10. - Zkouška a pomsta

25. june 2007 at 11:13 | TheMajestic |  D.A.S. 2: Desert Snake
10. kapitola

"Dobře, vstaň. Uspořádám malý souboj, abych se přesvědčil," rozhodl Voldemort a vybral tři nejbližší Smrtijedy, zbytek měl kolem nich utvořit kruh. Všichni Smrtijedi, co tvořili kruh, se do jednoho chránili štítovými kouzly. Nějaký zakuklenec k ní ještě přistoupil a zavázal ji oči. Pak už všude zapanovalo ticho. Llein pomalu vstala, jako by ji právě někdo korunoval. Na tváři se jí usadil jemný úsměv.
Najednou se pocítila trochu divně. Nebylo to nepříjemné, jenom nezvyklé. Už se jí to jednou stalo, na ten pocit si moc dobře vzpomínala. Něco z jejího nitra ji dodávalo sílu, kterou dokázala ovládat pouhou silou myšlenky. Už se ji to jednou stalo během jedné z potyček s fertotepskými, když ještě byla na Sintře. Tehdy to potlačila, teď už ně. Věděla, že bude potřebovat každou špetku energie a schopností, které v sobě má. Síla přicházela.
Otočila se směrem k Voldemortovi a poklonila se mu. Pak se otočila zpět do kruhu. Mezi Smrtijedy to zašumělo. Vždyť měla zavázané oči, jak mohla vědět, kde kdo stojí a nutno podotknout, že se poklonila přesně ve Voldemortově směru. Tohle ale nebyl výsledek žádných mimořádných schopností, říkejme tomu pečlivě vypěstovaný šestý smysl.
Souboj začal. Llein se vychovala v poušti, kde velmi často bývají písečné bouře a v těch se nemůžete spoléhat na své smysly, pouze na instinkt. Ten jí právě řekl, ať uskočí a pak se skrčí. Poslechla. Uskočila - kouzlo ji minulo, skrčila se - to samé kouzlo odražené od štítů ji proletělo nad hlavou. Potom ji něco našeptávalo, ať zaútočí vpravo. Vyslala tam kouzlo a její přesnou trefu potvrdil výkřik. Za sebou zaslechla nějaké šustění, něčím jí to připomínalo písek. Špičkou nohy projela povrch podlahy. Překvapeně zamrkala, byl tam písek. Znovu to zašustění za ní, tentokrát ale mnohem blíž. Udělala rychlou otočku na jedné noze, když klouzala po písku, nabrala trochu rychlost. Šestý smysl ji našeptával, že její protivník je daleko vlevo. Vyslala kletbu a opět se ozvalo zasténání, jak protivníka zasáhla. Najednou za sebou zaslechla zasyčení. Rychle se skrčila a kletba ji proletěla těsně nad hlavou. Znovu ten zvuk, tentokrát ale zaslechla i konkrétní kouzlo, rychle tím směrem poslala jednoduché Expeliarmus. Kletby se srazily, ale ta od Llein byla jenom slaboučká. Taky ji použila jenom, aby útočníka zaměstnala. Zatímco se ozvala rána a zablesknutí, když se kletby srazily, Llein se po zemi přetočila několik kroků napravo a znovu zaútočila. Tentokrát to vyšlo přesně tak, jak si to představovala.
Takhle se Llein zbavila třech otravů. Nikdo z nich ale nezemřel, protože Llein neuměla Kletbu, která zabíjí. Ani je taky zabít nechtěla. Na celém světě se chtěla zbavit jediné osoby a doufala, že k tomu bude mít brzy příležitost.
Narovnala se a smetla si z ramen písek. Nejspíš bych měla zmínit jednu událost, kterou Llein pochopitelně neviděla. Když Llein pocítila onu sílu začal se zvedat lehounký větřík, který během jejich souboje přerostl v pouštní bouři. Llein neviděla, takže byla snadným cílem, proto bylo prvním tahem zbavit protivníky stejného smyslu. Navíc je zmást.
Otočila se k Voldemortovi, který se k ní zleva blížil. Poklekla. Ten mávnul hůlkou a páska, kterou měla přes oči, zmizela. Párkrát zamrkala.
"Výborně," zasyčel potěšeně. Llein se usmála hlavu stále skloněnou.
"Jestli tě přijmu mezi své služebníky, musíš projevovat nekonečnou věrnost, jeden by to nazval věrnost až za hrob popřípadě za mříže."
