinu popadla a hodila ji na Brumbála a Harryho, kteří teď stáli za ní. Bublina se dotkla Harryho a zastavila a pak se začala zvětšovat, dokud nebyla tak velká, že byla všude kolem těch dvou jako nějaký přízračný štít.

Voldemort se zamračil.
"Crucio," řekl a červená kletba se rozlétla k Harrymu. Svého cíle ale nedosáhla, jakmile se kletba dotkla bubliny, odrazila se jako paprsek světla od povrchu zrcadla, a zamířila si to k jednomu ze Smrtijedů, který to nečekal a brzy se skácel k zemi v bolestech.
"Pozoruhodné," pronesl Voldemort a Amber se jenom usmála. "Kouzelníci se snažili najít cestu, jak skloubit runy s kouzly a mnoha zaklínačům se to povedlo, ale ještě nikdy jsem neslyšel o někom, kdo by byl schopen sloučil runy s kouzly bez fyzického objektu, natož to kouzlo udělat použitelné v boji. A je očividné, jak účinné to je, když obyčejné Protego dokáže s runami odvrátit i Cruciatus…"

Voldemort si Amber prohlédl zkoumavě. Tuhle schopnost chtěl. A bylo jasné, že před ním stála jediná osoba, která to kdy dokázala. Velice pochyboval, že by jí to kdo naučil; Mistr takového kalibru by se nejenom nezapřel, ale byl by i znám po celém světě.

Jeho matka sice neměla mnoho magie, ale z toho, co se dozvěděl, byla přeborníkem, co se týká nejen lektvarů, ale i run, které se dědily v Salazarově linii jako rodinná schopnost, a obzvlášť Hadí runy, které mohl využít pouze Hadí jazyk. On sám byl Mistrem run, ale o zaklínání se nikdy předtím moc nezajímal, jedinou výjimkou bylo stvoření Znamení Zla. Když ale viděl účinnost kouzla sloučeného s runami, nemohl odolat. A když byl i teď nejmocnějším kouzelníkem svého času, jak silným by se stal, kdyby tohle ovládal…

Jak ji ale donutit, aby se s ním o své znalosti a dovednosti podělila? Dokázal by ji přimět přidat se k němu?

"Expelliarmus."
Amber ale nečekala na kouzlo a mávnutím hůlky se z bubliny za ní oddělil malý obláček světla a vyrazil proti Voldemortově kletbě. A když se rudý paprsek odzbrojovací kletby ztratil, světelný mráček blikl a taky se vytratil. Amber jenom kývla hlavou směrem k Voldemortovi a hůlku si schovala do kapsy.

Ten se na to zamračil, ale poskytnuté šance se nevzdal a vydal se k ní, dokud nestál přímo před Amber.
"Teď se už ale neubráníš," zasyčel na ni, přesto ale nečekal, jestli se rozhodne hůlku znovu vytáhnout nebo ne, a chytil ji za krk. Z jeho ruky prýštila rudá záře stejná jako z jeho očí. Nejvíce světla však proudilo z Amber. Měla zavřené oči, a i když nemohla dýchat, tvář měla klidnou.

Něco tichounce šeptala a sotva postřehnutelně naznačovala ukazováčky rukou nějaké obrazce. Pomalu se z ní začínala linout stále bělejší záře. Teď už to byla Amber, která mohla dýchat, a Voldemort začal křičet bolestí a snažil se dostat od ní, ale nešlo to. Namířil tedy na dívku hůlku a kouzlem se dostal z jejího sevření. Amber upadla na zem a nehýbala se, i když měla otevřené oči. Voldemort si oddechl, když bolest ustala, a namířil na ni hůlku.

"Crucio," zašeptal. Dívka se ani nehnula, přesto z jejích zatnutých pěstí bylo poznat, že bolest cítí. Voldemort byl natolik zaskočený, že se přestal soustředit a kouzlo se přerušilo. Amber se s námahou zvedla a podívala se na něj. Voldemort její pohled opětoval a zaraženě sledoval emoce, které jí mihotaly v očích. Ne že by bylo nějak překvapivé, že by vyčetl z očí emoce, to ne, oči jsou konec konců okny do duše. Co ale už překvapivé bylo, že tam neuviděl ani známku strachu, jenom smutek…

Brumbál se na druhou stranu tvářil velmi zmateně, protože tuhle scénu znal. On sám jasnovidec nebyl, ale už tohle jednou ve snu viděl. V jejím snu… Tehdy sen končil v momentě, kdy ležela na zemi. Ale taky věděl, podle toho co mu řekla Hermiona, že těch snů měla víc… mnohem víc… Věděla, jak tohle dopadne?

Zatímco byla Voldemortova pozornost soustředěná na její oči, Amber skryla ruku za zády a ve vzduchu vyznačila několik run, které okamžitě vyslala k ochranné bublině. Runy se do štítu vpily a celá bublina - i s Harrym a Brumbálem - se vznesla do vzduchu. To už ale upoutalo pozornost ostatních Smrtijedů, kteří hned začali něco pokřikovat.

To už i Voldemort zbystřil a začal posílat kletby za uprchlíky. Ty se ale od štítu odrážely a hned několik Smrtijedů doplatilo na to, že se je snažili pronásledovat.

Jeden ze Smrtijedů uviděl osud svých přátel a rozhodl se, že změní cíl. Ti dva možná byli chráněni v té bublině, Amber ale ne.

"Avada Kedavra!"
Brumbál s Harrym se instinktivně otočili po zvuku kletby, ale co uviděli je zděsilo, protože jakmile se ohlédli, uviděli zelený paprsek Smrtící kletby srazit Amber k zemi.
"Ne!"

Voldemort zaklel, když uviděl dívku padnout k zemi; chtěl ji za živa. Vtom se ale zatvářil překvapeně a nebyl sám, protože se přímo před jejich zraky Amber zvedla jako by nic a ohnala se hůlkou směrem k Harrymu. A bublina, ve které byli uvězněni, proplula vzduchem a jediným skokem byli vedle přenášedla.

"Vypadněte odsud," zavrčela na ně Amber a z její ruky, která byla nasměrována na Smrtijedy, zářilo bílé světlo a tvořilo něco jako stěnu, která velmi připomínala štít, který předtím vykouzlila kolem Brumbála a Harryho.
"Přece tě tu nenecháme!"
"Tohle byla moje volba. Brumbále, dostaňte ho odsud."

Ten opravdu na nic nečekal a jak držel Harryho kolem pasu, tak zvedl přenášedlo a byli pryč.

***

Dopadli na kraji bludiště a Harry pomohl Brumbálovi na nohy. Oba se pak vydali do ředitelovy pracovny.

Najednou jim cestu zastoupil Moody.
"Jak vypadal?" zeptal se.
"Co? Kdo?"
"Přece On… Jak je přivítal? Tolik jsem toho pro něj udělal…" Harry na něj koukal vyjeveně, Brumbálovi ale rychle došlo, o kom mluví, a že to byl Alastor, nebo jeho dvojník, kdo začaroval Pohár. A než falešný Moody stačil jakkoli zareagovat, už do něj narazilo Omračovadlo.

Teď už i s podvodníkem zamířili k ředitelně, kde Brumbál okamžitě poslal Fawkese se vzkazem pro Snapea.

Výslech netrval nijak dlouho, jelikož Veritasérum zapracovalo a neměli žádné problémy se dozvědět, co potřebovali.

Mezitím se v ředitelně nahromadila celá sešlost; většinou profesoři, ale vyskytli se tam i někteří členové Fénixova Řádu. Jakmile se uklidnili - v rámcích možností - po oznámení, že je Voldemort zpátky, Brumbál jim rychle vylíčil, co se ještě stalo na hřbitově, a hned na to se jal shromažďovat dobrovolníky, kteří se tam s ním vrátí.

***

Jakmile se Brumbál s Harrym ztratili, na hřbitově zapanovalo ticho. Někteří Smrtijedi se sice ještě rozhlíželi, kam že to zmizeli, většina se ale zaměřila na dívku, která tam zůstala.