"Ano, pane," kývla Llein, tohle snad bylo jasné už od začátku.
"Může se stát cokoli. Mí protivníci tě mohou zajmout a snažit se zjistit nějaké informace o tom, kolik nás je, kde máme hlavní sídlo... Ty jim ale nic neřekneš. Mohou tě mučit, způsobit ti neskutečnou bolest, bolest jakou si neumíš ani představit..." vtom nečekaně mávl hůlkou a zamířil ji na Llein. Ta jenom sykla, ale jinak nereagovala na to, že jí tělem projíždí stovky doběla rozpálených dýk. Tohle na ni Rejen taky zkoušel a ani on neuspěl, dokonce ani Gromght s prostým bičem ještě na škole. Voldemort překvapeně nakrčil obočí. Je možné, že tu bolest necítí? Že je proti tomu imunní. Ne. Bolest cítila zcela zřetelně, ale už dávno se naučila nedávat to najevo. Po chvilce bolest ustala.
"Vstaň," zasyčel Voldemort a marně se snažil zakrýt překvapení. Llein se v duchu ušklíbla, ale navenek ji zůstával kamenný výraz.
"Podej mi ruku," vyzval ji Pán Zla a Llein mu poslušně podala levačku. Rozepnul ji rukáv a vyhrnul jí ho. Přiložil jí k předloktí hůlku a tam se pomalu začalo objevovat zřetelné Znamení Zla. Když hůlku odklonil, tak tam ještě chvíli zůstalo, ale potom začalo blednout, až se ztratilo úplně.
"Vítej." Všichni Smrtijedi kolem kývli. Pak k ní přistoupil jeden z nich a zavedl dívku do vedlejší místnosti. Otevřel velkou skříň, ze které vytáhl knihu v černé vazbě. Bylo to něco jako kronika. Každý Smrtijed se do ní hned po přijetí zapsal.
"Jak se jmenuješ?" zeptal se dívky, Voldemort stál opodál, jako by si hrál na kmotra či co.
"Elleinoire Ephirs," řekla Llein a pro jistotu mu to ještě hláskovala.
"Jméno otce?" zeptal se na další kolonku.
"Neznám ho," řekla tiše.
"To časem zjistíš," uklidnil Voldemort Smrtijeda, který už chtěl něco namítat. "Uvidíš, že tady u nás máme kroniky, ve kterých jsou zaznamenány genealogie všech čistokrevných rodů, na jaké se dokážeš vzpomenout. Ve volných chvílích je budeš moci studovat a možná tam někde narazíš i na své jméno. Teď ale bude v první řadě nutno tě vyškolit v několika užitečných kouzlech a v neposlední řadě tě naučit kletbu, které se nepromíjejí. Nejenom, abys věděla, jak protivníka zneškodnit, ale i jak se ho zbavit."
"To ani nebude třeba," ozval se někdo v sálu. Bylo to sotva šeptem, ale Voldemort to zaslechl. Otočil se ke kruhu Smrtijedů, jako by čekal, že viník vystoupí. K překvapení všech opravdu vystoupil.
Byl to ten Smrtijed, co stál na stráži, když sem Llein dorazila.
"Co nebude třeba?" zeptal se Voldemort. Sice ho vytočilo, že se ho někdo opovážil vyrušit, ale zvědavost byla silnější.
"Ona má v sobě moc, pane," řekl zkroušeně. Voldemort na něj koukl pohledem, který jasně naznačoval, že jestli to hned nevysvětlí, může se rozloučit se životem. Smrtijed mu tedy vypověděl, jak se na několik okamžiků obrátil v ohnivý sloup. Voldemort se otočil na dívku.
"Je to pravda?" zeptal se překvapeně.
"Ano, pane."
"Jak jsi to udělala?" ptal se dál.
"Ani nevím. Štvalo mě, že mě sleduje, tak jsem se otočila. Najednou mi začalo být teplo a on se prostě vznítil," pokrčila rameny.
"Mohla bys to ukázat?"
"Nejspíš bych musela mít vztek, tohle se mi ještě nikdy předtím nestalo."
"Mít zlost, povídáš? Neříkala jsi, že do mých služeb chceš vstoupit kvůli pomstě?"
"Ano, pane."
"Komu se tedy chceš pomstít, možná bych to mohl trochu urychlit."