"Spoutejte ji," zasyčel Voldemort.
"Nemám v úmyslu utíkat," pokrčila rameny a Smrtijed, který se chystal vyplnit rozkaz, se zastavil v půlce pohybu. Voldemort kývl a zvědavě se na Amber otočil.
"Kdo jsi?"
"Čarodějka?"
"Crucio. Špatně. Jak se jmenuješ?"
"Amber, ale to ti k ničemu nebude."
"Proč myslíš?"
"Protože se na tvou stranu stejně nepřidám."
"Proč si myslíš, že chci, aby ses ke mně přidala?"
"Chceš, abych tě naučila, jak skombinovat runy s kouzly, přesněji, jak skloubit Hadí runy s útočnými kletbami."
"Jak to víš?"
"Protože jsem ukázala, co runy s kouzly dovedou, a jsem jediný člověk, který tě to může naučit. A co se týká Hadích run? Prosím, jako bys mohl odolat možnosti zdokonalit Zmijozelův odkaz…"
"Nepleteš se… A jsem rád, že jsi už o Hadích runách slyšela, alespoň nebudu muset strávit čas vysvětlováním. Ale popravdě jsem to očekával, jakmile jsem viděl, že jsi Mistr run; Hadí runy jsou v tom oboru legenda…"
"Jediný zádrhel tvého plánu je, že počítáš s tím, že budu ochotná tě to naučit, což nejsem. A neexistuje nic, co by mě k tomu přinutilo…"
"To můžeš říct jenom proto, že neznáš mé Smrtijedy… Ani mě," dodal s úšklebkem, který hned zmizel, jakmile si všiml, že se Amber na jeho hrozbu jenom usmála.

Voldemort se zamračil, potom se ale jeho úsměv vrátil a on zvedl ruku směrem k Amber a začal syčet v Hadím jazyce.
"Svit měsíce na vodní hladině, záře Ashneyae na stříbře mysli, odkaz Varamie v temnotě duše…"

Kolem jeho ruky se objevilo stříbřité světlo a to pokračovalo k Amber, dokud jí celou neobklopilo. Chvíli to vypadalo, že se nic neděje, když vtom se v onom světle začaly objevovat stíny, jako stínové siluety a byl od nich slyšet tichý šepot. Voldemort se usmál ještě víc, když zaslechl první známky toho, že jeho kouzlo proniklo Amber a dostalo se do ní. Teď už jenom počkat, až mu stíny řeknou vše, co chtěl vědět.

"Sluneční pramen Hanasovy zahrady, Ashneyavo kopí v srdci temnoty, Abmesův Kreastenový štít na hranicích Prilia."

Stříbřité světlo zezlátlo a zintenzivnilo, načež stinné siluety vykřikly v nelidském šepotu a vytratily se. Voldemortovi zmrzl úsměv na rtech a on se zahleděl na Amber. Ne, nezdálo se mu to. Opravdu to byla ona, kdo jeho kouzlo zrušila. Nejenom že znala tuhle prastarou magii, ale stejně jako on i Amber vyřkla zaklínání v Hadím jazyce.

"Ty… Ty jsi…"
"Hadí jazyk," dokončila za něj.
"Ale jakto?"
"V mé rodině to je dědičné."
Voldemort se zamračil; pokud věděl, pouze rod Salazara Zmijozela vládnul schopností mluvit Hadí řečí.
"Mám pocit, že se budu chtít dozvědět víc, než jenom jak kombinovat runy s kouzly… Strazhulo," zasyčel a mávl hůlkou k dívce. Ta se ani nehnula a brzy i bylo jasné proč.

Fialový vír, který vylétl z Voldemortovy hůlky, se k dívce přiblížil, pak pronikl skrz ni a nakonec se bezpečně vytratil v jednom z náhrobků za ní.

"To ti taky nebude k ničemu," řekla Amber a Voldemort na ni jenom koulil oči.
"Jakto že se tě to ani nedotklo?!"
"Je to rodinná kletba; to ti maminka neřekla, že to nejde použít proti nikomu v rodině?"
"Co… Ty… Lžeš!"
"Proč bych měla? Důkaz máš přímo před sebou."
"Ale vždyť…"
"Před patnácti lety v Albánii?"
"Ona měla dítě…" dovtípil se konečně Voldemort a pohlédl užasle na Amber, na svou dceru, která jenom kývla.

Smrtijedi se rozhlédli jeden po druhém zaraženě, když i oni pochopili z rozhovoru, kdo Amber je.

Voldemort se mezitím vrátil ze vzpomínek a znovu pohlédl na Amber. Ano, podoba by tu byla, měla jeho oči - nebo tedy aspoň podle toho jak si je vzpomínal, jelikož to už byla nějaká doba, co se jeho oči vlivem černé magie proměnily v rudé - jinak byla Amber celá její matka. Chvíli si nadával, že mu to nedošlo dřív, ale nakonec se nebylo čemu divit; nikdy nečekal, že se z jednoho hezkého týdne v Albánii vyklube nějaké pokračování.

Ale dcera nebo ne, stále z ní potřeboval dostat informace a věděl, že to po dobrém nebude; ať už je tvrdohlavá po něm nebo po Stelle, v obou případech to nic dobrého nevěští… Na moment jej přepadla chvilka melancholie a řekl si, jestli by přece jenom nestálo za to dostat Amber na svou stranu, potom ale zavrtěl hlavou. Informace potřeboval teď, nějaké přemlouvání může přijít potom…

Zamířil hůlkou na Amber, ale zarazil se, ještě než vyřkl nějakou kletbu. Pozorně se na ni podíval a zamračil se, potom udělal dva rychlé kroky k ní a poklekl u dívky, která ležela bezvládně na zemi. Na vteřinu ho jakékoli pomyšlení na kouzla opustilo a on k ní natáhl ruku a přiložil ji jí ke krku, jak se snažil nahmatat tep.

Marně.

Co následovalo, byl prvořadý záchvat vzteku; nejenom že teď už Amber nepřesvědčí na svou stranu, ale jediná osoba, která znala tajemství kombinování bojových kouzel s runami a která ho to mohla naučit, už nežila.

Smrtijedi se začali pomalu ale jistě vytrácet, než Voldemortovi dojdou příhodné objekty k vyhazování do vzduchu a on bude mít potřebu si svou zlost vylít na něčem jiném… respektive, na někom jiném…

***

Zpustlým hřbitovem se ozvalo hned několik prásknutí, jak se tam přemístila skupina lidí.

Brumbál se rozhlédl a zatímco se ostatní vydali prohledávat trosky a hromady zhroucených náhrobků, on se vydal do středu hřbitova, kde předtím byl Voldemort a kde zkáza byla nejhorší.

Společně s ním se tam vydal i Snape, protože chtěl prozkoumat onen lektvar, který Voldemort použil k navrácení se do života. Jakékoli známky po kotli byli tatam, ale díky temné skvrně na zemi bylo alespoň poznat, kde předtím stál. Několik kroků před tím se ale zastavil a zaraženě hleděl na hromadu kamení hned vedle. Za napůl zbortěným náhrobkem si něčeho všiml a vzhledem k Brumbálově misi se tam hned vydal.

Viděl dobře.

Amber seděla na zemi opřená o polámaný náhrobek a vypadala jako by spala. I když byla na tváři samá odřenina a hábit měla potrhaný, ve tváři byla klidná a na rtech jí hrál malinký úsměv.

Brumbál šel za Snapem, ale jak uviděl Amber, tak k ní rychle přiskočil.
"Musíme ji odvézt k Mungovi."
Ale Snape jenom odevzdaně zavrtěl hlavou:
"Albusi, pro ni je už pozdě. Je mi to líto."
"To ne…"

-Konec-
 

2 people judged this article.

Comments

1 Mars96 Mars96 | Email | Web | 25. june 2007 at 11:22 | React

Ahoj, moc bych byl rád, kdyby ses zúčastnila mí bleskovky.Na blog mi totiž moc lidí nechodí.Tak jestli si to nerozmyslíš tak najeď na http://mars96.blog.cz/0706/bleskovka-c-1

2 nomi nomi | Web | 27. june 2007 at 11:28 | React

no co napisat...dalsia skvela púoviedka a ku nej zaujimavy koniec..:):):):)

3 kaikatra kaikatra | Web | 30. june 2007 at 17:06 | React

smutný...

4 Pojinka Pojinka | 25. august 2007 at 13:31 | React

proč to muselo skončit takhle??

5 Pojinka Pojinka | 25. august 2007 at 13:32 | React

proč to končí takhle :__( ???

6 Figotka Figotka | 4. december 2007 at 22:20 | React

Oči mám vyvalené a pusu dokořán... Skvělé! Smutné, ale skvělé!

7 Helen Helen | 25. december 2007 at 13:40 | React

originální

8 Charisse Charisse | Web | 13. april 2008 at 21:54 | React

Panebože, bylo to úžasný, chudák Anis...

9 Sue Sue | 26. july 2009 at 7:44 | React

Hmmm, hezká povídka, jenom trochu zmatená, je poznat, že se je jedná o první povídku ;-)

10 anis anis | 26. july 2009 at 16:13 | React

sue: hehe, a to to uz je prepracovane(v ramci moznosti)... kdyby nekdo znal original, ze ktereho to bylo prepsano, tak by umiral smichy XD

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.