"Rejen Raaven," řekla dívka zlověstně a v očích ji nebezpečně zablýsklo.
"Dobře tedy, je až z Egypta, ale to ty taky, jak se tak dívám," poznamenal. Llein mu místo odpovědi podala levou ruku. Voldemort ruku přijal a dotkl se jí svou hůlkou. Znamení Zla se pomalu zase objevovalo a začalo pálit.
Během pár minut se tam Rejen dostavil. Dívka stála vedle Voldemorta, ale stále k Rejenovi zády. Arab vstoupil do sálu a poklekl před Voldemortem.
"Co si přejete, pane?" zeptal se.
"Někdo si přál tě pozdravit," řekl. Rejen překvapeně pozdvihl obočí. Netrpělivě se rozhlížel, když vtom si všiml dívky.
"Llein? Ty malá drzá k***o!" rozkřikl se. Oproti jeho výbuchu se k němu Llein otočila naprosto klidně.
"Zabils mi matku, ty hajzle," zasyčela klidně, ale absolutně bez jakéhokoli citu. Smrtijedi mimovolně ustoupili kousek dozadu, jak z ní šel strach.
"Co to-" nechápal Rejen, když se mu začalo kouřit z rukávu. Najednou začal křičet, až mu přeskakovaly hlasivky. Zmítal se v křečích, když jeho tělo spaloval oheň. Válel se po zemi ve snaze ho uhasit, což samozřejmě nevyšlo.
"Ne!" křičel, ale Llein mu nedovolila zemřít.
"Zasloužíš si to," konstatovala opět naprosto klidně, jako by neměla žádné emoce. Voldemort to pozoroval se zvláštním potěšením. Kolik lidí si dokáže takhle vychutnat cizí bolest? Pak se k ní ale naklonil.
"Skonči to," řekl jí do ucha. Ona se jenom jemně uklonila. Vydechla, jako by chtěla sfouknout svíčku, a Rejen se uhasil. Nakonec ještě jednou zařval, ale bylo to už opravdu naposledy, protože se ihned rozsypal v podobě popelu po podlaze. Llein si slastně vzdychla. Takhle dobře se necítila už hodně dlouho.
"To bylo opravdu dobré," komentoval její výkon Voldemort. "Mám pocit, že jsem už o něčem takovém slyšel. Nebyl někdo z tvé rodiny ohnivec?" zeptal se, ale dívka jenom pokrčila rameny.
"T matčiny myslím ne a otce neznám ani jménem, tak nemám tušení," řekla.
"Ty opravdu nevíš, kdo byl nebo je tvůj otec?" zeptal se Voldemort.
"Ne, pane,"přikývla.
"Jakže jsi to říkala, že se jmenuješ příjmením?" zeptal se.
"Ephirs."
"Myslím, že jsem na tohle jméno poslední dobou nenarazil, ale určitě jsem to už někdy slyšel. Budu o tom přemýšlet a ty zatím můžeš pátrat v naších kronikách," rozhodl.
"Děkuji, pane," uklonila se.
"Máš teď kam jít?"
"Bydlím tam, kde pracuji."
"Možná bys mohla zůstat, hodil by se mi ještě někdo do stálé osádky," mínil Pán Zla a s tím ji propustil.
"Jistě."
"Smíš se teď vzdálit, ale brzy tě povolám," rozloučil se s ní.
"Ano, pane," uklonila se Llein a z místnosti vyšla pozpátku.
Jakmile vyšla ze sálu, nahmatala pod košilí přívěšek. Otevřela ho a dotkla se rodinného erbu, při tom myslela na hospodu Na konci světa. Přemístila se rovnou do svého pokoje. Sešla dolů do hlavní místnosti. Lokál byl plný jako obvykle. Koukla se k baru, jestli má Lion moc práce. Teď zrovna naštěstí nikdo nic nechtěl, tak za ní zašla.
"Adriano, co tu děláš? Ty ještě nespíš?" podivila se Lion.
"Víš, potřebovala bych s tebou mluvit," řekla Llein tiše.
"A o čem?"
"Brzy asi odjedu," vyklopila Llein hned celou pravdu.
"A kdy?"
"Nevím, možná za týden, možná už zítra."
"A nerozmyslíš si to?" ujišťovala se Lion.
"Ne."
"Co nadělám, že? Nezbývá mi, než přát ti hodně štěstí, jenom se bojím, jak to vezmou děti."
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.